Rayova pokémoní cesta

Horská služba?!

Ray seděl na ledové zemi vedle Winony a Matta. Hleděl do noční tmy otvorem před sebou.

„Takže my vůbec nevíme, kde jsou?“ otočil se k Winoně. Měl velký strach, že se Mie a Arthurovi stalo něco hrozného.

Winona jen zakroutila hlavou.

„Ale co když… ta lavina!“ děsil se Ray.

„Rayi!“ zatřásla s ním dívka. „Určitě jsou v pořádku!“

„Jak to můžeš vědět?!“ vyjel na ni ostře.

Winona se na něj podívala uslzenýma očima. Na něco takového nemohla odpovědět.

Matt vše potichu sledoval, ale pak promluvil:

„Winono, říkala jsi, že k vám přiletěli čtyři Natu, nebo ne?“ zeptal se a dívka přikývla.

„V tom případě je to jasné,“ pokračoval Matt. „Dva z nich přenesli vás a dva Miu s Arthurem.“

„Snad máš pravdu,“ přikývla Winona. Nabrala si do rukou trochu navátého sněhu a pak jím mrštila do tmy venku. „Ale jak je najdeme?“

Ray se přiblížil k východu z jeskyně a rozhlédl se. Přestože ještě byla dost tma, viděl, že jejich jeskyně je vysoko v kolmém srázu úbočí nějaké hory.

„Támhle je hora Xatu,“ ukázal Ray do dálky na východ.

„To znamená, že už jsme za průsmykem. A asi dost daleko za ním,“ usoudila Winona.

„Můžeme odsud odletět na pokémonech,“ napadlo Raye a na okamžik si nepřipadal tak ztracený. V okamžiku, kdy se z oblohy začaly snášet další sněhové vločky však jeho naděje klesala stejně jako ony.

„Taky mě to napadlo,“ přisvědčila Winona, „ale nevím, jestli by se naši pokémoni dokázali vypořádat s vánicí, kdyby přišla.“

Ray už její řeči moc neposlouchal a vymýšlel další způsoby úniku.

„Jak je ta jeskyně dlouhá?“ zeptal se Matta.

„Nevím, já ani Winona jsme nešli dál, protože jsme tě tu přece nemohli nechat jen tak ležet,“ odpověděl on.

„Myslím, že bychom tu měli zůstat,“ namítla Winona okamžitě. „Natu se sem přece vrátí, aby nás nějak dopravili odsud,“ řekla, ale pak se trochu zarazila, „snad.“ Uvědomila si totiž, že Natu se v jeskyni neobjevili od okamžiku, kdy je sem přenesli.

Vypadalo to, že Matt uvažuje podobně.

„Na to ale nemůžeme spoléhat,“ namítl neochotně.

„Myslím, že bychom se měli jít podívat dál do jeskyně. Jeden z nás by tu počkal a ostatní půjdou na průzkum,“ navrhl Ray. „Stejně teď nic jiného dělat nemůžeme,“ dodal a zkroušeně se opřel o stěnu.

Po dlouhé době přemlouvání Winona nakonec svolila.

„Dobře,“ přikývla, ale bylo vidět, že se jí to nezdá, „zůstanu tady a počkám, dokud se nevrátí Natu.“

„A my se zatím podíváme dál do jeskyně,“ doplnil ji Ray a kývl na Matta. Bylo obdivuhodné, jak se někdejší nepřátelé dokázali rychle spojit a spolupracovat. Byla to ale nutnost situace.

Ray vyndal z batohu svítilnu. „Tak my jdeme,“ řekl Winoně a spolu s Mattem vykročili.

Winona zůstala u vchodu a napjatě očekávala blížící se rozbřesk.

***

„Je tu pěkná zima,“ řekl Rayovi Matt o pár minut později. Tmavá jeskyně na ně dýchala čirým mrazem.

Ray beze slov přikývl.

Kráčeli potichu jeskyní, která se místy zužovala natolik, že se museli plazit. Zatím se však nijak nerozvětvovala, což bylo dobře. Nechtěli se totiž rozdělovat.

„Byl to vážně skvělý zápas,“ ozval se znovu Matt. Doufal, že Ray také něco řekne, ale ten opět jen přikývl.

„Ty toho moc nenamluvíš, co?“ rýpl do něj Matt loktem.

„Jak kdy,“ odpověděl konečně Ray a až přehnaně svědomitě svítil na cestu svou baterkou.

Opravdu příliš nemluvili. Jen šli a místy se klouzali po zmrzlých pramíncích vody, která tudy protékala.

Ray horečně přemýšlel o tom, kde asi jsou Mia s Arthurem. Doufal, že je Natu odnesli do bezpečí, ale hryzal v něm pocit nejistoty. Z rozjímání ho vytrhl Matt:

„Tak přecijen je tu rozcestí.“

Ray si toho v podstatě vůbec nevšiml, jen prostě dál šel směrem, kterým se ubírala levá chodba, a tu odbočující ignoroval.

„Hele, jak víš, kudy jít?“ zamračil se Matt.

„Myslím, že je úplně jedno, kudy půjdeme,“ mínil Ray, ale zastavil se. „Někam se dostaneme tak jako tak,“ pokrčil rameny. Potom znovu vykročil chodbou k domnělému východu.

„Tudy ne,“ ozval se náhle neznámý hluboký hlas.

„Cože?!“ vyjekl Ray a úplně nadskočil. Celý se roztřásl hrůzou, která mu v tom okamžiku projela v žilách, a pulzovala hlavou, a otočil se na Matta.

„Co?“ opáčil on. „Já nic neříkal.“

„A kdo teda?“ zamračil se podezřívavě Ray.

„A proč bych měl něco zapírat?“ bránil se Matt. „Kdybych něco řekl, stál bych si za tím.“

„Tamtudy nechoďte,“ promluvil znovu mystický hlas. „Nechoďte tou chodbou!“

„P-Pojďme tudy!“ vyhrkl znenadání Ray a splašeně se vrátil na rozcestí. Tam se otočil na Matta, který na něj zíral s otevřenou pusou.

„Co blázníš?“ změřil si Raye pohledem, když k němu přiběhl.

„Pojďme radši tudy,“ ukázal Ray do pravé chodby.

„Proč tak náhle?“ zarazil se Matt, ale následoval jeho kroky.

„Prostě proto,“ odpověděl Ray. Nechtěl mu totiž říkat o tom podivném hlase. Nejspíš ho totiž slyšel jenom on sám.

Od té chvíle si Ray začínal připadat o trochu bezpečněji. Jakoby věděl, že kdyby mu hrozilo nějaké nebezpečí, dozví se to. Bylo to tak ale doopravdy, nebo to byl jen pocit?

Když se však hlas po dalších několik minut, které Rayovi i Mattovi připadali jako hodiny, neozval, přepadla Raye znovu úzkost. Matt takový pocit musel snášet pořád, protože o žádném varovném hlasu neměl ponětí.

„Ááá!“ rozřízlo ticho zaječení.

„Co to bylo?!“ vyhrkli oba trenéři najednou.

Tmou před nimi se šířilo zlověstné pískání. Ray i Matt si museli zacpat uši, ale zvuk sílil a pak Matt vykřikl: „K zemi!“

Jeho ruka strhla Raye na promrzlou zem právě v okamžiku, kdy se nad nimi prohnalo hejno netopýřích pokémonů.

„Slyšels ten výkřik?“ zeptal se Ray vylekaně.

„Musel vyděsit i ty Zubaty,“ přikývl Matt a stahoval si ruce z uší.

„Pojďme za tím hlasem!“ navrhl Ray.

Oba dva se rychle sebrali a vyrazili. Teď ale spíše běželi. Kromě jasného chladu jim běhal i mráz po zádech z obav, co to bylo za křik.

„A co Mia?“ napadlo náhle Matta, když dusal vedle Raye. „Nebyl to její hlas?!“

„Možná,“ přikývl Ray, přestože si teď už byl jistý, že Matt má pravdu.

Ray náhle v hlavě pocítil nezvyklý tlak. A hned potom uslyšel znovu onen neznámý hlas:

„Teď běžte podél stěny vpravo.“

„Co je to?!“ vyděsil se Ray a rozhlédl se, aby zjistil, kdo to k němu promlouvá. Ve světle baterky však nebylo nic než jiskřící led a kamení.

„Rayi, no tak, co se děje?“ zatřásl s ním Matt. „Proč tak ječíš?“

„Já ne-neječím!“ ohradil se Ray s vypoulenýma očima. Hlas zmizel a nepříjemný pocit také.

„Ale ano!“ nesouhlasil Matt. „Zakřičel jsi!“

Co se to dělo? Proč k němu neustále někdo mluví?! A má jeho rady vůbec poslouchat? Ray nevěděl, co si myslet. Přece ale není blázen!

„Pojď sem,“ vyzval Matta a přitáhl ho ke stěně jeskyně. Bezhlavě se rozhodl poslouchat neznámého.

Oba se přimáčkli ke kamenům, po nichž stékala mrznoucí voda a na bundách se jim měnila v led.

„Co? Proč?“ podivil se Matt, ale neopovažoval se odtáhnout od stěny.

Plížili se těsně podél ní. Ray svítil na prostranství v chodbě, ale neviděl nic podezřelého. Všude ležel jen sníh tajemně pableskující ve žlutém světle svítilny.

„Počkej, nehýbej se,“ řekl Mattovi. Potom se pevně chytil skály za ním a opatrně přitlačil nohu na zem v chodbě před nimi. Ozvalo se lupnutí a po celé šíři chodby se na podlaze vytvořil pavouk.

„Pojď rychle dál!“ zhrozil se Matt a zatáhl Raye zase ke stěně. Ray postupoval kupředu podél ní, ale nepřestával se ohlížet na rostoucí prasklinu.

KŘACH!

Ledová deska praskla a propadla se kamsi dolů.

Rayovi a Mattovi unikl slabý výkřik překvapení. Několika neuváženými skoky se pohnuly vpřed a stanuli zase na pevné zemi.

„Jak jsi sakra věděl, že máme jít po kraji?“ oddychoval zhluboka Matt, když led odhalil úzkou skalní římsu, po které celou dobu šli.

„Já, nevím, prostě,“ koktal Ray. “On nám zachránil život!“ běželo mu myslí. “Ten hlas!“

„Doufám, že se Mie nestalo to, co málem nám,“ kývl na Raye Matt.

„Taky doufám,“ řekl on.

„Víš co, posviť sem!“ ukázal Matt do temných hlubin, kam se snažil proniknout očima.

Ray přišel blíž a útroby hor ozářil pruh světla.

„Je to jak klouzačka,“ uvědomil si Ray a pozoroval blyštící se šachtu, která se v mírném sklonu nořila do tmy.

„Myslíš, že se tady někde ozval ten výkřik?“ pohlédl na něj Matt.

„Nevím,“ pokrčil Ray rameny. „Žádnou díru po propadnutí jsem neviděl.“

„To bude tím, že se to teď propadlo úplně celé,“ mínil Matt. „Ale co je to támhle?“ zpozoroval tmavě modrou rukavici.

„To je Miina rukavice!“ rozšířily se Rayovi oči a natáhl se, aby se ujistil.

Když mu pak mezi prsty proklouzávala hebká látka, nebylo pochyb.

„Musela se tady někde propadnout,“ řekl vyplašeně. Rychle mu docházelo, že Mia je nejspíš někde tam dole a taky nejspíš potřebuje pomoc.

„Půjdeme za ní,“ řekl najednou Matt. „Musíme jí nějak pomoci!“

Raye nejdříve zaskočila Mattova reakce, ale okamžitě přikývl. Pak ho napadlo ještě něco.

„Mio?!“ zavolal dolů.

Šachtou se prohnala jen ozvěna.

„Tak jdeme,“ rozhodli se Ray i Matt.

Oba pomalu a obezřetně vlezly do prolomené chodby v podlaze. Jako klíšťata se přidržovali kluzkých ledovatých stěn a pomalu se sunuli dolů.

Rayovi se smekla noha.

„Á!“ vyhrkl, ale stačil se jako zázrakem zachytit za nějaký výčnělek ve skále. Svítilna mu však vypadla z ruky a s pomrkávajícím světlem rachotivě zmizela.

„To se mi teda povedlo,“ šeptl Ray.

On i Matt ještě chvíli poslouchali, jak se zvuk rachtajícího předmětu rozléhá podzemím a pak vše na okamžik utichlo.

„Jau!“ ozvalo se zdola.

„Mio!“ vykřikl Ray. Snad se jí nic vážného nestalo?

„Rayi!“ odpověděla dívka šťastným a překvapeným hlasem.

„Jedeme za tebou!“ křikl dolů Ray a pustil se.

„Je vás víc…?“ zazněl Miin zvědavý hlas.

To už se ale Ray i Matt řítili chodbou.

„Ááá!“ Náhlý příliv adrenalinu si vynutil výkřik.

„Jau!“ vyjekl Ray a chytil se za hlavu. Ledová skluzavka se kroutila a stáčela, a tak než oba vypadli ven, byli dost pomlácení.

„Uch!“ vyrazil ze sebe Matt. Přistál na ledové ploše, po které se ještě kousek klouzavě sunul než se zastavil docela. Když se trochu rozhlédl ve světle baterky ležící kousek od něj, zjistil, že je v obrovském dómu plném rampouchů a kamení.

Ray přistál vedle své svítilny a když ji uchopil do ruky, musel se ještě chvíli potýkat s hladkým povrchem pod svýma nohama. Mia s Mattem mu ale přispěchali na pomoc.

„Mio!“ vydechli chlapci s úlevou v hlase.

„Já jsem tak ráda, že tě vidím, Rayi!“ rozzářila se Mia a Ray měl naráz pocit, že vydává víc světla, než jeho otlučená baterka.

„A…Matte?!“ všimla si Mia druhého chlapce, který vypadal neméně zaskočeně než ona.

„Ahoj, Mio,“ zašklebil se.

„Jak, jak to?“ Mia přeskakovala očima z Raye na Matta a zpět, jakoby oba byli nějaká zjevení.

„Pak ti to vysvětlíme,“ slíbil Ray a rozhlédl se po rozlehlé prostoře spoře osvětlené baterkou, kterou svíral v ruce. „Jo, tady máš rukavici,“ podal Mie kus oděvu, když si uvědomil, co to žmoulá v ruce.

„Dík,“ nasadila si ji vděčně Mia na promrzlou ruku.

„Je tu i Arthur?“ zeptal se s nadějí Ray.

„On není s vámi?“ zhrozila se Mia. „Já myslela, že je s tebou, Rayi?!“

„Já s Winonou a Mattem jsme si zase mysleli, že je s tebou,“ řekl trpce Ray. „No nazdar.“ Zhluboka se nadechl a bezradně se rozhlížel po studených rampouchách na stropě.

„Takže ty a Winona jste byli přeneseni společně?“ zeptala se jeho kamarádka.

„Jo,“ přikývl Ray a pokročil kus dopředu. „My dva jsme byli přeneseni do jedné jeskyně, kde se shodou náhod zrovna nacházel i Matt. Jemu se totiž stalo něco podobného, co nám.“

„Z čehož vyplývá, že pokud nebyl s tebou, je Arthur jediný, o kom se neví, kde je,“ dokončil smutnou myšlenku Matt.

Ray s Miou zasmušile přikývli.

„Pojďte, nebudeme tady přeci jen tak trčet, musíme jít dál,“ řekl Matt.

„Jdeme se tu trochu porozhlédnout,“ reagoval okamžitě Ray.

„Jo,“ souhlasila Mia, přestože se tu sama už narozhlížela ažaž. „Já jsem se s Natu objevila kus v té jeskyni, kde vede skluzavka,“ řekla ještě, aby její přátelé věděli, jak se sem dostala ona. „Tou jsem se pak nechtěně dopravila až sem a vyplašila Zubaty.“

„Jo, ty Zubaty jsme viděli,“ přikývl Matt, jak procházeli pod vysokým stropem plným rampouchů.

Ray ucítil pocit, na který si začínal pomalu zvykat, a pak už k němu znovu promluvil vůdcovský hlas:

„Hněte sebou!“

„Přidejte,“ řekl kamarádům okamžitě a všichni bez řečí poslechli. Ačkoli se smekali a klouzali, dostali se přes celou ledovou desku na zemi.

„Mohly na nás spadnout,“ přikývl pak Matt a s přimhouřenýma očima pozoroval jiskřící hroty ledu.

„To je ale krása,“ rozplývala se Mia při pohledu na světlo, proskakující skrz led a vytvářející strašidelné stíny.

„Pozor!“ vykřikl zničehonic Ray a ukázal nahoru.

Ze stropu se uvolnil mohutný kus ledu a roztříštil se o zem.

„Jdeme odsud!“ rozkázal rázně.

Opustili dóm a vydali se jedinou chodbou, která z něj vedla.

„Ale co dál?“ kladla pořád stejnou otázku Mia.

„Dál?“ zastavil se Ray. „Dál nic.“

Chodba končila.

„Natu! Natu!“ ozvalo se švitoření.

„Podívejte!“ ukázala Mia. Za jejich zády se objevili tři pokémoni.

„Natu!!!“ vypískli.

Ray znovu uviděl záblesk.

***

Ray se probral v teple pokémonského střediska. Ležel na posteli a přes uličku na lůžku vedle něj ležela Mia s otevřenýma očima, kterýma pátravě šmejdila kolem. Zřejmě se taky právě vzbudila. Na palandě nad ní se probouzel Matt.

Ray se otočil ke dveřím pokoje, kde na dvou židlích seděli Arthur s Winonou.

„Co, co je?“ vyhrkl Ray překvapeně.

Mia i Matt se naráz posadili na své postele, když i jim došlo, kde se nachází.

„Arthure, Winono!“ rozzářil se Miin ospalý obličej.

„Jo, jsme to my,“ zakřenil se Arthur.

Ray cítil, jak z něj ospalost velmi rychle opadává, jakoby to bylo nějaké kouzlo. Ani Matt s Miou na tom nebyli jinak.

„Tak kde vlastně jsme, a proč?“ přešel hned k jádru věci Matt.

Do pokoje se zaťukáním vešla sestra Joy a přinesla horký čaj.

„Jako na zavolanou,“ usmál se Ray.

„Takže už jste vzhůru?“ všimla si ho Joy. Zároveň každému dala po jednom šálku a nalila jim čaj.

„Myslím, že sestra Joy všechno vysvětlí,“ mínila Winona a otočila se s ní s prosebným výrazem, aby byla toho úkolu sama ušetřena.

„Ach, ano,“ přikývla Joy a přišoupla si k nim židli. „Je to asi takhle. Ve zdejších horách hojně žijí ptačí pokémoni. A ti tady mají už od nepaměti úlohu zachránců. Zdejší Natu a Xatu totiž dokáží teleportovat lidi a pokémony v nesnázích na bezpečná místa. Proto vás všechny přenesli z průsmyku Natu a Xatu pryč – aby vás nezavalila lavina.“

„Proč jsme ale byli každý jinde?“ zamračila se Mia.

Sestra Joy všechny vybídla, aby se napili čaje, a pak pokračovala. „Natu jsou totiž méně zkušení než Xatu a myslím, že vás všechny přenášeli Natu, nemám pravdu?“ rozhlédla se po posluchačích a když souhlasně usrkli čaj, mluvila dál. „Natu dokáží člověka ochránit a odnést na bezpečné místo. Nejsou ale ještě natolik dobří, aby své psychické síly dokázali plně ovládat. Proto každého přenáší na různá místa. Kdyby vás z průsmyku zachránili Xatu, nejspíš byste se objevili rovnou v pokémonském středisku. Pokémonů Xatu je ale v horách málo, a tak mají co dělat. Právě proto jim pomáhají méně zkušení Natu.“

„Jo,“ přikývla Winona, „chvíli po tom, co jste, Rayi, odešli do jeskyně, se tam u mě objevil Xatu. Rozhlédl se a viděl, že jsem tam jen já. A pak, ještě než jsem stačila něco říct, objevila jsem se tady. Natu mu totiž řekli, že do jeskyní v horách přenesli pět trenérů. Xatu ale našel jen mě a o chvíli později se vrátil ještě s Arthurem. Vy tři jste zůstali v jeskyni.“

„Tak to jsme měli vážně štěstí, že jsme pak potkali Natu!“ uvědomil si Matt a pobryndal se čajem.

„To tedy ano,“ přikývl Arthur. „Ti tři vás teleportovali k řece v kaňonu a pak zavolali dva Xatu. Ti už se postarali o to, abyste se dostali do střediska.“

Ray, Mia, Arthur, Winona a Matt pili teplý čaj a sestra Joy jim ještě vyprávěla pár příběhů o zdejších pokémonech. Potom na okno náhle někdo zaťukal. Byl to Natu. V zobáku držel šňůrku, na které se houpal jiskřící přívěšek v podobě Articuna.

Ray si v tu chvíli sáhl na hruď a zjistil, že mu řetízek skutečně chybí.

Přešel k oknu a otevřel ho. Natu mu plaše vložil předmět do ruky.

„Děkuju,“ řekl Ray a Natu ho škádlivě klovl do prstu.

„My všichni děkujeme,“ ozvala se Mia. „Za život,“ dodala dýchavičně.

Natu vesele poskočil po parapetu a pak odletěl.

Ray se za ním ještě chvíli koukal z okna. Až teď si ale uvědomil, že kolem nevidí zmrzlé skály a strže, nýbrž jen mírně zasněžené louky a lesy, táhnoucí se do dáli.

„To už nejsme v horách?“ otočil se zmateně na sestru Joy.

„Jste těsně pod nimi,“ usmála se Joy a dolévala Mie čaj. „Na jejich západní straně. Tohle je druhé středisko nacházející se v oblasti Ledových hor. Jedno je kousek za průsmykem hor Natu a Xatu a druhé je tohle. Leží na druhé straně hor než je Smrkové městečko, u cesty, která vede do Olivínového města.“

„Takže už jsme přešli hory!“ zajásala Mia a stejně jako Matt se i ona pocintala čajem.

„Je to tak,“ kývla Joy a musela se zasmát.

Mia si nápoj utírala z trička a pak ji něco napadlo:

„Winono, chytila sis vlastně toho Natu?“

Trenérka stadionu se usmála, ale zavrtěla hlavou. „Ne, nechytila. Chtěla jsem, ale nakonec jsme si řekla, že bude mnohem lepší, zůstanou-li všichni Natu v horách a budou dál pomáhat lidem a pokémonům.“