Rayova pokémoní cesta

Winona

Ještě než na kraj padla noc, byli Ray a jeho přátelé venku. Užívali si výjimečně hezkého počasí, které se zdálo být na západní straně hor obvyklé. Sestra Joy jim řekla, že se pomalu začíná oteplovat a vlídnější část roku už je za dveřmi. Arthur se divil, jak rychle se v oblasti Ledových hor střídá zimní období s ostatními a Mia poznamenala, že je tomu ráda, protože teď už se nemusí obávat nějaké vánice. I kdyby přišla, nebyli už nikde v horách, kde bouře vždy znamenala veliké nebezpečí.

„Stejně se ale těším k moři!“ zasnila se Mia. „Šumění vln, ovoce, zmrzlina…“

„Vedro k padnutí?“ napověděl jí Ray poťouchle a Mia se hned probrala.

„Aspoň, že už jsme za horami,“ podpořil Miu Arthur radostnou poznámkou. „Odsud už můžeme po cestě rovnou do Olivínového města. Stačí jít přímo za nosem a pak dolů na jih,“ zasmál se. Pohledem přitom klouzal po lehce zvlněné krajině na západ od hor. Cesta ze vinula mezi nízkými kopci, připomínajícími bochníky chleba. Až na to, že ty by neměly být nazelenalé. „Vážně se blíží jaro,“ nasál svěží vzduch.

„Ach jaro,“ dostávala se Mia opět do své vzletné nálady. „Zpěv ptáků, lány kytek…“

„Pylová alergie?“ napadlo Winonu a spolu s Rayem, Arthurem, Miou a Mattem se rozesmáli.

Rozhodli se, že na další cestu už dneska rozhodně nevyrazí, a tak si na pokoj v pokémonském středisku přinesli čaj a sušenky (zakoupené v malém krámku ve středisku, kde prodávali samé nezbytnosti, kterými sušenky bez pochyby byly). Venku za okny už se dávno setmělo, ale na Miině nočním stolku ještě svítila lampička a vrhala na všechny bdělé obličeje kouzelné světlo, jak si povídali dlouho do noci.

Matt jim vyprávěl o své cestě a Ray pak připomněl setkání s Ianem.

„Jo, Ian je můj brácha,“ přikývl Matt. „Je ale starší a je mnohem lepší trenér než já.“

Mia ho chtěla trochu povzbudit, přestože Matt takovou skutečnost říkal s naprosto srozuměným výrazem. Trenér ji ale zarazil:

„Je to pravda, Mio, je to prostě tak.“

„Co-cooo kdybychom šli spát?“ zívla líně Winona a přerušila tak Mattovo končící povídání. Sama přitom nemluvila už skoro vůbec a jen poslouchala, což ji dokonale uspávalo.

„Dobrý nápad,“ chytl se toho Arthur. „Zítra nás čeká dlouhá cesta.“

A tak se všichni dali do mytí a převlékání. Mia ostatní neustále okřikovala, aby se chovali potichu, protože nesmí vzbudit ostatní lidi ve středisku. Vypadalo to ale, že kromě nich a sestry Joy tam snad nikdo jiný není. Nakonec zalehli do postelí ve tři hodiny ráno a okamžitě usnuli. Až na Winonu. Trenérka ležela na posteli s otevřenýma očima. Vlasy měla rozhozené po polštáři a jiskrnýma očima pozorovala nějaký hmyz lezoucí po stropě. Potom se natáhla a vyndala ze zásuvky nočního stolku dopis, který jí toho dne přišel. Nikomu o něm neřekla. Věděla ale, že na to, co se v něm píše, by všichni stejně hned přišli.

Winona dopis otevřela a se smutným obličejem si ho znovu přečetla. Byl to kárný dopis od Hoennské ligy sdělující jí, že pokud se urychleně nevrátí do funkce trenérky stadionu, bude z tohoto postu odvolána.

Dívka si psaní v matném světle zářících hvězd venku pročítala stále dokola. Viděla ty řádky napsané na psacím stroji a podpisy všech významných lidí z Ligy pod nimi, ale nechtěla si je připustit. Nemohla uvěřit tomu, co se v jejím životě stalo během několika měsíců. Našla tak dobré přátele, skutečné kamarády a teď by je měla opustit? Začala uvažovat o tom, co by se stalo, kdyby se místa na stadionu vzdala. “Určitě by mě nahradil někdo lepší“ pomyslila si dívka, jež vždy věděla, co chce a co dělat. Teď by ale tolik potřebovala radu!

Náhle pocítila jemný tlak na spáncích, jakoby jí někdo pronikal do myšlenek.

„Nesmíš se vzdát úlohy trenérky stadionu,“ ozval se v její hlavě mystický hlas. Zněl tak podivně, jakoby zvukem odrážel svit hvězd.

„Co?“ vyhrkla Winona a posadila se na posteli. Pátrala očima po pokoji, kam oknem pronikalo světlo neúplného měsíce, ale všude byly jen tmavé, neživé stíny.

„Omlouvám se, že sleduji tvé myšlenky, ale nemůžu spát víš?“ promluvil hlas znovu. „V mém bytí se také cosi mění a musím o tom všem přemýšlet.“

„Kdo jsi?“ zašeptala Winona. Dopis z Hoennu svírala v ruce.

„Těžko říci,“ odpověděl hlas. „Víte o mně všichni kromě Matta, ale promluvil jsem zatím jen k tobě a Rayovi.“

„Ray o tobě také ví?“ ujišťovala se trenérka a přestože hlas neodpovídal, věděla, co mlčení znamená.

Trochu se třásla vzrušujícím strachem.

„Takže mi neřekneš, kdo jsi?“ zkusila to znovu.

„Ne, řekl prostě její společník. „Stojím si ale za tím, co jsem ti řekl. Přátele jako jsou Ray, Mia a Arthur budeš mít už navždycky. Je už nikdy neztratíš ať budeš sebe dál.“

„Já,“ zkřivila lehce obličej, „já ti věřím,“ rozplakala se Winona. Znovu si lehla na postel a nechala slzy, aby jí stékaly po tváři a kanuly na polštář. Teď už věděla, že své přátele opustí. Ale rozhodla se.

Tu noc už hlas neuslyšela.

***

Ráno se Winona vzbudila jako první. Posadila se na postel a pak už s jasnou hlavou vstala. Šla se dolů nasnídat a potichu se připravila na svou cestu. Když se z haly pokémonského střediska, kde si nechala prohlédnout pokémony sestrou Joy, vrátila do pokoje pro trenéry, její přátelé už byli také vzhůru.

„Dobré ráno,“ usmál se na ni Ray, „dneska jsi vstávala brzy.“

Winona přikývla. „Musela jsem se připravit na cestu,“ řekla.

„To jsme mohli všichni najednou,“ namítl Arthur. Hned nato mu ale došlo, co tím vlastně Winona chtěla říct.

„Takže ty, ty už se vracíš, Winono?“ zeptala se Mia.

„Ano,“ řekla její kamarádka pevně. „Měla bych se zase znovu ujmout svého trenérského postavení,“ zašklebila se.

„To je správné,“ přikývl nečekaně Matt.

Winona mu byla vděčná.

Nikomu z našich přátel dnes snídaně ve středisku nechutnala tak jako jindy. Všichni mysleli na Winonin odlet.

„Ale no tak,“ usmála se povzbudivě trenérka stadionu Stromového města. „Přece se snad zase někdy uvidíme. Budeme přátelé, ať od sebe budeme sebe dál.“

***

Ještě toho dopoledne se všichni shromáždili před střediskem. Do zad jim vál vítr z hor a před sebou měli rozlehlé pláně a vršky. Slunce jásavě zářilo a sníh tál pod jeho paprsky. Po obloze neplul jediný mráček.

Winona stála včele skupinky.

„Tak se mějte hezky,“ usmála se a připravila si do ruky pokéball.

„Ty taky,“ zazubili se Ray, Mia, Arthur i Matt.

„Dávej na sebe pozor,“ doporučila jí Mia.

„Jo, vy taky,“ přikývla Winona a musela se pousmát. „Skarmory, pojď ven!“ vykřikla potom a vedle ní se objevil šedivý ptačí pokémon. „Čeká nás dlouhá cesta domů,“ řekla mu a pohladila ho po hřbetě.

„Tak tedy nashledanou,“ kývl Arthur.

„Ahoj, Winono, hodně štěstí,“ přidal se Ray, přestože by to měl už raději za sebou. „Budeš nám chybět!“

„Vždyť vy mně taky!“ usmála se Winona na oplátku a v očích se jí zaleskly slzy. Byla ale šťastná za všechno, co s Rayem, Miou a Arthurem prožila. Nasedla na Skarmoryho a ten se vznesl do vzduchu.

„Nashledanou!“ zakřičeli její přátelé. I Matt dívce mával.

„Ahoj!“ zavolala ona a ještě se k nim otočila. Skarmory ji však už odnášel k jihozápadu. „Rayi, Mio, slibuju, že se přiletím podívat na váš turnaj v lize!“ křičela. „SLIBUJU!“

Ray s Miou šťastně přikývli a už jen mávali spolu s Arthurem a Mattem.

„Hodně štěstí, přátelé!“