Rayova pokémoní cesta

Fialová

Ray si připadal jako ve snách. Temná noc a stále stejná krajina mu vymývaly z hlavy veškeré myšlenky. Jak dlouho už asi jdou? Dvě, tři hodiny?

Stant včele skupinky se konečně zastavil. Naproti němu se černala temná stěna. Šumějící les.

„Tady Houndoomové žijí?“ zeptal se Arthur, prohlížeje si střídavě les a nepokojné Stantlery po Stantově boku.

Ray s Miou a Mattem se téměř nezmohli na slovo, jak byli unavení.

„Ne,“ zakroutil hlavou Stant, „tady žije má rodina.“

A potom vydal hlasitý troubivý zvuk, který se rozlehl po celém okolí. K jeho hlasu se ihned připojili i oba Stantlerové.

Les ožíval. S tlumeným praskáním se z jeho stínu vynořovaly desítky, možná stovky pokémonů.

„To jsou Stantlerové?“ vydechla Mia.

Paroží pokémonů se zaleskla, když tvorové vyšli na otevřenou louku, a sporý svit měsíce vytvořil jejich klikaté stíny. Všichni Stantleři do jednoho si čtyři neznámé lidi prohlíželi s vysokou mírou nedůvěry v očích.

„Jdeme za Houndoomy!“ pronesl Stant nahlas.

Mezi Stantlery to zašumělo. Ohlíželi se jeden na druhého a pomalu ustupovali do stran, jak se mezi nimi prodírala jedna samice.

Stant jí vyšel naproti.

Podle Raye už musela být Stantler velmi stará. Srst za dlouhá léta života nabrala stříbřité barvy a ladně rostlé parohy se honosily nespočtem výběžků. Dvě fialové koule v jejich větvích jasně zářily.

Samice přišla až ke Stantovi a pak se na něj podívala starostlivýma očima.

„Vrátím se zase za vámi,“ pošeptal jí Stant a ona mu olízla obličej. „Jednou se tam musím vydat,“ tiskl k ní tvář, „a tahle noc je ten správný čas.“

Stantleří samice mu něžně otřela čenich o tvář, jako matka loučící se se svým dítětem. Když od ní Stant poodstoupil, prosebně zakňučela.

„Vrátím se, matko,“ slíbil jí on.

Ray cítil, jak jím prostupuje silný smutek nad tím, co se dělo. Proč musel ten muž žít s pokémony v divočině?

Ze stáda se oddělili další tři Stantleři, ne menší, než ti, kteří Raye zachránili. Tihle tři pokémoni a jeden, který putoval neustále vedle Stanta, teď přišli k Rayovi, Mie, Arthurovi a Mattovi.

„Nasedněte,“ vyzval Stant trenéry klidně a přišel jim na pomoc. Stará samice za ním jen hleděla. V jejích očích se zrcadlilo to, jak nerada pouští muže pryč od svého stáda.

Když Ray i Mia s Mattem a Arthurem seděli na hřbetech Stantlerů a cítili teplo sálající z jejich těl, připadali si mnohem bezpečněji před tím, co je čekalo.

Stant znovu vydal troubivý zvuk, vyhoupl se na svého pokémona a pak už se vydal k západu mezi další kopce.

Čtyři Stantleři s trenéry vyrazili za ním.

***

Tentokrát už se Rayovi ani nikomu jinému spát nechtělo. Putovali dál do neznámých končin a i hluboký les se jim brzy ztratil mezi okolními pahorky.

Všichni čtyři trenéři přemýšleli. Rádi by věděli, co se Stantovi stalo, ale báli se ho zeptat.

Muž je vedl neomylně vpřed. Zdejší kraj znal moc dobře a jeho Stantler neustále zrychloval. I ostatní nabírali neuvěřitelnou rychlost.

Kolem půlnoci se krajem nesl tlumený dusot, jak se pět postav hnalo krajem na velikých pokémonech, jejichž paroží jakoby vyhlížela svůj cíl.

Ray se na Stantlerově hřbetě držel jako klíště. Nohama i rukama pevně objímal jeho tělo přitisknut k hnědé srsti a očima slzícíma od studeného větru sledoval tmavou trávu, z níž mu do obličeje vylétávaly krůpěje vody vyzvednuté Stantlerovými kopyty.

Mie se dařilo jet poměrně vzpřímeně, ale jen díky tomu, že Stantleří klus byl ohleduplný. Matt i Arthur na tom byli stejně jako Ray.

Zastavili se, když už skoro nikdo necítil ruce ani nohy. Rozbolavělé svaly měli napjaté k prasknutí a jakmile sestoupili na zem, svalili se do blátivé trávy.

„Vstávejte,“ vybídl je Stant s kamenným výrazem. „Teď už půjdeme pěšky.“

Krajina se téměř vůbec nezměnila. Příroda i nadále dávala na odiv kopce bránící širšímu rozhledu, a tak jediné, co mohlo poskytovat zajímavou podívanou, byly hvězdy.

Matt na ně koukal s vyvrácenou hlavou a když zakopl o Miinu nohu, rychle se vzpamatoval.

Trenéři se snažili najít něco, co by naznačovalo přítomnost ohnivých Houndoomů, nic ale nenašli. Vršky byly stejné jako kdekoliv jinde.

Zatímco nebe nad nimi pomrkávalo bělavými světýlky, Ray se ocital v temných myšlenkách. Houndoomové museli mít přece nějaký důvod, aby mu kámen vzali, ale jaký? Neméně úporně přemítal i o samotném průvodci, jenž je vedl opuštěnou zemí.

„Je tu někde voda,“ vyrušila ho z rozjímání Mia.

Ray se zaposlouchal do klidného bublání.

„Tady za těmi kopci teče řeka,“ přikývl Stant a ukázal na vrchy před nimi.

„Musíte to tady znát opravdu dobře,“ složila mu Mia poklonu a Ray nemohl nepostřehnout zvláštní tón nutící Stanta k dalšímu hovoru.

„Od svého dětství,“ pravil muž a dál vytrvale stoupal do svahu. „Bydleli jsme v malé osadě kus na jih. Ale dnes už tam myslím nic není.“

Arthur, Ray a Matt mlčky pokračovali v cestě. Bedlivě ale poslouchali, jak Mia mluví se Stantem.

„Rodiče umřeli už když jsem byl malý kluk,“ řekl Stant možná až příliš srozuměný s takovou událostí, „a mě pak dali do sirotčince.“ Hlas mu potemněl a nabral nenávistný odstín.

Ve stejný okamžik se ale výprava ocitla na vrcholku kopce.

Konečně Ray i jeho přátelé uviděli něco, co tak snadno předvídatelnou krajinu dělalo zajímavější. Pod kopci tekla kamenitá řeka rozdělující kraj na dvě poloviny. Ta kopcovitá a plná luk se za vodou měnila v mírně zvlněný les, kde zlověstně skřípaly větve kolébajících se stromů. Jehličnany trčely vysoko k obloze sápajíc se po hvězdách tak jasně předvádějících rozdíl mezi nimi a tmavými stromy.

„Je to…strašidelné,“ polkla Mia. „Tady Houndoomové žijí?“ ujistila se a Stant přikývl, aniž by spustil oči z černého hvozdu.

„Místo jako stvořené pro temné pokémony,“ souhlasil s Miou Ray.

„A nejen pro temné,“ promluvil Stant a vítr mu pocuchal už tak divoké vlasy. „Tam v lese žije neuvěřitelná spousta pokémonů. Některé z nich vídám často, jiné méně. A jsou i tací, které jsem zahlédl jen jednou jedinkrát…“

Pak se dal z větrného vršku dolů k vodě. Tráva mu lechtala bosé nohy a pozdní sníh ho trochu zábl. Byl na to však už dávno zvyklý.

Ray s ostatními ještě zůstali nahoře a dívali se, jak si muž sedá na veliký balvan u vody a zamračeně hledí k lesu na druhém břehu.

„Nevím proč, ale je mi ho líto,“ řekl pohnutě Arthur.

„Já vím, proč,“ opáčil tiše Ray. „Vždyť přišel o mámu s tátou ještě když byl malý.“

„Ale jak se pak dostal sem do divočiny, když říkal, že ho dali do sirotčince?“ nadhodil Matt.

Poté se všichni vydali k řece za Stantem.

„Půjdeme tam ještě teď v noci?“ zeptal se ho Matt a posadil se vedle něj na kámen. Ten byl o něco málo nižší než ten, na kterém seděl Stant, a tak Matt na muže musel vzhlížet od jeho nohou.

„Měli bychom,“ přikývl Stant. „Houndoomové přece nemůžou být tak zlí, jak se proslýchá?“ sklonil zlomeně hlavu, aby nikdo neviděl jeho nenadálé slzy.

Mia s Rayem a Arthurem přišli blíž.

„Povězte nám, prosím, co o Houndoomech víte,“ požádala ho Mia. Také si našla vhodný kámen v řečišti a usadila se na něm obtékána vodou. Arthur s Rayem ji následovali.

„Nesnášel jsem to tam,“ zaskřípal zuby Stant, „v tom sirotčinci! Ženské, které nás měly vychovávat, všichni lidi okolo…,“ rychle v něm rostl dlouho skrývaný vztek.

Ray pohlédl na něj a pak na řeku. V jednom místě se divoce vlnila – přesně jako Stantův hněv.

„Nejhorší ale byla ta jedna z nich,“ mluvil Stant dál o lidech, kteří měli o něj a o další děti se stejným osudem, pečovat. „Ona nenáviděla mě a nenáviděla všechny, co jsme byli v tom domě. Jak mohla, bez důvodu nás ztřískala a křičela na nás. Strašně moc křičela.“

Mia ho sledovala přimhouřenýma očima. Matt s Arthurem hleděli do vody. Ray upřeně pozoroval ve větru se houpající špičky stromů za ním.

„Já i všichni ostatní jsme z ní měli hrůzu a dlouho do noci jsme brečeli, když jsme se převalovali na modřinách, které jsme měli od její hole.“

„To vás byla tak…?!“ svraštila Mia soucitně čelo. Ray pociťoval nenadálý nárůst zloby.

„Mlátila nás, kdy mohla, ano,“ přisvědčil Stant a nechal dál mluvit svůj zoufalý příběh. „Od jistého dne se ale aspoň něco zlepšilo,“ usmál se náhle zasněně a ten úsměv působil jako vysvobození pro něho samotného i pro poslouchající.

Nikdo se nemusel na nic ptát, Stant mluvil dál: „Nevím proč, ale k sirotčinci noc co noc přibíhal jeden Houndoom. Sedl si pod okna a čekal, jestli někdo z dětí nevyhlédne ven. Pamatuju si, jak mě jeden kamarád vzbudil a řekl, že na zahradě sedí veliký stín,“ vyprávěl Stant s blaženým výrazem. „Vstal jsem a vidím, jak jsou všechny děti nahrnuté u oken a koukají ven. Tak jsem se tam podíval taky.“

V řece cosi žbluňklo a když Ray uviděl Poliwaga, bázlivě vykukujícího z vody, obrátil pozornost zase zpět ke Stantovu příběhu.

„Od té doby,“ řekl muž, „jsem každou noc chodil s Houndoomem ven do zahrady a hrál jsem si s ním. To my bylo asi sedm let.“

„Takže ten Houndoom chodil za vámi?“ zeptal se opatrně Arthur.

„Nejspíš,“ dal mu zapravdu Stant. „Jednou v noci se ale v zahradě objevila ONA. Už delší čas větřila, že v noci nespím,“ vzpomínal muž se zlobně se lesknoucíma očima. „Když mě našla, začala strašně ječet, nejdřív na mě a pak i na Houndooma. A pak přišlo snad to nejhorší, co jsem kdy zažil,“ Stant si s bolestnou vzpomínkou sáhl na bok. „Popadla hůl a mlátila mě jako šílená a já si pamatuju, jak můj křik vzbudil celý dům,“ roztřásl se. „Než ale zasadila další ránu, Houndoom se jí zakousl do ruky a ona začala vřískat. Z domu se vyvalily děti, všichni na ni zírali, nikdo jí však nepomohl,“ dodal s krutou radostí. „A pak přišlo něco, co mi až do dnešního dne nedovoluje ukázat se Houndoomům na očích.“ Stant lítostivě schoval hlavu do dlaní. „Vzala tu, tu hůl,“ vzlykal, „a několikrát s ní plnou silou udeřila do Houndooma. On strašlivě skučel, ale ona nepřestávala. A já, místo abych se mu snažil pomoci tak, jako on předtím mně, jsem jen stál a plný strachu z té šílené ženské jsem se nemohl hnout,“ bědoval Stant a přerývaně dýchal. „Když jí hůl někdo vyrval z ruky, byl Houndoom úplně zubožený a téměř se nehýbal. Ležel na zemi a těžce oddychoval.“ Stantovi do vousů tekly slzy. Umouněné tváře pokreslily slané cestičky, jak muž plakal, zoufalý nad svým vlastním selháním. „A pak,“ zmohl se ještě na několik slov, zatímco Ray, Mia, Arthur a Matt ho zděšeně sledovali, „se objevili další Houndoomové a toho zraněného odnesli pryč. Ta vychovatelka na mě pak začala řvát a já slyšel jak křičí “Proč tě nezabili jako tvoje rodiče?!““

Stant se svezl po kameni a klekl si do vody. Studená řeka mu omývala kolena a polykala jeho slzy. Ray byl naprosto ochromený. Oči měl stejně jako ostatní zaplaveny zadržovanými slzami a hlavou mu tepal hrůzný zmatek z toho, co kdysi vykřikla ona žena.

Z lesa se náhle ozvalo zavytí.

Stantleři, kteří sem Stanta a trenéry přinesli, se poplašeně rozhlédli a přimkli se blíž k sobě, připraveni bránit se svým parožím.

„Houndoomové!“ vykřikla Mia. V jejím hlase nečekaně zazněl i podtón paniky. Děs z toho, co měli Houndoomové v minulosti udělat. Připravit o rodinu muže, který se teď spěšně vrhal ke znepokojeným Stantlerům.

„Půjdeme do lesa!“ řekl rozhodně a vyhoupl se na hřbet jednoho z pokémonů.

„Teď?“ odvětil Arthur s neskrývaným strachem.

„Ano, hned teď.“

Z hloubi lesa k nebi zprudka vyrazilo fialové světlo. Dlouhý tmavý paprsek barvil svit hvězd do temné vínové a několikanásobně se odrážel v proudu řeky.

„Co to je?!“ vykřikli všichni včetně Stanta.

Z dálky se ozvalo další vytí a hromové štěkání.

„Jdeme!“ zařval Stant.

Jeho Stantler se zprudka odrazil a jediným skokem překonal řeku.

Ray neváhal a také nasedl na jednoho Stantlera. Nevěděl proč, ale měl pocit, že ten fialový paprsek souvisí s jeho kamenem. Pobídl Stantlera a pak už se i on a Mia s Mattem a Arthurem ocitli na druhém břehu před hranicí temného lesa.

„Dál byste se neprodrali,“ seskočil ze Stantlera Stant a kvapně ho pohladil po starostlivě nataženém čenichu. Pak zmizel v lese.

Jakmile Ray s přáteli ucítili pevnou zem pod nohama, nečekali a vrhli se za mužem do tmy lesa.

„Stante, počkejte!“ volali na něj, jak se jim pletly pod nohama kořeny a spadané větve.

Stant však uháněl vpřed a mrštně se vyhýbal hustému stromoví.

Fialové světlo sílilo a jeho paprsky si razily cestu propletenými větvemi.

„Co to má být?!“ vykřikl Arthur v běhu a Matt zachytil Miu, která zakopla. Pak běželi dál.

Další zavytí. Byla v něm slyšet bolest.

„Nechte je, ať jste kdo jste!“ vykřikl zoufale Stant. Cítil, že musí Hondoomovi oplatit to, že se ho tenkrát zastal a málem kvůli tomu zemřel. Cítil, že musí napravit svou chybu, když mu nepomohl a cítil to i přes to, co se tehdy dávno v noci o Houndoomech dozvěděl.

Ještě několik zmatených kroků a Ray vyrazil za Stantem přímo na široký palouk v lese. Mia a Matt s Arthurem doběhli hned za ním. Stant vyděšeně zíral na výjev před sebou. Palouk byl zaplněn vyděšenými Houndoomy, kteří tvořili těsnou záplavu těl kruhovitě se tlačící kolem středu palouku. Tam zápasil další Houndoom s fialovým světlem, jež nepochopitelně vycházelo z jeho tlamy.

„Co to děláš?!“ zakřičel na něj Stant.

Pokémoni vrčeli a štěkali a jeho ani trenérů si nevšímali. S obavami a bojovností se znovu a znovu vrhali do kruhu fialového světla, kde se zmítal jejich druh.

„To je můj kámen!“ všiml si Ray náhle toho, co Houndoom svíral v tlamě. Oblý kámen jasně zářil, nelítostně sevřený mezi zubatými čelistmi, zanechávajícími na něm provazce slin. Minerál však dál zůstával hladký, jakoby mu ostré tesáky nepůsobily žádné škody.

Houndoom s kamenem v tlamě pohlédl na Stanta a s úlevou zavřel oči. Záře kameně však nečekaně narostla, jakoby se předmět vzpouzel.

„Nechte ho být!“ vykřikl Ray a bezhlavě se vrhl vpřed. Nemohl už déle snést pohled na ten kámen, jak je bezmocně svírán ostrými zuby.

Mia vyděšeně vykřikla, ale než se Ray stačil dostat až k Houndoomovi a vyrvat mu předmět z tlamy, pocítil v hlavě známý tlak a zastavil se.

Záře kamene se změnila na klidnou modř.

„Nic se neděje, Rayi,“ ujistil chlapce v jeho myšlenkách, „už je vše dobré.“

„Ale on na tebe útočí!“ zakřičel zoufalý Ray nahlas.

„Rayi, s kým to mluvíš?!“ vyděsilo Miu trenérovo chování.

„Už je vše dobré,“ řekl hlas znovu a modrý svit pomalu ztrácel ostrost. Palouk zalilo klidné namodralé světlo.

Houndoomové se značně zklidnili. I nadále však sledovali předmět, který teď jejich druh nechal spadnout do studené trávy, připraveni zaútočit.

Stant přiběhl blíž. Podíval se na Houndooma. V ten okamžik si byl jistý, že je to ten samý pokémon, jenž ho kdysi bránil.

„Já…,“ promluvil Stant, ale Houndoom zavrtěl hlavou.

Každý, kdo v tu chvíli stál na palouku hluboko v lese na území obávaných Houndoomů, náhle uslyšel zvláštní zvonivý hlas.

„Měl bys právo se na nás hněvat, ale my to neudělali.“

„Co, cože?!“ zarazil se Stant a rozhlédl se.

V trávě u Rayových nohou modře světélkoval tajemný kámen a stejnou modří planuly i oči velkého Houndooma uvnitř kruhu nočních pokémonů.

„Někdo používá telepatii,“ pronesl Arthur zmateně a rozhlédl se. Snad doufal, že přímo zjistí, kdo to promlouvá, ale neuvědomil si, že ten je přímo před nimi.

„Houndoome?“ zašeptal Stant.

„Museli jsme využít tvého přítele,“ otočil se pokémon na Raye. „Souhlasil s tím, odpusť nám náš vpád, který vás tak vyděsil. Ale jak slyšíte, tvůj přítel nám pomáhá promluvit a vysvětlit něco, co mělo být řečeno už před mnoha lety.“

Ray zvedl kámen ze země a s napřaženýma rukama si ho prohlížel.

„Opravdu ti nic není?“ zeptal se jako ve snu.

„Neměj strach,“ odpověděl mystický hlas a pak už zase promlouval z Houndoomovy mysli.

„Není to naše vina, že jsi přišel o rodinu,“ řekl Houndoom skrz prostředníka a otočil se ke Stantovi. „Běželi za námi lovci. Lovci s puškami. Ti pošetilci si mysleli, že přinášíme neštěstí. Lidé si toho moc vymyslí a často to škodí jim samotným i pokémonům.“

„Ti lidé byli na…na lovu? Lovili VÁS?!“ zděsila se Mia a zakryla si ústa rukou.

„Ano, ale pak se objevily další dva lidé,“ vyprávěl hlas. „Muž a žena. Křičeli na lovce, aby přestali střílet, že to, co dělají, je hloupost.“

Houndoom švihl ocasem a přestože jeho oči zářily modře, Stant i všichni ostatní viděli jeho lítostivý pohled červených očí skrývajících se za modrým příkrovem.

„Bránili vás,“ přikývl Arthur.

„Ano, postavili se na naši stranu. Jako jedni z mála pokémonům rozuměli,“ mluvil dál Houndoom a z jeho tlamy unikl bolestný zvuk žalující na tu noc, o níž vyprávěl.

„Co bylo dál?“ zeptal se opatrně Stant, přestože tušil, co přišlo pak.

„Lovci vystřelili, ale netrefili nás,“ přikývl hořce Houndoom. „Ti dva lidé vykřikli a zhroutili se do trávy. V tu chvíli se naše smečka otočila a vrhla se k bezhlavému útoku na lovce. Způsobili jsme jim velká zranění a na naší straně jako zázrakem bylo jen lehce zraněno několik z nás. Tedy Houndoomů. Na NAŠÍ STRANĚ však došlo ke dvěma obrovským ztrátám,“ dramaticky se odmlčel. „TAK zemřeli tvoji rodiče, Luthe.“

„Luthe?“ zkrabatil Matt čelo.

„To je moje pravé jméno,“ řekl Stant plačtivě. „Luthon, ale mamka, maminka mi vždycky říkala…“

Stant se rozplakal a vrhl se Houndoomovi kolem krku. Pokémon však ještě okamžik nehybně stál.

„Lovci pak lidem řekli SVŮJ příběh o tom, jak jsme na ně zaútočili, pokousali je a zabili tvé rodiče,“ Houndoomovy oči pomalu ztrácely modrý svit. „Je mi to moc líto, Luthe!“

„Mně je všechno taky líto,“ zaskučel muž, když pokémonovy oči nabraly přirozenou barvu. „Je mi líto, že jsem ti nepomohl, tenkrát v té zahradě… jen jsem stál a…a…“

Houndoom mu vlídně olízl tvář a pak se mu opřel hlavou o rameno.

Tmavě modrý kámen v Rayových rukou potemněl a znovu nechal hvězdy a měsíc, aby ho osvětlily svým kouzelným světlem.

***

Přicházelo svítání. Luth vedl Raye, Miu a Matta s Arthurem zpět k řece, kde čekalo pět Stantlerů. Lesem poskrovnu prosvítaly jemné paprsky. Houndoom, který šel vedle Lutha, jimi se zálibou proskakoval.

Zanedlouho se před jejich zraky znovu objevila klokotající řeka, zaoblující kameny až z Ledových hor, a kopce kolem zalilo přívětivé ranní slunce.¨

Stantleři nadšeně zatroubili, když se Luth s ostatními vynořili z lesa. Hbitě přiskočili a přenesli je zpět na kopcovitou stranu. Houndoom přeskákal po kamenech a když spočinul na břehu vedle Stantlerů, opatrně se s nimi snažil dorozumět a umožnit jim tak pochopit noční dění.

***

Cesta zpět do Stantleřího lesa byla už mnohem veselejší.

„Hej, Rayi!“ křičela rozpustile Mia, jak sebou hrkala na Stantlerových zádech. „Ně-ně-nějak se-se stěží dr-dr-drž-íš!“

„Ty-ty máš co-co říkat,“ odpověděl jí Ray trochu pobouřeně, jak se zoufale snažil udržet se.

Luth se hlasitě smál a dával všem rady, jak se nejlépe chytit, aby nespadli.

„Víte, co jsem vám ještě neřekl?“ zavolal na ně hned po tom, co se Mattovi podařilo zažehnat pád.

„Co?“ opáčili trenéři rozjaření z divoké jízdy a nadšeně pozorovali skákajícího Houndooma.

„Proč vlastně žiju s pokémony!“ odvětil Luth.

„A proč tedy?“ zajímalo nejen Arthura.

„Víte, z toho sirotčince jsem utekl,“ dal se Luth do vyprávění. Hlas už měl teď úplně jiný, než když o svém životě mluvil v noci. „Našla mě ale skupinka Stantlerů včele s mojí matkou. To je ta veliká samice,“ dodal honem, přestože všem to bylo jasné. „Od té doby se o mě starala ona a ostatní Stantlerové. Od té doby mám znovu rodinu,“ zasnil se. „A teď se moje rodina rozšířila o dalšího člena!“ natáhl ruku a jak jel na Stantlerovi, jenž dával hlasitě najevo svůj souhlas s Luthovým vyprávěním, pohladil po hlavě Houndooma, běžícího po jeho boku.

Kopce je navedly správným směrem a když dorazili do jejich lesa, vyšli jim Stantleři naproti. Stříbrná samice se se Stantem radostně přivítala a pak očichala i přijíždějící Stantlery a trenéry, kteří na nich seděli. Houndooma přijala až nečekaně přívětivě.

***

„A kam vlastně půjdete teď?“ ptal se Stant kolem poledne, když Mia připravovala oběd. Trenéři si řekli, že by mohli na jídlo zůstat u Stantlerů a Lutha pozvali k sobě.

„Dál na jih do Olivínového města,“ odpověděli mu všichni jednohlasně.

K Rayovi se natáhl Stantler, který ho vezl po pláních, a ukousl mu kus jablka. Ray se nejdřív pěkně polekal, ale pak se rozesmál.

„Docela si vás oblíbili,“ pokýval hlavou Stant. Prohlížel si spokojené výrazy čtyř okolo stojících Stantlerů a do tváře mu znovu pronikal zasněný výraz.

„My je taky,“ zasmáli se Ray s Miou, Mattem a Arthurem.

„Mohli by vám pomoci v cestě,“ pravil náhle Stant stále s tím zasněným výrazem. Řekl to tak samozřejmě, jakoby to už ani jinak nešlo. Stantleři na návrh hlasitě souhlasně zahučeli.

„Jako, že bychom jim jeli na zádech?“ podivil se Arthur.

Rayovi se ten nápad docela zamlouval. „Pro trenéry pokémonů jako my to bude cenná zkušenost, putovat kus cesty na Stantlerech!“ přivítal nápad nadšeně.

„Myslíš?“ zapochybovala na okamžik Mia, ale pak se jí rozzářily oči. „Vlastně by to nemuselo být tak špatné!“

***

Přestože oběd už měli v sobě, nevyrazili ihned. Na Arthurovu radu ještě pár hodin počkali, než jim úplně slehlo. Navečer se ale přecijen všichni trenéři, Stantlerové a Houndoom s Luthem shromáždili na louce před lesem.

„Ponesou vás dost rychle,“ ubezpečoval Raye Stant, když viděl jeho nedočkavý výraz toužící po dalších dobrodružstvích.

Ray už v duchu přemítal o jeho dalších zápasech na stadionech a hlavně o tom nejbližším v Olivínovém městě.

„Hodně štěstí,“ popřála Stantovi Mia.

„I vám,“ odhalil muž silný chrup. „Nebýt toho kamene, Rayi, nikdy bych se nejspíš nedozvěděl pravdu,“ potřásal si Luth se všemi trenéry rukou.

„Pak byste měl poděkovat jemu,“ zazubil se Ray a jak už seděl na Stantlerovi, ještě natočil batoh.

„Díky, ať jsi kdo jsi!“ zavolal do něj Stant a poklepal rukou na chlopeň ruksaku. Ten se na okamžik rozzářil a pak pohasl.

„Zajímalo by mě, co je ten kámen vlastně zač,“ snažil se Arthur přijít té záhadě na kloub.

To už ale na Stantlerech seděli i Matt s Miou.

„Tak nashledanou a hodně štěstí!“ zazněl plání Stanův silný hlas a parožnatí pokémoni se dali do pohybu.

„Nashledanou!“ zakřičeli trenéři v odpověď.

Ray se rychle ohlédl a chtěl ještě zamávat. Stantler ale zrychlil, aby udržel krok s ostatními, a Ray měl na chvilku co dělat, aby nespadl.

On, Mia, Matt i Arthur pak pevně objali každý svého Stantlera a nechali se odnášet pryč po travnatých pláních, kde se navečer zavíraly tisíce květů modrých šafránů.