Rayova pokémoní cesta

Přípravy

Všichni lidé ještě stáli ve sněhu na louce a zlatý pokémon pomalu přestával přivolávat vítr. Složil křídla a pak už jen čekal, co dalšího mu jeho trenér nařídí.

Matt stál proti Rayovi, ale už v očích neměl ten nadutý výraz arogantního trenéra, který si vždy myslel, že je něco víc než ostatní. Teď tam zdrceně postával, v ruce pokéball s Gligarem a něco si nevěřícně šeptal.

„Matte?“ oslovil ho Ray. Přišel k němu blíž.

„Měla pravdu,“ opakoval chlapec pořád dokola.

„O čem to mluvíš?“ ozvala se Mia, která k nim spolu s Arthurem a Kirsti kráčela sněhem.

„Konec zápasu, vyhrál Ray!“ vřískla náhle opožděně paní Stevensonová.

„Ta dívka měla pravdu,“ řekl znovu Matt. „Jsi mnohem lepší trenér než já. Já se jen naparoval. Vždycky jsem si myslel, že nemůžu prohrát, protože jsem moje pokémony vytrénoval jak nejlíp to šlo. Teď ale vidím, že je vše jinak.“ Matt pohlédl na Raye.

„Byl to ale vážně pěkný zápas,“ řekl uznale Arthur.

„Jo, byl dynamický a tak vůbec…,“ souhlasila s ním Mia.

„Mezi tebou a tvými pokémony je jiné, větší a hezčí pouto, než mezi mnou a mými pokémony,“ řekl Matt Rayovi a přitom mu hleděl přímo do očí. „Pořád jsem si říkal, že je to jen fráze, a taky by to pro mě frází zůstalo, kdybych tenhle zápas vyhrál.“ Mattovi se mírně zkřivil obličej. „Jenže ty jsi mě porazil. Ta dívka měla pravdu.“

„O kom to pořád mluvíš?“ zeptal se Ray zvědavě.

„Nevím, jak se jmenovala,“ zavrtěl hlavou Matt a poprvé se konečně napřímil. „Prohrál jsem s ní v zápase a ona mi řekla, že před časem bojovala s trenérem, co se jmenoval Ray. Řekla, že jejich zápas skončil remízou a přestože on dělal chyby, cítila něco, co toho trenéra spojovalo s jeho pokémony. Mluvila o tobě, Rayi.“

„Myslíš, že to byla…?“ otočil se Arthur na Miu.

„Lena,“ přikývla ona, překvapená tím, o čem Matt mluvil. „Ano, určitě. Nikdy bych ale bývala neřekla, že by něco takového prohlásila,“ zamyslela se Mia a vzpomínala na dny u jezera. „Byla to taková zvláštní osobnost.“

„Já mám teď před sebou dlouho cestu,“ řekl znenadání Matt o něco průbojnějším tónem, který se začínal podobat jeho normálnímu hlasu. „Přejdu přes hory a půjdu dál. Musím ještě tak nějak pochopit víc věcí.“

„Jako všichni,“ usmála se přicházející paní Stevensonová a Matt přikývl.

„My půjdeme přes hory taky, jen co se vrátí Winona. Mohli, hmm, mohli bychom jít všichni společně…?“ navrhla Mia. Podívala se na Raye a přitom ani nevěděla, kde se v ní tahle slova berou. „Neměl bys jí do hor sám,“ dodala směrem k Mattovi a Ray s Arhturem s ní souhlasili.

„Půjdu sám,“ zavrtěl hlavou trenér. „Teď už ale… Hodně štěstí,“ popřál jim, otočil se a zamířil přes louku zpět do Smrkového městečka.

„Vypadá to, že váš kamarád konečně pronikl hlouběji do podstaty pokémonu,“ roztáhla paní Stevensonová zvrásněná ústa v široký úsměv.

Ray vrátil Trpiuse do pokéballu. To slovo kamarád mu přišlo tak nějak blízké. Přikývl.

***

Jelikož po zápase už do večera moc času nezbývalo, odebrala se většina lidí z místa bojiště domů. Ray, Mia, Arthur, Kirsti, paní Stevensonová a pár dalších lidí se však znovu usadili v cukrárně. Starou paní Stevensonovou přizvali k sobě ke stolu a znovu se pustili do dortu. Trenérka-babička jim vyprávěla své příhody z mládí a vypadalo to, že ji poslouchá celý lokál.

„A kde jsi chytil toho Tropiuse?“ zeptala se Raye po nějakém čase jedna žena. Byla to ta samá dáma, která se nedávno musela uskrovnit, aby se do uličky mezi stoly vešel Winonin pokémon.

Ray ale zavrtěl hlavou. „Neměl bych to prozrazovat, je mi líto.“ Mia souhlasně přikyvovala a olizovala lžičku od poháru.

„Kdyby se lidé houfně dozvěděli, kde Tropiusové žijí, nebylo by to nic dobrého,“ řekla moudře Rayova kamarádka.

„Teda, Mio, kde se v tobě tahle moudra berou?“ zakřenil se Arthur.

Informací chtivá paní vypadala podrážděně, nic ale neřekla.

Sem tam se rozhovor ještě znovu stočil k Rayově zápasu a když se pak už za tmy odebrali do pokémonského střediska, Ray si byl jistý, že na tyhle narozeniny jen tak nezapomene.

***

Dalšího dne se všichni hned z rána vydali ven. Kirsti totiž slíbila, že jim ukáže tu nejlepší cestu přes hory. Tedy spíš jen její začátek.

Nedlouho potom, kdy se jim známky civilizace ztratily z dohledu, došli až na začátek stezky stoupající ke skalistým horám.

„A když se budete držet téhle cesty, dojdete až na druhou stranu,“ řekla Kirsti. „Teda pokud vás cestou nesmete lavina,“ dodala nevzrušeně a ukazovala na krkolomnou cestičku zavátou sněhem.

„No, snad se nic nestane,“ řekla zaražená Mia. „Doufejme.“

„Měli bychom se dnes na tu cestu připravit,“ mínil Arthur a zkoumavě si budoucí trasu prohlížel. „Namouduši, to bude pěkný výstup. Nakoupíme si nějaké zásoby a podobně. Nemám ponětí, jak dlouho nám taková cesta potrvá, a tak bude lepší, když budeme připraveni na všechno.“

S tím Ray a Mia naprosto souhlasili a s radostí se pro dnešek vzdálili od profukujících průsmyků. Vypravili se na nákupy pod vedením své malé průvodkyně.

Smrkové městečko bylo malé a žádné obchodní domy, kde byste mohli koupit všechno, nebo nic, tu neměli.

„Naštěstí,“ zapřísahal se Ray, když Mia přišla s myšlenkou takový dům postavit. „Víš, jak by to tu vypadlo s obchoďákem?!“

„Máš pravdu,“ přikývla ona rozumně. „Humus.“

„Přesně tak,“ zasmál se Arthur.

Při svých toulkách pamatovali i na Winonu. Nakoupili tedy všeho dostatek, aby nemuseli strádat. Pozdní odpoledne, kdy už měli konečně všechno připraveno, tedy využili k odpočinkovým zimním radovánkám.

Celý den jim utekl jako voda. Když se přiblížil večer, sesedli se v hale pokémonksého střediska ještě s několika neznámými trenéry. Ray si vzpomněl, co mu včera Kirsti říkala. Měl přece zavolat domů!

Honem se přemístil k videotelefonu, vyťukal číslo a čekal, až to na druhém konci drátu někdo zvedne. Za okamžik se na obrazovce objevila maminčina tvář.

„Ahoj, mami!“ pozdravil Ray. „Promiň, že jsem včera nezavolal, já na to zapomněl,“ řekl provinile.

„Hlavně, že jsi nezapomněl úplně,“ zasmála se Rayova mamka. Bylo jasné, že se nezlobí. „Jen jsme ti tady s taťkou,“ k telefonu totiž právě přišel i Rayův táta, „chtěli popřát hodně štěstí a zdraví a ať se ti na tvé cestě daří!“ odříkávali společně.

„Děkuju,“ zazubil se na rodiče Ray.

„A Rayi, už ti přišel náš dárek?“ zajímal se taťka.

„Dárek? Vy jste mi sem něco poslali?“ překvapilo Raye, jakoby bylo strašně neobvyklé, že o narozeninách dostává od rodičů dárky.

„No, ano,“ přisvědčila maminka. „Asi to přijde až zítra,“ pohlédla na svého muže. Ten jenom přikývl. Bylo ale nasnadě, že jsou oba zvědaví, co Ray na dárek řekne.

„Tak se tam všichni mějte hezky a opatrujte se!“ řekli pak jeho rodiče. „Ahoj!“ zamávali na Raye.

„Ahoj!“ opověděl on a usměvavé obličeje jeho rodičů zmizely.

„Tak to už se vážně těším na zítřek,“ obrátil se k Mie, Arthurovi a Kirsti.

„Jo? A proč?“ zeptala se Mia a chroupala přitom něco, co Kirsti přinesla z cukrárny.

„Přiletí přece Winona, nebo ne? A taky, mamka s taťkou mi právě řekli, že mi poslali dárek,“ zatetelil se Ray. „Jsem zvědavý, co to bude.“

„Ach tak,“ přikývla Rayova kamarádka.

„Já už asi půjde domů,“ ozvala se Kirsti. Naráz vstala a halila se do svého bílého pláště.

„Počkej, doprovodíme tě,“ kývl na ostatní Arthur. Mia ani Ray neměli nic proti, a tak když se pak vrátili z cukrárny U Delibird zpátky do útulného a teplého pokoje pro trenéry, netrvalo dlouho a po všech starostech s přípravami na cestu usnuli.

***

Ráno všechny probudilo zaťukání na dveře.

Mia už se chtěla začít rozčilovat, kdo to k nim tak brzy ráno leze, Ray ji však zadržel a šel otevřít.

Ve dveřích stála sestra Joy a v rukou držela balíček.

„Dobré jitro,“ pozdravila. „Rayi, máš tady zásilku,“ řekla a podala zabalenou krabici adresátovi. „Přišlo to právě před chvílí.“

„Děkuji,“ přikývl Ray zvědavě a sestra Joy odešla ošetřovat pokémony.

„Tak do toho, rozbal to,“ vyzval ho Arthur, jak tam tak Ray stál u zavřených dveří.

Ray si sedl na postel a roztrhal papír. Musel se s ním pracně potýkat, protože se mu viditelně třásly ruce. Mia se tomu musela pousmát.

„Že by Extra sada gumových zvířátek?“ nadhodila a všichni se rozesmáli.

Z balicího papíru se vynořila krabice. Ray se v prvním okamžiku polekal, že je to skutečně sada zvířátek. S vyvalenýma očima si ale oddychl, jakmile k sobě krabici otočil čelem.

„PokéNav!“ vykřikl nadšeně.

„Cože?!“ vyskočila Mia. „Tys dostal pokénavigátor? To tedy čumim!“

Ray s Arthurem se rozřehnili, protože čumící Mia, to je opravdu pohled.

„Já tomu nemůžu uvěřit,“ jásal Ray a nedočkavě otvíral pestrobarevnou schránku. Vyňal z ní podivný přístroj. Tak trochu to připomínalo zploštělé mechanické vejce. Uprostřed jedné stěny to mělo velký, zelený knoflík a po obvodu se lesklo ještě několik tlačítek.

„Můžu?“ dovolil se Arthur a vyndal z krabice manuál.

„Tédá!“ vydechla Mia. „Tak už vím, co si budu přát k narozkám já!“ zazubila se.

„Vždyť ještě ani pořádně nevíme, co to dělá,“ namítl Ray a ulpíval zrakem na dárku.

„Tady podle toho,“ promluvil Arthur zahrabaný do návodu, „stačí k zapnutí stisknout ten velký zelený čudlík.“

Ray tak udělal. Přístroj zapípal a rozsvítilo se několik kontrolek. „Doufám, že to nebude moc složitý na ovládání,“ strachoval se.

Zanedlouho se však s pokénavem naučili zacházet všichni tři. Stačilo různými kolečky a tlačítky posouvat funkce, a tak měl Ray v jednu chvíli k dispozici holografický obraz Johta se všemi významnými body a s označením, kde se právě nachází, a jindy zase mobilní telefon či rádio. Mohl taky zadat, kam se chce dostat, a pokénav mu našel tu nejkratší a nejsnazší cestu. Byly zde i další možnosti, které Ray zatím neaktivoval, a tak měli všichni tři do oběda co dělat.

Po poledni se rozhodli, že se půjdou podívat kousek do hor po zvolené stezce. Ray během cesty neustále pípal s pokénavem, až mu Mia pohrozila, že to vyhodí z okna. Arthur ale správně namítl, že tu žádné okno není. Schytal od Miy pohlavek a ona pak prohlásila, že není problém mrsknout s pokénavem o nejbližší skálu. Ray svůj dárek rychle utlumil a schoval.

„No, cesta to bude docela obtížná,“ usoudila Mia, když všichni tři hleděli průsmykem mezi skalami, kudy stezka vedla. Potom, zasypaná sněhem, mizela v zákrutech.

„Nějak to projdem, bude to taková zkouška,“ řekl Ray. Mimoděk si přitom pohrával s přívěškem Articuna, který mu dala Mia a který teď stále nosil na krku.

„Já už se náhodou na cestu moc těším,“ řekl Arthur. „Poznáme zase něco nového a tak…“

„Jo, nové lidi a pokémony,“ zasnila se Mia s tupým výrazem.

Ona, Ray a Arthur tam stáli na začátku cesty do Ledových hor a možná by tam tak stáli až do blížícího se večera, kdyby se nad nimi neozval známý hlas.

„Rayi, Mio! Arthure!“

Trenéři vzhlédli. Nad nimi letěla vracející se Winona na Skarmorym.

„Rayi, chytej!“ křikla. Vzápětí dolů hodila tmavý balíček a Ray ho jen taktak chytil. Zjistil přitom, že je pěkně těžký.

Skarmory proletěl pár centimetrů nad zemí, přičemž Winona sesedla.

„Všechno nejlepší!“ usmála se a potřásla Rayovi rukou. Tváře měla růžové od studeného vzduchu a vlasy jí ještě pořád divoce vlály. „Víš, není to nic moc, ale shánělo se to dlouho,“ ukázala na dárek v Rayových rukách.

„Díky!“ přikývl on. „Není to nic křehkého, že ne?“ zděsil se, když se z nitra krabice ozvaly třaskavé zvuky.

„Vůbec ne,“ zakroutila hlavou Winona a krmila Skarmoryho jeho oblíbenými bobulemi.

Ray roztrhl papír a otevřel obyčejnou hnědou krabici z tvrdého papíru. V ní bylo šest kamenů nahrnutých na straně, jak se při letu zmítaly. Ten nejjasnější z nich, ležící hned navrchu, byl křiklavě oranžové barvy a v sobě měl jakoby uvězněný plamen. Další se leskl světle zeleně a v nitru měl blesk. Následoval modrý kámen s bublinami a šedý s listem. Pod nimi byl ještě další, který vypadal jako slunce a jeden úplně obyčejně šedivý s bělavým kotoučem.

„Evoluční kameny!“ nadskočil Arthur překvapeně.

„Kde jsi jich tolik sehnala?“ nevycházel z údivu ani Ray. Byl si vědom toho, že všechny ty kameny, které mu jen tak leží v rukách, jsou ojedinělé v celém pokésvětě.

„Jak říkám. Byl to někdy trochu problém, ale tak různě,“ pokrčila rameny Winona. „Některé jsem koupila přímo u nalezišť a jiné vyprosila od několika lidí,“ zazubila se.

„Takže teď jsou ty kameny moje, jo?“ ujišťoval se Ray a pohlédl na Winonu, která spokojeně přikývla. „A můžu s nimi udělat, co budu chtít?“ ptal se dál.

„No samozřejmě, proč se ptáš?“ podivila se Winona.

„V tom případě,“ řekl Ray a přišel k Mie, „tady máš, Mio, listový kámen. Máš Exeggcutea, a tak když ho někdy budeš chtít vyvinout, můžeš použít tenhle kámen.“

„Ale Rayi,“ namítala chabě Mia a na dlani jí spočinul studený předmět. „Děkuju!“ usmála se šťastně.

„Ty, Arthure,“ otočil se Ray ke svému kamarádovi, „si vezmi bleskový kámen. Nevím sice, kdy se ti bude hodit, ale někdy určitě ano.“

„Díky, Rayi!“ mrkl Arthur jako u vytržení a uložil si kámen do batohu.

„Winono,“ oslovil Ray trenérku stadionu, „tobě dám vodní kámen. Nikdy nevíš, kdy se ti bude hodit,“ zazubil se na ni.

„Ale Rayi, byl to dárek pro TEBE,“ připomněla mu.

„No, a proto ho rozdám svým nejlepším přátelům,“ odpověděl Ray a podal jí modrý oblázek.

„Děkuji,“ přikývla dotčeně, „to je od tebe hezké.“

„A druhé kolo!“ prohlásil náhle rozverně Ray.

„Cože?!“ vykřikli Mia, Arthur i Winona současně.

„Tady máš, Mio, měsíční kámen,“ řekl Ray a znovu se s předmětem v ruce obrátil k dívce, se kterou se poznal úplně na začátku své cesty.

„A ty, Arthure, máš k tomu bleskovému ještě sluneční.“ Arthur dostal rudý a rohatý kámen.

„A Winona dostane kámen ohnivý!“ rozzářil se Ray doopravdy jako plamen a ohromené Winoně podal poslední část svého dárku.

„Díky!“ Rayovi přátelé z toho byli opravdu dost vykolejení.

„Ne, neděkujte,“ zakroutil hlavou Ray s patřičným hereckým patosem. „Teď se kvůli mně budete muset s těmi šutry tahat i přes hory!“ rozesmál se. Mia nasadila naoko naštvaný výraz a pak vyprskla smíchy spolu s Winonou a Arthurem.

Ray tak měl pocit zadostiučinění, protože zkrátka cítil, že jim tu nečekanou oslavu narozenin musel nějak vrátit.