Rayova pokémoní cesta

Zmrzlinářka

Když se probudili i Mia, Arthur, Winona a Lena, vydali se Raye hledat. Winona si byla jistá, že je to zbytečné. “Ray přece není takové trdlo, aby se mu něco stalo,“ říkala. I když jí Mia v duchu dávala za pravdu, měla o něj trochu strach. Nakonec však všichni čtyři skončili v místní cukrárně. Tedy skoro, měli totiž zavřeno.

***

Ray si v tom dýmu z Quilavovy kouřové clony pomalu ani neuvědomoval, kde jsou jeho pokémoni a kde je on sám. Trénink však splnil svůj účel. On i jeho pokémoni tak sílili spolu, a i když Ray věděl, že všichni mají před sebou ještě spoustu práce, než budou vůbec moci pomýšlet na přihlášení do Johtové ligy, sílil v Rayovi pocit, že by se tam s trochou štěstí dostat mohli.

„Tak myslím, že už to stačí,“ prohlásil s úsměvem, který vrhal kamsi do oblaku kouře. „Eh, ehm,“ trochu se zakuckal, „Tropiusi, prosím tě, odžeň ten dým.“

Jeho pokémon se však k ničemu takovému neměl. Dokonce ho vůbec neposlouchal. Byl totiž zabrán do řeči s dalším tvorem. Když se kouř konečně usadil a odkryl Rayovi mrazivě štiplavé okolí hor, zjistil, co způsobilo Tropiusovu nepozornost. U nohou tropického ještěra stál malý pokémon. Byl to zvláštní ptačí druh zrzavé barvy s bílým peřím na lících a na hlavě. Pod jedním křídlem svíral plátěný pytlík, zatímco tím druhým zabraně gestikuloval.

„Kdo je to?“ zeptal se Ray, ale nevyndal pokédex.

Ostatní pokémoni se shlukli okolo a také pozorně sledovali vetřelcovo počínání.

„Delibird! De! Delibird!“ prohlašoval pokémon. Odložil pytlík na zem a začal mávat křidélky. Tropius ho bedlivě pozoroval, aby mu neuniklo vůbec nic z toho, co ptačí pokémon prováděl. Ten zrovna otevřel zobák a všechny, kteří stáli okolo, překvapil silný mrazivý vítr, který se od pokémona šířil do celého okolí. Proletěl mezi pokroucenými stromy, dokonce vytrhl ze země i nějaké drny ztvrdlé trávy a pak se vše uklidnilo. Ray se klepal zimou a byl rád, když náhlý příval zmizel.

Po svém představení mrkl ledový pokémon na Tropiuse. Ten napřímil dlouhý krk a začal mávat křídly. Malý pokémon poskakoval vedle něj a opravoval jeho chyby. Tropius pak náhle vyrazil hlavu vpřed a otevřel tlamu. Ledový vítr se kolem prohnal znovu. Nebyl sice tak silný, jako ten předtím, i tak se však Ray oklepal, když ho objal mráz. Div na něm přitom nevyrostl rampouch.

Ptačí pokémon se zvonivě rozesmál a přikyvoval. Při všem tom poskakování zakopl o své plátěné břímě a svalil se do zkřehlé trávy, která po několika větrných útocích nabyla unaveného vzhledu. Tropius vypadal spokojeně a šťastně. Rayovi ostatní pokémoni uznale přikyvovali a nadšeně vyskakovali do vzduchu.

„Delibird!“ ozval se z lesa nečekaně hlas nějaké dívky. „No tak, ukaž se!“

Ptačí pokémon se chopil sáčku a odhopkal do lesa, odkud ten hlas vycházel. Mezi holými stromy se vzápětí vynořila dívka. Byla asi stejně vysoká jako Ray, ale mladší o pár let. Kratší, velmi světlé vlasy měla sotva po ramena a na sobě měla dlouhý zimní, sněhově bílý plášť. U jejích nohou, obutých ve vysokých bílých kozačkách, poslušně stál onen ptačí pokémon.

„Ahoj!“ pozdravila Raye hned, jak ho uviděla. Usmála se.

„Ahoj,“ odpověděl mírně zaraženě Ray. Stále byl ještě zmatený z Tropiusova útoku i z toho druhého pokémona, který jakoby ho svým poskakováním vyváděl z rovnováhy.

„Ty tu trénuješ pokémony?“ pokračovala okamžitě dívka a rozhlédla se. „Doufám, že ti moje Delibird nezpůsobila nic nepříjemného,“ dodala s obavami.

Než však Ray vůbec stačil odpovědět, promluvila znovu. „Ona je vážně hrozně hodná, někdy se mi ale na chvíli ztratí a já pak mám starost, co s ní je a tak…“

„Ne, dobrý, v pořádku,“ vtrhl jí do řeči překotně Ray, přestože to bylo neslušné. Měl však pocit, že kdyby ji nepřerušil, vůbec by se nedostal ke slovu. „Nic se nestalo,“ ubezpečil dívku rychle. „Tvůj pokémon si hrál s Tropiusem,“ vysvětlil a ukázal na svého pokémona, který se k nim právě blížil.

„Tropius!“ vykřikla dívka jako u vytržení, až se Ray i jeho pokémoni polekali. Delibird se roztomile usmála.

„Tropius! Tropius!“ křepčila dívka a prohlížela si Rayova pokémona ze všech stran.

„Ano, ano, Trpius,“ přikývl Ray a uskočil dívce z cesty. I samotný Tropius vypadal velmi znejistěle.

„JŮŮŮ!“ zarazila se ona. Dala si ruce v pas a poulila na pokémona oči. Ray si oddychl, aspoň chvilka klidu! „Má ale jinou barvu, ne?“ prohlížela pokémona jako rentgenem. „Víš, myslím, že je to moc vzácné. Hodně! Já nikdy nic takového neviděla, ale musí to být fajn, mít takového pokémona, viď? To moje teta jednou říkala, že když byla na Pomerančových ostrovech, tak…“

„Ano, je to vzácný, JÁ VÍM,“ řekl Ray a mimoděk zdůraznil dvě poslední slova.

Dívka se zarazila. Zrudla v obličeji.

„Uch, promiň,“ omlouvala se. „Já… moc mluvím,“ pokrčila bezradně ramínky a Delibird vesele zapípala.

„No, tak trochu hodně,“ přikývl rozpačitě Ray.

„No, víš, já když chci něco říct, tak mluvím hrozně rychle a říkám toho moc najednou,“ dívka už zase nabírala obrátky. „Moje teta, ne ta co byla na Pomerančových ostrovech, ta druhá, mi říkala, že když budu takhle rychle mluvit, nebude mi vůbec rozumět a to je u cukrářky špatné, víš?“ chrlila.

„Ty jsi cukrářka?“ podivil se Ray.

„No, ano,“ přikývla ona. „Naše rodina má cukrárnu ve městě a já tam dělám zmrzlinu a taky trochu dorty.“

„A jaktože tam teď nejsi?“ divil se Ray a trochu doufal, že si dívka uvědomí, že má být někde jinde, a odběhne. Ne že by se jí chtěl zbavit, to vůbec ne, jen by uvítal trochu klidu, kdyby se zkrátka trochu uklidnila. Jeho mozek v těchhle studených končinách ještě nepracoval tak, jako jindy. Bude si muset chvíli zvykat. Tak trochu mu cukrářka připomínala jeho starý budík, který svým drnčením budil i jejich sousedy doma, ve městě New Bark.

Dívka se znovu usmála a Delibird se přitulila k jejímu plášti. Když promluvila, řečnila už klidněji.

„My teď máme polední přestávku, až do dvou hodin,“ vysvětlila. „Byla jsem nedaleko odsud trénovat můj zmrzlinářský tým, když se mi Delibird někam ztratila. Teď už jsem ji ale našla,“ rozzářila se a odhalila bílé zuby. „Ech, asi jsem se ještě nepředstavila. Jmenuji se Kirsti Swatová.“

„Já jsem Ray Leever,“ usmál se i trenér a posadil se na pařez. I Kirsti si na jeden sedla.

Quilava, Slowbro, Girafarig i Tropius přišli blíž k nim.

„Hmm, říkalas, že je to Delibird?“ zeptal se Ray a ukázal na dívčina pokémona. Kirsti přikývla a Ray vyndal pokédex.

„Delibird – záchranářský pokémon – tento ledový, ptačí pokémon u sebe vždy nosí zásobu jídla. V horách a jeskyních, které jsou jeho přirozeným domovem, se tak stává, že díky nashromážděnému jídlu zachrání i ztracené lidi a pokémony,“ dozvěděl se Ray.

„To je hezké,“ přikývl a pokédex zase schoval. Chvíli mlčeli (dokonce i Kirsti) a pak Ray promluvil.

„Byla jsi nadšená z Tropiuse,“ připomněl své nové kamarádce.

„Ach, ano,“ přikývla. „Víš, já vyrábím u nás v cukrárně zmrzlinu a zákusky. Většinu tedy dělá mamka a taťka, ale zmrzlina a nějaké zákusky, to je můj obor,“ rozzářila se znovu. „Pomáhá mi přitom tady moje Delibird i mé dvě Miltank,“ vyvolala z pokéballů další dva pokémony. Na ně už se Ray pokédexu ptát nemusel. Až moc dobře si pamatoval jeho zápas s Whitney ve Zlatoprutovém městě.

„Miltank nám dávají mléko na všechny druhy sladkostí. To je základ našeho úspěchu,“ vysvětlila Kirsti zasvěceně. Vůbec nic si přitom nedělala z toho, že Rayovi prozradila část výrobního tajemství. Věřila mu.

„Ale co s tím má společného Tropius?“ zeptal se Ray.

„Maminka říká, že naše babička, která měla naši cukrárnu před námi a před ní zase prababička a tak dál, jí dala velkou knihu se všemi našimi recepty. Jedním z nich je i “Tropiusův dort“. Protože mám dorty hrozně ráda, chtěla jsem ho zkusit udělat, ale chybí mi hlavní přísada – ovoce, které roste Tropiusům pod krkem. To u divokých Tropiusů dozrává dvakrát ročně, a tak je takový dort i poměrně náročný na suroviny.“ Odmlčela se a pak se zhluboka nadechla. „Já no, doufala jsem, že by mi tvůj Tropius to ovoce dal…“

Kirsti si prohlížela lem svého pláště, jakoby to bylo bůhvíco zajímavého.

„To se na tom pak musíme dohodnout,“ přikývl Ray a Kirsti v očích zasvítily jiskřičky naděje.

Až teď si Ray vzpomněl na podivný vítr, který předtím Delibird přivolala, a taky se na to Kirsti zeptal.

„To je útok,“ poučila ho, „říká se mu ledový vítr.“

„Ale Tropius pak ten ledový vítr přivolal taky,“ namítl zmateně Ray. Divil se, kde a jak by se mohl travní pokémon naučit ledový útok.

„Jsi si jistý?“ vykulila oči Kirsti. „Možná,“ připouštěla pomalu, „možná ho Delibird tomu útoku naučila.“ Zadívala se na Tropiuse a pak na Delibird. „Ano, myslím, že to je ono.“

Rayovi to všechno docházelo. Tropius se snažil odolávat ledovým útokům. Nelíbilo se mu, že je mu tady pod horami zima, a nechtěl si to připustit, chtěl to překonat. Proto, když v Quilavově dýmu náhodou narazil na Delibird, naučil se od ní ledový vítr. Tím se sám utvrdil ve svém snažení a překonal strach z ledu a zimy.

Rayův Tropius se naučil ledový útok.