Rayova pokémoní cesta

Cukrárna „U Delibird“

Rayovi pomalu došlo, co se před pár okamžiky stalo.

„Tedy Tropiusi, to je skvělé!“ rozjasnila se jeho tvář a pohladil Tropiuse po hlavě (musel přitom dost vyskakovat). Jeho pokémon mu olízl obličej.

„Rayi!“ ozvalo se náhle zavolání.

Rayovi přišel ten hlas povědomý.

„Tak kde jsi?!“

Byla to Mia.

„Já ti říkám, že se o sebe dokáže postarat,“ domlouvala jí kdesi v lese Winona a Ray i Kirsti pozorně naslouchali. „A hele, začíná sněžit!“

Z oblohy se pomalu snášel sníh. Veliké vločky přistávaly Rayovi na oblečení a zábly ho na holé kůži.

„Mio, Winono! Tady jsem!“ zavolal v odpověď do lesa.

„No sláva!“ odfoukl si Arthur, když se spolu s Miou a Winonou objevil na paloučku. „Vidíš Mio, nic mu není,“ usmál se a pohlédl na Raye. „Mia si o tebe dělala starosti,“ řekl a mrkl na něj.

„Ale vůbec ne!“ mávla rukou Mia. Bůhvíproč se ale trochu začervenala.

„Ahoj!“ všimla si Winona Kirsti.

„Ahoj!“ pozdravila ji dívka svým nedočkavým hlasem.

„Kdo je to?“ zeptal se Arthur Raye.

„Jmenuji se Kirsti Swatová,“ představila se nově příchozím dívka.

I Mia, Winona a Arthur se představili.

„Ale přece tu v té zimě nebudeme stát,“ řekla pak Kirsti. Přejela přitom po všech zrůžovělých obličejích a usmála se. „Pojďte k nám do cukrárny!“

„Vy máte cukrárnu?“ zbystřil Arthur pozornost a i Mia s Winonou větřily příjemné zážitky.

„Jo,“ zazubila se Kirsti. Ray si všiml, jak si dává pozor, aby mluvila normální rychlostí. „Tak už pojďte!“

Její návrh všichni s nadšením přijali. Ray zavolal zpět do pokéballů své pokémony a vyrazili.

Vymotali se z lesíku jehličnatých stromů a pokračovali k městečku po blednoucí louce. Ta pomalu zapadávala sněhem, který zakrýval prokřehlou trávu. Náhle si Ray uvědomil, že s nimi není Lena.

„A kde jste nechali Lenu?“ zeptal se.

„Víš, ona už šla vlastní cestou,“ vysvětlovala Winona. „Chtěla se s tebou rozloučit, ale když jsme tě nemohli najít, slíbili jsme jí, že tě od ní budeme pozdravovat. A potom odešla.“

„Jo,“ přikývla Mia a přitom vyhlížela blížící se domy, „takže tě pozdravuje Lena,“ řekla.

Než dorazili do Smrkového městečka, napadla pěkná vrstva sněhu. Pak se vydali úzkými uličkami až je Kirsti dovedla ke sněhobílé jednopatrové budově, ke které patřila i menší zahrádka. Na prostranství před prosklenou výlohou, skvějící se dorty a čokoládou, stálo několik lidí, kteří si z nějakých důvodů chtěli své zakoupené laskominy vychutnat venku.

„Vítejte v cukrárně U Delibird!“ pronesla Kirsti slavnostně, zatlačila na prosklené dveře a zavedla Raye, Miu, Winonu a Arthura dovnitř.

Byla to ta samá cukrárna, kam chtěli Rayovi přátelé jít už dříve, ale to měli ještě zavřeno.

Teď jich všech pět stálo v útulné místnosti s pěti dřevěnými, krásně ozdobně vyřezávanými stolky. U každého byly čtyři stylové židle. Na stolech spočívaly ještě malé mahagonově zbarvené kovové lucerničky s plápolající svíčkou uvnitř.

„To je vážně pěkné!“ zhodnotila Mia nadšeně prostory cukrárny. Rozhlížela se i po stěnách, po nichž byly rozvěšeny bleděmodré závěsy a fotografie všelijakých ledových pokémonů. Podobné, ale zpola průhledné závěsy visely i ve výloze a oddělovaly ji tak od zbytku cukrárny.

Kirsti si potěšeně prohlédla jejich uznalé výrazy. „Pojďte si sednout třeba sem,“ pozvala je, když se uznání nabažila, a přistoupila k jednomu stolu u bleděmodrého závěsu na zdi.

„Vážně to tu máte moc pěkné,“ potvrdila Miina slova Winona.

Půjčili si od jednoho stolu další židli, aby si všichni mohli sednout společně. Ray si prohlížel pult s nepřeberným množstvím zákusků a chladící skříň se zmrzlinami. To všechno stálo v zadní části lokálu, jen si pro to dojít.

Vtom Arthura napadla logická otázka:

„A Kirsti,“ otočil se k dívce, „máte tu hodně hostů? Víš, teď tady nikoho nevidím… A taky, když prodáváte zmrzlinu v takovém studeném kraji jako je tenhle…“

Arthur zmlkl, protože po něm Mia střelila nebezpečným pohledem. Právě proto, že tu nikdo nebyl, jí přišlo trapné, ptát se na něco takového.

Kirsti to však vůbec nevyvedlo z míry.

„Ale ano. Je tu jinak hodně lidí,“ řekla ochotně a ukázala ven, kde stál hlouček místních. „Teď je ale těsně po polední pauze, takže tu v podstatě nikdo není. Víc hostů začne přicházet až za chvíli.“

„Kirsti, už jsi doma?!“ ozval se ženský hlas odkudsi zezadu. „Prosím tě, pojď mi pomoct s těmi dorty!“

Z otevřených dveří za pultem se vynořila Kirstiina maminka. Byla to usměvavá boubelatá paní v bílé zástěře zavázané přes modrý plášť se spoustou všelijakých vzorů. Světlé vlasy jí povlávaly, jak v rukou nesla široký tác plný těch nejneodolatelnějších zákusků, jaké Ray, Mia, Arthur i Winona kdy viděli.

„Uch, jé, máš tu kamarády!“ zarazila se dívčina maminka a zasouvala tác do chladna. Kirsti už se zvedla, aby s tím mamce pomohla. „To je v pořádku,“ usmála se však paní cukrářka, „taťka mi s tím pomůže,“ řekla právě ve chvíli, kdy se ve dveřích za pultem objevil i Kirstiin tatínek. Stejně jako jeho žena nesl i on tác s laskominami.

„Ahoj, Kirsti,“ pozdravil svou dcerku. „Tak jak se má tvůj tým?“ usmál se na ni a pak se otočil k hostům v cukrárně. „Přeji dobrý den vespolek,“ řekl Rayovi a jeho přátelům. On i jeho žena ihned obešli pult i mrazící skříň a šli se dceřiným novým kamarádům představit.

„Víte, Kirsti je tu smutno,“ povídala pak paní cukrářka, která se jim představila jako Vilma. „Tady v městečku moc dětí není. Samozřejmě tu má dobré přátele, ale už jsem několikrát navrhovala, že kdybychom se přestěhovali třeba do Olivínového města, měla by víc možností a…“

„Ale já se nikam stěhovat nechci, mami,“ odporovala Kirsti a objala maminku kolem pasu. „Mě se tady líbí. Nestěhovala bych se za nic na světě. Je mi tu dobře,“ usmála se.

„Ach, jak chceš,“ přikývla paní Vilma a pohladila ji po vlasech.

„Já jsem Swen Swat,“ potřásl si se všemi rukou Kirstiin otec. „Moc mě těší.“

„I nás,“ přikývli Ray, Mia, Arthur a Winona a taky se představili.

Do cukrárny vešel další host.

„Dobrý den,“ pozdravila postarší paní v hnědofialovém kabátě.

„Dobrý den, paní Stevensonová,“ usmála se maminka Kirsti a ihned se jala obsluhovat. Pan Swen kývl na Kirsti a odešel za svou ženou.

Když zrovna neměla rodina Swatových komu posloužit, povídali si s Rayem a jeho přáteli a každému z nich přinesli zákusek na účet podniku. Přitom paní Vilma upozornila svou dcerku, aby si neupatlala svůj bílý pláštík a Kirsti jen něco zabrblala. Během hovoru se pak znovu dostali k Tropiusovi a jeho ovoci.

„Ale Kirsti, to nejde,“ vrtěl hlavou pan Swen. „Až se vydáš na svou cestu, můžeš si chytit vlastního Topiuse a když bude chtít, dá ti pak své ovoce. Tohle po Rayovi nemůžeme chtít.“

„Ale…,“ namítla Kirsti.

„Ne, to nevadí!“ vyhrkl Ray a hltal vynikající ořechovou roládu s máslovým krémem. „Jde spíš o to, jak se zachová Tropius. Myslím ale, že to nebude problém.“

„Kolik byste toho ovoce potřebovali?“ zeptala se vlídně Winona. I ona si lžičkou ukrajovala kousek svého borůvkového pokušení.

Mimo jich samotných je poslouchalo už i několik ostatních hostů sedících u okolních stolků.

„Už jsme řekli, že to po vás nemůžeme chtít,“ zakroutila hlavou paní Vilma.

„Myslím, že dvě várky jsou lepší než jedna,“ řekla Winona, ťukala si lžičkou o rty a záměrně předstírala, že Kirstiinu maminku přeslechla. Pak položila lžičku do prázdné porcelánové misky. Postavila se a nečekaně povolala z pokéballu svého Tropiuse. Naráz nastalo divoké šoupání, protože pokémon se stěží vešel mezi stolky. Jedna paní ještě musela se svou židlí trochu uhnout.

„Omlouvám se,“ řekla té paní Winona.

„Vůbec nic se nestalo,“ ujistila ji ona s úsměvem, „je to krásný pokémon,“ dodala a s posvátnou úctou si prohlížela tvora, který na ni shlížel z výšky svého dlouhého krku.

„Ty máš taky Tropiuse, Winono?“ rozzářily se Kirsti oči.

„Kde já to jméno už slyšela?“ přemýšlela její maminka. „No ne! Ale ano! Winona! Vy jste trenérkou stadionu ve Stromovém městě, že ano?“