Rayova pokémoní cesta

Záhada Skelného jezera

Ray však z prohry smutný nebyl. Věděl, že má ještě hodně co zlepšovat, a tak si s jedním prohraným zápasem nelámal hlavu. Řekl si ale, že příště už žádnou takovou chybu neudělá.

Po chudém obědě, který jim ubral další velkou část už tak dost hubených zásob, se všichni sesedli na tábořišti u jezera. Povídali si a celí nedočkaví přemýšleli o tom, co se v noci stane. Jak řekla Lena, má být úplněk a o úplňku se podle povídaček dá jezero přejít.

„Jen by mě zajímalo, jak to provedeme,“ přemítal Ray. „Nemáme přece nic, v čem by se dalo plout, a asi těžko půjdeme po vodě, ne?“

„Víš, řekla bych, že právě to by se mělo stát,“ odpověděla mu Lena. „Myslím, že bychom skutečně měli jít po hladině jezera,“ mínila a Mia si představovala, jak se všichni topí v domnění, že chodí po jezeře.

Nikomu se do ničeho nechtělo. Dokonce ani Rayovi. Ten se jen tak procházel s Girafarigem kolem lesa a oba pozorovali pokémony, kteří se sem tam objevili. Obloha byla kalná a zima se všem drala pod kůži.

„Bojoval jsi skvěle,“ konejšil Ray svého pokémona. Girafarig vypadal velmi smutně. „Vážně, Girafarigu! Neříkal bych to, kdyby to nebyla pravda.“ Ray byl mírně nakvašený na sebe i na Girafariga, ale jen kvůli tomu, jak teď mluví a jak se cítí. Přece si nikdo z nich nemusí nic namlouvat?!

Girafarig Raye jemně šťouchl do ruky.

„Hej! Pojďte už k nám!“ ozval se Winonin hlas od tábořiště. „Už se pomalu stmívá! Nesmíme prošvihnout ani minutu z úplňku!“

Ray se na Girafariga povzbudivě usmál a vrátil ho do pokéballu. Pak se otočil a šel za ostatními.

„Takže už máme všechno připravené,“ oznámila Mia a znovu kontrolovala batohy i okolí, jestli tu něco nezapomněli.

„Třeba to je ale jenom báje a nic víc,“ nadhodil poněkud nepřesvědčeně Arthur a sedl si na zem. Opravdu se už stmívalo a on pozoroval nebe, přestože na něm nebylo nic moc k vidění.

„Na každém šprochu pravdy trochu,“ pravila Lena a nadskakovala, jak byla napjatá.

Netrvalo dlouho a dokonale se setmělo. Měsíc jako rybí oko zářil na hladinu Skelného jezera a vytvářel na ní dlouhou a rozechvělou čáru světla.

„Tak pojď ven, Umbreone,“ zašeptala Lena. Ostatní jen tajili dech.

Umbreon se vynořil z míčku a rozhlédl se.

„Uměl bys nás převést přes jezero?“ zeptala se ho jeho trenérka přímo. Nevěděla, co říci jiného.

Pokémon se znovu rozhlédl a očima spočinul na pableskující hladině. Zlaté pruhy na jeho těle se rozzářily. Přikývl. Potom bez jakéhokoliv zvuku vykročil k jezeru a zastavil se na jeho břehu. Jednou tlapkou přejel po hladině a zadíval se k horám na druhé straně vody. Potom vydal hlasitý dlouhý tón, žalující na měsíc. Ohlédl se na trenéry za sebou a oni přišli blíž. Umbreon znovu otočil svou tvář k jezeru a zvedl tlapku. Vkročil do měsíčního svitu, jediného zdroje světla v moři noční tmy. Pak šel dál po cestě ze světla odrážejícího se v hladině jezera.

„Nikdy by mě nenapadlo, že je něco takového možné,“ řekla potichu s údivem Lena.

Všichni jen pozorovali, jak Umbreon našlapuje na vodě a pokračuje dál.

„Je to zvláštní,“ kývl Ray.

Umbreon se znovu otočil k nim. S přikývnutím přidal do kroku. Nyní již téměř běžel po jezeře.

„Rychle za ním!“ pobídla všechny Lena a vykročila.

Pro Lenu, Raye, Miu, Arthura i Winonu to byl opravdu nezaměnitelný pocit. Jít po vodní hladině a vědět, že se nepotopí.

„To je úžasné,“ rozplývala se Mia a zírala na své nohy.

„Pojďme rychleji,“ ozval se Arhur naléhavě.

Zrychlili, jak následovali Umbreona.

Ray se stejně jako ostatní rozhlížel kolem sebe. Noc na ně dýchala svým ledovým vzduchem a umocňovala tak kouzelnou atmosféru. Ray si povšiml, že Umbreon jde pouze místy, kam na hladinu z jeho pohledu padá světlo měsíce. Všimla si toho i Lena.

„Koukněte,“ vyzvala přátele vzrušeně a natáhla ruku mimo zářící pruh. Bez problému ji tam ponořila do vody.

„Musíme se držet přesně v Umbreonových stopách,“ pochopil Arthur.

„Co je to támhle?“ řekla náhle Winona. Z jejího hlasu byl cítit nenadálý strach.

Umbreon se zastavil. Ohlédl se zpět a pozoroval ono místo v neblahém očekávání. I trenéři sledovali hladinu jezera nedaleko od nich. Voda jakoby se tam vařila. Z temných ledových hlubin stoupaly tisíce bublin.

„Já mám strach,“ přiznala se Mia.

„Pojďme dál,“ poprosila Umbreona Lena, ale její pokémon jen stál a pozoroval bublající místo.

Z vody se pomalu vynořil obrovský tvor. Pět ohromných, dlouhých chapadel se houpalo pod hladinou, zatímco pokémonova hlava se nadechla čerstvého nočního vzduchu.

„To je Octillery?!“ zděsila se Mia. „Je obrovský!“

„Strážce jezera,“ pronesla Lena dramaticky.

Byl to obrovský pokémon. Přinejmenším desetkrát větší než obvyklý Octillery. Očima jako talíře si prohlížel všechny ty tvory, kteří se třásli na hladině. Svá dlouhá, rudá chapadla natahoval k nim. Strašidelně se přitom leskla.

„Co to dělá?!“ vyjekla Mia, když se jedno z nich blížilo k ní. Hbitým skokem ze tmy mu ale cestu zastoupil Umbreon.

Strážce jezera znehybněl. Upíral na Umbreona své veliké oči a on zas s vyceněnými zuby hleděl do tváře jemu.

Potom Octillery vystřelil z trubice na hlavě zářící paprsek.

„Pryč!“ zaječela Winona. Rozběhli se splašeně po hladině jezera, ale daleko se nedostali.

„Dál nesmíme!“ křikl zoufale Ray. Chapadla se líně, a přesto obdivuhodně rychle natahovala k nim. „Tam vepředu ještě Umbreon nebyl! Mohli bychom se utopit!“

„Umbreone, pojď! Rychle!“ křičela Lena na svého pokémona. On ji však neposlouchal.

Strážce jezera vypálil na Umbreona další paprsek. Ten se však jenom odrazil a několika klikatými záhyby zmizel pod hladinou.

„Jak to…?“ uniklo Mie. Pak si ale vzpomněla na psaní na tabuli u jezera. „No ovšem! Zdejší Octillery jsou zároveň vodní a psychičtí pokémoni! Proto ovládají psychické útoky!“

„Umbreon musí strážci jezera dokázat, že je dost silný na to, aby nás převedl přes jezero,“ došlo Arthurovi. „Musí Octilleryho porazit v zápase!“

Strážce s Umbreonem se mezitím dali do boje. Octillery byl obrovský, jeho soupeř však vynikal nesmírnou hbitostí. Zasahoval Octilleryho jedním silným útokem za druhým a sám sokovy výpady houževnatě přestával.

Octillery znenadání strašlivě zatroubil a mrskl po Umbreonovi chapadlem. Temný pokémon uskočil.

„Do toho, Umbreone!“ povzbudila ho Lena.

„Jen tak dál!“ přidal se Ray a poskakoval napětím.

„Pozór!“ vyjekla Mia, ale chapadlo opět minulo.

Umbreon vyskočil do vzduchu a šlehl pohledem po své trenérce. Pak se černě rozzářil, jakoby pohlcoval i měsíční světlo.

„Co to dělá?“ divila se Winona.

Lenin pokémon prudce trhl hlavou. Proti Octillerymu vyrazily obrovité, přízračné čelisti černofialové barvy. Byly mnohokrát větší a děsivější než při kousacím útoku.

„Umbreone?!“ vykřikla Umbreonova trenérka překvapeně a nadšeně zároveň.

Ray vytáhl pokédex.

„Umbreon se naučil hryznutí – jeden z nejsilnějších temných útoků,“ ohlásila encyklopedie do vření vody.

Černé čelisti strážce jezera na okamžik pohltily a pak se rozplynuly ve tmě.

Umbreon už dál neútočil. Octillery, strážce jezera, ho jen pozoroval a již nic nepodnikl. Rayovi bylo jasné, že Umbreon pro ně právě vybojoval svolení k přechodu jezera.