Rayova pokémoní cesta

Napětí na Klidném náměstí

Tahle a spousta dalších otázek jim všem vrtala hlavou, když o nějaký čas později mířili na Klidné náměstí. Vnořili se do uliček Starého města a okamžitě si všimli, že po městě hlídkuje množství strážníků v modrých uniformách.

Na náměstí dorazili akorát včas. I přes včerejší neblahou událost zde bylo mnoho lidí. A stejně jako včera se i dnes ujal slova na vyvýšeném pódiu uprostřed náměstí Olaf.

„Dobré poledne!“ přivítal všechny rozverně. „Vítám vás všechny na vyhlášení výsledků soutěžní výstavy bonsají světa Johto!“

Diváci se rychle dostávali do stejně dobré nálady jako minulý den. Tleskali a výskali.

„V první řadě bych se vám všem chtěl omluvit za incident, který se zde včera odehrál a rád vidím, že jste přišli v tak hojném počtu. Jsem také rád, že včera nikdo nepřišel k vážnějšímu zranění, a tak dnes můžeme s klidným svědomím dokončit to, co jsme včera začali.“

Odmlčel se a publikum v pomlce zatleskalo.

„Zvu na podium paní Toiko, pana Gunara, pány Theodora a Diega a pana Nolanda!“ vykřikoval Olaf jména bonsajových mistrů země Johto, kteří jeden za druhým přicházeli na jeviště. Všichni byli od včerejší noci dost pobledlí a vypadali unaveně – zřejmě toho moc nenaspali. Diego z Vířících ostrovů si ani nenamáhal zakrýt ústa, když zíval.

„A také sem k nám zvu Selimu, Orima, Litha a Setha z Pomerančových ostrovů – naše skvělé porotce!“ zářil dál Olaf a malé pódium se rychle zaplňovalo, takže tam už málem nebylo k hnutí.

„A celý ceremoniál by samozřejmě nebyl úplný bez našich výborných trenérů a porotců – Mii, Raye a Iana, kteří jsou všichni z města New Bark!“ křičel rozjařeně konferenciér.

Dnes už byla sestava úplná. Mia vykročila jako první a když se objevila na jevišti, Klidné náměstí vybuchlo vlnou nadšení. Nepřestávalo tleskat ani když nastupoval Ray a Ian.

„Ano, potlesk si zaslouží oprávněně!“ povzbuzoval veselí Olaf. „Dovolte mi ohlédnout se ještě za včerejším děním a oficiálně tak poděkovat následujícím lidem.“

Diváci se utišili.

„Jménem všech děkuji panu Ianovi z města New Bark a panu Mortymu, trenérovi Týkového stadionu, za udržení bezpečí na Klidném náměstí po včerejší noc. Byli to totiž právě jejich pokémoni, kteří nás všechny drželi nehybné ve vzduchu, aby nedošlo k nejhorším možným následkům!“

Dav znovu vybuchl nadšením a bylo znát, že Týkové město je na svého trenéra stadionu opravdu hrdé. I Ianova nálepka odtažitého sobce byla rychle odstraněna.

Olaf pokračoval.

„Přestože musím poznamenat, že jejich akce byla znenadání někým přerušena, myslím, že potlesk si zaslouží i pan Ray z města New Bark a slečna Winona, která je trenérkou stadionu Stromového města v Hoennu. Oba totiž neváhali a vrhli se na pomoc své kamarádce, slečně Mie!“

Publikum řvalo ještě víc. Bylo totiž ještě posíleno rodiči a jejich dětmi, které Ray s Winonou vozili na svých létajících pokémonech kolem Cínové věže. Ray zrudl a trochu sklonil hlavu, což lidi přimělo ještě více tleskat. I Winoně se dostávalo pozornosti od lidí, kteří ji předtím neznali.

„A obdiv si jistě zaslouží i samotná slečna Mia, kterou se Rakeťáci pokusili unést. Ona ale vše přestála a dnes je tu s námi také!“ Olaf vyzval shromáždění k dalšímu potlesku, zatímco Mia odvážně přistoupila k mikrofonu.

„Ech, já bych jen chtěla říct, že si nic takového nezasloužím, protože jsem vůbec nic neudělala,“ zašklebila se a protože nevěděla co říci dál, postavila se zase vedle Raye.

Všichni, včetně porotců a bonsajových mistrů, se zasmáli a Mia sklidila ještě větší aplaus než před svým proslovem. Olaf se zasmál s ostatními a znovu se ujal slova.

„Ano, děkujeme slečně Mie z města New Bark za osobitou a skromnou vložku a teď…teď už přejdeme k vyhlašování!“

Dav ztichl a i soutěžící začínali být nervózní. Paní Toiko omylem dupla na nohu Orimovi a ihned se omluvila. On jen se slzami bolesti v očích řekl, že se vůbec nic nestalo a že se nemá za co omlouvat.

„Prosím o klid,“ řekl celkem zbytečně Olaf, protože bylo ticho jako v hrobě. „Každý z trenérů přečte tři vítězné stromy v jedné kategorii, které pojedou reprezentovat Johto do Hoennu. Absolutního vítěze, tedy strom s nejvíce body, pak vyhlásí Selima, předsedkyně poroty.“

Obecenstvo krátce, nedočkavě zatleskalo.

Olaf beze slov vyzval Miu, aby přistoupila k mikrofonu. Z řečnického stolku zvedla první ze čtyř obálek označenou “Nejhezčí bonsaje ovocných stromů“. Roztřesenýma rukama otevřela obálku. Sama byla zvědavá, jestli se umístil její favorit, strom nazvaný “Světlo přírody“.

„A třemi nejúspěšnějšími stromy v kategorii “Nejhezčí bonsaj ovocného stromu“ se stávají…,“ řekla nahlas Mia, oči přilepené k papíru, „…“Světlo přírody“ od pana Gunara z Třešňového Města!“ Publikum se dalo do tleskání. „Bonsaj “Noční lovec“ od paní Toiko z Azalkového Města!“ Další potlesk. „A “Strom se zlatými slunci“ od pana Gunara z Třešňového Města! Gratuluji!“

Lidé se div neutleskali. Arthur se zubil na celé kolo a hlavně na svého dědečka, který společně s paní Toiko předstoupil před mikrofon. Oba se šťastně usmívali, zatímco obličeje Theodora a Diega z Vířících ostrovů nabyly kyselého výrazu.

Gunar pustil paní Toiko galantně před sebe, a tak se slova jako první ujala ona.

„Já nejsem moc dobrý řečník, a tak bych jen chtěla říct, že jsem ráda, že má díla porotce zaujala a doufám, že se i vám, vážení diváci, líbila. Děkuji.“ Paní Toiko pronesla krátkou řeč, která ale byla odměněna silnými ovacemi. K mikrofonu přistoupil Arthurův dědeček.

„Dobrý den. Jsem opravdu rád, že jsou dva z mých stromů oceněny na takové významné soutěži a děkuji za to. A především bych chtěl pogratulovat paní Toiko.“ Gunar předvedl noblesní úklonu a paní Toiko se potěšeně usmála. „A také gratuluji všem ostatním tvůrcům, kteří na svůj triumf uzavřený ještě v obálkách stále čekají. Doufám, že vás na mistrovství nezklameme, vážení diváci a vážená poroto.“ Gunar se znovu uklonil a za silného tleskání se důstojně zařadil po bok ostatních mistrů.

Na řadu přišla další kategorie. K mikrofonu přistoupil Ray. Byl velmi nesvůj. Něco takového před sebou ještě v životě neměl. Stejně jako Mia, i on uchopil do rukou jednu ze tří obálek a vzpomněl si na své favority výstavy. Rozlepil obálku.

„V kategorii “Nejpůsobivější tvar“ se vítězi stávají… strom “Duhový tvor letící mračny“ od pana Olafa z Týkového města, bonsaj “Drak číhající na břehu moře“ od pana Theodora z Vířících ostrovů a strom “Starý pán lesa“ od pana Nolanda z Fialkového města!“ vyhlásil jedním dechem a začal tleskat. „Gratuluji,“ dodal ještě a potom už uvolnil místo u mikrofonu vítězům.

Tentokrát měli přihlížející lidé možnost vyslechnout si projevy více osob. Byly vesměs děkovné, až na Olafa, který jakoby ztratil svou obvyklou výmluvnost a začal něco zaskočeně blekotat o Magikarpech a žížalách. Nakonec se ale uklidnil, řekl, co říci chtěl a s ovacemi se zařadil vedle ostatních mistrů.

Blížila se poslední kategorie absolutního vítěze, ovšem ještě předtím přistoupil k mikrofonu Ian a v rukou rozlepil obálku nadepsanou “Nejzvláštněji působící strom“.

Když Ian promluvil, vůbec si nemusel dělat starosti s hlukem. V jeho hlase zkrátka bylo něco, co by přimělo mlčet i Rayovu nejužvaněnější sousedku, paní Verylovou.

„Třemi vítězi v kategorii “Nejzvláštněji působící strom“ se stávají,“ pronesl Ian ledově klidným hlasem, „strom “Větrná šelma běžící bouří“ od paní Toiko z Azalkového města, „dále bonsaj “Strom sněžné krajiny“ od pana Diega z Vířících ostrovů a dílo nazvané “Objetí světa“ od pana Olafa z Týkového města!“ ohlásil zněle Ian a náměstí dnes již poněkolikáté vzdorovalo výbuchům nadšení.

Paní Toiko, Olaf i Diego, první dva jmenovaní dnes již podruhé, přistoupili k mikrofonu a každý z nich pronesl krátkou řeč. Paní Toiko byla tak šťastná, že se s tváří zbrocenou slzami jen vysmrkala před mikrofonem a zase si stoupla dozadu.

„A teď,“ pronesl Olaf, který zůstal u mikrofonu, „zvu sem před celé obecenstvo předsedkyni poroty, slečnu Selimu, aby vyhlásila absolutního vítěze výstavy. Mikrofon je váš,“ uvedl mnich Selimu, mladou ženu z Pomerančových ostrovů, která ladně pohodila dlouhými, temně rudými vlasy a ujala se slova.

„Už vás tedy nebudu napínat,“ sdělila publiku, „a řeknu že,“ rozlepila obálku, „absolutním vítězem Bonsajového Šampionátu země Johto se stává strom “Světlo přírody“ od pana Gunara z Třešňového Města!“

Diváci křičeli a tleskali. Selima potřásla rukou Arthurovu dědečkovi, který se šťastně usmíval. Chvíli si ještě užíval nadšení a podpory ze strany publika a pak promluvil.

„Musím se všem omluvit,“ začal netradičně, „ale jediné, co mě teď napadá, je říci, že jsem opravdu rád, že se porotě, a doufám, že i vám, mé bonsaje líbily. Děkuji, děkuji,“ řekl stručně a všichni znovu zatleskali.

Dlouhotrvající bouři nadšení musel uklidnit až Olaf, který se dnes ještě naposledy postavil před mikrofon.

„Tak to bylo deset nejúspěšnějších bonsají celého Johta! Srdečně vás tedy zvu na Velké bonsajové mistrovství celého pokémoního světa, které se koná přesně za tři měsíce ve Stromovém městě v Hoennu! Tohoto celosvětového finále se zúčastní všichni dnes ocenění. Děkuji všem za pozornost, loučím se s vámi a přeji hezký zbytek dne!“