Rayova pokémoní cesta

Ledové hory

O několik dní později ráno před svítáním měli všichni plné ruce práce. Dnes se měli Ray, Mia, Arthur a Winona vydat na cestu do Ledových hor. Zatím ale stále trčeli v pokémonském středisku a balili si věci.

„Tak hotovo,“ prohlásil Arthur a poklepal na svůj batoh, který stál na posteli napěchovaný k prasknutí.

„Fajn,“ přikývla Winona. „Tak se běž zatím nasnídat, ať pak už můžeme všichni vyrazit.“ Sama se přitom potýkala se svým fialovým ruksakem. Přestože přes polovinu jejích věcí bral Arthur (hlavně jídlo), Winona dotčeně odmítla, aby jí nosil všechno.

Zanedlouho měl dobaleno i zbytek výpravy. Ray, Mia a Winona sešli dolů za Arthurem, který si zrovna povídal s Kirsti.

„Takže vy už fakt odcházíte?“ protáhl se jí obličej.

„Jo,“ přikývl přicházející Ray. „Máme před sebou dlouhou cestu,“ dodal a pohlédl oknem střediska ven. Tam už se rozednívalo a naštěstí zatím nesněžilo.

Kirsti jim k snídani do střediska přinesla ještě zákusky na rozloučenou a když už najedení opustili pokémonské středisko Smrkového městečka, zamířili ještě do cukrárny Swatových.

„Budete tu vždy vítáni,“ usmáli Kirstiini rodiče.

„Děkujeme,“ řekl Ray.

„Nashledanou,“ kývla Mia a spolu s Rayem, Arthurem a Winonou si potřásla rukou s Kirsti, paní Vilmou i cukrářem Swenem.

Zacinkal zvonek, když otevírali dveře k odchodu, a Swatovi jim ještě zamávali: „Mějte se hezky a hodně štěstí!“

„Vy taky, nashledanou!“ zavolali Ray a jeho přátelé a opustili cukrárnu.

„Brr, to je chladno,“ otřásla se Mia, když se proplétali mezi domy za město, kde začínala cesta do hor, a přitáhla si kapuci bundy blíž k hlavě.

Protože počítali s mrazy, nemohli opomenout zimní oblečení. Ray měl svou šedostříbrnou bundu se žlutými pruhy na rukávech a Mia si oblékla modrou bundu. Arthur měl podobné oblečení jako Ray a Winona kráčela po cestě ve šmolkově modrém zimním plášti s kapucí. Ta byla nezbytná.

Netrvalo dlouho a dorazili až k patě horské stezky.

Ray teď poprvé využil svůj nový pokénav. Zadal, že se chtějí přes Ledové hory dostat do Olivínového města, a přístroj mu zobrazil cestu. Podle červeného blikajícího bodu stáli přesně na jejím počátku.

„Takže,“ řekl Ray a všichni se k němu nahrnuli. „Jak říkala Kirsti, musíme se držet téhle stezky. Potom hlouběji v horách máme projít průsmykem mezi horami Natu a Xatu,“ nakoukl mezi skaliska, jakoby doufal, že vrcholky zahlédne. Neměl ale šanci. „No, pak se uvidí, co dál,“ domluvil zklamaně.

Winona, která do té doby o pokénavu nevěděla, na přístroj koukala s ohromeným výrazem.

„Za tím průsmykem je pokémonské středisko,“ přikývl Arthur, který vše ověřoval ve své papírové mapě. Přestože měli s sebou pokénav, na staré způsoby vytyčování trasy nedal dopustit.

„Tak na co čekáme?“ nadhodila Mia.

„Jde se!“ křikla Winona a rázně vykročila.

Vnořili se mezi studené bílé skály a Smrkové městečko se jim mezi ostrohy dočista ztratilo. Přestože se rozednívalo, v průsmycích bylo stále mírné šero barvící okolní sníh do šedých odstínů. Probouzející se den přinesl čerstvý vítr, který zvedal prašný sníh napadlý v noci.

Winona, která vítr milovala, kráčela vpředu. Za ní šel Ray a Mia si pečlivě hlídala jeho záda. Skupinku uzavíral Arthur, bedlivě pozorující okolní hory.

S přibývající výškou se jim odhaloval i velkolepý rozhled na krajinu, kterou opouštěli. Smrkové městečko se pod nimi znovu vynořilo, a měli ho tak teď jako na dlani.

„Tak se ještě naposledy ohlédněte,“ doporučil všem Arthur a sám se díval na malá stavení zapadaná jiskřivou pokrývkou sněhu. Z něj problikávala žlutá světýlka proudící z oken.

„Je to jako z pohádky,“ usmála se Mia.

Ještě okamžik tam koukali, ale pak Winona promluvila.

„A pohádka pokračuje,“ řekla a udělala dalších pár kroků. Město přitom nechala nadobro za sebou a už se ani neohlédla.

„Nashledanou, Smrkové městečko!“ zavolala Mia a ozvěna zajistila, že pokud někdo stál pod horami, bylo Miin hlas slyšet až k němu. Ray si vzpomněl, jak se takhle loučili s Týkovým městem a mimoděk nasadil tupý nostalgický výraz, který mu z obličeje okamžitě smazal vítr.

„Tak a teď už moc nahlas mluvit nesmíme,“ varoval Miu i ostatní Arthur. „Musíme být co nejtišší, protože se už brzo dostaneme do nebezpečných průsmyků a nechceme přece, aby nás překvapila lavina.“

Čtyři trenéři se tedy odvrátili od města, za nímž se na východě blyštělo Skelné jezero, a pak už mlčky pokračovali v cestě.

Brzy poznali, že tohle nebude jen tak nějaký výlet. Prudké stoupání po úpatích velikánů se střídalo se strmými srázy a k tomu všemu skučel ledový vítr. Jasná obloha, která den zahajovala, se pomalu měnila v zamračené nebe. Kupovité mraky obalily vrcholy okolních hor a zapříčinily, že si Ray, Mia, Arthur i Winona připadali naprosto opuštěně a bezradně.

„No, to by nám tak scházelo,“ povzdechla si Winona, „vánice. Jakoby už tak nebylo sněhu dost.“

Její poznámku všichni doprovodili nelibým zasténáním a pohledem na oblohu a pak se dál bořili závějemi.

Jestli už doopravdy nastal den poznali až podle hodinek. Slunce totiž mezi mraky prosvítalo jen skromně a když se odpoledne spustily první sněhové vločky, viditelnost rapidně klesla.

„A je to tady,“ povzdychla si Mia. Krčila se před větrem ve své bundě a postupovala dál v Rayových stopách.

***

Snad jim taky mrzli i žaludky, jisté ale bylo, že ani v půl čtvrté odpoledne neměl nikdo hlad.

„Najíst se ale musíme,“ řekl nekompromisně Arthur. Divoce přitom mrkal, protože mu do očí v jednom kuse padal sníh.

„Arthur má pravdu,“ přikývla Winona. „Musíme doplnit energii.“

„A jak je daleko středisko?“ vyzvídala Mia a odhrnula si vlasy z obličeje. Doufala, že už to nebude dlouho trvat a dostanou se do tepla budovy.

„Ještě je to pěkný kus cesty,“ zavrtěl neochotně hlavou Ray. Byl si jistý, že i Miu přitom napadlo najíst se až tam a dát si teplý čaj. To ale nebylo možné. „Vypadá to, že za průsmyk mezi Natu a Xatu se dostaneme až zítra,“ potýkal se přitom s rozevlátou kapucí.

„Co?!“ zeptala se Mia. Vánice a vítr sílily, takže už všem bylo hůř rozumět.

„Pojďte za mnou!“ houkla na všechny Winona. V bílém chaosu před nimi zahlédla sklaní převis. Snad by se tam mohli na nějakou dobu skrýt.

***

Ray se svém ešusu míchal guláš, který Mia uvařila. Pozoroval plovoucí bramboru a přemítal, kdy se bouře utiší natolik, aby mohli pokračovat v cestě.

Bílá smršť venku dokonale ovládla pohoří, takže nebylo vidět na krok.

„Teplo tu není, alespoň tu však nesněží,“ mínila Winona vyhlížeje ven zpod převisu. Přitom míchala svou porci jídla.

„Jo,“ souhlasil Arthur a usrkl si guláše. „Snad se to nezřítí,“ řekl s obavami a lžící v puse, když hleděl na skálu nad jejich hlavami.

„Ach jo,“ vzdychla Mia. Její lžíce břinkla o dno kastrolu a dívka se zakousla do chleba. Hnědýma očima se snažila rozpoznat obrysy čehosi, co poskakovalo po příkrém srázu hory za roklí před nimi.

„Podívejte!“ ukázala na sráz. „Je tam něco živého!“ poskočila a málem narazila hlavou do nízkého stropu.

Ray, Arthur i Winona rozptýlení uvítali.

„Já nic nevidím,“ zakroutil hlavou Arthur a mhouřil oči, aby mu do nich nefoukal mrazivý průvan.

„Ale jo, něco tam je,“ potvrdila Miina slova Winona a posunula se přitom víc k okraji jejich polovisutého úkrytu.

„Už to taky vidím,“ přikývl Arthur, když mu Ray podrobně vysvětlil, kde má poskakující flíček hledat.

„Vypadá to, že se to přibližuje,“ oznámila Mia, nespouštěje z třepotající se koule oči.

„Snad to není nic nebezpečného,“ pronesla Winona zlověstně.

Vánice onou tečkou zmítala, seč mohla, příletu ptačího pokémona až pod převis však nezabránila.

„Ten je hezký,“ usmála se přívětivě Mia. Třepotavě k nim doletěl kulovitý pokémon. Byl asi půl metru vysoký a pozoroval je přimhouřenýma očima. Byl to pokémon zelené barvy. Na hlavě měl jedno červené pírko a malá křidélka se skvěla černými a žlutými perutěmi.

Ray vyndal pokédex.

„Natu – poskakující pokémon. Jelikož tento pták ještě nemá plně vyvinutá křídla, raději poskakuje po zemi. Pokud letí, jeho let je poněkud nekoordinovaný a může se zdát být pro Natu nebezpečným. Je to psychický a létající pokémon,“ rozezněl se kamenným úkrytem elektronický hlas,

„To je ale veliký Natu,“ poznamenala Winona. „Takhle velikého Natu jsem ještě neviděla.“

„Musí být silný a mít husté peří, aby mohl přežít tady v horách,“ mínil správně Arthur.

„Ten je ale roztomilý,“ rozplývala se Mia. Natu poskakoval kolem a zobal drobky, které tu zbyly z přípravy jídla.

„Asi si ho chytím,“ napadlo Winonu. „Koneckonců jsem si chtěla Natu chytit už od doby, kdy jsem přicestovala do Johta, ale doteď jsem na žádného nenarazila.“

„Budeš ho oslabovat?“ zeptal se Ray.

Pokémonovi jakoby vůbec nevadilo, že se ho někdo chystá chytit.

„Zkusím štěstí,“ zakroutila hlavou Winona a vyndala si z batohu pokéball. „Leť!“ vykřikla a mrštila jím po Natu.

Ten se ale prudce otočil a klovl do něj. Pokéball se odrazil zpět k Winoně a zůstal ležet ve sněhu navátém pod převisem.

„No tohle?“ podivila se trenérka. „Asi na to budu muset jít jinak,“ zhodnotila situaci.

Další šanci už jí ale Natu neposkytl. Roztáhl malá křídla a zmizel ve vánici.

„Tak to bylo rychlý,“ vyvalil oči Ray.

„Jo, to bylo,“ přikývla mírně překvapená Winona. „No co, třeba ještě budu mít příležitost,“ zadoufala.

„Jezte, budete to mít studený,“ ukázala Mia na guláš. Po odletu Natu se nálada všech pohybovala kolem bodu mrazu. V podstatě stejně jako vše okolo nich.

***

Toho dne už dál jít nemohli. Vánice nejenže neskončila, dokonce ještě nabrala na síle, a tak museli Ray, Mia, Arthur a Winona zůstat schovaní pod převisem i přes noc.

Kvílení větru však Rayovi ani jeho kamarádům nedalo spát. Spíš se jenom převalovali a ne a ne usnout. Po kameni se navíc plazil silný mráz, který začínal být opravdu nesnesitelný i přes jejich bundy.

„Tohle nemá cenu,“ rozčílil se Ray, když znovu zadul vítr a dokonce tak probudil i Arthura, kterému se jako jedinému podařilo usnout.

„Už bude brzy svítat,“ řekla Mia. Hlavu měla otočenou tak, že viděla ven, a štěrbinami mezi horami pozorovala východní oblohu, která skutečně nabírala světlejších odstínů. Padající sníh ale znemožňoval vidět takřka cokoli jiného.

„Takže další den půjdeme ve vánici,“ postěžoval si Ray svému batohu. Pod převis se náhle nahrnul mrak zvířeného sněhu, jakoby chtěl jeho slova potvrdit.

„A kde je Winona?!“ všiml si její nepřítomnosti Arthur.

„Támhle,“ pohodila Mia hlavou ke stezce na západ.

Ve sněhu na římse, po které se cesta vinula, stála trenérka stadionu Stromového města, které teď bylo od ní tak daleko. Vítr se do Winony opíral, ale ona stála pevně a nenechala se zlomit. Hleděla někam k obloze a její modrý plášť se vzpouzel poryvům větru stejně jako dlouhé vlasy. Náhle ale Winona zpozorovala něco neobyčejného. Zaostřila oči a upřela je k vrcholkům hor před ní. Nad nimi se ve vánici něco pohybovalo.

„Pojďte rychle sem!“ zavolala na své přátele, přestože si byla vědoma nebezpečí mas sněhu na skalách okolo.

„Co se děje?“ zeptala se Mia a spolu s Rayem a Arthurem vyběhla z úkrytu.

„Možná alespoň část cesty nepůjdeme v bouři,“ usmála se Winona a nespouštěla z nebe oči.

I Ray, Arthur a Mia vzhlédli. Vysoko a daleko vpředu nad horami, tak, že ho bylo stěží vidět, modře jiskřil majestátný pokémon. Plul mraky nesen modrými křídly a ve vycházejícím slunci působil jako zjevení. Sněhová bouře pomalu slábla.

„Myslíte, že o nás ví?“ nadhodila Mia v úžasu.

„Určitě,“ přikývla Winona a šťastně pozorovala toho tvora, dokud se neztratil za velikou horou.