Rayova pokémoní cesta

Tropiusův dort

Příjemné dny strávené ve Smrkovém městečku rychle ubíhaly. Venku za okny pokémonského střediska už napadly hotové závěje sněhu. Ani ty však naše přátele neodradily od různých radovánek, právě naopak.

Jednoho dne se všichni vypravili ven. Teple se oblékli a Mia s Winonou si dokonce koupily rukavice. Ray konečně využil teplou bundu, kterou měl od začátku své cesty nacpanou až na samém dně svého batohu.

„Vem si ji, budeš ji určitě potřebovat,“ řekla mu tenkrát maminka.

Zamyslel se. S úsměvem vzpomínal na město New Bark a na mamku s taťkou.

Náhle ho do obličeje trefila sněhová koule. To ho probralo.

„Ray je nějak mimo,“ rozesmála se Winona. To ona ho předtím trefila koulí. Stála v závěji v dlouhém, elegantním, modrém zimním plášti, který si ve městě před pár dny koupila.

„Měli bychom ho trochu vzbudit,“ přidal se potměšile Arthur a nabíral do dlaní sníh. I on měl na sobě zimní oblečení.

„Hrrr na Raye!“ zavřeštěla Mia a hodila po něm sněhovou střelou. Pak se nečekaně svalila na zem, když ji srazil Winonin zákeřný zásah a otočila se na svou kamarádku.

„Zradá!“ vykřikla a vrhla se na ni.

„Hrajte chvíli beze mě,“ řekl Ray. Pak se zvedl a odkráčel pryč.

„Kam jdeš?!“ křikl za ním Arthur, ale Ray už neodpověděl.

Zamířil rovnou do pokémonského střediska. Jak už je to jen dlouho, co naposledy volal domů?

Prošel po Šindelové ulici, na kterou se snášela další várka sněhu, a když se posadil v teple střediska před videotelefon, vyťukal číslo domů.

Na obrazovce se zanedlouho objevila usměvavá tvář jeho tmavovlasého taťky.

„Ahoj, Rayi!“ pozdravil ho rozjařeně hned, jak ho uviděl.

„Ahoj, tati!“ odpověděl nadšeně Ray. I on byl rád, že tátu zase vidí.

„Tak jak se máš?“ zeptal se on. „Už si dlouho nevolal!“

„Já vím,“ zastyděl se trošku Ray, ale hned mluvil rychle dál. „Už mám čtyři odznaky, tati!“ zazubil se.

„Už čtyři?“ vyvalil oči jeho tatínek.

Do pokémonského střediska právě vešli Rayovi přátelé.

„Uf, taková vánice,“ odfrkla si Mia včele skupinky a sundávala si rukavice.

„Slyšela jsi to, mamko?! Ray už má čtyři odznaky!“ zavolal Rayův táta kamsi přes rameno.

Ozvalo se vypísknutí a pak k telefonu přiběhla jeho žena.

„Rayi!“ usmála se. „Jsem tak ráda, že tě zase vidím!“ Zářila stejně jako pan Leever. „Co jsem to slyšela, ty už máš čtyři odznaky?“ zeptala se naoko nevěřícně, protože věděla, že tím udělá Rayovi radost, když bude znovu moci potvrdit svůj pokrok.

„No jo, je to tak,“ přikývl Ray, „a Mia taky! A mami, skamarádili jsme se s Winonou!“ plácal páté přes deváté.

„S tou trenérkou stadionu?!“ Rayova maminka se teď opravdu divila.

Ray přikývl.

„A taky jsme viděli několik legendárních pokémonů!“ zářil dál Ray. „Ale o tom teď moc říkat nemůžu, to je jasný,“ dodal důležitě.

„Já vím,“ přikývla jeho maminka až neobvykle vážně a samozřejmě.

„Cože?!“ vytřeštil oči Ray. „Ty o tom něco víš?“

„Když je naším sousedem někdo tak neopatrný jako profesor Elm…,“ vysvětlila maminka a naráz vypadala i trochu pobouřeně. „Ale neboj,“ chlácholila Raye, který nabýval stejného výrazu, „nikdo se o těch dvou nic nedoví, o to už se postará… no, správná osoba,“ zarazila se a opatrně se rozhlédla, jak kontrolovala, že ji nikdo neposlouchá. Nebo snad nakukovala za Raye, kde stáli jeho přátelé?

Ray na to neměl co říct, přestože ho zarazilo, že o těch událostech jeho rodiče vědí. Místo toho ale začal mluvit o něčem jiném.

Když se s mámou a tátou nakonec rozloučil, hřál ho v prsou dobrý pocit.

„A já jdu volat taky!“ přitočila se hned k přístroji Mia. Ray jí uvolnil místo před obrazovkou a sám si šel sednout k Arthurovi a Winoně.

Rozhovor Miy s jejími rodiči trval déle než ten Rayův. K telefonu se totiž zrovna nachomýtla i Miina babička a rodina Miiny tety, a tak se vše ještě protáhlo. Snad by tam tak žvanili do noci, kdyby do střediska nevtrhla Kirsti.

Ray, Arthur a Winona úplně nadskočili, když uslyšeli její hlas.

„Už je vše připraveno! Už je vše připraveno!“ poskakovala jako splašená a několik cizích trenérů na ni hledělo jako na blázna.

Mia se narychlo rozloučila se svojí třetí sestřenicí a položila telefon.

„Co se děje?“ zeptala se Kirsti, přešla středisko a posadila s k přátelům.

„Oba Tropiusové už by měli mít zralé ovoce,“ rozzářila se dívenka, „a vše ostatní je už také připraveno, takže můžeme udělat dorty!“ Kirsti tak mlela a pištěla, že už ji fascinovaně sledovalo celé středisko.

Ray mrkl na Winonu, protože oba jejich Tropiusové byli už pár dní v péči rodiny Swatových.

„My vám budeme s těmi dorty pomáhat?“ podivila se zaskočeně Mia, protože o něčem takovém jim nikdo neřekl.

„Copak jsem vám to neříkala?“ vyvalila Kirsti očka. „To je samozřejmé, že nám budete pomáhat, nebo snad nechcete?“ Než stačili přitakat, mluvila dál. „Samozřejmě, samozřejmě, jen už pojďte!“

„Tak v tom případě se dáme do práce!“ usmál se pobaveně Arthur a zvedl se ze sedačky. Ray, Mia a Winona také.

Když vyšli ze střediska, zjistili, že k vánici se už přidala i tma. Mezitím, co seděli v teple budovy, už skutečně přišel večer a s ním i tma, která v tuhle roční dobu padala mnohem dříve než jindy.

Kirsti se krčila ve svém bílém zimním plášti, pusu jí ale nezavřela ani vánice. Dovedla Raye, Miu a Winonu až do cukrárny U Delibird (přičemž všichni šli spíš za hlasem, než že by Kirsti doopravdy viděli) a pak za nimi zavřela prosklené dveře.

V cukrárně už bylo zhasnuto a prázdno. Potemnělé stolky byly po dalším dni znovu dočista vypucované a modré závěsy na stěnách znásobovaly tmu v lokálu.

„Už je šest hodin, a tak je zavřeno,“ vysvětlila Kirsti, aniž by se jí někdo ptal.

Na pultě, kde během dne byly zákusky, stál rozsvícený svícen a za pultem pak pan Swen s paní Vilmou.

„Můžeme začít?“ zeptala se Kirstiina maminka s úsměvem. Potom uchopila svícen.

Ray, Mia, Arthur a Winona s Kirsti přikývli a obešli pult. Paní Swatová včele zamířila do dveří za pultem a vedla všechny dlouhou chodbou. Po pár krocích minuli schodiště napravo a pokračovali dál.

„To je takový tajemný,“ zatetelila se Mia, jak šlapala Rayovi na paty. „Promiň, promiň,“ omlouvala se, když se Ray chtěl ohradit.

Pan Swen za nimi mezitím zamkl vchod do cukrárny a pak přišel za ostatními. Paní Swatová je mezitím dovedla do prostorné kamenné kuchyně, kde to vonělo ořechy a kořením. Ray si uvědomil, že to tu vypadá náramně útulně a připadal si jako v pohádce. Když do kuchyně vešli všichni, pan Swat za nimi zavřel dřevěné dveře.

V místnosti bylo jen málo světla. Přicházelo totiž z pouhých několika plamenů svíček a ze škvír dvířek veliké pece v pravém zadním rohu. Uprostřed místnosti byl široký bytelný stůl. Na něm už bylo připraveno náčiní jako metly a mísy. Podél stěn stály dřevěné police s nepřeberným množstvím marmelád, kompotů a dalších pochutin. Místnost měla jen dvě malá kulatá okénka, která teď navíc byla potemnělá a zpola zapadaná sněhem. V rohu místnosti, v místě, kde byla vysokým regálem polic s ingrediencemi oddělena jedna část kuchyně od druhé, menší, kde byly dveře do sklepa, stáli dva dlouhokrcí pokémoni.

„Tropiusi,“ rozjasnil se Rayův obličej a spolu s Winonou přešli ke svým pokémonům. Pohladili je po hlavách a pak do tajemné atmosféry promluvila paní cukrářka.

„Tak se do toho dáme.“ Přitočila se ke stolu a spolu s Kirsti připravila mísy. Všichni si sundali své zimní oblečení, aby se jim lépe pracovalo.

„Můžeme taky nějak pomoci?“ zeptala se nejistě Mia, přestože ji už Kirsti ujišťovala.

„Ale samozřejmě,“ usmál se pan Swen a pokynul, aby se ona a Arthur postavili ke stolu. Vyhrnuli si rukávy, omyli ruce v kamenném dřezu a obdrželi od paní Vilmy zástěry. I pan Swen se chystal přiložit ruku k dílu.

„Nemějte strach, i vás brzy zaúkolujeme,“ zašklebila se Kirsti na Raye a Winonu, kteří ještě stále bezradně postávali v rohu u Tropiusů. Jejich pokémoni se tvářili nadmíru spokojeně. Až za okamžik však Ray zjistil proč.

„Nech to!“ sykl na svého Tropiuse. On a Winonin pokémon totiž objevili košík jablek, postavený na jedné z nejvyšších polic za nimi a pustili se do něj.

Paní Vilma kmitala kolem stolu a opravovala každého, kdo svou práci dělal trošku jinak, než měl. Potom rázně rozklepla několik vajec a pokračovala v práci.

Mia šlehala krém, Arthur sekal ořechy, pan Swen připravoval ostatním suroviny a jeho žena se starala o těsto. Po očku přitom nakukovala do otevřené knihy na stole. Nejspíš to byla ona kuchařka Kirstiiny babičky.

„Přišla vaše chvíle,“ obrátila se náhle paní Vilma k Rayovi a Winoně. Ta do Raye šťouchla loktem, protože ve vůni kuchyně usínal opřený o polici.

„A-ano?“ zeptala se Winona.

Vilma přikývla. „Tropiusové by vám teď mohli dát své ovoce.“

Jakoby oba dávno věděli, co dělat, pohladili Ray i Winona své pokémony po hlavě a oba se sklonili níž. Ray i trenérka pak podrželi natažené ruce pod krkem každého z nich a zachytili tak veliké, podlouhlé a žluté ovoce, které jim do nich oba Tropiusové upustili.

„Tady to je,“ řekl s úsměvem Ray a s Winonou po boku podával pekařům ovoce.

„Děkujeme,“ přikývla Kirsti a podívala se na trenéry i na jejich pokémony. „Ale co se to děje?“ zarazila se potom. Ohromeně zůstala očima viset na Rayově Tropiusovi. Pod jeho krkem znovu narůstaly bobule, které zakrátko vypadaly dočista stejně jako ty, jež už byly zralé.

„Tropiusi?“ podivil se Ray. Jeho pokémon se znovu sklonil k němu a vložil mu do dlaní další plody. Totéž vzápětí udělal i Tropius Winony.

„Ale jak to?“ divil se pan Swen.

Mia se podívala do kuchařky na stole. Otřela si ruce a zalistovala v ní. Na jedné obzvlášť ohmatané stránce za samotným receptem na Tropiusův dort našla krátkou poznámku.

„V době, kdy přichází pod Ledové hory zima, mají Tropiusové druhé období zrání plodů. Bobule tak zrají v několika vlnách rychle za sebou. Tak je možné sklidit více kilogramů ovoce najednou. Po určité době se bobule pod krkem pokémona už nezvětší natolik, aby uzrály, a to značí dlouhou přestávku ve zraní ovoce, které dozraje znovu až uprostřed léta,“ přečetla.

„To jsme vůbec nečetli!“ usmála se Kirsti poněkud zaskočeně.

„Takže můžeme mít spoustu ovoce a tak i spoustu dortů,“ řekl pan Swen.

Kirstiina maminka se také usmála. „Výborně,“ pochválila Tropiuse a s rukama od mouky zatleskala. „Vaše ovoce je dobře a dlouho skladovatelné,“ uklonila se jim, „takže co nezpracujeme teď, uložíme do sklepa a zavaříme a…“

„Mami, už netleskej!“ zarazila ji Kirsti se zvednutou rukou a zakuckala se. Oblaka mouky se rozprostírala po celé kuchyni.

Ray, Mia, Arthur, Winona a rodina Swatových se rozesmáli.

Ve skvělé náladě pak pracovali hluboko do noci. Povídali si různé příběhy a Ray se svými přáteli poznal, že pan Swen je skvělý vypravěč.

Smrkové městečko už dávno pohaslo a spalo, jen do zahrady jednoho domku dál matně blikotala dvě světýlka, vycházející z kuchyně cukrárny.