Rayova pokémoní cesta

Miino dobrodružství

Ray si uvědomil, co Ian křičí a pevně sevřel víčka.

Právě včas. Z desek připevněných na helikoptérách přišel další blesk.

Morty s Ianem drželi pomocí svých nadpřirozených pokémonů všechny lidi ve vzduchu tak, aby se nikomu nemohlo nic stát. Kdyby zůstali na zemi, mohli by v panice někomu ublížit.

Dva Alakazamové, dva Haunterové, Gengar a Gastly se plně soustředili na svůj úkol.

„Vím, že to jsou silní pokémoni, ale takový nápor nemůžou unést sami!“ křikla Winona.

„Pomóc!“ ozvalo se. „Rayi!“ křičela Mia.

Dým se pomalu rozplýval. Byla však noc, což vše ztěžovalo.

Tropius se rozletěl k Mie. Visela v síti zavěšené pod jednou z helikoptér.

„Kde je sakra?!“ rozkřikl se nějaký hlas z vrtulníku.

„Kde jsou oba?!“ doplnil ho druhý.

„To je jedno! Máme aspoň tu holku… To je ten kluk! Chyťte ho!“ zařvala náhle nějaká žena. Helikoptéra s Miou v síti se vrhla k Rayovi.

„Ty odleť, ty pitomče!“ křičela znovu žena. „Já se o něj postarám!“

Helikoptéry se rozletěly dvěma směry.

„Prosím! POMOZTE MI!“ křičela Mia. Zuřivě sebou zmítala v pasti.

Z hlubin města náhle vytryskl paprsek. Přeťal lana sítě.

„ÁÁÁ!“ křičela Mia. Padala k zemi.

„Mio!“ zděsil se Ray a Winona vyjekla.

Miin pád však někdo zadržel. Chytil dívku i se sítí a rychlostí blesku zmizel v lese.

„Za ním!“ zavelela žena.

„Palivo!“ křikl její podřízený. „Vytéká vám ze stroje!“

„Cože?!“ vřískla žena překvapeně.

Winona triumfálně obletěla vrtulník. Její Skarmory útokem ocelové křídlo protrhl jeho stěnu.

K poškozenému přiletěl další. Černovlasá žena v dlouhém fialovém plášti přeskočila do něj. „Všichni pryč, konec!“ zakřičela zdrceně.

Winona opakovala svůj manévr ještě na dvou strojích. Tři vrtulníky pomalu skončily dole.

„Dělejte! Pryč!“ křičel vůdcovský hlas té ženy. Rakeťáci to museli vzdát. Zbylé dva stroje urychleně zmizely v dálce. Několik jejich lidí za nimi ještě viselo na provazech, jak vylezli z havarovaných vrtulníků.

Dým se pomalu úplně rozplynul.

Alakazamové, Haunterové, Gengar, Gastly a zřejmě i nějací další pokémoni spustili lidi opatrně na zem. Kontrolu nad městem pak konečně převzaly důstojnice Jenny a jejich týmy. Tropius s Rayem a Skarmory s Winonou se snesli k zemi. Ray byl z nějakých důvodů strašně vyčerpaný. Omdlel.

***

Ray se probral až druhý den. Ležel v pokémonském středisku a u jeho postele seděla Mia, Arthur a Morty. Winona ležela se zavřenýma očima na posteli u okna. Z krásného dne venku na ni shlíželo slunce a foukal větřík.

„Rayi!“ Mia roztáhla ústa ve šťastný úsměv a vrhla se mu kolem krku.

„Konečně,“ řekl s úlevou Morty a také se usmál.

I Arthur byl rád, že je Ray v pořádku.

„Co je s Winonou?“ strachoval se Ray. Myslel na spoustu hrozných věcí.

„Už je to dobré. Jenom spí,“ odpověděla Mia konejšivým hlasem.

„Kdo říká, že spím?“ ozval se zvesela Winonin hlas a dívka se na své posteli posadila.

„Co se to vlastně v noci stalo?“ nechápal Ray.

„Všechno to souvisí s Rakeťáky, Latias a Latiosem,“ poklepala Mia Rayovi na ruku.

„S Latiosem?“ zeptali se všichni.

„Ano. Je to Latiasin bratr,“ přikývla Mia, jakoby to bylo úplně běžné zjištění.

„To nám musíš vysvětlit,“ zamračil se Morty.

„Samozřejmě,“ přikývla Mia.

Všichni se pohodlně usadili a Winona otevřela svojí krabičku s bobulemi.

„No, všechno to začalo včera, když jsme se rozloučili v parku,“ dala se do vypravování Mia a chroupala v ústech červenou bobuli. „Hrála jsem si a trénovala své pokémony. Potom, když už byla tma, jsem se podívala na hodinky a zjistila, že za deset minut začíná to vyhlašování…“

„Za deset minut?“ vtrhl jí do toho Ray. „My jsme se tam pro tebe stavovali za pět minut deset! Mohli jsme tomu zabránit, kdybychom přišli o chvíli dřív!“ Ray bouchl pěstí do polštáře.

„Hmm, možná,“ pokrčila Mia rameny. „Každopádně, když jsem se zvedla z lavičky, uviděla jsem, jak do jednoho houští zrovna zalézá ten podivný pokémon, co jsme ho viděli mezi bonsajemi. Okamžitě jsem se za ním vrhla. Jakmile jsem se ale přiblížila ke křoví, někdo mě zezadu zacpal pusu hadrem a stáhl mě pryč. V té tmě jsem si všimla jen velkého rudého písmena R na hrudi toho člověka. Byl to tedy Rakeťák.“

„Sibyla s Jackem?“ napadlo Raye.

Mia ale zavrtěla hlavou. „Ne,“ řekla. „Byla to sice nějaká žena, ale mluvila úplně jinak než Sibyla. Do tváře jsem jí neviděla. Na sobě ale měla černé oblečení s písmenem R a přes to měla dlouhý, temně fialový plášť. Vlasy měla dlouhé a černé a po stranách hlavy vyčesané dopředu.“

Ray si přitom popisu vzpomněl na ženu, která přeskočila mezi vrtulníky.

„A co se dělo pak?“ ptala se Winona a cpala se bobulemi.

„No, zahlédla jsem, jak se v houští za tou ženou ustrašeně krčí ta chodící bonsaj. Zřejmě se sama hrozně bála vůbec se pohnout, když viděla, jak surově se ta žena tváří. Přesto pak ten pokémon zapříčinil to, že všechno dopadlo tak dobře.“

„Jak to?“ zajímal se Ray.

„Nevyrušuj!“ okřikla ho Winona a hlučně přitom zaklapávala krabičky s bobulemi.

„Ten malý pokémon totiž prudce vyskočil a vrazil té ženě do zad. Muselo to pěkně bolet, protože ta žena vykřikla a chytla se za záda. V tu chvíli jsem měla čas utéct, ale ukázalo se, že Rakeťáků je víc. Nějaký muž přiběhl a chytil mě. Pak mi znovu zacpal pusu a svázal mě v síti. Ten bonsajový pokémon něco vykřikl a vrhl se s pláčem pryč. “Chyť ho! Všechno zkazí!“ křikla na svého parťáka ta žena, ale pokémon utekl. Pak přiletělo několik vrtulníků a mě přivázali v síti k jednomu z nich. Pořád jsem měla v puse roubík. Potom Rakeťáci chtěli uletět, ale někdo jim řekl, že je ve městě i Ray a Latias s Latiosem.“

„Oni mluvili o mě?“ podivil se upřímně Ray.

Mia přikývla. „Jo a ještě o Latias a Latiosovi. Rakeťáci věděli, že jsou to oba moc hodní pokémoni, a tak vymysleli ten plán. Přepadli Klidné náměstí a všechny lidi zmátli těmi záblesky a kouřem Weezingů. Věděli, že se Latios s Latias objeví, aby lidem na náměstí pomohli. A dál už to všechno znáte.“

„No, ještě jsi nám zapomněla říct, kam ses poděla, když tě někdo chytil a odnesl do lesa v té síti,“ připomněl událost Morty.

„Ach, máš pravdu,“ přitakala honem Mia a hned pokračovala. „Byl to právě Latios, kdo přeťal to lano od sítě a odnesl mě do bezpečí. Na zem jsme se dostali až hluboko v lese za Týkovým městem. Na malém palouku se tam vznášela Latias. Její oči modře zářily a ona jakoby nevnímala, co se děje.“

„A co se dělo?“ zeptala se Winona.

„To mi vysvětlil Latios,“ řekla Mia. „Mluvil se mnou jakýmsi psychickým spojením. Řekl, že za ním přiběhl ten bonsajový pokémon, který teď vesele poskakoval vedle Latiose, a vše mu řekl. On pak s Latias svolali spoustu psychických pokémonů z lesa a pomohli udržet lidi na Klidném náměstí. To samé v tu chvíli dělala i Latias. Její oči ale za okamžik pohasly. Pak promluvila. Řekla, že ona i její bratr musí pryč od lidí. Musí pryč proto, aby nás všechny nevystavovali přílišnému nebezpečí. Ví, proč se je Rakeťáci snaží chytit, a tak se musí ukrýt. Latios ale dodal, že se nejspíš zase jednou setkáme, ale že se nyní musíme rozloučit. Potom oba zprůhledněli a odletěli pryč.“

Bylo ticho. Mia zkroušeně seděla na okraji postele a se smutkem vzpomínala na Latiosova slova.

„A jak ses pak dostala do města?“ vytrhl ji z přemýšlení Arthur.

„Dovedla mě sem ta bonsaj. Na kraji lesa se ale ten pokémon se mnou rozloučil a utekl kamsi do zahrad.“

„Teď už s ničím moc nenaděláme. Můžeme jen čekat, co se stane dál. Snad se s Latias a Latiosem opravdu ještě někdy setkáme,“ zadoufal Ray a také si posteskl.

Aby Winona navodila trochu veselejší atmosféru, nadhodila: „A kdy je vlastně to vyhlášení?“

„V pravé poledne,“ chytil se toho okamžitě Morty. „Což je asi za dvě hodiny. Tedy, pokud budou na místě všichni porotci,“ dodal a tázavě se podíval na Raye a Miu.

Ray s Miou přikývli.

„V tom případě byste měli vstát z postelí a nasnídat se,“ usmála se sestra Joy, jež jim právě přinesla pozdní snídani. Když odešla, všichni včetně Raye a Winony se dali do jídla.

Ray se strnule zakousl do toastu s marmeládou.

„Co je ti?“ zeptala se Winona.

„No,“ začal Ray s plnou pusou, „nezdá se vám divné, že Rakeťáci chtěli unést Miu? Proč by ji unášeli?“

„Asi si mysleli, že jsem Latias,“ přemýšlela Mia a žvýkala toast.

„Jenže když Latias nemůže v lidské podobě mluvit, jak to tenkrát říkal profesor Birch, proč by ti pak zacpávali ústa, když tě přepadli?“ napadlo Arthura.

„Přesně tak,“ přikývl Ray. „A potom, když jsi křičela o pomoc z té sítě… Přeci si museli uvědomit, že nejsi Latias!“ řekl Ray.

„Ale proč by ji unášeli?“ divila se Winona, ale pak se zarazila. „Rayi!“ otočila se k němu s malým pochopením v očích. „Vždyť i tebe se pokusili unést! Dvakrát tě pak na Klidném náměstí chytili do sítě, ty ses z ní ale dostal! I ta ženská v helikoptéře křičela “Chyťte toho kluka!“ To znamená, že se pokoušeli chytit Latias a Latiose, ale i vás dva – tebe a Miu!“

„Ale co by z toho měli, kdyby je unesli?“ ptal se Morty.