Rayova pokémoní cesta

Den u jezera

Arthur se dal do čtení.

„Skelné jezero je hned po Jezeru Hněvu největším jezerem v Johtu. Je však o dvacet šest metrů hlubší. Jeho hloubka dosahuje až tří set čtyřiceti čtyř metrů a je tak nejhlubším jezerem u nás. Přestože je neobyčejně čisté, koupání se nedoporučuje. Jednak proto, že jeho teplota vody téměř nikdy nestoupá nad osm stupňů Celsia a také proto, že ho podle pověstí hlídá jeho strážce. Jezero však bylo mnohokrát prohledáno a žádný tvor enormních rozměrů, jak strážce jezera několik lidí popisovalo, nebyl nalezen.

V minulosti bylo několik pokusů o přeplutí jezera. Pokémoni žijící v něm však nikomu nedovolí dostat se na druhý břeh – do Smrkového města. Proto se do městečka musí lidé dostávat oklikou (viz mapka dole).“

Arthur i ostatní zběžně prohlédli mapku a Arthur pokračoval ve čtení: „Mezi pokémony žijícími v jezeře patří mimo jiné Remoraidi a Octilleryové. Tito pokémoni jsou právě jezerní zvláštností. Zdejší Remoraidi a Octilleryové totiž ovládají velké množství psychických útoků, a tak jsou pokémoními vědci považováni za vodní a zároveň psychické pokémony. Tato anomálie je světovou raritou.“

„Tak to by stálo za to si některého z nich chytit,“ přemítal Ray.

„A co je vůbec ten jezerní strážce?“ otočila se Mia na Lenu.

„No to právě ví jen málo lidí,“ odvětila dívka. „Babička říká, že když se jednou lidé ze Smrkového města pokusili přeplout přes jezero, člun se zanedlouho po vyplutí potopil a posádka byla nalezena na břehu, od kterého vyrazila. Prý strážce jezera nenechá nikoho přeplout.“

„Ale jak vypadá?“ zeptala se znovu Mia.

„Jak to mám vědět?“ obořila se na ni Lena zhurta, až to Miu zarazilo. „Jezero se dá přejít na druhou stranu jen o úplňku,“ dodala jakoby nic informaci, na kterou se nikdo neptal.

„A jak to víš?“ zbystřil Ray, poněvadž něco takového mu přišlo nanejvýš podivné.

„Říkala mi to babička,“ pokrčila rameny Lena.

“Ta její babička je nějaká chytrá,“ pomyslela si Mia v duchu.

„Když máš měsíčního pokémona, dá se jezero o úplňku přejít,“ kouskovala jim další novinku.

Ray si pomyslel, že je to hloupost a všichni v podstatě udělali totéž. Winona se nicméně chtěla zeptat na pár věcí: „A ty snad máš měsíčního pokémona, Leno?“

„No, já mám pokémony dva. Espeona a Umbreona. Myslím, že Umbreon je ten měsíční pokémon.“

Lena vyndala dva pokébally a z nich vzápětí vyskočila dvojice pokémonů.

„Espeon – sluneční pokémon – pomocí své jemné srsti je tento pokémon schopen vnímat i velmi slabé pohyby vzduchu a předvídat tak pohyby nepřítele. Vyvíjí se z Eeveeho, pokud je o něj dobře pečováno a pokud svítí slunce.“ Jen co pokédex domluvil, hned zase pokračoval.

„Umbreon – měsíční pokémon – jakmile se setmí, pruhy na jeho těle se rozzáří. Využívá toho pro odstrašení nepřátel. Vyvíjí se z Eeveeho, když je o něj dobře pečováno a září měsíc.“

„Tak to jsou moji pokémoni,“ usmála se šťastně Lena a pohladila Espeona a Umbreona po hlavě. Oba dva si sedli na zem po jejím boku.

„Ti jsou krásní!“ vydechla nadšeně Mia. „Můžu si je pohladit?“ žadonila, a když Lena usměvavě přikývla, Mia si přidřepla a podrbala oba pokémony za ušima.

„Přišla jsi sem zjistit, co je pravdy na té legendě, nemýlím se?“ dovtípil se Arthur důvodu Leniny přítomnosti u jezera.

Lena přikývla. „Zítra v noci bude úplněk, a tak bych s Umbreonem chtěla přejít jezero.“

„Bezva!“ poskočil si Ray. „Takže máš ještě čas na zápas?“ zeptal se vyzývavě.

„Tvou výzvu přijímám,“ napřímila se Lena a jiskrně modrýma očima šlehla po svých pokémonech.

„Ale já bych se napřed najedla,“ namítla Mia, když se zvedla od Espeona.

„Tak to my taky,“ přikývli ostatní svorně.

Jako obyčejně se Mia předvedla dokonale. Poslala ostatní do lesa, aby nasbírali houby a další lesní dary, a když jí nikdo nepřekážel, dala se do vaření. Na starém ohništi na kamenitém prostranství mezi lesem a jezerem rozdělala oheň a připravila si veškeré náčiní.

„Aspoň k něčemu je ta zima dobrá,“ říkala si Mia, když z Arthurova batohu vyndávala nějaký zakonzervovaný polotovar (Arthur byl totiž natolik hodný, že Mie a Winoně nesl, co mohl). Pak začala s vařením.

Jako první se z lesa vrátila Lena. Její plátěná taška byla napěchovaná a pár dalších hříbků nesla dívka ještě v rukou.

„Tédá,“ vydechla Mia, když to všechno Lena položila na zem vedle roztahaného nádobí. „Asi bychom měli jít říct klukům a Winoně, aby už nic nenosili. Jestli totiž každý přinese tolik, co ty, tak to nespořádáme ani za týden!“ spráskla Mia ruce, stejně jako to dělávala její babička doma, v městě New Bark.

„Jen se neboj,“ uklidňovala ji Lena. „Naši pokémoni si třeba taky něco dají, a tak se to sní,“ přemlouvala Miu. „Ale je fakt, že těch hub je tam hafo,“ dodala dívka a upřímně vykulila oči.

Mia už si na takové její výrazy zvykla, takže jen přikývla a pokračovala ve vaření.

Když se po nějakém čase vynořili z lesa i kluci, oba nesli také slušnou nadílku lesních plodů a hub.

„Co s tím budeme dělat?“ zhrozila se Mia a tentokrát se i Lena zatvářila zděšeně.

„No co, sníme to,“ pokrčili Ray s Arthurem rameny a předali Mie svůj náklad.

Winona všemu nasadila korunu, když se objevila a omlouvala se, že v lese musela nějaké to houbstvo nechat. Mia po ní hodila jednou červivou plodnicí a všichni se rozesmáli.

***

Nakonec se vše podařilo využít. Šéfkuchařce všichni pomáhali, jak mohli. Ray s Arthurem šli houby čistit a mýt k jezeru. Ray se však za chvíli vrátil celý vyděšený. Na hlavě měl přicucnutého červeného chobotnici podobného pokémona, v ruce houbu a crčela z něj voda.

„Co se stalo?“ vyskočila Mia a málem se přitom přerazila o Arthurův batoh. Smích jeho majitele se sem nesl až od pláže.

„Já, já jsem jaksi spadl do vody,“ vysvětloval Ray. To už se vrátil od jezera i Arthur a nesl poslední očištěné houby.

„Jo, nějak se naklonil a žbluňk!“ smál se a podával houby Leně, která je zase předávala Mie.

Ray si z hlavy s námahou strhnul přicuclou Octillery a hodil ji zpět do jezera. „Jdu se převléct,“ řekl a zmizel v lese.

Vrátil se až když ho Mia zavolala k pozdnímu obědu (bylo už téměř pět hodin odpoledne). Mokré ošacení pověsil na větve okolních stromů a zachumlaný do spacáku se posadil do kruhu ke svým přátelům.

„Asi se jim nelíbilo, že jim v jezeře perem houby,“ usmála se pobaveně Mia, když si vzpomněla na Octillery na Rayově hlavě.

„Jo, taky bych řekl,“ přisvědčil Ray a dal si do úst sousto vynikajícího oběda. „Dyž sem myul tu ednu oubu, tak mue eco stálo do voy,“ vysvětloval s plnou pusou.

„Jo, my víme,“ přikývl Arthur a zakřenil se. „Ta polívka je vážně skvělá, Mio,“ pochválil mimochodem další z Miiných houbových výtvorů.

Když už měli jídla dost trenéři i jejich pokémoni, na smluvený zápas neměl už nikdo ani pomyšlení.

„Zítra je taky den,“ mávl rukou Ray a chystal se ulehnout k spánku. Slunce už skoro zapadlo.

„Počkej, počkej! A kdo bude mýt nádobí?“ zastavila ho Mia nekompromisně.

„Já ne,“ odpověděl pohotově Ray, „už jsem se dneska koupal,“ a zalehl do spacího pytle.

Mia nakonec připustila, že si toho dnes Ray už užil dost a že by měl jít spát. Místo spaní však Ray jen pozoroval, jak jeho přátelé myjí nádobí u jezera, a čekal, kdy se zase objeví nějaký Octillery…