Rayova pokémoní cesta

Noc nad Starým Městem

Do večera tak neměli o zábavu nouzi. Ray se to odpoledne naučil dokonale ovládat svého Topiuse za letu. I když už se později večer začalo stmívat a ochlazovat, letuchtivých mrňousů neubývalo. Nevděčnou úlohu na sebe nakonec vzala Mia.

„Prosím, poslouchejte mě všichni,“ přihlásila se nesměle o slovo.

Lidé však dál nadšeně sledovali, jak Ray s Winonou krouží kolem Cínové věže a jak malé děti na hřbetech jejich pokémonů nadšeně vřeští.

„Prosím, klid,“ řekla znovu Mia.

Žádná reakce. Lidé tleskali ještě víc, když letci sesedali z pokémonů.

„TICHO!!!“ zařvala Mia na celé shromáždění tak hlasitě, že sebou všichni trhli. Konečně se obrátili k ní.

„Musíme do devíti hodin odevzdat hodnocení bonsají pořadatelům, takže se nezlobte, ale už musíme jít,“ řekla a vykročila. Ray, Arthur a Morty si pospíšili za ní.

Lidé na náměstí na její záda vrhali ošklivé pohledy, protože jim ukradla atrakci.

„Já přijdu až na vyhlašování!“ křikla Winona a pomohla další malé holčičce na Skarmoryův hřbet. Její přátelé s pochopením přikývli a vydali se na Klidné náměstí.

Olafa potkali chvíli před devátou. Už se po nich sháněl.

„To je dost, že jdete,“ řekl s úlevou, ale trošku pobouřeně. „Všichni už výsledky odevzdali, i pan Ian.“

Ray si v tu chvíli vzpomněl na rozhovor, který vyslechli ukrytí v příšeří dřevěné kůlny. Mia Olafovi jeho pobouřený tón vrátila.

„Pokud vím, ještě není devět hodin, takže jste si vůbec nemusel dělat starosti,“ pravila k Olafovi. Ten něco zaskočeně zablekotal a pak přikývl. Ray i Mia mu hned odevzdali své papíry. „Děkuji,“ řekl Olaf omluvně a převzal je.

„Proč jsi na něj tak vyjela?“ otočil se k ní hned Morty.

„Um, nevím, prostě proto. Byla jsem ještě trochu rozladěná z těch lidí u věže a pak nám Olaf ještě málem vynadal…,“ zarazila se. „Ale nejspíš jsem opravdu neměla být taková,“ uznala nakonec.

„Nepůjdeme se teď ještě podívat za Winonou?“ navrhl energicky Ray, jak tak bloumali Starým Městem.

„Až na druhý konec města?“ opáčila unaveně Mia. „Samozřejmě můžete jít, ale já si tady sednu na lavičku,“ posadila se na sedačku pod stromem v parku, „a počkám až na vyhlašování výsledků.“

„Tak dobře,“ přikývl Arthur, „až půjdeme na vyhlašování, stavíme se tady pro tebe.“

Mia přikývla a povolala z pokéballů své pokémony.

Na Týkové Město pomalu, ale jistě padala noc.

***

„Tady jsem!“ zavolal na ně kdosi, když se Ray, Arthur a Morty rozhlíželi po ztemnělém náměstí pod Cínovou věží. Dlážděné prostranství teď osvětlovalo jen několik starobylých kamenných luceren, ve kterých tajemně plápolaly plamínky.

Winona seděla na jedné z laviček, které byly rozestavěny po obvodu náměstí, a krmila Skarmoryho nějakými bobulemi.

„Půjdeš na to vyhlášení?“ zeptal se Ray a také Skarmorymu nabídl jednu bobuli z Winoniny krabičky.

„A kde máte Miu?“ odpověděla Winona otázkou.

„Čeká na nás v parku u Klidného náměstí,“ řekl Ray a Skarmory bobuli s požitkem sezobl.

„Tak pojďme, zanedlouho se začíná,“ pobídl je Morty, a tak se všichni vydali zpět napříč městem, které teď bylo téměř vylidněné. Většina lidí se totiž scházela na vyhlašování.

***

Ačkoli se dostavili přesně na místo, kde se s Miou rozloučili, lavička pod rozložitým dubem byla prázdná.

„Vážně jsme na správném místě?“ ptala se už poněkolikáté Winona.

„Mio!“ křikl Ray do temného parku. I tady sem tam pomrkávaly pod stromy kamenné lucerny svým světlem plamínků.

Na Rayovo volání nikdo neodpověděl.

„Mio!“ křikl Arthur s Rayem.

„Třeba už šla na náměstí,“ nadhodila Winona. „Koneckonců, za pět minut je vyhlášení,“ dodala s pohledem na hodinky.

„Asi máš pravdu,“ přikývl Ray.

Nikomu z nich však tohle vysvětlení úplně nestačilo.

***

Klidné náměstí tenhle večer vůbec nedostávalo svému jménu. Bylo zde mnoho lidí různého věku, kteří se tísnili v davu po celém náměstí.

Rayovi a jeho kamarádům se nějak podařilo protlačit se až k malému pódiu uprostřed.

„Znovu vás vítáme ve Starém Městě na Klidném náměstí!“ začal Olaf a rozdával úsměvy na všechny strany.

Ray, Arthur, Winona a Morty se také otáčeli. Rozhlíželi se po Mie.

„Milé dámy, milé děti a vážení pánové, je tu vyhlášení výsledků Šampionátu země Johto v bonsajích!“

Diváci nadšeně tleskali.

„Na začátku bych tedy sem na pódium přizval všechny účastníky výstavy. Přivítejte paní Toiko, pana Gunara, pány Diega a Theodora a také pana Nolanda!“

Shromáždění tleskalo, když všichni jmenovaní procházeli davem. Když i mnich Noland vystoupil na vyvýšené jeviště, Olaf pokračoval.

„Takže, i když je vše již rozhodnuto, přeji všem účastníkům hodně štěstí v soutěži…“

„To se mu to mluví, když jako účastník přeje sám sobě,“ utrousil ledový hlas kdesi za Winonou.

„…A jak jsem řekl, vše je již rozhodnuto. A tuto nelehkou úlohu posuzovatelů měli dnes naši rozhodčí – Selima, Orim, Lith a Seth z Pomerančových ostrovů!“ vykřikl Olaf. Raye na chvíli napadlo, jak dlouho to jeho hlasivky ještě vydrží.

Lidé mezitím přivítali i rozhodčí, kteří se protlačili až na malé pódium.

„A nyní…,“ řekl Olaf.

Ray už tušil, co přijde. Zavolají jeho, Miu a Iana na pódium. Snad se Mia objeví!

„…zvu sem k nám i trenéry, kteří zaujali pozici dalších porotců! Přicházejí Mia, Ray a Ian!“

Ray strnule vykročil a ze shluku lidí se vynořil i Mattův bratr. Publikum tleskalo jak mohlo, když se Ray s Ianem postavili k ostatním rozhodčím.

Olaf byl zaskočen.

„P-Prosím Miu z města New Bark, aby se nestyděla a přišla také,“ řekl rádoby laškovně.

Pro Raye, Arthura, Winonu a Mortyho to však vůbec nebylo na místě.

Mia stále nepřicházela.

„Půjdu ji najít,“ řekl Arthur a otočil se k odchodu.

„Teď ne, ještě se ztratíš taky,“ řekl zlověstně Morty. „Půjdeme všichni,“ dodal.

„Ehm,“ Olafovi vyschlo v krku, „je tady slečna Mia, prosím?“

Diváci se pohoršeně rozhlíželi a mumlali si něco o nevychovancích.

Ray měl už tak nervy napjaté k prasknutí a tohle to ještě přiživilo.

„TEĎ!“ ozvalo se naráz nejméně třicet výkřiků po celém náměstí.

Než si kdokoliv stačil uvědomit, co se děje, prostranství zahalil nazelenalý dým.

Lidé začali křičet. Dav se hrnul pryč a všichni do sebe vráželi. Z temné oblohy se s řevem sneslo několik strojů.

„Arthure? Winono?! Kde jste?! Morty!“ křičel Ray. Seskočil z pódia do davu vyděšených turistů.

Ozvala se rána a zablesklo se. Rayovi se udělali mžitky před očima. Nic neviděl.

Kolem plakaly děti. Ženy křičely a všichni lidé se potáceli v náhlé slepotě.

Do celé hrůzy vykřikl hlas.

„Pomóc!“

Ten hlas Ray znal. Byla to Mia!

Ray se bezhlavě vrhnul kupředu. V temnotě, kterou měl v očích, ale o něco zakopl. Padl k zemi.

„Au!“ vyhrkla osoba, do které přitom vrazil.

„Winono?!“ otočil se Ray po hlase.

„Rayi! Musíme pryč!“ křičela Winona.

„Ale já nevidím!“ vykřikl nešťastně Ray. „Co se to děje?!“

Pocítil, že ho něco stahuje v síti.

„Nechte ho! Nechte ho!“ vřískala Winona. Zuřivě se potýkala se sítí. Jako zázrakem ji protrhla. „Rychle!“ křikla a stáhla Raye na stranu. Ani ona neviděla.

Hned na to se Ray ocitl na hřbetě nějakého pokémona. Vznesl se do vzduchu plného dusícího kouře.

„Pomozte mi!“ ozvalo se znovu nad ním.

Rayovi se pomalu prosvětlovalo před očima. Otevřel je dokořán.

„Zavři je!“ vřískla Winona a on to udělal. I pokémoni je zavřeli.

V tu chvíli se na Raye snesla síť.

„Listovou břitvu!“ křikla Winona. Síť byla rozervána.

Ray otevřel oči. Uviděl, co se děje.

Letěl na zádech Winonina Tropiuse a ona na Skarmorym. Dole pod nimi se motali lidé ve slepotě a dusivém kouři. Kolem náměstí kroužilo pět helikoptér. Každá měla na sobě připevněnou velikou, lesklou desku.

„Tam!“ zavelela Winona a ukázala k vrtulníku napravo od nich. Oba pokémoni vyrazili.

Dav pod nimi se náhle začal podivně vlnit. Všichni lidé pak pomalu vystoupali nad dlažbu a zůstali viset ve vzduchu, jen se otáčeje kolem své osy. Byl to strašlivý pohled.

Z výšky Ray viděl, jak se z lesa a z ulic vynořuje mnoho pokémonů.

„Mějte zavřené oči!“ řval vůdcovský hlas pod Rayem. Ray i Winona shlédli.

„Nemějte strach!“ křičel Morty dole.

„Držte všichni zavřené oči! Nesmíte je otevřít, jinak vás oslepí paprsky!“ doplňoval ho mladík v černém plášti.