Rayova pokémoní cesta

Znepokojující objev

Winona si posvítila baterkou do tmy pod sebou.

„Schodiště se spirálovitě stáčí,“ informovala ostatní. „A vypadá to,“ podupala nohou na kámen pod sebou, „že je pevné,“ dodala. Potom si odhrnula vlasy z obličeje a začala klesat. Nakonec se zbytku skupiny ztratila z očí.

„Počkej na nás!“ křikla Mia. Vmžiku přelezla plůtek a vydala se za Winonou.

„Teda, takových pavučin,“ slyšel pak Ray Miu tlumeně raptat.

„Přece tu nebudeme stát!“ houkl Ray a vnořil se do tmy. Hned za ním šel Arthur.

Všichni čtyři pomalu klesali po uzoučkém schodišti. Kamenné stupně byly dost sešlapané a ležela na nich tlustá vrstva prachu a pavučin.

„Jak jsme hluboko?“ přemítala Mia a rozhlížela se po temných stěnách.

„Nevím, ale asi dost,“ odpověděl Arthur. „Podívejte se na tohle!“

Všichni se namáčkli k němu. Přestože na ně světlo baterky dopadalo jen zčásti, byly na zdech patrné malby různých výjevů, na kterých se zub času zatím příliš neprojevil. Na většině z nich byli pokémoni a lidé.

„Ho-oh,“ vydechla Winona, když vyobrazení našlo světlo baterky. Ze zdi na ně shlížel úžasný legendární pokémon.

„Kam to asi vede?“ napadlo Raye, když odtrhl oči od malby a zadíval se do temné chodby.

„Tak to zjistíme leda tím, že půjdeme dál,“ odpověděla Winona. Namířila svítilnu před sebe a pokračovala v cestě.

Jak se nořili hlouběji a hlouběji pod věž, zdi byly čím dál více pomalované. Konečně se z čela družiny ozval Winonin vzrušený hlas.

„Už jsme dole!“

„To je tak napínavý!“ zajíkla se Mia a posledních pár schodů seběhla, lehce se přitom odstrkujíce od studených stěn.

„Pojďte! Už to slyším zase!“ řekl naléhavě Arthur a prodral se do čela. Zoufalý, jemný hlásek v jeho hlavě znovu promluvil.

„Co je? Co slyšíš?“ vyhrkli ostatní. Winona předala Arthurovi baterku a on se vydal dál.

Brzy však narazili na konec chodby.

„A je to. Konec dobrodružství. Nejspíš to celé byl jen nějaký sklep,“ řekl Ray.

„Ale prosímtě,“ mávla rukou Winona a strhla tak chuchvalec pavučin. „Tohle nemůže být konec. Přece by se ti stavitelé s obyčejným sklepem takhle nezdobili,“ ukázala na malby po stěnách. „Určitě tu je něco, co otevře cestu dál.“

Všichni čtyři se tedy roztrousili po chodbě a hledali sebemenší neobvyklost.

„Musí to být u téhle zdi!“ ozval se Arthur od pravé stěny.

„Jak to víš?“ divila se Mia.

„Někoho odtamtud slyším,“ odpověděl.

„To ale… To přeci není normální! Tady dole těžko někdo bude. Nebo ne?“ Mia začínala mít trochu strach.

Arthurovi v hlavě znovu zazněl hlásek. Chlapec udělal, co mu říkal. Opsal ukazovákem levé ruky velký trojúhelník přes stěnu v rohu.

„Tady je to!“ ukázala Winona na kámen ve zdi, který nafialověle zasvětélkoval. Byl na něj vyryt titěrný obrázek.

„Ukaž, co je to?“ zeptal se Ray. Skrčil se ke kameni a prohlížel si rytinu ze všech stran.

„Třeba je to nějaký pokémon?“ nadhodil Arthur.

„Uvidíme,“ řekl Ray a vytáhl z kapsy pokédex. Ten okamžitě promluvil.

„Misdreavus – veselý duch – tento pokémon rád straší lidi tak, že se k nim potají přikrade neviděn a pak se jich dotkne. Baví se vystrašenými výrazy obětí.“

„Misdreavus? Ale co je nám to platné?“ přemýšlela Mia.

„Třeba, když vypustíme z pokéballu Misdreavus, tak se otevře cesta dál?“ napadlo Raye.

„A ty nějakou Misdreavus máš?“ předstírala údiv Mia.

Ray zrudnul.

„A co jiný duchový pokémon?“ promluvila Winona a Mia pohotově vypustila Gastlyho.

„Gaastlyy,“ pravil pokémon.

Chodbou se naráz rozlehlo dunění a pak se ve stěně vpravo otevřel otvor.

„Výborně!“ poskočil si Ray a málem narazil hlavou do nízkého stropu.

„Tak…jdeme,“ řekl potichu Arthur.

S napjatými výrazy se všichni vnořili do další prostory.

Místnost, ve které se nacházeli, byla obrovská. Arthur vše přelétl světlem baterky a všichni ohromeně zírali.

Uprostřed haly s vysokým stropem byl krásný kamenný stojan. Ray, Arthur i Mia s Winonou k němu přistoupili blíž. Na stojanu byl zavěšen zlatě se třpytící náhrdelník s velkým, fialovým kamenem.

„Jů!“ rozzářily se Mie oči a vztáhla ruku k náhrdelníku.

„Počkej,“ zarazil ji Ray. „Nevíme, co to je!“

„Pomozte mi!“ ozvalo se náhle v hlavách našich přátel.

„Co, cože?!“ vyjekli všichni. Poplašeně se rozhlédli.

„Kde jsi?“ zeptal se Arthur.

„Přímo před vámi. Prosím, pomozte mi ven!“ Sladký hlásek jakoby se dával do pláče.

Oči všech trenérů se upřely na fialový kámen náhrdelníku.

„Ale kde jsi? Jsi v tom kameni?“ napadlo Arthura a hlásek jeho domněnku potvrdil.

„Ano, zaklela mě sem! Pomozte mi ven, prosím!“

„Kdo tě zaklel? A kdo jsi?“ ptala se Winona soucitným tónem.

„Moje paní mě zaklela. Jsem…,“ hlásek však nemohl mluvit dál. „Nemůžu vyslovit, kdo jsem. Tak mě potrestala!“ Uvězněná osůbka se rozplakala.

„Chceme ti pomoci, ale nevíme jak!“ snažila se Mia hlásek uklidnit.

„Ukážu vám, co se stalo,“ řekl on.