Rayova pokémoní cesta

Vstříc Ledovým horám

Hned zrána dalšího dne se všichni čtyři připravovali na cestu. Sestra Joy už zakopala válečnou sekeru (stejně jako Mia, Winona, Arthur a prof. Birch) a přinesla jim ráno snídani.

„Dobrou chuť,“ popřála jim a pak se otočila k Rayovi. „Máš tu dopis,“ řekla a podala mu bílou obálku.

„Děkuji,“ přikývl Ray a převzal si dopis, čaj i ovocný koláč. První, co udělal, bylo, že roztrhl obálku. Byl velmi zvědavý, kdo mu to píše. Úhledným písmem na papíru stálo pár řádek.

“Ahoj Rayi!

Omlouvám se za tenhle podivný dopis, vím, že to stejně dobře mohla vyřídit sestra Joy ústně, ale takhle to bude asi lepší. Nebude to totiž slyšet někdo nepovolaný. Včera jsme se ještě večer radili spolu s ostatními profesory a došli jsme k závěru, že ten kámen, který jsi našel, by mohl být opravdu vzácný. Dej si pozor, ať Ti ho nikdo nevezme.

Jinak hodně štěstí na Tvé cestě a štěstí i Tvým kamarádům. Určitě se ještě někdy setkáme.

S pozdravem

Prof. Birch

Ray byl trochu vyvedený z míry. Proč mu profesor znovu opakoval, že na ten kámen má dávat pozor? To mu přece opravdu mohl říct jen tak. Nebo ne?

„Kdo ti to píše?“ zajímala se Mia.

„Profesor Birch,“ řekl ztuhle Ray a podal Mie dopis. K jeho kamarádce se okamžitě nahrnuli i ostatní a přečetli si psaní, adresované Rayovi.

„Klade ti hodně na srdce, abys ho hlídal,“ poznamenal po přečtení Arthur.

„Tak to tak prostě dělej,“ opáčila prostě Winona. „Nic jiného tu není.“

Ray vyndal kámen z batohu a se zaujetím si ho prohlížel. Od okamžiku, kdy ho po něm Girafarig v obraně kopl, si ho tak bedlivě nepřehazoval v rukou. Kámen byl téměř průhledný. Přesto však něco Rayovi nedovolovalo prohlédnout skrz. Ray přemítal o všech možných původech toho předmětu a znovu a znovu se do něj díval…

Když se najedli, sestoupili po schodech a rozloučili se se sestrou Joy.

Venku ještě stále trochu mžilo, ale déšť už nebyl tak zlý jako předešlé dny.

„Vzhůru k Ledovým horám!“ zvolala Winona slavnostně.

„Tak jdeme!“ vykřikla nadšeně Mia.

Splín, který se na Raye ve špatném počasí obvykle usazoval, jakoby se dnes uvelebit zapomněl. I přes naléhavý dopis z rána si Ray při cestě do Olivínového města vesele povídal s přáteli, a tak vše rychle ubíhalo…

***

Během několika dní se počasí úplně otočilo. Pořád sice bylo poměrně chladno, svítilo však slunce.

Jednoho obzvlášť mrazivého rána se Ray probudil a od úst mu stoupala pára.

„Téda,“ vydechl a pozoroval bílé obláčky, kterak se rozplývají. „To je ale zima, co?“ nadhodil a byl rád za svůj teplý spacák.

„Tak to souhlasím,“ přikývl Arthur. Sám se choulil ve svém spacím pytli pod stromem. „Podle toho, co jsem zjistil v pokémonském středisku od sestry Joy, tak sem do téhle oblasti právě přichází chladnější období roku. Prý tu často i mrzne. Ale naštěstí to není zas taková zima jako ještě víc na severu,“ řekl a třel si ruce, aby se zahřály.

„Mně vítr nevadí, dokonce ani ledový vítr, ale takové lezavé chladno dvakrát příjemné není,“ říkala si Winona.

„Ovšem, jestli chceme k horám, musíme ještě kus k severu,“ ozvala se Mia, která držela v rukou průvodce a prohlížela si jednoduchou mapku na jedné z mnoha stran.

Arthur se vyhrabal ze spacáku a na široký pařez rozložil mapu velkou. Všichni jeho přátelé se seskupili kolem.

„Takže teď jsme tady,“ ukázal chlapec prstem do papíru. „Jak vidíte, tady se cesta rozbíhá,“ ukázal na další místo, kde bylo rozcestí. „Jedna tak vede ke Skelnému jezeru a druhá se stáčí trochu na jih.“

„A to znamená co?“ zajímala se Mia.

„To znamená, že pokud chceme do hor, musíme jít kus cesty k jihu a pak se stočit na sever. Po té cestě se pak dostaneme až do Smrkového městečka přímo pod horami. Kdybychom šli ale na západ a pak přímo na jih, směřovali bychom do Olivínového města.“

„Jak teplo je v Olivínovém městě?“ vyzvídala Mia s jasným záměrem otočit směr jejich cesty. Arthur jí ani neodpověděl a už vykřikla: „Vzhůru za teplem a palmami jihu!“ Její ruka vyletěla do výše.

„My ale jdeme na sever k Ledovým horám,“ usadila ji Winona a ruku jí stáhla zpět.

„Proč neplujeme přes jezero?“ ozval se Ray. „Bylo by to mnohem rychlejší,“ dodal a ukázal do mapy. Skutečně tam bylo zakresleno obrovské jezero, které se nacházelo nedaleko odsud. Přímo na jeho druhém, západním, břehu se nacházelo Smrkové městečko krčící se pod horami. Pak Ray ukázal na cestu do městečka, o které mluvil Arthur. Táhla se lesy, zdlouhavým obloukem k jihu a pak zas na sever, takže než se zanořila do Smrkového městečka, opsala slušnou vzdálenost lesy kolem Skelného jezera.

„A co kdybychom to zase přeletěli?“ navrhla Winona.

Všichni se zamysleli, ale Mia nakonec prosadila svůj názor.

„Promiň, ale to ne. Když jsme letěli minule nad Cesmínovým lesem, byla zima jako v morně a to bylo LÉTO, ve výšce je vždycky zima. Tady je ale ještě ke všemu to chladné období. Přiletěli bychom tam jako kostky ledu.“

Nakonec musela i Winona uznat, že má Mia pravdu, a tak o další cestě rozhodl Ray a Mia ho kontrolovala pohledem.

„Půjdeme teď ke Skelnému jezeru, tam se podíváme, jestli by se nedalo přeplout - myslím na nějaké loďce, která by tam mohla být,“ dodal rychle Ray, když Mia zvedla obočí. „No a od jezera se kdyžtak vydáme tou oklikou do Smrkového města. Přejdeme tam hory a za nimi už vede další cesta, která se pak spojuje s trasou do Olivínového města. Má někdo něco proti?“ zeptal se Ray nahlas.

Mia měla nutkání něco říci, ale nakonec neřekla a ni popel.

„Tak fajn, jdeme,“ řekl Ray.

Sbalili si tedy své noční tábořiště a vyrazili. Cesta, provoněná aromatem jehličnanů všude okolo, je vedla věrně až na rozcestí. Uprostřed větvící se cesty stál dřevěný sloup obklopený stromy, na němž bylo připevněno několik šipek. Na obě strany se další stezka vinula do lesa.

„A jsme tu,“ poznamenala Mia. „Vpravo oklika a teplý jih, vlevo studené Skelné jezero.“ Při těch posledních slovech se naoko roztřásla zimou. Pak už jen stála a doufala, že někoho přecijen zláká představa rozpáleného šumícího přístavu. Nikdo z jejích kamarádů se však ani nezastavil a automaticky zamířili vpravo.

„No, tak dobře,“ přikývla Mia, vzdávaje se.

***

Ray kráčel po cestě a vedle něj šla Winona a Arthur. Mia šla za nimi a něco si pro sebe mumlala.

„To je taky mapa. Kousek od rozcestí má být jezero a my už jdeme takovou dobu a ono nikde. Třeba je tak mrňavé, že jsme ho už nějak omylem obešli…“

Vedoucí trojice se zastavila. Stromy se rozestoupily.

„Nechápu, proč musí být na mapě vyznačená kdejaká louže…au!“ Mia narazila do Winoniných zad a zmlkla.

„Co jsi říkala o té louži, Mio?“ zeptal se Ray ohromeně. S úžasem v očích se rozhlížel.

Slunce, které nad nimi zářilo, se odráželo v hladině největšího jezera, jaké kdy Ray v životě viděl. Měl dokonce pocit, že je snad ještě větší než Jezero hněvu za Mahagonovým městem, kam s rodiči jezdíval na prázdniny, když byl malý. Nehybná vodní plocha na něj zkrátka zapůsobila ochromujícím dojmem. Jezero se táhlo daleko vpřed na západ i na sever. K jihu se rozprostírala jen menší zátoka, jejíž skalami lemovaný břeh se ztrácel kdesi v dálce stáčeje se k severozápadu. Na protější břeh Skelného jezera ani nebylo možné dohlédnout. V dálce za jezerem se však rýsovaly vrcholky zasněžených hor, takže to vypadalo, jakoby se vynořovaly přímo z vody.

Winona zavýskla, což dělala pokaždé, když ztratila řeč.

„To je krása,“ vydechla omámeně Mia.

„A to jsi sem nechtěla jít,“ řekl jí Arthur a jako první si všiml tabulky na kraji lesa. Přišel blíž, aby ji mohl přečíst.

„No tak se vykoupeme!“ navrhl Ray z legrace, ale přesto rukou vodu otestoval. Rozjařená nálada ho ale okamžitě přešla. Jezero bylo ledové, až mu pomalu mrzla ruka.

„To bych ti neradila,“ ozval se výstražný dívčí hlas.

Všichni se okamžitě rozhlédli.

Na skále, kterou omývaly vlny jezera, seděla štíhlá dívka. Ačkoli byla zutá (což Ray považoval v té zimě za statečnost) nohy do vody vůbec nenamočila. Dlouhé nafialovělé vlasy měla spletené do dvou copů, na jejichž koncích se leskly ozdobné fialové korálky. Pozornýma mandlovýma očima bleděmodré barvy sledovala Raye, Miu, Arthura a Winonu. Oblečena byla v modrém tričku s dlouhými rukávy a v plandavých, dlouhých kalhotách barvy nevyzpytatelné oblohy. Ray a Arthur si zkrátka okamžitě všimli, jak je hezká. Ani Mia s Winonou to nemohly ignorovat, i když obě dvě by se s ní rozhodně měřit mohly.

„Ahoj,“ pozdravila dívku Mia poněkud upjatě.

„Ahoj,“ přikývla dívka na skále přívětivě.

„Hmm, cos to předtím říkala?“ zeptal se Ray.

„Být váma, nekoupala bych se ve Skelném jezeře. Zaprvé je dost ledové…“

“To bychom si všimli tak jako tak,“ pomyslila si Mia.

„…a za druhé tam žije jeho strážce,“ řekla dívka a plavně seskočila z kamene na malou pláž s velkými oblázky, sem tam se zelenajícími různými druhy řas.

„Jen si to přečtěte,“ vyzvala naše přátele a ukázala na tabuli u lesa.

„Ty se v tom jezeře nějak vyznáš,“ ozvala se Winona klidně.

Dívka se otočila k ní.

„Prosím, říkejte mi Lena,“ pravila.

„Já jsme Ray,“ představil se chlapec a potřásl si s Lenou nabízenou rukou.

„Já jsem Mia,“ řekla Mia už o něco vlídněji a i ona podala ruku jejich nové známé.

„Moje jméno je Arthur,“ představil se další ze čtyř přátel.

„A já jsem Winona,“ usmála se trenérka stadionu.

Lena vyvalila oči. „Ty jsi… No vážně! Ty bláho, no to mě podrž!“

“Ty bláho, no to mě podrž“ znělo od křehce vyhlížející dívky trochu podivně. Nijak jí to ale neubíralo na půvabu.