Rayova pokémoní cesta

Natu a Xatu

Protože byli všichni vzhůru, vyrazili už při svítání. Nebe již bylo světlejší, a tak celé hory okolo nepůsobily tak strašidelně jako v noci.

Během dopoledne se konečně objevilo i slunce. Mraky se roztrhaly a zářivý, teplý kotouč se vyhoupl nad hory.

„Je hezky,“ řekl Arthur. „Koukněte, jak se sníh ve slunci třpytí.“

Všichni se podívali, aniž by zastavili, protože sněhu bylo všude okolo dost a dost.

„Jo, hory jsou krásný,“ přikývla Mia. „Ale teplo a moře taky,“ dodala, když jí vítr připomněl, kde se právě nachází. Ten jeden poryv byl však toho dopoledne jen zbloudilým poutníkem na cestě po obloze.

Cestou k průsmyku hor Natu a Xatu každý snědl několik čokoládových tyčinek, aby jim nechyběla vitalita.

„Jak je ten průsmyk ještě daleko?“ zeptala se energicky Mia. Nejen jí se s jídlem vracela i dobrá nálada a povídavost. Arthur schoval papírek od cukrovinky do kapsy.

„Vidíš támhlety dvě hory?“ odpověděl otázkou.

„Hmm,“ přikývla dívka. Podívala se směrem k západu a spatřila dva vrcholky. Jeden z nich byl takový podsaditější a ne moc vysoký. Druhý byl jeho naprostým opakem. Hory Natu a Xatu.

„A mezi nimi musíme projít?“ ověřovala si správnost cesty Winona vpředu. Hodnotícím pohledem klouzala po skalách před ní a přitom si clonila oči před slunečními paprsky.

„Jo, jo,“ potvrdil jí Ray. „A kus za průsmykem už je pokémonské středisko.“

„Ještě že tak,“ protočila Mia oči v sloup a Ray se zasmál.

Přestože hory pojmenované po ptačích pokémonech vypadaly poměrně dostupně a všichni si mysleli, že už tam brzy budou, opak byl pravdou. Ani ve tři hodiny odpoledne ještě nebyli byť jen v polovině cesty k nim. Putovali teď po uzounké skalní římse, která objímala vysokou horu za jejich zády.

„Už jsme blízko?“ ptala se poněkolikáté Mia. Stejně jako její přátelé byla i ona přimáčknutá zády ke skalní stěně a pomalu postupovala do strany. Měla přitom ještě pevně zavřené oči, protože nechtěla vidět rokli pod nimi, a křečovitě se za ruce držela Raye a Arthura.

„Ještě kousek, Mio,“ uklidňoval ji Ray neustále.

„To už jsi říkal,“ zoufala si Mia a otevřela oči, aby se o vzdálenosti přesvědčila sama. „Tý jo, to je hloubka,“ podivila se, když nakoukla do zasněženého kaňonu před sebou.

„Dole teče řeka,“ poznamenal klidně Arthur.

„Jo, a je tam i pár našich známých,“ všimla si Winona malých tvorů.

„A kdo?“ chtěla vědět Mia a nebezpečně se přitom vyklonila. Ray s Arthurem ji honem strhli zpět.

„Natu,“ řekl prostě Ray, který pokémony pozoroval také. „A jsou čtyři.“ Potom se znovu otočil ke kroutící se Mie: „A přestaň sebou šít, nebo všichni skončíme tam dole!“

„Zase letí k nám!“ ozval se Arthur. Ray s Miou i Winona okamžitě obrátili zraky k řece.

Čtvero pokémonů, kteří se až do téhle chvíle koupali u břehu ledové bystřiny, se vzneslo do vzduchu. Letěli k návštěvníkům hor pod šednoucí oblohou, která se znovu začínala zatahovat.

„To snad není pravda,“ postěžovala si Winona. „Jestli nás chytne vánice na týhle římse, budeme mít dost, co dělat.“

„Tak sebou musíme hodit,“ řekl spěšně Ray.

Přidali tedy do kroku. Snažili se lézt po římse rychleji, ale klouzaly se jim nohy. Winona přesto hnala neuvěřitelným tempem.

Z horského kaňonu se náhle vynořili čtyři Natu. Koukali na cestovatele zamyšlenými pohledy a následovali jejich kroky. Prakticky je nespustili z dohledu.

Když se Winona, Ray, Mia a Arthur dostali na bezpečnější, širší cestu, jejich malí průvodci sesedli do sněhu. Dál postupovali podél cesty a v bílé pokrývce zanechávaly úzké stopy.

„Proč jdou pořád s námi?“ přemítal Arthur. Marně se snažil přijít na něco, co by chování ptáčků vysvětlovalo.

„Těžko říct, pojďme,“ odbyla ho Winona, které to zjevně hlavu nedělalo. V tuhle chvíli bylo pro všechny čtyři nejdůležitější dostat se do bezpečí ještě před bouří.

S postupem času se nebe úplně zatáhlo. Cesta už naštěstí opustila srázné zákruty a s vědomím, že jim jsou po boku Natu, se Rayovi, Mie, Winoně i Arthurovi šlo o mnoho lépe. Z pokémonů totiž sálala jistá nevysvětlitelná podpora a jistota.

K večeru opět začalo sněžit.

„A znova,“ zaklepala zubama Mia.

Rayovi dodávalo odvahu, že se s nimi zimou protloukají i tak malí tvorové, jako jsou Natu, a se zálibou je sledoval.

„Co to dělají?“ nadhodil po chvíli.

Tentokrát při chůzi pokémony pozorovali všichni čtyři.

Natu vedle nich vytvořili řadu o čtyřech členech. Jakmile Winona včele výpravy udělala krok kupředu, Natu sedící na zemi vedle trenérů jako poslední třepotavě přelétl do čela řady. A tak to šlo pořád dokola. S každým dalším krokem Natu přelétávali tři pokémony před sebou a sedali si do jejich čela.

Ray se usmál a povytáhl si límec bundy víc do tváře.

Netrvalo dlouho a líné sněhové vločky spolu s vichrem, který se přihnal, vytvořily silnou sněhovou bouři. Winona před sebou viděla jen bílé nic a hlasy svých přátel byly stejně oslabené jako rozhled.

„Musíme se držet za ruce!“ napadlo Arthura, když Winonu přes sníh téměř neviděl.

„Dobrý nápad!“ zakřičela ona zepředu a podala ruku Rayovi. Ten chytil Miu a ona zase Arthura. Tak si byli jistí, že se sobě navzájem neztratí.

„Mají výdrž!“ zaječela obdivně Mia, když záviděla Natu jejich na nic si nestěžující výraz zatímco neúnavně přelétávali jeden přes druhého.

„Myslím, že oni si to samé myslí o nás!“ mínil Arthur a chtěl se usmát, ale to se mu ve sněhu příliš nepodařilo.

„Pokud se co nejdříve nedostaneme do tepla, asi umrznu!“ bála se Mia a zuřivě hýbala prsty na nohou i na rukou.

„Jen to ne, Mio,“ zhrozil se Ray. „Nevím, kdo by se pak s takovým kusem ledu tahal,“ zazubil se a zuby mu zatrnuly. Jeho přátelé mu však byli za trochu humoru vděční.

„Ještě dřív než umrzneme, tak asi ohluchnu z toho větru,“ zavolal pak Arthur dopředu a snažil se, aby se mu neodepjal vzpouzející se batoh.

„Mě je strašná zima!“ ozvala se Winona. Sama tím byla zdrcena, protože si vždycky zakládala na její otužilosti díky lásce k větru. Teď ji však mráz měnil na třesoucí se trosku a vítr mu k tomu zpíval oslavnou píseň.

„Už jenom kousek,“ chlácholil ji Ray. Sám ale věděl, že ani on už takhle dlouho putovat nevydrží. „Jen malý kousek,“ zašeptal.

„Támhle to je! Průsmyk!“ zavolala Winona náhle.

Aniž by si to uvědomovali a aniž by viděli hory Natu a Xatu, dorazili k průsmyku mezi nimi. Sníh jim však zabraňoval vidět víc než temnou úzkou průrvu, kde kvílel vítr.

„Tady se stalo mnoho neštěstí,“ řekl Arthur pochmurně a hleděl do štěrbiny mezi skalami obou hor.

„Buď zůstaneme tady, nebo zkusíme projít!“ namítl Ray. „Máme jen dvě možnosti.“

„Nebo se můžeme vrátit a jít tou druhou cestou!“ křičela Mia a vlasy pokryté ledem ji drápaly do obličeje. „Ale ne,“ zavrtěla vzápětí hlavou. „Půjdeme přece dál!“

„Riskneme to?“ otočila se Winona na své přátele. Tvář měla zahalenou kápí svého pláště, ale všichni cítili její vážný pohled.

„Jdeme!“ zakřičeli společně a vrhli se do náruče skal. Natu letem s nimi.

Ray si byl vědom toho, že pokud teď promluví, mohlo by to znamenat konec všeho. Nad nimi ve výšce hory Xatu se jen taktak držela masa sněhu. Smrtelně bílá a děsivá. Šelma připravující se skočit po bezmocné oběti.

„Prosím, prosím,“ letělo Mie hlavou. „Vydrž.“

Tajemným šerem průsmyku prolétávaly sněhové vločky a blýskaly se.

Natu ševelivě přelétávali. I oni dokázali zvuk svých křídel omezit a i oni sledovali zamhouřenýma očima sníh nad nimi.

Zpoza skaliska vnikalo do průsmyku trochu světla.

Už to není daleko a nejnebezpečnější část cesty horami budou mít za sebou.

Vánice zuřila. Sníh se zadíral do průsmyku, kudy právě procházeli čtyři trenéři a čtyři pokémoni.

Zadul vítr. Průsmykem se prohnalo jeho děsivé zakvílení. Na úbočí hory Xatu se uvolnila bílá smrt.

„Utíkejte!“ zařval Arthur, jak nejvíc mohl.

Hřmění řítící se laviny naplnilo vzduch.

Hluboký sníh ale brzdil únik.

„Rychle!“ zaječela zoufale Winona.

Natu vyskočili. Rayovi se udělaly mžitky před očima. Zahlédl záblesk a sníh a pak byla tma.

***

Ray otevřel oči. Nic ale neviděl, tma okolo se mu tlačila do očí. Slyšel tlumené hvízdání větru a cítil chlad, který jím prostupoval. To mu nedovolovalo rozumně myslet. Je snad pod lavinou? Je tu taková tma!

Uslyšel tiché šeptání.

„Nevím,“ říkal právě velmi známý hlas. „Snad se jim nic nestalo.“ To mluvila Winona, ale její hlas byl nepřirozeně vysoký a přiškrcený.

„Já šel sám,“ řekl druhý hlas. I ten Ray odněkud znal. Nemohl však proniknout tmou a spatřit oba mluvčí.

„Myslíš, že je už vzhůru?“ zeptal se ten druhý hlas.

„Podívám se,“ odpověděla Winona.

Ray zaslechl zvuky, jak se dívka sune po zemi a pak před obličejem uviděl její modré oči. Ucítil na tváři Winonin dech.

„Winono?“ zmohl se na jediné slovo.

„Je vzhůru!“ oznámila Winona tomu druhému člověku s úsměvem.

„Už jsem se bál,“ řekl s úlevou dotyčný.

„Rayi, jsme v jeskyni, víš?“ snažila se dívka kamarádovi vysvětlit, co se dělo.

„Už je noc?“ zeptal se zmateně Ray. Zůstal přitom ležet na zemi. Všiml si, že má kolem sebe omotaný Winonin zimní plášť.

„Ano, je noc,“ odpověděla Winona. „Už dlouho. Setmělo se chvíli po tom, co nás sem přenesli. Už jsme se báli, že se neprobereš!“ objala ho dívka s obavami v očích, jakoby si ještě stále nebyla jistá Rayovým bděním.

„Pojď sem,“ ozval se přátelsky druhý hlas. „Vezmi si čokoládu.“

Ray se pomalu posadil. Málem se přitom praštil hlavou o strop jeskyňky. U jejího vchodu seděl nějaký chlapec a koukal potemnělým otvorem ven.

Winona Rayovi pomohla vstát a nakonec se oba dostali až k onomu chlapci. V tom místě, kde seděl, byla jeskyně o něco vyšší, a tak se v ní dalo bez problému alespoň sedět.

„Matte?!“ podivil se Ray, když pohlédl chlapci do dříve tak umíněné tváře.

„Ahoj, Rayi,“ usmál se Matt.

„Co, co se stalo?“ zeptal se Ray. Byl dost zmatený.

Vysvětlování se ujala Winona.

„No, dnes, tedy vlastně už včera,“ začala trochu roztržitě, „jsme se dostali do průsmyku mezi horami Natu a Xatu.“

„Ano, to vím,“ přitakal honem Ray, „ale pak se něco stalo. Lavina!“ rozpomněl se.

„Přesně tak,“ přikývla Winona. „Víš, jak se k nám připojili ti Natu?“ zeptala se a Ray přikývl. „Tak oni nás před lavinou teleportovali pryč, do bezpečí,“ vysvětlila.

„Sem do té jeskyně,“ doplnil ji Matt.

„Ale kde je Mia s Arhurem? Snad, snad… se jim nic nestalo?“ zakoktal se Ray. „A jak ses sem vlastně dostal ty, Matte?“ otočil se k trenérovi.

„Stejně jako ty a Winona,“ řekl on. „Potkalo mě v horách něco podobného a Natu mě sem přenesli.“

Ray konečně pochopil, o co tu jde. „Ale kde jsou Mia s Arthurem?“ ptal se znovu, naléhavěji.

Winona se kousla do rtu. „Nevím,“ zakroutila nešťastně hlavou. „Snad se jim nic nestalo, ano, nejspíš jsou taky v bezpečí,“ odvážila se hádat. „Ale vypadá to, že Mia s Athurem byli přeneseni do jiné jeskyně než my.“