Rayova pokémoní cesta

Dvojhlavý přítel

Když večer dorazili do střediska, byla už slušná tma. Zřejmě k tomu ale přispěly i mraky, které zahalovaly oblohu po celý den.

Po příchodu do budovy se Ray okamžitě vrhl za sestrou Joy.

„Girafarig je již v pořádku,“ sdělila mu s úsměvem a Chansey vedle ní horlivě přikyvovala. „Zůstaňte tu dneska všichni přes noc a ráno už se spolu s Girafarigem můžete vydat dál.“

„Děkuju, sestro Joy,“ zazářil šťastně Ray. „A můžu jít za ním?“

„Samozřejmě,“ přikývla sestřička a pokynula mu, kudy má jít.

Ray vešel do místnosti, kde odpočívali všichni ošetření pokémoni. Moc jich tu ale nebylo. Na lůžku v rohu naproti dveřím ležel jen nějaký růžový pokémon s mohutnými čelistmi a tvrdě spal. Rayův Girafarig stál nehybně u okna a pozoroval temnící krajinu venku.

„Girafarigu?“ oslovil ho Ray potichu.

Žádná odpověď.

„Hmm, můžu, můžu jít blíž?“ zeptal se Ray co nejpřívětivěji. Jeho pokémon přikývl. Vůbec na něj ale nepohlédl.

„Ahoj,“ pokračoval Ray, když se opřel o parapet vedle Girafariga a také pohlédl z okna. „Je ti už líp?“

Pokémon ho ignoroval.

„Víš, nechtěli jsme tě vyděsit,“ začal Ray, když si uvědomil, proč je Girafarig tak odtažitý. „Viděli jsme, že jsi zraněný, a tak jsme ti chtěli pomoct.“

Girafarig smutně koukal ven. Toužebně se rozhlížel po kopcích a jeho dech se ztrápeně srážel na okenní tabulce.

„Chtěl by ses tam vrátit, viď?“ Vypadalo to, že se Ray konečně dovtípil tomu, co Girafarig cítí.

Pokémon otočil hlavu a pohlédl Rayovi do očí.

„Já tě nechci nutit jít s námi. Jestli chceš, pustím tě zpátky,“ přesvědčoval ho Ray.

Girafarig mu vlídně olízl tvář a opřel svou hlavu o Rayovo rameno.

„Tak tedy přeci půjdeš s námi?“ V Rayově obličeji bylo znát jisté překvapení. Ovšem když pokémon přikývl, nebylo o ničem pochyb.

„Tak tedy, vítej v týmu! Určitě budeme dobří přátelé!“ rozjasnila se Rayova tvář.

Jeho pokémon vydal hlasitý přívětivý zvuk, když ho Ray pohladil po hřbetě.

Odněkud z pokoje nad odpočívárnou se náhle ozvaly tlumené zvuky.

„Co se děje?“ zpozorněl Ray.

Růžový pokémon na lůžku v rohu se probudil. Zamrkal a pak seskočil z postele. Namířil si to rovnou ke dveřím.

„Snubbull, kam zase jdeš?!“ zarazila pokémona sestra Joy rádoby trochu nebezpečným tónem.

Snubbull na ni pohlédla od jejích nohou a Joy ji vzala do náručí. „Tak pojď, půjdeme za tvojí trenérkou,“ řekla sestřička a odešla.

Splašené, tupé rány z poschodí neustávaly.

„Pojďme se podívat, co se děje,“ navrhl Ray a Girafarig energicky přikývl.

Trenér se svým pokémonem vystoupali po schodech a když dorazili ke dveřím jednoho pokoje pro trenéry s číslem devatenáct, zjistili, že hluk vychází odsud.

„Hej! Tak to tedy ne!“ slyšel Ray vyhrožovat Miu rozpustilým tónem.

„Chytej!“ křikla Winona a naráz bylo slyšet její smích.

„Ale dámy,“ bránil se mužský hlas. „No tak, Arthure, to si přece nenecháme líbit!“

Další tlumené rány a smích.

„To snad není pravda!“ rozkřikla se setra Joy a nasupeně se hrnula po schodech. Jako tajfun rozrazila dveře pokoje číslo devatenáct a Ray tak mohl nakouknout dovnitř.

„Okamžitě toho nechte!“ rozkřikla se setra Joy a přeletěla pohledem všechny zaskočené obličeje. „Dost! Pokémoni ve středisku potřebují odpočinek!“

„Uch, omlouváme se,“ řekla provinile Winona a odfoukla si z nosu bílé pírko, které se jí tam právě usadilo. „Hned to uklidíme,“ dodala urychleně, když sestra Joy přehlédla celý pokoj.

Všude se vznášelo peří z potrhaných polštářů. Na jedné posteli seděla Mia s Winonou, napůl schované za jakousi polorozbořenou hradbou z jedné přikrývky. Na posteli druhé naproti děvčatům se krčili Arthur s profesorem Birchem. V polštářové válce zjevně prohrávali. Neměli už ani jeden polštář, který by se alespoň snažil držet pohromadě.

„Tedy, styďte se!“ odfrkla si sestra Joy, když si všimla Birche, který v bílém plášti a v mraku peří, snášejícím se pomalu k zemi, vypadal jako sněhulák ve vánici.

Ray s Girafarigem se protlačili dovnitř.

Sestra Joy ještě chtěla něco říci. Pak ale jen slabě něco zablekotala a při odchodu za sebou práskla dveřmi. Všichni válečníci se naráz ocitli v péřové bouři.

„Hmm, uznáváme porážku,“ pravil někde napravo od Raye profesor Birch zahanbeně.

Mia se rozesmála. Pak, když se peří trochu usadilo, si všimla Raye a Girafariga. „Už jsi v pořádku?“ usmála se na pokémona. Girafarig rozdováděně přikývl. Zřejmě se mu líbilo peří, které ještě pořád řídce padalo od stropu (na lustru visel roztržený polštář).

„Vážně jsme vyrušili nějaké pokémony z odpočinku?“ zeptala se náhle starostlivě Winona.

Ray přikývl. „Jednoho. Nikdo jiný tu totiž není. Ta Snubbull se ale stejně hned dožadovala své trenérky, tak se snad nic moc nestalo.“

„No, měli bychom to tu uklidit,“ poznamenal Arthur, když z lustru konečně spadl rozpáraný polštář.

„Tak do toho, děti,“ řekl Birch.

Na okamžik měl Ray pocit, že profesor se snad chystá hodit to jen na ně. Vzápětí ale profesor vytáhl pokéball a povolal z něj pokémona, který ze všeho nejvíc připomínal půlměsíc.

„Lunatone – měsíční pokémon – podle průzkumů je zjištěno, že výskyt a celý život tohoto pokémona je řízen měsíčními cykly. Je to psychický a kamenný pokémon,“ řekl pokédex a Birch se usmál. Byl zřejmě rád, že hoennská databáze funguje.

„Pomůže nám s úklidem,“ vysvětlil Birch, když viděl tázavé pohledy okolních trenérů.

„No ano, psychičtí pokémoni by nám mohli dobře pomoci,“ porozuměl Arthur a povolal svého Kadabru. Ray pak vypustil Slowbroa a i Girafarig se pustil do práce.

S pomocí pokémonů bylo všechno brzy uklizeno, a tak když sestra Joy přišla na kontrolu (ne že by jinak kontrolovala návštěvníky střediska, tohle byl zvláštní případ), byla nadšená z výsledku.

Všichni i s profesory se pak odebrali do haly, aby si dali něco k večeři. Kromě Raye snědli všichni dvojitou porci. Jediný Ray si přidal dvakrát…