Rayova pokémoní cesta

Svatyně bez fénixe

„Dobrá,“ řekl Ray, „odsud to k Cínové věži není daleko. Pojďme.“

Skupinka se vydala na cestu. Arthur podle slunce usoudil, že jsou asi tři hodiny odpoledne.

„Támhle,“ ukázala Mia.

Nad starobylými domky se tyčila krásná a vysoká Cínová věž. Trenéři přidali do kroku.

Zanedlouho už stanuli pod schody do svatyně Ho-oh.

„Prosím vás, pusťte nás dovnitř,“ oslovila Winona strážce v dlouhém plášti, ale již předem jí bylo jasné, že tak snadné to nebude.

„Tak to ne, do věže kromě mnichů nikdo nesmí, natož pak kdejaký pocestný,“ zakroutil hlavou a zastoupil dveře svou mohutnou postavou.

„Ale my musíme na vrchol,“ přesvědčoval ho Arthur. „Ho-oh se musí dozvědět, jakou kletbu seslala Arama na tohohle pokémona!“ Zamával náhrdelníkem.

„Arama je už dávno po smrti a na nikoho žádnou kletbu neseslala. A co se týče toho šperku,“ strážný se ušklíbl, „pokémonovi se ani vzdáleně nepodobá.“ Strážný se rozesmál.

„Pusťte nás tam, prosím,“ ozval se hlásek z kamene.

„Co to bylo?“ vyděsil se strážce.

„Říkám vám, že v tom kameni je zakletý pokémon. Uvolněte nám cestu, aby ho Ho-oh mohl vysvobodit,“ zopakoval Arthur jejich požadavek.

Bylo to však jako když hrách na stěnu hází. Strážný byl sice vyveden z míry podivným hlasem, zřejmě si však myslel, že je to výkon nějakého dobrého břichomluvce. Tím podle něj byla Mia.

„Jen tady dole ztrácíme čas,“ řekla Winona otráveně a mrkla na Raye. Ten to pochopil.

„Skarmory, Tropiusi, Altario, pojďte ven!“ rozkřikla se Winona.

„Tropiusi, ty taky!“ přidal se Ray.

Před Cínovou věží se objevili čtyři pokémoni. Winona vyskočila mezi křídla Skarmoryho, Arthur si sedl na Tropiusova záda, Miu nesla Altaria a Raye jeho pokémon.

Vznesli se do vzduchu.

„Co to děláte?!“ zařval na ně muž zdola. „To nesmíte! Vraťte se! Vraťte se dolů!“

Mia na něj vyplázla jazyk.

„Skvělý nápad!“ pochválil Arthur Winonu.

Krouživým letem mířili výš a výš, k samému vrcholku Cínové věže. Míjeli podlaží za podlažím a jejich střechy. Nakonec skutečně stanuli na té poslední.

„Děkujeme,“ řekli Ray a Winona a svorně zavolali své pokémony do pokéballů. Pevně teď stáli na věži kolem vysokého a zdobného středového sloupu.

Mia shlédla dolů. Na náměstí tam poskakoval nějaký mravenec. Dívka se na strážného věže zašklebila.

„Páni, to je ale rozhled,“ vydechl Ray ohromeně.

Všichni se otáčeli do všech stran. Z vrcholku Cínové věže bylo vidět na míle daleko. V dálce na východě se rýsovalo vysoké pohoří. I na západě byly vidět zasněžené vrcholky hor. Pod sebou měli celé Týkové město. Tady nahoře foukal vítr a Ray pochopil, proč Ho-oh létal právě sem. Týkové město bylo zkrátka úchvatné. Stovky let staré stavby, překrásné zahrady, to vše se teď rozprostíralo v hloubce pod nimi. Obloha byla zatažená a slunce jí jen ostýchavě a místy proráželo světlem.

„Opravdu… nádhera,“ rozplývala se Mia.

Ještě chvíli tak stáli na zapovězené střeše Cínové věže. Užívali si ten pocit a přestože byli v takové výšce, nikdo neměl závrať.

„Teď už nám nikdo nestojí v cestě,“ řekl Arthur.

Ostatní přikývli.

„Zavoláme ho najednou,“ rozhodla Winona. Tak také udělali.

„HOO-OOHH!“ Do dálky se rozneslo zavolání.

Zavál studený vítr. Bájný tvor však nepřilétal.

„HOO-OOHH!“ zavolali trenéři znovu.

Po neutěšené chvíli fénix přecijen odpověděl.

S větrem přišel výkřik a překrásný zpěv.

„Ví, co mu chceme říci,“ ozval se hlásek z drahokamu.

„Ale kde je?“ rozhlížela se Mia. Nejen ona doufala, že toho pokémona ještě někdy v životě uvidí.

Mračna nad věží se rozestoupila. Z oblohy zazářilo jasné slunce přímo na fialový kámen. Arthur se natáhl vzhůru a položil šperk na sloup, kam měl Ho-oh usednout.

Nikdo však nepřilétal. Jen tóny rozechvívaly vzduch.

Drahokam se rozzářil. Vytryskl z něj jako noc modrý paprsek. Světlo se rozšiřovalo a vyplňovalo prostor nad věží. Lidé po celém městě vycházeli z domů a divili se s otevřenými ústy. Vál vítr. Ho-oh dozpíval a světlo z drahokamu pohaslo.

Nad zlatým náhrdelníkem s fialovým kamenem se vznášel pokémon.

„Misdreavus,“ pravil Arthur a pokémon se šťastně usmál.

Ray si vzpomněl na onen obrázek vytesaný v podzemí staré Cínové věže.

„Děkuji!“ zavolala Misdreavus a její sladký hlas se Rayovi, Mie, Arthurovi i Winoně rozezněl v myslích.

Ho-oh odpověděl melodickým výkřikem.

Duch se vznášel ve vzduchu a zhluboka dýchal. Přinášelo mu to potěšení. Misdreavus se s jasnou otázkou otočila k Arthurovi.

„Chtěla by být tvým pokémonem,“ zašeptala Mia.

Pokémon přikývl.

Arthur se usmál a vyndal pokéball. Rozevřel dlaň a předmět se zaleskl. Misdreavus se sama naklonila a zmizela v míčku.

„Já… Já mám Misdreavus!“ zvolal nadšeně a zároveň nevěřícně Arthur.

„Myslím, že má dobrého trenéra… Teda chovatele,“ zazubila se Mia.

„Ale jak to, že Ho-oh nepřiletěl?“ nechápal Ray.

„Zřejmě věděl, o co ho chceme požádat,“ odpověděla mu Winona. „Odpustil tedy Aramě její čin a ať už se v tu chvíli nacházel na jakémkoli místě světa, kletba tím byla zlomena. Nezáleží přeci na tom, kde jí odpustil.“