Rayova pokémoní cesta

Host na oslavě

Sluneční paprsky běhaly po bílém sněhu, až nalezly okna do pokoje pro trenéry v pokémonském středisku. Uvnitř za zamlženými okny zvenčí pokreslenými výzdobou mrazu spali čtyři trenéři. Až do rána pomáhali v cukrárně ve Smrkovém městečku, a tak si teď odpočinek rozhodně zasloužili. Neměli však už spát dlouho.

Sluneční světlo se přikradlo až k Mie a probudilo ji. Dívka zamžourala po pokoji. Viděla, že všichni ještě spí, a tak by se ani neobtěžovala vstávat, kdyby někdo nezaťukal na dveře.

Aniž by jí kdokoliv pokynul vejít, objevila se v pokoji Kirsti. V rukou nesla obrovský přeplněný tác, až se pod ním prohýbala. Kupodivu byla při svém zjevení úplně potichu.

„Co tady děláš?“ šeptla Mia, aby neprobudila ostatní.

„Přinesla jsem vám ochutnávku,“ odpověděla Kirsti a položila podnos na stůl. Až teď si Mia všimla, co všechno na tácu spočívá. Uprostřed byl veliký, náramně vyhlížející dort zdobený kousky ovoce a lákavým krémem. Kolem bylo čtvero talířků, lžičky, šálky a konvice čaje. Z té se kouřilo skoro stejně jako z Kirsti, která si opravdu oddychla, když to všechno položila.

„To je pro nás?“ podivila se Mia a hned se jí chtělo vstávat.

Kirsti přikývla. „A hlavně pro Raye,“ řekla potichu a přisedla si k Mie na postel.

„Proč právě pro něj?“ zajímala se Mia. Kdyby byl dort hlavně pro něj a pro Winonu, tak by to chápala, když dali cukrářům ovoce svých Tropiusů, ale proč jenom pro Raye?

„On vám to neřekl?“ podivila se Kirsti a vyvalila oči.

„A co jako?“

„No, že má narozeniny!“ zatetelila se Kirsti a při těch slovech nadskočila. Užuž otevírala ústa znovu, aby mohla chrlit další informace, ale Mia jí pusu zacpala.

„Jak to víš?“ zeptala se. Sama byla dost překvapená. To jí ale nezabránilo v tom, aby si dala prst před ústa a naznačila tak Kirsti, že má mluvit potichu. Zatím se jí dařilo skrývat, že o Rayových narozeninách nemá ani ponětí.

„No, to bylo tak,“ začala Kirsti. „Šla jsem do pokémonského střediska, abych vám všem poděkovala, že jste nám v noci pomohli péct. Pro každého jsem nesla kousek Tropiusova dortu a čaj. Pak jsem se ale zastavila v hale tohohle střediska. Volala sem Rayova maminka a chtěla s ním mluvit. Sestra Joy řekla, že ho půjde vzbudit, ale já řekla, že jsem jeho kamarádka a že mu třeba můžu něco vyřídit.“ Kirsti mluvila a mluvila a Mia přitom zase málem usnula. Bdělou ji držela jen zvědavost. „No a paní Leeverová říkala, že by jen chtěla Rayovi popřát hodně štěstí a zdraví k narozeninám. Tak jsem hned navrhla,“ Kirsti vypjala hruď, „že mu donesu nahoru dort a že jí potom večer zavolá. Ona mi poděkovala a pak už jsem letěla domů pro velký Tropiusův dort a teď jsem tady,“ skončila, jako když utne.

Kirsti valila na Miu velké modré oči a zubila se na celé kolo.

„Tak dobře,“ rovnala si Mia všechno v hlavě a přitom jí do ní nešlo, proč jim to Ray neřekl. „Mám nápad.“

Pár minut nato už oblečená stála s Winonou, Arthurem a Kirsti před pokémonským střediskem. Naštěstí se jim podařilo vypařit se tak, aby Raye neprobudili.

„Takže, máme málo času, tak se do toho dáme,“ rozhodla Mia, když Winonu s Arthurem obeznámila se všemi skutečnostmi.

***

Ray se vzbudil až k poledni. Protřel si oči a sedl si na postel. Jak se protahoval, všiml si, že v pokoji nikdo není. Na stole stála jen termoska, prázdný hrníček a talířek s kusem dortu.

„Mio?“ řekl Ray, přestože si byl jist, že v pokoji je sám.

Potom vstal a přešel ke stolu. Posadil se na židli a jelikož tu nebylo nic jiného na práci (a taky proto, že mě hlad), nalil si z termosky čaj, chopil se lžičky a chystal se pochutnat si na dortu. Než do něj však zabořil lžičku, všiml si vzkazu napsaném na ubrousku.

„To je jako v detektivce,“ pomyslel si. „Až to sníš, přijď za námi do cukrárny U Delibird. Mia, Arthur a Winona,“ přečetl nahlas.

Naráz to Rayovi přestávalo být tak divné. No ano! Vždyť má dnes narozeniny, vzpomněl si s pohledem na kalendář. Je mu třináct!

S chutí se pustil do naprosto skvělého dortu. Usmíval se a nemohl pochopit, jak mohl zapomenout na vlastní narozeniny. S přitupělým výrazem se cpal krémem a ovocem, pil čaj a vzpomínal na všechno, co spolu s Miou, Arthurem a posléze i s Winonou prožili. Nejspíš právě proto, že měl kolem sebe takové přátele a stále se něco dělo, zapomněl na své narozeniny. Jediné, co mu však stále nelezlo do hlavy, bylo, jak se Mia, Arthur a Winona o nich dozvěděli.

O nějaký čas později se už svěží a chráněný před mrazem svou bundou vypravil ze střediska do cukrárny. Ani nevěděl, odkud bere tu jistotu, že jeho kamarádi o těch narozeninách vědí. Když dorazil před onu sněhobílou budovu s nápisem Cukrárna „U Delibird“, zabral za ledovou kliku a vešel dovnitř.

„Už je tady!“ vypískla Mia a honem se vrhnula ke stolku, u kterého vždycky sedávali. Vedle něj teď stáli i Arthur s Kirsti a na něm zářilo třináct svíček zabodnutých do velkého Tropiusova dortu. Nebyl to ten, který Kirsti ráno přinesla do střediska – ten už byl dávno snědený. Tohle byl pravý narozeninový dort se vším všudy.

Ray se usmál a celý šťastný přišel ke stolu. Mia už netrpělivě poskakovala a visela na něm očima. V cukrárně kromě nich byla jen stará paní Stevensonová, která si sem každý den chodila dát svou horkou čokoládu. Dnes byla obzvlášť ráda, protože Swattovi díky té významné události zkrátili a posunuli polední pauzu, takže teď už bylo otevřeno.

„Rayi,“ přitočila se k trenérovi Mia a vesele se na něj zubila. „To, že máš narozeniny jsme zjistili až dneska, ale myslím, že se nám podařilo připravit, co se dalo,“ otočila se po všech přítomných (kromě paní Stevensonové, která je omámeně sledovala), jakoby všem děkovala za spolupráci. Když pohlédla Rayovi znovu do obličeje, řekla: „Přeji ti všechno nejlepší a hodně štěstí, zdraví a vůbec všeho dobrého!“ Potom se znovu usmála, dala mu pusu a předala dárek. Ray pocítil příval radosti.

„To víš, není to nic moc, ale aspoň něco,“ pokrčila Mia rameny.

„Děkuju!“ přikývl šťastně Ray. Měl takovou radost, že i kdyby mu Mia dala jen prázdnou krabici, byl by z ní úplně vedle.

Další k němu přistoupil Arthur.

„Já ti taky přeju všechno nejlepší, Rayi,“ řekl a stejně jako předtím Mia si i on s Rayem potřásl rukou. „Tady máš něco ode mě,“ dodal pak a předal mu dárek zabalený v barevném papíře s obrázky pokémonů.

„Děkuju, Arthure!“ přikývl Ray, nevěděl co na to říct.

„Všechno nejlepší!“ zavřeštěla najednou Kirsti. Začala mu třást rukou, div mu ji neutrhla, a nadšeně řečnila. Z vodopádu slov Ray slyšel jen: „Ode mě a od mamky s taťkou máš dort.“

„Děkuju, Kirsti, vážně jste mi udělali radost. A taky jste mě hrozně překvapili,“ zářil Ray. Pak se ale zarazil. „Kde je Winona?“ zeptal se zmateně. Přece se už nevrátila domů? Teď, když měl narozeniny a když se z nich stali tak dobří přátelé?

„Odletěla,“ řekla Mia prostě.

„Domů?“ lekl se Ray.

„Pro něco, co by ti mohla dát k narozkám!“ rozesmála se jeho kamarádka. Mia totiž čekala, že bude celý vyplašený z Winoniny nepřítomnosti, a tak si na tom trochu smlsla.

„Ty…!“ ďobl ji Ray prstem do ramene a pak se rozesmál taky.

„Vrátí se asi pozítří,“ vysvětlil ještě Arthur.

„Až pozítří?“ podivil se Ray a přestal se smát.

„Víš, jak dlouho bude trvat, než doletí tam, kam chce?“ opáčila Mia a nevěřícně zakroutila hlavou.

„Snad neletěla až do Hoennu?!“ zarazil se Ray.

„To nevím, neřekla kam,“ zamyslel se Arthur. „Slíbila jen, že tu do pozítří bude.“

To Raye aspoň trochu uklidnilo, přestože mu vrtalo hlavou, pro co Winona letěla.

„Tak co, pustíte se už do toho dortu?“ ozvala se paní Stevensonová a svrasklá ústa roztáhla v široký úsměv. „Koukejte ho sníst, jinak se obávám, že vám z něj nic nezbude. Na takový dort mám chuť i já!“ rozesmála se a notně se napila horké čokolády.

Kirsti okamžitě odběhla a hned se zase vrátila s kusem Tropiusova dortu.

„To máte jako pozornost podniku. Zato, že jste naše věrná zákaznice,“ usmála se Kirsti a stará paní jí zaskočeně poděkovala. Opravdu nečekala, že se tak dívka zachová.

„Tak sfoukni svíčky!“ pobídla oslavence Mia.

Ray přikývl a shýbl se k dortu. Zavřel oči a na mysli mu přitom vytanulo přání. Ať má to štěstí a ještě alespoň jednou v životě uvidí Suicunea! Potom foukl. Všech třináct svíček zhaslo.

„Jó!“ zavolala Mia a spolu s ostatními zatleskala. Ray udělal komické vítězné gesto s rukama nad hlavou a pak nakrojil dort, když se sesedli ke stolu.

Hned jak se poté vrhl na rozbalování dárků, zjistil, že Mia mu darovala dva pokébally a pěkný bytelný talisman v podobě miniaturního Articuna, který se dal pověsit na šňůrku kolem krku. Moc jí za to děkoval a na modře průhledném Articunovi mohl oči nechat. Ihned si ho pověsil na krk.

Od Arthura dostal dárek, který zase mohl na své cestě skvěle využít. Krabici, kde byly všechny možné druhy vitamínů a pamlsků pro pokémony.

„Vážně díky,“ zamával krabicí, když se vymotal ze stuhy. „Děkuju vám všem!“

Vesele pak seděli v cukrárně, za jejíž výlohou se vyjasnilo a sněhová mračna nechala slunci prohlédnout na městské ulice. U stolu probírali spoustu věcí a skvěle se přitom bavili. Když pak Mia předváděla Mattův výraz v okamžiku, kdy mu tenkrát v Bellsproutí věži přiletěl do obličeje jeho vlastní pokéball, všichni se pobaveně rozesmáli. Právě ve stejnou chvíli vešel do cukrárny další host.

Nebyl to nikdo jiný než Matt. Když vstoupil dovnitř, rozhlédl se. Měl na sobě také zimní oblečení, které pod horami bylo nezbytné.

„Tak tady jsi!“ zavolal, když uviděl Raye sedět u stolu se svými přáteli.

„Matte?“ otočil se k příchozímu Ray. Byl dokonale zaskočený.

„Chci si s tebou dát zápas,“ řekl okamžitě Matt. Pak se ale zarazil. „Vy tu něco slavíte?“ otočil se prudce na Miu.

„Co je ti do toho?“ odpálkovala ho stejně prudce.

Matt na to nic neřekl. Místo toho se podíval na Raye. „Tak budeš se mnou zápasit, nebo ne?“

„Hmm, dobře, ale musíš chvíli počkat,“ odpověděl Ray, kterému se po Mattově vpádu zase vracela rozverná nálada. „Víš, jak sis správně všiml, něco tu slavíme,“ vychutnával si Mattovu bezmoc.

„Víš, co se říká… V nejlepším přestaň,“ pravil Arthur s úsměvem. Podporoval Raye v tom, aby zápas neodřekl.

„Dobrá, dáme si zápas hned,“ přikývl nakonec Ray.

„Díky,“ řekl Matt.

Ray, Mia i Arthur byli jeho chováním vyvedeni z míry. Už tehdy v Týkovém městě se k nim zpočátku choval přívětivě. Potom ale celý dojem zkazil. Bude to tak i dnes?