Rayova pokémoní cesta

Ukradená hvězda

Ray, Mia a Arthur opustili pokémonské středisko nedlouho potom, co jejich kamarádka.

„Pojď s námi,“ poplácávala Mia váhajícího Matta po zádech. Trenér se totiž ještě rozmýšlel, kam se vydá dál. Bylo mu ale jasné, že s nimi by chtěl zůstat.

„Vždyť chceš taky získávat odznaky, no ne?“ usmál se Ray. „Tak pojď s námi,“ podával Mattovi před střediskem jeho batoh, který před chvílí ještě nerozhodně ležel na dřevěném stole venkovního odpočívadla.

„Neblbni a pojď s námi aspoň do Olivínového města,“ zasmál se té scéně Arthur. „Myslím, že v horách jsme se skamarádili natolik, abychom dál mohli pokračovat všichni společně.“

„To máš pravdu,“ zazubil se nakonec Matt vděčně. „Tak já půjdu s vámi!“

Od budovy střediska, stojícího na nízkém pahorku, je stáčejícími se zákruty mezi okolními kopci odvedla široká cesta. Ta byla v příkrých místech pod horami stupňována dřevěnými schůdky a pak už se líně vinula pohádkově klidnou krajinou.

„Vypadá to, že hory z dohledu ztratíme až za pěkně dlouho,“ pokýval hlavou Arthur, když se ještě za chůze ohlížel.

„Pojďme dál a už se neohlížejme!“ pronesla Mia svátečně. „Tahle cesta,“ podupala důležitě nohou, „nás totiž přivede až k moři!“ zajíkla se.

Ray se od hor odvrátil stejně jako ona.

„Bude to ale ještě trvat docela dlouho, Mio,“ řekl jí za chůze a klouzal přitom pohledem po zelenavých vršcích všude kolem, které mu pomalu začínaly připadat nudné. Alespoň, že už všude neležely kopy sněhu. „Ta cesta bude asi docela monotó…,“ zarazil se v půli slova. „Co to?!“

Mezi vršky proběhl tmavý stín. Na okamžik upřel na Raye rudé oči a pak se rychle ztratil.

„Co tam je?“ pokoušel se Matt obhlédnout homoli kus od nich, znepokojeně pomrkávaje po Rayovi.

„Něco tam bylo,“ zamračil se Ray, „nějaký stín.“

„Stín?“ pozvedl Arthur obočí a také se podíval ke kopci vypadajícímu jako bublina z poloviny vynořená z bahna. Pak ale jen zavrtěl hlavou. „Vždyť je chvíli po poledni,“ nezdálo se mu to, „a tolik stínů tady mezi těmi plackami,“ ukázal na hrbaté louky široko daleko, „být nemůže.“

„No právě proto se mi to zdá divné,“ ušklíbl se Ray a hleděl si cesty. „Nejspíš to byl nějaký pokémon.“

„To je klidně možné,“ souhlasila Mia bezstarostně. „Je ale krásně!“ nadechla se vzduchu vonícího jarní zemí.

Během odpoledne Ray pustil stín nadobro z hlavy. Přestože stále stejná krajina nedávala moc podnětů k zamyšlení či probírání, všichni čtyři si už nějaké téma našli. Ať už počasí (které obzvlášť těšilo Miu), anebo probírali zápasy a další věci týkající se trénování pokémonů.

Putování v přívětivém slunku Rayovi dovolovalo sundat si teplou bundu a Mia s Mattem se řídili jeho příkladem. „Tohle už teď potřebovat nebudem!“

„Ještě si je budete rádi zase oblékat, až bude noc,“ říkal jim Arthur, když si oblečení pracně cpali do batohů.

Jak navečer ucítili, měl Arthur zase jednou pravdu.

„Asi jsme se trochu unáhlili,“ připustil Matt s neradostným výrazem.

„Taky bych řekla,“ tahala Mia svou bundu zase ven z batohu, „ten sníh to jen dokazuje.“ V padajícím šeru se bílé ostrůvky tajícího sněhu přízračně bělaly. Zkřehlá tráva je místy prorážela novými stébly a sem tam se nad shluky ztuhlé vody objevil i květ sněženky nebo šafránu. Ty se už na noc zavíraly a ve svých modrých květech schovávaly zlaté pestíky jako poklad.

„Měli bychom se někde utábořit,“ řekl Arthur lehce vybízivě, ale všichni pochopili, jak to doopravdy myslí.

„Tady by to šlo,“ našla Mia tmavý dolík mezi dvěma kopci. Přestože v něm ještě ležely zbytky sněhu, místo to bylo příhodné. „Akorát se sem naskládáme,“ prorokovala Mia a už si rozbalovala spacák.

„Už zase!“ vyskočil náhle Ray snad metr do vzduchu. Po hřebeni několika vršků za nimi se přehnal černý stín.

„Já to viděl taky!“ přitakal trochu vystrašeně Matt. „Běhá to po čtyřech a má to ocas,“ dušoval se Arthurovi, který na něj a na Raye nevěřícně koukal.

„Bylo to přímo támhle, Arthure!“ ukázal mu Ray rozčíleně dva kopce směrem zpět k Ledovým horám. „Přeběhlo to přímo po kopcích a pak to zase zmizelo.“

Mia ho mlčky poslouchala a mimoděk přitom bojácně svírala svůj spací pytel.

„Dobře, tak já zůstanu vzhůru a budu držet hlídku,“ slíbil nakonec Arthur, přestože si myslel svoje.

„Já budu držet hlídku,“ řekl Ray bojovně. „Vím, jak to vypadá, tak vás když tak můžu varovat.“

„Varovat před čím?“ vypískla Mia, která si neúspěšně zacpávala uši. Ležela už v dolíku a ve skutečnosti si uši vůbec nezacpávala, nýbrž poslouchala, co kluci říkají.

„Jak chceš,“ ohrnul ret Arthur. „Ale když tak mě vzbuď, já tě vystřídám,“ nabídl se.

Ray na něj ukázal zdvižený palec.

Mia, Arthur a Matt si pak šli lehnout.

Když slunce nadobro zapadlo za obzor, vylezl Ray na jeden z kopců, mezi nimiž klidně oddychovali jeho spící kamarádi, a sedl si na plochý vrcholek. Všude okolo už byla tma a kdyby Ray nevěděl, že kousek od něj spí Arthur, Matt a Mia, připadal by si dokonale zapomenutý. Kraj kolem totiž jiný dojem nebudil.

Přestože se nebe odpoledne trochu zatáhlo, teď v noci už bylo zase jasno. Hvězdy vyzývavě pomrkávaly na trávu lesknoucí se studenou vodou z mizejícího sněhu a všechno se zdálo být úplně opuštěné.

Ray si sedl na ruce, protože nechtěl dřepět v rozblácené zemi, a očima pozorně pátral ve tmě.

„Určitě nás to sleduje,“ říkal si v duchu. Byl o tom skálopevně přesvědčen. To, že stín viděl už dvakrát a vždycky v jejich blízkosti, nebyla náhoda. Běhal mu z toho mráz po zádech. Přitiskl si bundu těsněji k tělu a doufal, že tím potlačí aspoň zimu.

I když se očima zabodával do prostoru všude kolem, po tajemném pokémonovi jakoby se slehla zem. Ray začínal být ospalý. Přitáhl si blíž svůj batoh a opřel se o něj. A pak, úplně náhodou, škvírou mezi chlopní a okrajem ruksaku pronikl záblesk. Ray sáhl dovnitř a vyndal tmavě modrý kámen, který po něm tehdy kopl Girafarig.

„Krásný,“ zašeptal trochu omámeně Ray, jak se utápěl v tajemné modři. Pak se vzpamatoval a ujistil se, že ho nikdo z jeho přátel nevidí, protože si byl jistý, že vypadá směšně, jak tam tak civí do temného minerálu a pozoruje odlesk měsíce tančící po jeho povrchu.

Znovu si připadal podivně otupěle a nechal zvláštní sílu z kamene, aby se mu vpíjela do mysli.

Náhle se nocí rozlehl dlouhý žalostný tón.

Pro Raye to bylo jako rána do hlavy. Okamžitě se probral a poplašeně se rozhlédl.

Na kopci za cestou stál čtyřnohý černý tvor.

Přestože Ray nevěděl, proč to dělá, schoval kámen rychle do batohu. Pak se znovu podíval na tajemnou siluetu, jejíž oči červeně žhnuly.

Ray se roztřásl. „Vstávejte,“ sykl do dolíku za ním. „Vstávejte, je tu ten pokémon!“ zavolal potichu, nespouštěje z tvora oči. Nevěděl proč, ale při pohledu na něj se mu ježily vlasy.

Šelma mrskla ocasem zakončeným černou šipkou a pak svůj čenich nastavila obloze. Ray přitom rozeznal zatočené rohy, které pokémonovi trčely z hlavy.

Loukami se podruhé rozlehlo kvílivé zavytí.

„No tak, vzbuďte se přece!“ křikl Ray na své kamarády. Přepadl ho strach.

Mia, Arthur a Matt se probudili ještě dřív, než to dořekl.

„Co je to za zvuky?“ zaposlouchala se Mia do táhlých tónů, které lidi i pokémony děsily po celá staletí.

„To se mi nelíbí,“ strhl ze sebe spacák Arthur a už šplhal na kopec za Rayem.

Ve stejném okamžiku se na druhé straně cesty objevil další zlověstný stín.

„Co jsou zač?“ šeptal Ray.

Oba pokémoni hlasitě zavyli a pak se vrhli z kopce dolů.

„Běží sem!“ vykřikl Arthur zděšeně.

Ray chytil batoh a vyhodil si ho na záda.

„Co je? Kdo běží?“ vydrápala se na kopec i Mia s Mattem

Vzduch naplnil hromový štěkot a pak už všichni viděli dva páry děsivých očí blížících se tmou.

„Rychle pryč!“ vyrazil ze sebe Ray. Sklouzl se přitom z kopce na západní stranu. Mia s Arthurem a Mattem za ním.

Chlapci popadli batohy a rozběhli se pryč.

„Pak se pro ně vrátíme!“ zakřičel Ray přes rameno na Miu. Ta se ještě snažila zachránit spacák. Okamžitě ho ale pustila a vyrazila za ostatními.

„Rayi!“ zakřičela vyděšeně.

Dva černorudí pokémoni naráz přeskočili vrcholek nejbližšího kopce a vrhli se za prchajícími trenéry. Štěkali a sliny jim létaly od tlam.

„Mio, dělej!“ křičel Arthur. Když je dívka dohnala, dál už neotálel.

Ray slyšel přerývaný dech obou pronásledovatelů.

„Přidejte!“ zakřičel na ostatní. Sám přitom zpomalil a sáhl po pokéballech.

„Rayi, co to děláš?!“ zaječela Mia zoufale. Vytřeštila na něj oči a pak zděšeně vykřikla.

Ray na okamžik uviděl tmavou siluetu černější než noc a pak ho cosi srazilo k zemi s nenávistným vrčením. Dopadl do bahna a přilehl si ruku.

„ÁÁ!“

„Rayi!“

Ray se rychle vzpamatoval. Po čtyřech se vrhl na úprk, ale jeden z útočníků ho uchopil za batoh do tlamy.

„Utečte!“ vyjekl ještě Ray na přátele, kteří stáli kus od něj jako zkamenění.

Tmavý tvor ho táhl pryč po promáčené louce.

„Pusť mě!“ zmítal se Ray. Snažil se psovitého pokémona zasáhnout rukou. „Nech mě!“ Ještě zahlédl, jak se Mia, Matt a Arthur ztrácejí za jedním z kopců a pak už byl jen on sám a jeho únosce.

„Nech mě být!“ kopl Ray do bláta. Jakýmsi zázrakem se mu podařilo uhodit pokémona do boku.

Tvor zavrčel a prudce zalomcoval batohem.

„Kam zmizel ten druhý?!“ uvědomil si Ray.

Útočníkův druh se však už neomylně blížil.

Ray najednou uslyšel drhnoucí zvuk. Řemeny batohu se prosmýkávaly úchyty.

„Ne!“ vyjekl splašeně a na poslední chvíli ruksak zachytil.

Pokémon ho švihl dlouhým ocasem a dál ho vláčel trávou. Druhý tvor Rayovi uštědřil tvrdou ránu tlapou do obličeje.

„JAUU!“ zaskučel. Batoh se mu vysmekl z ruky. „Ah!“

Země se rozechvěla dunivými zvuky. Zvuky dusajících kopyt. Ray si instinktivně schoval hlavu, když nad ním proskočil jelenovitý pokémon a zaútočil na jednoho z rohatců.

Půda se náhle znovu zatřásla. Ladným skokem přispěchal další tvor a jedinou ranou odrazil i druhého útočníka. Ten rychle strčil hlavu do Rayova batohu, vyrval z něj pableskující kámen a pak spolu se svým druhem zmizeli ve tmě.

„Ne!“ vyskočil Ray. Rozběhl se za nimi, ale uklouzl na mokré trávě.

Jeden z jeho zachránců zvědavě očichal batoh a pak ho hodil před zabláceného Raye.

„Vstávej,“ vybídl ho náhle nakřáplý, avšak silný hlas.

Ray se vymrštil do vzduchu a naražená ruka ho zabolela. Když však pohlédl do očí zarostlému muži před ním, neodvážil se zasyčet bolestí. Člověk seskočil ze hřbetu velikého pokémona, kterému z hlavy rašilo paroží, a pak přistoupil k Rayovi.

„D-Děkuju vám,“ vyhrkl Ray. Byl ještě stále velmi roztřesený. Zároveň však truchlil nad ztrátou modrého kamene.

„Co jsi zač?“ vyštěkl neznámý a změřil si trenéra pohledem.

Ray si člověka také prohlédl. Dlouhý rovný plnovous mu splýval až na hruď a místy v černé změti prosvítávala šeď značící mužovo stáří. V zarostlém obličeji orámovaném rozcuchanými vlasy se leskly černé oči s povislými víčky. Muž byl oblečen do volného hávu neurčité barvy splývajícího po jeho svalnaté postavě. Na nohách neměl žádnou obuv.

„Tak co jsi zač?“ vyjel na Raye divoch zamračeně. „A proč za tebou běželi ti Houndoomové?“

„Houndoomové?“ zašeptal zamyšleně Ray. No ano, to byli ti černí pokémoni. Neměl ale ponětí, proč ho pronásledovali.

„Já, já nevím,“ vykoktal, aby řekl alespoň něco. Nevěděl, jestli má mít větší strach z Houndoomů anebo z muže před ním. I když ho zachránil, nevypadal nijak přátelsky.

„To mi neříkej, sebrali ti nějaký šutr!“ uhodil na něj muž zprudka.

„No, ano, ale já nevím, proč!“ oponoval Ray, přestože mu to teď nepřišlo nejmoudřejší. Divoch vypadal zákeřně.

Dva vysocí pokémoni přišli blíž k nim. Ray si přitom všiml, jak jsou oba velcí. Každý z nich měřil v kohoutku určitě dva metry a celkově měli výšku téměř tří metrů. A to ještě nepočítal parohy.

Rozcuchaný člověk Raye podezřívavě prohlížel a přitom k sobě nechal oba vysoké pokémony přijít blíž.

„Stantler – parožnatý pokémon,“ pronesl pokédex v tu nejnevhodnější chvíli. „Parohy tohoto pokémona dokáží měnit proudění vzduchu a vytvářet přeludy. V minulosti byl pro své krásné paroží loven. Modré kuličky v klínech parohů jsou používány k léčení nespavosti.“

„Co je to?“ přitiskl divoch Raye k zemi. Ray bolestivě hekl „Pokédex!“ jak si znovu přilehl ruku.

Stantlerové ho chytili za límec a postavili před zarostlého cizince.

„Jsi trenér?“ přimhouřil oči on.

„Ano, jmenuji se Ray,“ přisvědčil Ray a doufal, že s neznámým bude alespoň nějaká domluva.

„Říkej mi Stant,“ řekl stroze muž a pohladil jednoho ze Stantlerů po hlavě.

Ray přikývl a pak se musel podivit rozměrům elegantních pokémonů. „Jsou velcí,“ řekl obdivně.

Stant se potěšeně usmál. „Musí přežít i v drsnějších podmínkách, než jsou tyhle,“ vysvětlil a bylo znát, že ho Rayův zájem překvapil. „Zajímáš se hodně o pokémony?“ zeptal se ledabyle.

„Moc,“ zahorlil Ray. Musel se ale trochu krotit, aby snad Stanta nějak nevylekal.

„Já s pokémony žiju,“ řekl Stant prostě a zahleděl se na hvězdnatou oblohu. „Už dlouho…“

„Proč?“ přeplula otázka Rayovy rty dřív, než se stačil zarazit.

Stant na něj upřel oči.

„Rayi! Rayi!“

Ray se překvapeně rozhlédl. To jsou hlasy jeho přátel!

„Mio! Matte, Arthure!“ odpověděl jim s nadějí v hlase.

Stant se plaše rozhlédl a vyhoupl se na hřbet jednoho ze Stantlerů.

„Sbohem,“ řekl. Pak pobídl pokémona k běhu.

„Počkejte!“ zakřičel Ray a natáhl ruku, jakoby ho to mohlo zadržet. „Počkejte, prosím!“

K jeho údivu se Stant zastavil.

„Pomozte mi najít ten kámen,“ požádal ho zoufale. „Prosím. Nebo mi aspoň řekněte, kde Houndoomové žijí?“

Rayova odvaha Stanta ohromila.

„Chceš se vydat za Houndoomy?“ podivil se. „Jsou to děsiví pokémoni, všichni z nich mají strach,“ mluvil, ale stále k Rayovi zůstával otočen zády.

„Musím najít mého…,“ Ray se na chvíli zarazil. „Přítele“, chtěl říci. „Ehm, můj kámen,“ vysoukal ze sebe nakonec.

Mezi nejbližšími kopci se náhle objevily tři postavy. Arthur včele, Mia a Matt za ním.

„Rayi!“ vykřikli s úlevou a rozběhli se k němu.

„Jsi v pořádku?“ strachovala se Mia.

„Co se stalo?“ ptali se Arthur s Mattem.

Stant je pozoroval dotčeným pohledem. Jakoby mu to přátelství snad něco připomínalo.

Ray zvedl batoh a snažil se znovu srovnat vyvléknuté popruhy.

Mia se rozhlédla a pak vyjekla: „Kdo je to?!“ neotřele ukazovala na postavu sedící na hřbetě Stantlera, vedle něhož poklidně stál druhý pokémon se zdobenou hlavou.

„Dobře, pomůžu ti,“ ozval se náhle Stant.

Matt, Arthur ani Mia neřekli vůbec nic.

„Děkuju,“ usmál se chabě Ray.

„Beztak bych se za nimi měl konečně vydat i já,“ zašeptal pak zlomeně Stant, aniž by ho slyšel kdokoliv jiný než Stantlerové. Jeden z nich mu na to povzbudivě otřel čenich o bok.

„Rayi, naše spacáky,“ zašeptal Matt s obavami, jestli je ještě najdou.

Stantler, jenž nenesl muže, se náhle prudce otočil a několika málo skoky zmizel ve tmě. Než se trenéři nadáli, byl zpátky, a jejich spacáky jim hodil k nohám.

„Děkujeme!“ vyhrkli zaskočeně a obdivně zároveň.

„Nejste ospalí?“ otočil k nim Stant konečně svou tvář.

„P-Promiňte, ale kdo jste?“ zeptala se ho místo odpovědi Mia. Bůhvíproč přitom mluvila podivně soucitným tónem.

„Říkejte mi Stant,“ požádal je muž.

„Stant,“ hlesli trenéři.

„Já jsem Mia,“ představila se mu Mia nesměle.

„A já Arthur.“

„Já se jmenuji Matt.“

Stant po nich blýskl černýma očima a pak zopakoval svou otázku: „Nejste ospalí?“

„Ne,“ odpověděl Arthur za všechny. Přitom se na sebe pevně podívali.

„Tak pojďme rovnou,“ pronesl Stant potichu. Pokémon, který ho nesl, pohodil hlavou a vyrazil směrem k severozápadu. Pak už jen tiše kráčel trávou. Druhý Stantler šel vedle něj.

Mia s Arthurem i Matt po Rayovi vrhali tázavé pohledy a když si byl Ray alespoň trochu jistý, že je muž neslyší, pověděl jim o jeho setkání s ním i o ztraceném kameni.

„Takže on nás teď vede za těmi Houndoomy?“ rozšířily se Mie oči. „Ale ti jsou přece…zlí,“ rozklepala se jako osika.

„Žádný pokémon není vyloženě zlý,“ opravil ji Matt a pohledy se upřely na něj. „To si vždycky musíme pamatovat. Na pokémony působí jejich trenér. A když jsou divocí, tak jen příroda,“ vysvětloval moudře.

„To je pravda,“ uznal obdivně Arthur.

„Díky,“ usmál se Matt.

Všichni tři se po sobě podívali a cítili napětí, které v jejich pohledech sídlilo, když mířili kamsi do tmy k doupěti Houndoomů – pokémonů, kterých se ostatní pokémoni i lidi odpradávna báli.