Rayova pokémoní cesta

Na druhém břehu

„Tak pojďme!“ řekla Lena. Byla šťastná, že její Umbreon prošel zkouškou a naučil se nový útok.

Octillery hleděl na pět trenérů, jak kráčí po jeho jezeře do dáli k horám napolo skrytým v noci.

Přestože všichni věděli, jak daleko Smrkové městečko leží, překvapilo je to. I po mnoha metrech se Skelné jezero rozkládalo ještě pěknou dálku před nimi.

Umbreon neustále zrychloval.

„Musíme s ním držet krok,“ pravil Arthur. „Jestli se přes jezero nedostaneme před východem slunce, nechci ani domýšlet, co by se mohlo stát,“ vysvětloval za běhu.

Lena včele skupiny s úsměvem běžela za Umbreonem a vedla tak své přátele.

Po dlouhé době, kdy už cesta začínala všechny zmáhat a Raye píchalo v boku z neustálého běhu, Lena znovu promluvila.

„Kolik je hodin?“ otočila se za sebe na Arthura.

Ten pohlédl na své náramkové hodinky.

„Půl páté ráno,“ řekl, „už brzy vyjde slunce.“

„Tak sebou hoďte,“ ozvala se Winona a se soutěživým výrazem se vedle Arthura drala dopředu. „Nechtěla bych skončit jako kostka ledu v jezeře.“ Pak ještě zrychlila a předběhla i Lenu. „Kdo tam bude poslední, je padavka!“

„Hej!“ křikla dívka naoko pobouřeně. „Chceš závod? Máš ho mít!“ a vrhla se za Winonou.

Ray, Mia i Arthur neváhali a také přidali.

Noční tma už opravdu ustupovala a naoranžovělé šero, které se s přibývajícími minutami rozlévalo do okolí jako mlha, pomalu, ale jistě oslabovalo záři měsíce. Jeho stopa na hladině jezera mizela.

„Tak rychle! Pospěšte si, támhle už je město!“ křikl Ray a ukázal k horám před nimi. U jejich kořenů v ranním oparu ospale poblikávala světýlka z mnoha oken Smrkového městečka.

Umbreon už seděl na kamenitém břehu. I záře jeho pruhů pomalu bledla. Poslušně čekal na svou trenérku a přitom znepokojeně pozoroval narůstající světlo na východě.

„Uf!“ odfoukla si Winona, když i ona stanula na břehu vedle Umbreona. Opírala se o kolena a oddychovala.

Nedlouho po ní přiběhla Lena a s ní i Ray, Arthur a Mia.

„Teda,“ vydechl Ray a funěl stejně jako Arthur. Mia radši nic neříkala, měla pocit, že by po tom dlouhém běhu vyplivla plíce, kdyby otevřela pusu.

„A jsme tu,“ poznamenala zvesela Lena a podrbala Umbreona za ušima. „Děkuju ti,“ usmála se na něj.

Všech pět trenérů se posadilo na břeh Skelného jezera a pozorovalo vycházející slunce. Tady u vody bylo velmi chladno. Vydechovaný vzduch se srážel a od úst jim stoupala pára. Skelné jezero tiše šumělo a jakoby je vybízelo, aby ho zkusili přeběhnout zase zpět.

„Děkuju, snad někdy jindy,“ usmál se Arthur a odevzdaně mávl rukou.

V dálce na východě se na nebe pomalu vyhoupl zářící kotouč a měsíc tak nad jezerem ztratil svou moc.

„To byl zážitek,“ řekl uznale Ray, když se všichni zvedali na nohy.

„Ale myslím, že by to mělo zůstat jen mezi námi,“ řekla vážně Winona a její přátelé věděli, kam tím míří.

„Taky bych řekla,“ přikývla Mia. „Každý, kdo by kdy chtěl přejít přes jezero, by měl sám zjistit, jak to provést, i když,“ otočila se na Lenu, „bez tebe a tvého Umbreona bychom to asi těžko dokázali, Leno,“ zakřenila se.

„Jen ať pro širokou veřejnost zůstane tajemstvím, co má zůstat tajemstvím,“ pronesl Ray a sám se přitom divil, kde to sebral. Mia se přitom dost hihňala a napodobovala jeho projev. Ray trochu zrudl, ale pokračoval: „Neumím si představit, kdyby záhadu rozluštil nějaký podnikavec. Mohl by pak pořádat celé zájezdy přes jezero a to by nebylo dobré,“ domníval se.

Chvilku ještě postáli, ale pak Arthur řekl: „Myslím, že bychom se teď měli dojít do města někam ubytovat. Taky musíme doplnit zásoby a připravit se na cestu přes hory.“

„Tak pojďme,“ přikývl energicky Ray a už se vydal za Arthurem. Lena zavolala Umbreona zpět do pokéballu. „Jdeme,“ řekla.

Arthur, Ray, Mia, Winona i Lena pak vykročili směrem ke Smrkovému městečku. Tráva pokrytá jinovatkou jim křupala pod nohama. Když dorazili k prvním domkům, Ray si řekl, že v tak malém městě určitě nebude problém najít pokémonské středisko.

Prošli po jedné z mála hlavních ulic a přitom pozorovali, jak se město postupně probouzí. Pokémonské středisko bylo na konci Šindelové ulice. Sestra Joy se divila, že se tu noví trenéři objevili už tak brzy ráno, jejich pokémony jim ale samozřejmě bez dalších řečí prohlédla.

„A co bude teď?“ nadhodila Winona, když se tak rozhlížela po hale střediska.

„Teď půjdeme konečně spát!“ prohlásil Ray, jakoby to byla naprostá samozřejmost.

„Souhlas!“ rozzářila se Mia a nedlouho po tom se svalila na jednu z postelí v pokoji pro trenéry.

„Dobrou noc!“ řekla Winona a rázně zatáhla závěsy na okně, kterým sem již proudily sluneční paprsky.

Rayův nápad nakonec přijali všichni do jednoho. Přebývající šestá postel jim pak posloužila jako odkladiště všech možných věcí.

Když se Ray odpoledne probudil, měl podivuhodně jasno v tom, co bude jeho náplní dne. Tedy spíše jen odpoledne…

Tak, aby nevzbudil ostatní, vyšel z pokoje a pak i ze střediska. Ranní chlad již z většiny zmizel, přesto však nebylo počasí kdovíjak přívětivé. Foukal studený vítr a vlnil tak trávu, která již od svítaní rozmrzla. Na východě se po jezeře proháněly drobné vlnky.

Ulice města již ožily a Ray s potěšením shledal, že ve městě je i cukrárna a další životně důležité budovy. Jakmile se ocitl za městem na nekonečných lukách, které byly semtam (hlavně pod horami) protkány malými jehličnatými hájky, odepjal si z opasku své čtyři pokébally.

„Quilavo, Slowbro, Tropiusi, Girafarigu, pojďte ven!“ vyzval své pokémony.

V moři červených záblesků (a taky třpytivého zlatého prachu) se objevili všichni jeho svěřenci. Hleděli na svého trenéra a čekali, co bude dál.

„Napadlo mě, že bychom dneska mohli jít někam trénovat,“ vysvětlil chlapec a hned už o trochu sebevědoměji dodal: „Půjdeme kus za město a využijeme dnešního odpoledne, jak se dá, abychom získali další odznak a stal se z nás lepší tým!“ Ray si byl vědom svých chyb, které udělal v zápase proti Leně a nehodlal to tak nechat.

Jeho pokémoni na návrh radostně přikývli. Bylo nasnadě, že se už těší, až se venku trochu protáhnou. Jen Tropius byl trošku nesvůj z té zimy, která ho náhle úplně obklopila. Přecijen pocházel z tropických oblastí v Hoennu a něco takového jako zasněžené hory viděl jen málokdy.

Ray vykročil a pokémoni za ním. Po chvíli hledání našli příhodné místo k trénování. Byl to travnatý plácek mezi skalami a stromy nedaleko za městem. Už jen kvůli jeho poloze si byl jistý, že je tu nebudou pozorovat zvědavé oči lidí z města.

„Promiň, já zapomněl, Tropiusi,“ řekl omluvně a mírně rozpačitě Ray, když viděl Tropiuse, jak si bedlivě prohlíží sníh v horách nad nimi.

„Jestli chceš, můžeš zůstat v pokéballu,“ pravil jeho trenér. Tropius však zavrtěl hlavou a už dával pozor, co mu Ray přikáže.

Ray pak každému (i sobě) vymyslel vhodná procvičování a rozdělil všechny do dvojic. Quilava byl s Girafarigem. Vypouštěl oblaka kouře a Girafarig se jimi snažil prorazit až ke Quilavovi. Přitom měl ještě psychickým paprskem zasáhnout malý kámen, nacházející se v koruně jednoho stromu.

Tropius chtěl být mermomocí ve dvojici se Slowbroem. Chtěl Rayovi ukázat, že ačkoli je slabý proti ledovým útokům, nebojí se jich a to Ray oceňoval. Trenér si také konečně pomocí pokédexu udělal jasno v tom, které útoky jeho pokémoni ovládají. Tropius pak často používal na Slowbroa listovou břitvu. Ten se ale bránil a útočil na Tropiuse ledovým paprskem. Ray k němu okamžitě přiskočil.

„Slowbro, to ne! Nechci, abyste se porazili navzájem!“ Pak si ale uvědomil, že i Tropius používá na Slowbroa útok s výhodou typu, a tak se pak věnoval Quilavovi a Girafarigovi. Vůbec netušil, jaká to bude fuška, znovu a znovu lézt na stromy a umisťovat na větve kameny. Girafarig svou přesnost totiž pokus od pokusu zlepšoval.

Ray byl nadšený, jak vše prozatím vychází. Když se zrovna nedíval, pustili se jeho pokémoni do opravdového zápasu, ovšem jen proto, aby si hráli a cvičili se.