Rayova pokémoní cesta

Spáleniště

Dav lidí na náměstí se pomalu rozptýlil do celého města a Ray, Mia, Arthur, Winona a Morty zamířili k Mortyho stadionu. Raye napadlo, že by si mohl dát s Mortym zápas, ale nakonec si řekl, že má ještě spoustu času.

Stadionem byla veliká budova se spoustou zašupovacích dveří, střechou, která byla vlastní celému Starému městu a rozlehlou zahradou. U vchodu se s nimi Morty rozloučil a řekl, že až budou chtít zápasit, mají přijít. Zbytek družiny se pak vypravil na dlouhé toulky městem. Ray, Mia, Winona i Arthur obdivovali staré památky a od několika přívětivých lidí se dozvěděli dokonce i něco víc o historii města.

***

Příjemné dny strávené v Týkovém městě rychle ubíhaly a pokémoni našich přátel sílili s každým přemoženým protivníkem. Arthur se teď se svými pokémony vydával na dlouhé procházky lesem a parky Starého města a ostatní si užívali pěkného počasí u nedalekého jezírka.

Jednoho dne se však všichni rozdělili. Ray řekl, že se půjde podívat ke staré Cínové věži, která ho přitahovala jako magnet. V ten den byl Arthur už od rána kdesi venku v parku a Mia s Winonou se rozhodly, že se půjdou podívat do místního muzea. Opravdu je totiž zaujala dlouhá historie města.

Ray tedy k věži vykročil sám. Z kdysi hrdé a jistě i nádherné stavby však dnes nezbylo už skoro nic. Ohořelé pahýly sloupů ještě podpíraly část prvního patra, zatímco zčernalé stěny se pomalu rozpadaly. Trenér zamířil přímo k díře, která byla vchodem do původní věže. Před vstupem ho ale zastavil nějaký stařík, který seděl na lavičce u stěny a pozoroval okolí.

„Tam bych nechodil,“ řekl důrazně Rayovi, „spadne ti to na hlavu,“ a poklepal holí na ztrouchnivělý trám.

„Myslíte?“ Ray se zastavil. Stařík měl pravdu. Co ho to proboha napadlo, lézt do takové zříceniny?!

„Něco ti povím,“ pravil stařík a nabídl Rayovi místo na lavičce vedle sebe. Chlapec se posadil.

„Tahle Cínová věž, ta už je stovky let stará. Byla to zvláštní stavba se zvláštními obyvateli.“ Starý pán se oběma rukama opřel o svou hůl a šedýma očima se zahleděl do dálky. „Kdysi tu byl řád mnichů. Onen řád je teď roztříštěn po celém městě a hlavně se zdržuje u nové Cínové věže. Tehdy však… Téměř nikdo jiný do věže nesměl. Až na jednu osobu, která měla vládnoucí postavení nad Týkovým městem. Naše kněžna.“ Muž si odkašlal a pokračoval. Ray pozorně naslouchal. „Jak jistě víš, věž byla postavena na znamení porozumění mezi lidmi a pokémony. Stavba byla tak výjimečná, že na její vrcholek dokonce přilétal i duhový pták nosící blahobyt a štěstí.“

„Ho-oh,“ řekl potichu Ray.

„Ano, ano, Ho-oh. Duhový fénix,“ pokýval hlavou stařík a mluvil dál. „Setkání s Ho-oh bylo prý úchvatným zážitkem. A tuto čest měla jen vybraná hrstka lidí – kněžna Týkového města a její mnišští rádcové. V té době, o které ti budu vyprávět, byla kněžnou žena jménem Arama. Nosila na vrcholek věže dary a rozmlouvala s Ho-oh starobylým jazykem. Lid Týkového města Aramu miloval. Přinášela zvěsti od Ho-oh a radila lidem. Málokdo ovšem ví, čím se podle různých lidí zabývala. Arama byla prý čarodějnice. Dokázala pomocí prastaré magie všemožné věci. Někteří lidé říkali, že léčila. Sílu a dávné vědy prý čerpala z umění pokémonů. Podle starých knih míchala nápoje a prováděla rituály. To se ovšem nelíbilo mnichům a dalším obyvatelům města. “Mít včele města čarodějnici? To je přece nepřípustné!“ říkali. Rozhodli se tedy Aramu sesadit. Netušili však, že zmizí sama. Osudná noc padla na Týkové město.“ Do starcova vyprávění se vkrádalo něco neblahého. „Od oné noci už není nic doloženo, a tak vše, co ti teď povím, jsou jen domněnky,“ sdělil muž a kývl na Raye, který napjatě poslouchal. „Té noci přiletěl na vrcholek Cínové věže Ho-oh. K němu se ale dostali zlí lidé. Pokusili se jeho moc ovládnout a využít pro sebe. Napadli ohnivého tvora, ale fénix se ubránil. Lidi stihnul trest. Cínová věž vzplála plamenem. Na zem pak byly seslány tři druhy pokémonů. Tři šelmy. Blesk, oheň a voda. Ho-oh pravil, že až se lidé naučí žít s nimi v rovnováze, vrátí se zpět. Potom odletěl. Několik lidí tvrdilo, že viděli utíkat do lesa několik lidí a jeden z nich nesl v rukách naši milovanou Aramu. Jisté ale je, že od té doby kněžnu nikdo neviděl. Ať už v plamenech našla smrt, nebo uprchla, lidé ji oplákávali ještě dlouho a nezapomněli na ni. Byla opravdový poklad, ale vlastně ani nevěděli, proč ji měli tak rádi. Byla asi zkrátka hodná.“ Stařík si povzdychl. „Mniši pak postavili novou věž. Vůdčí slovo nad městem si rozdělili lidé a tehdejší trenér stadionu.“

Ray si uvědomil, že tu samou legendu mu vyprávěl Morty. Ovšem o něco zkrácenou a bez podrobností. Nyní, když se dozvěděl o kněžně Aramě, přišlo mu jí líto.

„Ještě by se snad patřilo říci, že na novou Cínovou věž,“ začal stařík a Ray to dopověděl.

„Se už Ho-oh nikdy nevrátil,“ přikývl pomalu.

„Přesně tak. Ale jak vidím,“ stařík náhle oživl, „znáš velkou část naší historie a také vidím, že tu máš přátele,“ ukázal na blížící se hlouček lidí, kteří na něj mávali. „V tom případě děkuji, že jsi mě vyslechl a nashledanou!“ usmál se muž a odešel.

Ray za ním zůstal civět. Ani nevěděl, proč znovu poslouchal něco, co už mu někdo vyprávěl. Určitě to však nebylo jen ze slušnosti. Ten stařík prostě dokázal upoutat jeho pozornost.

„Rayi! Kdo to byl?“ Z přemýšlení ho vytrhla Mia.

„Nevím, nějaký pán. Vyprávěl mi tu pověst o shoření věže.“ Ray pohodil hlavou za sebe.

„Půjdeme dovnitř?“ napadl Miu potrhlý nápad.

„Může se to zřítit,“ namítl Arthur, který se tu objevil s Miou a s Winonou.

„Když budeme opatrní…,“ řekla Mia.

Ray si vzpomněl, že ho stařík před vstupem zadržel. Věž však prozkoumat chtěl.

Nakonec jim v rozhodování pomohla jedna věc. U spáleniště totiž nebyla jediná tabulka s nápisem “Nevstupovat, nebezpečí úrazu!“, a tak vešli dovnitř.

Pach spáleného dřeva se tu ani po tolika letech nepřestal šířit. Byla tam tma, protože naši přátelé byli v přízemí a nad nimi byla ještě podlaha prvního patra. Uprostřed černého sálu stál zbytek pilíře, který kdysi procházel stavbou až ke střeše.

Arthur rozsvítil baterku, kterou si koupil ve Zlatoprutovém městě.

„Támhle něco je!“ reagovala okamžitě Mia a vzrušeně zrychlila krok. Došla až k nápisu na bílé tabulce.

„Nevstupovat, nebezpečí úrazu,“ přečetla nahlas.

„A máme to,“ řekla Winona.

„Posviť sem!“ ozvala se ze tmy Mia a světlo Arthurovy baterky ji okamžitě našlo. Mia stála u výstražné tabulky vedle nízkého plotu, za nímž do země zela úzká šachta.

„Kam to asi vede?“ nadhodil Arthur, když přišel blíž.

Všem na mysli vytanul stejný nápad. Ovšem i slova tabulky.

„Nesmíme tam lézt,“ promluvil Arthur vážně. „Je to nebezpečné!“ dodal důrazně a všichni se na šachtu přišli podívat. „I kdybychom tam vlezli, nenajdeme nic nového. Věž byla určitě několikrát prohledána, než ji uzavřeli,“ přesvědčoval dál Arthur a mimoděk posvítil dál do tmy. Odhalil tak uzounké schodiště klesající do chodby. „Nemůžeme…,“ zakroutil hlavou Arthur, ale pak se zasekl. „Slyšeli jste to?“ rozhlédl se po ostatních znepokojeně. Ray, Mia i Winona na něj nechápavě zírali.

„Slyšeli co?“ zeptal se Ray.

„Já jdu první,“ ozvala se náhle Winona. Vzala Arthurovu baterku a posvítila do díry. Překročila plot a stoupla si na kamenné schodiště.