Rayova pokémoní cesta

Známé tváře

Jak Arthur řekl, rozběhli se po promáčené, ale naprosto neživé pláni. Minuli tak i obrovitou díru v zemi, která měla určitě desítky metrů v průměru, a vrhli se mezi skalní průsmyk vedoucí ke středisku.

Jakmile se vymotali ze skal, spatřili před sebou cestu, ze které dopoledne sešli. Před nimi stálo pokémonské středisko.

„Támhle,“ vydechla promoklá Winona.

Všichni čtyři oběhli nějaká auta, která vedle budovy stála, a vrhli se do střediska. Zastavili se až u pultu, za nímž stála sestra Joy.

„Máme velmi zraněného pokémona, našli jsme ho ve skalách,“ vysypal ze sebe Ray a položil na pult pokéball.

„Okamžitě se na něj podívám, nemějte strach,“ přikývla sestra Joy, vzala pokéball a urychleně se odebrala do ordinace.

Všichni čtyři trenéři si oddychli.

„Pěkný kámen, Rayi,“ ozval se zvesela nějaký muž.

Ray, Mia, Arthur i Winona se otočili. U proskleného stolu v rohu haly sedělo několik lidí. Dva z nich Ray s Miou znali. Artur zase poznal postaršího muže sedícího na kraji polstrované sedačky. I Winona jednoho z dospělých znala.

„Pane profesore?“ podivila se jejich přítomnosti Mia a přišla blíž.

U stolu seděli profesor Elm, profesor Birch a ještě jeden muž. Vedle nich zaujímalo svá místa ještě několik lidí, oblečených (stejně jako profesoři) do bílých plášťů.

„Dobrý den, děti. Kde se tu berete?“ oslovil je prof. Elm.

„Posaďte se k nám,“ vyzval je Birch a přisunul ještě několik židlí od vedlejšího stolu.

Ray, Mia, Arthur i Winona se posadili.

„Jsme tu na pokémoní cestě,“ odpověděla na profesorovu otázku Mia.

„Myslím, že bychom se ale měli všichni nejdříve představit,“ řekl přívětivým hlasem muž sedící na konce lavice. „Já jsem profesor Oak z Oblázkového města v Kanto,“ ujal se úkolu jako první.

„Já jsem profesor Elm z města New Bark,“ pokračoval pak muž s brýlemi hovící si po Oakově pravici.

„A mé jméno je Birch. Profesor Birch z Kořínkového města v Hoennu,“ představil se další vědec.

Trenéři si s nimi potřásli rukou a seznámili se i s pomocníky všech profesorů.

„Jak už jsem poznamenal, máš zajímavý kámen, Rayi,“ řekl profesor Elm a ukázal na Rayovu ruku.

Až teď si chlapec uvědomil, že v dlani stále svírá oblý kámen, který po něm kopl Girafarig.

„Jo, no našel jsme ho venku,“ vysvětlil zaskočeně Ray a prohlížel si tmavě modrý, lesklý a jakoby skleněný kámen.

„Vypadá jako nějaký drahokam,“ nadhodila Winona.

„Správný postřeh, slečno,“ přikývl Oak. „Mohu, Rayi?“ otočil se na chlapce a kámen si půjčil. Chvilku si předmět prohlížel a pak ho poslal do oběhu.

„Opravdu zajímavý kámen. Nejspíš to bude nějaký drahokam, ale neřeknu ti jaký. Šutrologie mi nikdy moc nešla,“ přiznal se Birch, ke kterému kámen zrovna doputoval.

„Být tebou, Rayi, hlídám si ho,“ doporučil trenérovi Elm a kámen mu vrátil.

„Hmm, děkuju,“ přikývl Ray a uložil si předmět do batohu.

„A proč jste tady vlastně vy, profesore?“ zeptal se Arthur Oaka.

„No, nevím, jestli jste to viděli, ale včera v noci padal nad touhle oblastí meteorický déšť,“ začal s objasňováním jejich přítomnosti Oak. „Profesor Elm dostal e-mail od sestry Joy z tohoto střediska, aby se přišel podívat, co se tu děje.“

„Ano. Přiletěl jsem vrtulníkem, jak nejrychleji to šlo,“ přitakal Elm horlivě. „Ještě předtím jsem však dal vědět ostatním profesorům, a tak jsme tady skoro všichni.“

„Skoro?“ nechápal Ray.

„Profesorka Ivyová totiž měla přijet také, ale nakonec se omluvila, má příliš práce,“ vysvětlil jeden z Oakových spolupracovníků.

„A co zvláštního se tedy stalo?“ ptal se dál Ray.

„Vypadá to, že pokémoni, kteří žijí v této oblasti, vycítili, že sem dopadne meteorit. Začal tedy hromadný přesun všech pokémonů. Spousty druhů jich utíkal pryč,“ vyprávěl profesor Birch to, co včerejší noci viděl.

„A spadl tedy ten meteorit?“ ptala se se zájmem Winona.

„Ano, spadl. Naštěstí však zřejmě skončil v nedaleké kotlině mezi skalami, takže tlaková vlna, kterou způsobil, byla roztříštěna ve skalách,“ přisvědčil Oak. „Ještě štěstí, že byl kámen poměrně malý.“

„Našli jste ho?“ zajímala se Mia.

Elm zakroutil hlavou.

„Jediné, co jsme našli, byl kráter, který po něm zbyl. Samotný kámen však zmizel. Pokud se však nějak neroztříštil při dopadu…,“ přemítal.

„To se mi nezdá, pane kolego,“ zapochyboval Birch. „V kráteru po něm není jediné stopy, ani jeidného úlomku. Spíše to vypadá, že ho někdo odnesl. Bohužel nemáme ani ponětí o tom, jak by měl vypadat. Může to být kterýkoliv kámen z okolí.“ Oak přikývl na znamení, že s Birchem souhlasí.

„Třeba ten kámen vzali Rakeťáci,“ napadlo hned Raye. Pokaždé, když se něco podivně vymykalo nebo někam ztrácelo, měl pocit, že jsou za tím oni.

„A k čemu by jim asi byl?“ otočila se k němu Mia.

„Třeba to souvisí s Lat…,“ začal Ray, ale profesoři sborově zasyčeli.

„Tady o tom nic neříkejte. Čím méně lidí o těch dvou bude vědět, tím lépe,“ řekl Birch naléhavým hlasem, přestože ve středisku kromě sestry Joy a pokémonů snad nebyla a ni noha.

„Ano,“ podpořili profesora z Hoennu Elm. „Nedaleko odsud mám pozorovatelnu s malou laboratoří. Jestli chcete, můžeme si tam o všem promluvit,“ navrhl.

„Ale je tady můj zraněný Girafarig,“ namítl Ray. „Nemůžu ho tady nechat.“

„Počkejte chvíli,“ naznačil rukou Birch a odešel. Za okamžik se však vrátil. „Sestra Joy říká, že Girafarig spí. Je už ošetřený a potřebuje si jen v klidu odpočinout. Takže můžeme na pozorovatelnu,“ sdělil ostatním.

„Dobrá, tak pojďme. Snad je v autech dost místa,“ pobídl všechny profesor Oak a s jistými pochybnostmi se zvedl ze sedačky.

Všichni se řídili jeho příkladem a hromadně vstali od stolu. Když celá výprava vyšla ven, první, co viděli, bylo, že déšť už zase nabral na síle.

„Ach to počasí,“ povzdychl si Oak. „Bolí mě z toho klouby,“ dodal a zamířil k vozům.

Ray, Mia, Arthur a Winona jeli v autě spolu s Birchem, který řídil. Ve zbylých dvou vozech jeli profesor Oak a Elm se svými pomocníky.

Po krátké cestě lijákem se před nimi v podhůří vysokých hor objevila bílá budova.

„A jsme tu,“ řekl Birch. „Takže vystupovat. Rychle to přeběhněte a schovejte se pod stříškou nade dveřmi,“ poradil trenérům, když se vynořovali z auta.

Pod střechou se tam nakonec sešli úplně všichni.

„Máš klíče?“ otočil se Birch na Oaka.

„Já je mám!“ ozval se Elm, který už k nim běžel kalužemi.

Všichni se vděčně navalili do pozorovatelny. Chvíli jim trvalo než se usadili ve velké hale plné knih a přístrojů a pak Ray promluvil.

„Nemohli ten kámen tedy vzít Rakeťáci?“

„Nevím, možná. Nenapadá mne však, proč by to dělali. Chci říci, k čemu by jim to bylo?“ přemýšlel Elm.

„A jak je to tedy s Latias a Latiosem?“ položila další otázku Mia.

„No, vypadá to, že budou mít od Rakeťáků alespoň na jistou dobu klid. Našli totiž skvělé místo, o kterém téměř nikdo neví, a tak jsou tam v bezpečí,“ oddychl si Oak.

„Ovšem jen do doby, než je někdo náhodou neobjeví. Rakeťáci po nich půjdou, musíme se jim snažit pomoci bránit se,“ mluvil Birch. Jako jediný se neposadil. Místo toho přecházel po hale a nakukoval do knih.

„A proč jsou vlastně oba v Johtu? Jejich domov je přeci Hoenn, nebo ne?“ zeptala se ho Winona a bylo vidět, že jí to pomalu nedá spát.

„Ano, to je pro nás také záhada,“ pokýval hlavou Birch. „Latias se nám to chystala prozradit, ale…“

Birche přerušil Ray.

„Vy jste ji viděli? Mluvila k vám?“ divil se.

„Ano, ale jen okamžik. Jsou to nesmírně plaší tvorové… Jak jsme řekl, chystala se nám to říci, ale Latios ji přerušil. Nemůžeme mu to mít za zlé, ti pokémoni to mají v povaze. Nechtěl, aby to někdo věděl, protože je k lidem velmi nedůvěřivý. A když se podíváte na Rakeťáky, nemůžete se divit,“ zavrtěl nešťastně hlavou Oak.

„Asi máte pravdu,“ připustil zkroušeně Ray. Rostla v něm vlna vzteku, kdykoliv si na Rakeťáky vzpomněl.

„Mluvil jsems několika moudrými lidmi v Hoennu,“ začal znovu Birch, „a podle nich Latias s Latiosem plně důvěřují jen několika málo lidem,“ dokončil to.

„Kdo ví, jak to vlastně je,“ povzdychl si jeden z Elmových pomocníků.

Rayovi i jeho kamarádům došlo, že se celá debata chýlí ke konci.

No nic. My se po dešti ještě vypravíme ke kráteru, jestli nenajdeme ten meteorit a pak se asi vrátíme do svých laboratoří,“ uzavřel to profesor Birch.

„Tak pojďme, dopravíme se do střediska. Myslím, že tvůj Girafarig bude už pomalu v pořádku,“ usmál se na Raye Oak a všichni se zvedli k odchodu.