Rayova pokémoní cesta

Pokéball přátelství

„Je tam pěkná tma,“ oznámil Ray, když nakoukl do jeskyně.

„A co bys čekal?“ řekla na to Mia. „Je to JESKYNĚ.“

Arthur podal Rayovi baterku a ten jako první vlezl do nitra skály. Hned za ním šli Mia, Arthur a Winona.

„Ta jeskyně je rozlehlá,“ hlásil Ray zepředu. „Vede ještě spoustu metrů dál,“ dodal vzrušeně.

„My ale zůstaneme tady,“ usadila ho Mia. „Ještě bychom se tam ztratili.“

Než se v jeskyni usadili, na les už začal padat hustý déšť. Trenéři se posadili na kameny, kterých byla podlaha plná, a pozorovaly provazce vody, padající přes vchod do jeskyně.

„Takhle tu můžeme sedět celý den,“ povzdychla si Winona.

„Jo, a nejspíš to tak taky bude,“ přikývl zamračeně Arthur.

Ray vstal a šel se podívat blíž ke vchodu. Skrz déšť však neviděl nic jiného než tmavý potemnělý les a šedou, smutnou oblohu.

„Ach jo,“ vydechla Mia. Opřela se o stěnu a pravou rukou se zapřela vedle sebe. Okamžitě však ucukla. Sáhla totiž ve tmě na něco hebkého, co klidně oddychovalo.

„Pojďte sem,“ vyzvala ostatní šeptem.

„Co je?“ zeptal se Ray a spolu s Arthurem a Winonou přišel blíž.

„Podívejte, je tu nějaký pokémon,“ ukázala Mia na tvora ležícího mezi kameny.

„To je Girafarig,“ poznal pokémona Arthur.

„Girafarig – dvojhlavý pokémon,“ reagoval okamžitě pokédex. „Tento pokémon má na ocase druhou hlavu, která dokáže sama myslet. Je to psychický a normální pokémon,“ ohlásila encyklopedie.

Ozvěna, kterou svým hlasem vyvolala, se roznesla podzemím. Girafarig se probudil.

„Ahoj,“ řekl Ray. Pokémon na něj však zděšeně pohlédl velkýma očima.

„Podívejte, je zraněný!“ všiml si Ray a ukázal na pokémonův bok.

Girafarig se rychle postavil na všechny čtyři. Nedůvěřivě a bázlivě se přitom rozhlížel po neznámých lidech.

„Naštěstí to je jen odřené,“ podíval se na ránu důkladněji Arthur. Vyndal z batohu nějakou lahvičku a chystal se s ní Girafarigovi pokapat zranění. Pokémon ale hlasitě zaržál a bojovně si stoupl na zadní.

„Klid! Jen se uklidni!“ snažil se ho Ray upokojit.

Girafarig však neposlouchal. Vmžiku se otočil a rozběhl se jeskyní pryč. „Girafarig!“

Temnotou se rozléhalo klapání jeho kopyt.

„Měli bychom jít za ním,“ řekl Ray. Měl o pokémona obavy.

„Ale on se nás bojí. Nechce s námi být,“ namítla Mia, přestože na ní bylo vidět, že by za pokémonem vykročila také.

„Musíme být potichu a chovat se vlídně,“ usoudil Arthur.

„Tak půjdeme za ním,“ rozhodla Winona.

Ray chtěl znovu rozsvítit baterku, ale Arthur ho zastavil. Řekl, že by to Girafariga jen vystrašilo. A tak se do hloubi jeskyně pustili po tmě. Mia měla skvělý nápad, aby se všichni drželi za ruce. Mělo to zajistit, že se nikdo z nich neztratí.

„Myslíte, že zůstal v jeskyni? Mohl také vylézt na druhé straně,“ přemýšlel Ray.

„Ale jak můžeš vědět, že má ta jeskyně dva východy?“ zašeptala Winona.

„Ještě štěstí, že se zatím nijak nevětví,“ poznamenal Arthur.

„Buďte chvíli zticha,“ utnula své přátele Mia. „Neslyšíte nic?“

Všichni se zaposlouchali. Odněkud zvenčí k nim doléhal zvuk deště.

„Tak přeci má dva východy,“ řekl Arthur.

Čtyři trenéři postupovali dál chodbou. Ray se bál, že zraněného Girafariga už minuli někde ve tmě. Nikomu však nic neřekl.

V matném světle, které se sem linulo od východu za zákrutem, spatřil Arthur stopy v blátě.

„Výborně,“ kývl s pochopením, „takže víme, že tudy Girafarig prošel,“

Nikdo se neptal, zda si je jistý, že to jsou Girafarigovy stopy. Všichni jen přikývli a šli dál.

Zanedlouho už skutečně dospěli k východu z jeskyně. Déšť se za dobu, co šli jeskyní, trochu zmírnil, padal však stále velmi vytrvale.

Ray se zastavil a ostatní také. Stáli v průchodu, který ústil v rozlehlou pláň. Holá země před nimi měla rudohnědý odstín, stejně jako skalní stěny, které kolem dokola pláně příkře spadaly k zemi a tvořily tak velkolepou kotlinu. Nízké keříky, které zde ještě před nedávnem rostly, byli teď zčernalé a úplně holé, jakoby jejich listy někdo násilím strhal. Napříč rozmoklou plání kráčel unavený pokémon.

„To je Girafarig,“ zděsila se Mia, když viděla, v jakém je pokémon stavu. Padaly na něj dešťové kapky a jeho zranění vypadalo čím dál hůře.

„Potichu,“ řekl Ray a vykročil k němu. Jeho přátelé šli obezřetně za ním.

Girafarig se náhle otočil. Uviděl čtyři osoby, jak k němu přistupují, a dal se do zoufalého běhu.

„No tak! Počkej! My ti chceme pomoct!“ volal prosebně Ray a vyběhl za ním.

Pokémon se obrátil k němu. Prudce nohou nakopl nějaký kámen a ten vyletěl šílenou rychlostí proti Rayovi.

„Uch,“ vyhrkl Ray, když ho kámen veliký jako dlaň dospělého člověka uhodil do hrudi.

„Rayi!“ vykřikli ostatní.

Chlapec se malátně zvedl ze země, kámen svíraje v ruce.

Girafarig stál v dešti a oddychoval. Pak se znovu otočil k útěku.

Ray dostal nápad použít svůj pokéball přátelství od Kurta. Dostal ho tenkrát v Azalkovém městě.

„Pokéballe. Leť!“ vykřikl a hodil míček vpřed.

Pokémon se vzepjal na zadní. Proměnil se v rudou energii a zmizel v pokéballu.

Ray, Mia, Arthur a Winona napjatě sledovali kývající se předmět. Girafarig uvnitř ještě zápolil…ale pak se pokéball uklidnil.

Ray k němu přiběhl a zvedl ho ze země.

„A teď rychle do nejbližšího střediska,“ řekl a Arthur okamžitě vytáhl mapu.

„Napříč plání a tam vzadu průsmykem k horám,“ rozhodl, když si na papíru prohlédl okolí.

„Tak rychle!“ nařídil Ray a rozběhl se.