Rayova pokémoní cesta

Labyrint

Všichni čtyři se poslepu hnali nějakou chodbou.

„Teď doprava!“ ozval se hlas.

„Je to bludiště!“ zasténala Mia beznadějně.

„Už se můžete zastavit,“ řekl hlásek.

Ray zpomalil a nakonec se opřel o studenou zeď.

„Kde jste všichni?“ zeptala se Mia.

Arthur rozsvítil baterku.

„Výborně,“ řekla Winona a všichni si sedli k němu na zem.

„Kde jsme teď?“ zeptal se Arthur fialového kamene.

„Nevím,“ odpověděl.

„Cože?!“ vykřikli všichni.

„Omlouvám se, ale tam vzadu jste špatně odbočili.“

„Jacku! Kde jsi?!“ rozlehlo se zničehonic podzemím. Kroky oné osoby se blížily.

„Rakeťáci?“ polekala se Mia.

„Jacku? Tak kde jsi?“ Ze Sibylina hlasu byla znát úzkost. „Pomoc,“ ozvalo se nakonec potichu.

„Neměli bychom jí říct, že jsme tu taky?“ napadl Arthura ušlechtilý nápad. Všichni na něj vyvalili oči.

„No dobře, tak ne,“ zavrhl to urychleně.

„Musíme najít cestu ven!“ zoufala si Winona.

„Pojďme tudy. Stejně nám nic lepšího nezbývá,“ ukázal Arthur do černoty napravo.

Všichni se tedy vydali dál. Po několika minutách chůze však v hlavách čtyř trenérů zahlodalo svědomí.

„Neměli jsme tam Sibylu nechávat,“ kousla se Winona do rtu. „Co když už se dosud nedostane?“

„A kde bereš jistotu, že my ano?“ opáčil podrážděně Ray. Sám ale cítil tu samou provinilost.

„Slyšíte to taky?“ zarazil se Arthur.

Již potřetí se tmou rozezněly cizí kroky.

„Sibylo?“ křikl nahlas Ray.

Kroky se zastavily.

„K-Kdo je to?“ ozval se roztřeseně mužský hlas.

„To je Jack,“ zašeptala Mia a v hlavě se jí zrodil praštěný nápad.

Přikradla se k rohu, zpoza něhož přicházely kroky.

„Co to dělá?“ divil se Arthur potichu.

Kroky přicházely blíž. Už byly za rohem…

„BAF!!!“ vykřikla Mia na celé bludiště a s rozpřaženýma rukama se vrhla za roh.

„Uááá! Pomóc!“ ozval se vzápětí zděšený křik. Někdo tryskem běžel po chodbě. Pryč od místa, kde Mia stála.

„Ty jsi ale pako!“ rozzlobila se Winona. Nepříjemná nálada se všem vlévala do těla jako ticho do uší.

Mia si uvědomila, co udělala. „Když já nevěděla, že se tak vyděsí,“ zakňourala omluvně.

„Pojďte ho najít,“ vyzval své přátele otráveně Arthur.

Po Miině setkání s Jackem se dlouho nedělo vůbec nic. Ray, Mia, Arthur a Winona bloudili labyrintem a nevěděli kudy kam.

„No tak nám pomoz!“ utrhla se Mia na fialový drahokam. „Promiň,“ zašeptala vzápětí.

„Nic se nestalo,“ ozval se hlásek. „Zkuste použít své pokémony.“

„Že nás to nenapadlo dřív!“ pleskl se Ray do čela. „Mio, máš přece Gastlyho! Může se tu porozhlédnout. Duchoví pokémoni mají dobrý orientační smysl a dokáží mizet a procházet zdmi! Pomůže nám najít východ!“

„Do toho, Gastly!“ vykřikla okamžitě Mia. Před nimi se zhmotnil pokémon. „Prosím, pomoz nám najít východ z tohohle bludiště,“ poprosila trenérka svého pokémona. „A kdybys cestou potkal Rakeťáky, přiveď je k nám.“

Gastly přikývl a ztratil se ve zdi.

„Tak, to by bylo,“ pochválila si Mia.

„Jak tě vlastně z toho kamene vysvobodíme?“ zeptal se Arthur obyvatelky drahokamu.

„Ho-oh musí Aramě odpustit, co způsobila. Moje trenérka mě tak zaklela, protože si myslela, že Ho-oh je tak krutý, že jí neodpustí,“ pronesl hlas.

„No, a není?“ prohodil Ray. „Vždyť už má na přemýšlení stovky let na to, aby jí mohl odpustit.“

„Vše, co Ho-oh dělá, má nějaký smysl,“ namítl hlásek. „Možná ani neví, že jsem tu uvězněná.“

„Tak mu to musíme říct,“ ozval se Arthur, který až do té doby mlčel.

„Jo, třeba má telefon,“ zašklebila se Mia ironicky. „Létá po celém světě. Jak mu to chceš říct?“

„Musí nás pustit na vrchol nové Cínové věže,“ pronesla náhle Winona zamyšleně. „Ti mniši nás tam musí pustit a z jejího vrcholku se pak můžeme pokusit k Ho-oh promluvit.“

„Ale jak víš, že se to povede?“ namítl Ray, kterého návrh zaujal.

„Nevím. Ale nic jiného nám asi nezbývá,“ odpověděla dívka.

Kolikrát už dnes tuhle zatracenou větu slyšeli?

„Gastly se vrátil!“ ukázala náhle Mia rukou.

Ray s Arthurem a Winonou se otočili. Chodbou připlouval Gastly a za ním…šli Rakeťáci.

„Vy?!“ vykřikla Sibyla.

„Buď zticha! Teď se odsud musíme dostat!“ okřikla ji Winona dřív, než stačila namítnout něco dalšího.

Miin pokémon se toho okamžitě chytil.

„Gastly,“ pravil. Rozletěl se chodbou do tmy.

„Jdeme!“ pobídl všechny Jack.

Ray a jeho přátelé i nepřátelé, běželi chodbou, která se táhla dlouhými kilometry pod Starým Týkovým městem.

„Tady je to!“ vykřikla nadšeně Mia, když všichni doběhli na místo. Gastly se vznášel pod stropem chodby. Kývl na ostatní a pak stropem proplul ven.

„Asi je tu nějaký průlez,“ mínil Arthur.

„No tak ho otevři!“ štěkla dívka s rezavými vlasy – Sibyla.

Až teď si Mia všimla, že mají jinou barvu než dříve. Chtěla proto Sibyliným vlasům adresovat kousavou poznámku, ale nestihla to. Arthur už otevřel poklop ve stropě. Všichni s nadějí očekávali sluneční světlo.

V otvoru ale byla tma.

„Co to má znamenat?“ namíchla se Sibyla.

V otvoru se objevil Miin Gastly.

„Tak dobrá,“ řekl Ray. Vyhoupl se do průlezu a stanul v malém dřevěném přístřešku. Byla to nějaká kůlna. A byla Rayovi velmi povědomá. Byla to ta samá kůlna, kde si, schovaní, vyslechli rozhovor Iana a Matta.

Z otvoru vylezla Mia a hned za ní Winona, které se Arthur snažil pomoci, ale ona to odmítla. Sama se elegantně vyhoupla. Další vylezl Arthur. Jack nabídl Sibyle pomoc, ta ji ale také odmítla, zřejmě s úmyslem Winonu trumfnout. Do kůlny se nakonec dostala, ovšem trvalo jí to déle a působila mnohem méně ladně než Winona. V přístřešku začínalo být těsno. Jako poslední se z labyrintu vynořil Jack. Zatáhl za sebou kamennou desku a ta zaklapla do podlahy.

Gastly se vesele točil u stropu.

„Děkuji, Gastly,“ usmála se na něj Mia a vrátila pokémona zpět do pokéballu.

Z kůlny se všichni doslova vyvalili. Když totiž Ray otevřel prkenné dveře, všichni se vytlačili ven. Uvnitř bylo opravdu těsno.

Když nakonec šťastně stanuli na světle světa, Sibyla promluvila.

„Hmm, jelikož jste nám pomohli dostat se ven,“ soukat ze sebe ta slova jí dávalo značnou námahu, „nebudeme vám dnes krást pokémony.“

„Cože?“ divil se Jack, ale Sibyla ho zpražila pohledem.

„Zato si vezmeme tohle!“ Rakeťačka vztáhla ruku po náhrdelníku s fialovým drahokamem. Jakmile se však kamene dotkla, ihned ucukla.

„Nebo radši ne!“ vyjekla, pomalu ustoupila vzad a potom se dala do běhu. Jack zmizel za ní.

„Cos jí udělala?“ zeptala se s pobavením v očích Winona.

„Nic moc,“ ozval se zvesela hlásek, „jen si myslela, že sahá na velkého pavouka.“

Ray, Mia, Arthur i Winona se rozesmáli, jak pokémon Sibylu doběhl.