Rayova pokémoní cesta

Zápas k narozeninám

Ray s Mattem a s hloučkem dalších lidí (ve kterém byla Mia s Arthurem a Kirsti, paní Stevensonová a ještě pár zvědavců) vyšli z cukrárny.

„Půjdeme za město,“ rozhodl Ray a Matt nic nenamítal.

Prošli tedy mezi několika domy až na rozlehlou louku, která teď byla zapadaná sněhem. Všichni se shlukli na okraji a Arthur se ještě vrátil do cukrárny a přinesl Mie, Kirsti, sobě a paní Stevensonové pláště, aby jim nebyla zima. Ray bundu odmítl.

„Každý si bude moci zvolit čtyři pokémony,“ určil první pravidlo Ray. Sám totiž víc pokémonů neměl.

„Dobře, nic víc nepotřebuji,“ souhlasil Matt a stoupl si naproti Rayovi jako na stadionu.

„Zápas je bez časového limitu a trenéři nemohou libovolně měnit pokémony!“ zakřičela paní Stevensonová. Než se totiž Arthur nadál, předběhla ho v soudcování. „Tak začněte!“

„Do toho, Quilavo!“ vykřikl Ray. Ve sněhu se zhmotnil jeho ohnivý pokémon, a tak se bílá pokrývka rychle měnila v čirou vodu.

„Jdi na to, Taurosi!“ zavelel Matt.

„Začni rychlým útokem!“ křikl Ray.

„Použij zdvojení!“ zakřičel chlapcův soupeř.

Quilava se vrhl vpřed, ale Tauros vytvořil desítky odrazů. Ohnivý pokémon nevěděl kam zaútočit.

„Hbitý útok!“ rozkázal pohotově Ray. Quilava zasáhl útokem, jenž nikdy nemine cíl.

„No tak, Taurosi!“ ozval se znovu Matt. „Zuřivý útok!“

Tauros zaútočil svými rohy, Quilava se ale velmi dobře vyhýbal.

„Tak už se konečně tref!“ vřeštěl Matt. Tauros se snažil, jak mohl.

„Kouřovou clonu!“ pokračoval Ray a bělostný sníh zahalil černý dým. „A teď hbitý útok!“

Quilava vyskočil do vzduchu a vrhl do kouře zářivé hvězdy. Dým se rozplynul a Tauros prohrál.

„Grrr!“ skřípal zuby Matt. „Vrať se!“ zvolal nasupeně.

„I ty se vrať, Quilavo. Děkuju!“ Ray pohladil Quilavu po hlavě a zavolal ho zpět. Od pásku si odtrhl druhý pokéball.

„První kolo vyhrává Quilava a začíná druhé kolo!“ zaječela paní Stevensonová. Mia do ní musela šťouchnout, aby vůbec něco řekla, protože první zápas sledovala tak napjatě, že zapomněla soudcovat boj.

„Do toho, Meganium!“ zařval Matt. V očích se mu zablesklo. Byl si jistý, že tohle nemůže prohrát.

Do chladu se vynořil zelený pokémon připomínající ještěra. V místě, kde z těla vyrůstal krk, se červenaly okvětní listy gigantického květu.

Ray už měl zvoleno. „Ty to zvládneš, Slowbro!“ křikl.

Matt se rozchechtal. Mia se na něj zhnuseně podívala. „Tohle nemůžeš vyhrát!“ smál se Matt Rayovi.

„Ledový paprsek, Slowbro!“ odpověděl na to Ray.

Růžový pokémon otevřel tlamu a vrhl na nepřipraveného Megania bílý proud zářícího chladu.

Travní pokémon útok opětoval listovou břitvou. Oba tak byli typově vyrovnaní.

„Připrav se, Meganium!“ zakřičel Matt.

Jeho pokémon se otřásl a dupl do sněhu. Pak nastavil svůj květ obloze.

„Sluneční paprsek,“ řekl si Ray potichu. Jestli tohle Slowbro ustojí…

„Dobře, použij psychický útok!“ zakřičel nakonec Ray. Všechno, nebo nic.

Meganiem útok silně otřásl, pokračoval však dál ve sbírání slunečních paprsků.

„Teď!“ vykřikl Matt.

Meganium prudce zaklonil hlavu a pak ji natáhl vpřed. Z tlamy mu vyrazil paprsek a zahalil Slowbroa světlem. To bylo tak jasné, že si všichni přihlížející i bojující museli zakrýt oči.

Pak vše pohaslo a Meganium stál nad poraženým Slowbroem.

„Měli jsme velkou šanci. Pomohl jsi ho oslabit, děkuju,“ přikývl Ray s nevysvětlitelně radostným pocitem a zavolal Slowbroa do pokéballu.

„Nebojíš se?!“ křikl Matt posměšně.

„Třetí kolo!“ zavřeštěla paní Stevensonová do jejich rozhovoru.

„Měl bych?“ opáčil Ray na Mattovu poznámku. „Do toho, Girafarigu!“

„Listovou břitvu!“ křikl Matt.

„Stoupnutí!“ reagoval hned Ray. Girafarig využil všeho, čeho mohl. V zářícím slunci vyskočil vzhůru a unikl tak ostrým listům. Vzápětí dopadl na Megania.

„To ne! Zvedni se!“ vyvalil oči nevěřícně Matt, když Meganium upadl. Postavil se však znovu do boje.

„Sluneční paprsek!“ zavelel znovu Rayův soupeř. Meganium se s prosebným pohledem vyčerpaně otočil na svého trenéra. Ten mu pohled oplatil tvrdýma očima.

Ray nic neřekl, jen sledoval počínání kluka, kterého nikdy nemohl vystát. Pozoroval ho stejně jako jeho Girafarig, který se však právě otočil k němu. V tu chvíli si Ray uvědomil, že zápas musí pokračovat. Pocítil zvláštní porozumění v Girafarigově pohledu a snad přímo pronikl do jeho mysli. Teď věděl, že na Megania nesmí zaútočit příliš silným útokem, protože soupeřův pokémon je už tak dost vyčerpaný. Ponořil se do Girafarigovy mysli a jako omámený k němu vyslal rozkaz bez pohnutí rtů. Pak se náhle probral do skutečného dění.

„Co to dělá?“ podivil se někdo z davu, jak Raye bedlivě sledoval.

Girafarig si naběhl na smluvené stanoviště a pak namířil svůj psychický paprsek šikmo do vody, která tu zůstala po Quilavových plamenech. Paprsek se prudce odrazil a zasáhl Megania. Ten se svalil na zem.

„Meganium není schopný pokračovat! Druhé kolo vyhrává Girafarig!“ Paní Stevensonová tentokrát vše vyhlásila včas.

Ray stále hleděl na Girafariga a ten pohled opětoval se štěstím ve velkých očích, když k němu promlouval v myšlenkách.

„Hezký dárek k narozeninám,“ zašeptal Ray a zeširoka se usmál. Girafarig mu olízl tvář.

„Do toho, Heracrossi!“ ozval se Matt z druhé strany, která jakoby byla strašlivě daleko. To ale Raye probralo.

Trenér chtěl Girafariga odvolat, ale dvouhlavý přítel mu odporoval. „No dobře,“ svolil nakonec Ray.

„Použij rohový úrok!“ křikl Matt.

„Heracross má dobrou obranu,“ přemýšlel horečně Ray. Ani dnes nepotřeboval pokédex. Měl pocit, že by mu jen překážel… „Ale je to bojový typ!“ došlo mu a pevným pohledem se podíval na Girafariga.

Jeho pokémon okamžitě zaútočil zamýšleným zmatením.

Harecross však svého soupeře nabral silným rohem. Než s ním ale stačil mrštit o zem, náhodou mu pohlédl do očí. Toho Girafarig využil a zaútočil zmatením.

Heracross se nečekaně svalil do sněhu a s ním i Girafarig. Když se oba zvedli, ozvaly se hlasy jejich trenérů.

„Použij megaroh!“

„Psychický paprsek!“

Pokémoni zaútočili současně. A vyřadili se navzájem.

„Girafarig ani Heracross nejsou schopni pokračovat! Tohle kolo končí remízou!“ poskakovala rozhodčí.

„Bojoval jsi vážně skvěle!“ pochválil Girafariga Ray a vrátil ho do pokéballu.

Mia, Arthur a Kirsti poskakovali stejně jako sudí.

„Poslední kolo!“ zvolal Matt. Ray jen přikývl.

„Čtvrté kolo začíná!“ vřískla paní Stevensonová a zuřivě mávala rukama. Tyhle pokémoní zápasy jí připomínaly její mladá léta.

„Leť, Gligare!“ vyhodil pokéball do vzduchu Matt.

„A teď naše překvapení,“ usmál se Ray. „Tropiusi, do toho!“

Ve vlnách třpytu se z Rayova pokéballu vynořil velkolepý vzácně zbarvený Tropius.

„T-Tropius? A zlatý?!“ vytřeštil oči Matt. „Jak to?!“

Ray měl ale v záloze ještě jednu neobvyklost.

„Použij gilotinu, Gligare!“ zařval nelítostně Matt a zasmál se. Jestli útok nemine, Tropius prohraje.

Proti tropickému pokémonovi stojícímu ve sněhu vyletělo stříbrné přízračné ostří. Lidé zakřičeli a Tropius se v posledním okamžiku vznesl do ledového vzduchu, kde opsal rychlý kruh.

Matt začal hrubě nadávat, až to Raye zarazilo. A nejenom jeho. “Někdo by mu měl dát lekci“, vytanula mu na mysli Winonina slova, pronesená tenkrát v Týkovém městě.

Škoda, že tohle Winona neuvidí.

„Ledový vítr, Troupisi!“ zařval Ray z plných plic a sekl rukou do vzduchu.

„Cože?!“ vyjekli všichni včetně Matta, Miy a Arthura. Jen Kirsti zakřičela: „JÓÓ!“

Tropius se zaleskl modrým bleskem, mávl křídly a rozevřel tlamu. Všichni se naráz museli zabalit do svých plášťů. Nad loukou projel mrak ostrého namodralého větru a s mrazivým zvoněním zasáhl cíl. Gligar prohrál. Ještě než stačil dopadnout do sněhu, odvolal ho Matt zpět.

Tropiusův ledový vír foukal a Ray i jeho kamarádi se vítězoslavně usmívali. Ray pohlédl na Matta a v očích svého soka poznal jisté pochopení. Ve sněhu a mrazu Matt pochopil.

„Ta dívka měla pravdu,“ řekl potichu a zlomeně se díval na lidi okolo. „Měla pravdu.“