Rayova pokémoní cesta

Spoušť v záhonech

Po několika dnech kodrcavé jízdy na Stantlerech už jen málokdo cítil nohy. Přestože mezi jízdou dělali dlouhé přestávky, pro někoho, kdo na pokémoní hřbet nebyl zvyklý, nebylo takové putování dvakrát pohodlné.

Nesporné výhody však jízda měla. Za několik málo dní se Ray, Mia, Arthur a Matt dostali tak daleko, že by jim to pěšky trvalo přinejmenším čtyřikrát déle a ještě by ani nebyli tam, kde teď. Jelikož mířili neustále k jihu, okolí se již velmi změnilo. Po sněhu dávno nebylo nikde ani památky a jak Mia říkala „Co bychom za něj teď dali?!“, měla úplnou pravdu. Podnebí se rychle oteplilo a kopcovatá krajina severu se změnila na skalnaté, trávou poskrovnu zarostlé planiny, střídající se s nečekaně hustými listnatými lesy.

Ledové hory jim z dohledu zmizely již před několika dny.

„Tak kde teď jsme?“ zeptal se Matt při jedné pauze pod korunami malého lesíku.

„Do Olivínového města to je ještě kus cesty, ale pokročili jsme vážně rychle,“ pohladil svého Stantlera po hlavě Ray, jak nakukoval do pokénavu.

„Docela dlouho už jsme neviděli žádného trenéra,“ posteskla si po zápasení Mia.

„Jo, naposledy včera toho vlasatého kluka,“ zašklebil se Arthur. „A přijde mi, že vám oběma dal docela zabrat,“ dodal kousavě.

„Ale oba jsme vyhráli,“ ohradil se Ray a vypnul pokénav.

„Mohli bychom zase poslat nějakou hlídku,“ napadlo Matta.

Ve dnech putování se Stantlery totiž nepostupovali po cestě. Ubírali se za kopci mimo ni, protože taková karavana Stantlerů by jistě budila podezření, ať už by potkali kohokoliv. Proto jednou za čas vyslali napřed jednoho z nich a čekali, jestli jim dá zprávu o nějakém bojechtivém trenérovi.

„Tak já se půjdu podívat,“ navrhl Ray a už vstával.

„Tys byl na výzvědách včera,“ ohradila se Mia. „Teď je řada na mě.“

„Jak chceš,“ pokrčil Ray rameny a pomohl Mie na Stantleří hřbet, přestože už to vůbec nepotřebovala.

„Za chvíli jsem tady!“ zavolala na ně a zmizela z dohledu.

„To jsem docela zvědavý, jestli někoho najde,“ nadhodil Arthur.

„No, třeba místo toho zase narazí na nějaké zbořeniště, jak tomu bylo někdy minulý týden,“ zasmál se Matt.

„Podle mě to byla ta stará opuštěná osada, o které mluvil Stant,“ napadlo Raye. „Byl tam i takový divný veliký barák se zarostlou zahradou…“

„Jo, to by mohl být ten sirotčinec, děsivé místo,“ oklepal se Arthur.

Chvíli ještě seděli a když se Mia dlouho nevracela, chystali se, že se po ní půjdou porozhlédnout.

„Tak kde vězí?“ vyhoupl se na Stantlera Ray a následovali ho i Matt s Arthurem.

„Kousek popojedem a uvidíme,“ dal se do klusu Arthur.

Matt s Rayem vyjeli za ním.

Jakmile se vymotali ze stínů hájů a osamocených stromů obalených svěžím listovím, objevila se před nimi cesta do Olivínového města. Miu však nebylo nikde vidět.

„Mio!“ zavolali trenéři nahlas.

Z košatého habru nedaleko od nich se vzneslo hejno ptačích pokémonů, ale po dívce nebylo nikde ani stopy.

„Kde je ta holka?“ zakroutil hlavou Arthur.

Nechali Stantlery jít po cestě, aby na Miu případně narazili. Ušli však jen několik dalších metrů, kdy se z křoví nalevo od nich, napojujícího se na hluboký les, ozvalo tlumené mluvení.

„Kluci,“ huhňala Mia, „to jste vy?“

Ray naráz seskočil na zem a když vlezl mezi mladé stromky, objevil široký palouk porostlý nespočtem keřů lákavě vyhlížejících bobulí. Uprostřed mýtiny seděla Mia, v ruce několik modročervených plodů, ústa narvaná k prasknutí.

„Ahoj,“ pozdravila zdráhavě a z úst jí přitom vypadlo několik kuliček.

Ray se rozesmál.

„Tady je!“ houkl za sebe na Matta a Arthura. Ti se vzápětí objevili za jeho zády.

„Teda Mio, my tam na tebe čekáme a ty se tady cpeš,“ zamračil se naoko Arthur.

„Jo,“ přisadil si Matt, „tos nám nemohla říct, že jsou tady nějaký bobule?“

Všichni se sesedli na palouku a pustili se do sladkých plodů.

„Ta chuť mi něco připomíná,“ zamyslel se Matt a podal pár plodů i Stantlerovi.

„Mně taky,“ rozkousla Mia přemýšlivě další bobulku. „Už vím! Nebylo to v nějakém z dortů v cukrárně U Delibird?“

„To bude ono!“ vzkřikli ostatní, jak se rozpomněli. „To byly vynikající zákusky!“

Nasbírali si trochu ovoce a pak si lehli na palouk, pozorujíce obláčky plující po modré obloze.

„Je tady ale krásně,“ přivřela blaženě oči Mia.

Náhle však Matt znepokojeně promluvil: „Hej, poslouchejte chvíli! Neslyšíte nic?“

Ray, Arthur i Mia se posadili a zaposlouchali se.

„Já neslyším nic,“ pokrčila rameny Mia, přecházejíc okolo keříků s ovocem a házela si do úst další bobule, o kterých se z pokénavu dozvěděli, že je to nejranější ovoce ve zdejší oblasti. Několik z nich jí přitom popadalo na zem a když se pro ně Mia shýbla, zamotala se do trnitých úponků okolních keříků a natáhla se do trávy.

Matt se rozesmál.

„Co se tlemíš?“ vyjela na něj Mia, ale taky se smála. Matt jí pomohl na nohy. „Uch, díky.“

Ostatní se mezitím znovu pustili do sbírání plodů.

„Já už taky něco slyším!“ ozval se odkudsi z houští Rayův hlas. Při sbírání zalezl tak, že ho nebylo vidět.

„Jo a až vylezeš, můžeš nám říct, co,“ zašklebil se Arthur a přišel k Mie a Mattovi.

Za chvíli se z křoví vyšmodrchal i Ray. „Poslouchejte,“ řekl se zdviženým prstem.

Bylo ticho.

„To už jsme slyšeli,“ mávla netrpělivě rukou Mia, „totiž nic,“ zašklebila se.

Okamžik nato se ale opravdu ozvalo neurčité hřmění, které rychle zesílilo a pak se zase ztratilo. Stantleři však nevypadali nijak znepokojeně.

„Co to znamená?“ řekla si Mia. Moc ji to ale nezajímalo a dál se cpala malinovitým ovocem.

„Vypadněte! Běžte odsud! Kšá, kšá!!!“

Odněkud od cesty za řídkým okrajem lesa přicházel podrážděný hlas.

Stantlerové zvedli hlavy a pak se na sebe podívali.

„Co se děje?“ zeptal se jich Ray.

Jeden z nich pohodil hlavou směrem k severu.

„Chtěli byste se vrátit?“ zeptal se Arthur chápavě.

Stantlerové přikývli.

„Ale proč tak najednou?“ posmutněla trochu Mia.

„Dávali nám to najevo už včera Mio, nevzpomínáš si?“ upozornil ji náhle Ray. „Ale my jsme to tak nějak nevnímali…“

„Máš pravdu Rayi, to jejich chování ale mluvilo jasně,“ přisvědčil Matt.

„Stantlerové jsou hodně plaší a vypadá to, že tady někde poblíž jsou lidé,“ vysvětloval Arthur a pohodil hlavou k místům, odkud se ozýval ten nepříjemný hlas.

Stantlerové natáhli hlavy ke čtyřem trenérům a jemně jim olízli obličeje.

„Tak hodně štěstí na zpáteční cestě,“ usmál se Ray a pohladil jednoho z nich po čumáku.

„Jo a pozdravujte Stanta a ostatní,“ připojila se Mia a nechala Stantlera, aby od ní poodešel.

„Nashledanou!“ zavolali pak všichni čtyři společně, když se Stantlerové prodrali mezi stromky ven z hájku a na okamžik se zastavili na cestě, odkud k trenérům vrhali přátelské pohledy skrz husté listí. Pak vydali silné zamručení a tryskem odběhli pryč.

Ray za nimi zůstal koukat a stejně tomu bylo i u Miy, Matta a Arthura.

„Byli vážně moc fajn,“ pravil zvesela Matt.

„Myslím, že jsme si je oblíbili všichni,“ přikývl Arthur.

„Tak neslyšeli jste?! Pryč! Táhněte odsud!“ prořízl náhle vzduch ostrý ženský hlas.

„To nebylo na nás, že ne?!“ polekala se Mia.

„Doufám, že ne,“ zarazil se Arthur. „S takhle ječící osobou bych se nechtěl dostat do žádného sporu.“

„Tak se pojďme podívat, na koho to křičí,“ navrhl Ray a vykročil.

„A ty se pořád necpi,“ popíchl Miu Matt, když se dívka opět věnovala bobulím. Mia chtěla něco říci na svoji obhajobu, místo slov jí ale z úst padalo ovoce.

„Padejte!“ běsnila nějaká mladá žena. K ní se hned přidalo několik děvčat a chlapců.

Celé pozdvižení trenéři spatřili až když prolezli lesíkem na druhou stranu. U cesty tam stál veliký popínavými rostlinami porostlý dům s rozlehlou zahradou. Po ní neustále pobíhalo několik dětí a jedna žena v bleděmodrých šatech komandující všechny okolo. Z domu právě do zahrady vyšel starý zahradník.

„Co se děje?“ zeptal se. Na hlavě měl slaměný klobouk. Prořídlé, ale stále zrzavé vlasy měl rozpuštěné po ramenou a vousy stejné barvy mu splývaly po prsa. Nosil hrubou košili a pracovní kalhoty.

Žena, které otázku položil, si ho vůbec nevšímala. Místo toho do všech stran dupala v modrých nadýchaných šatech a křičela, až se jí světlé vlasy normální délky třásly vzteky.

„Co se děje?“ zeptal se zahradník znovu. Trpělivost by mohla být jeho druhé jméno.

„Co se děje?!“ zopakovala otázku žena. „Už zase Dunsparceové, to se děje!“ řekla a rozčileně mrštila po jednom pokémonovi rýpacím kolíkem.

Rayovi, Mie, Arthurovi a Mattovi to přišlo dosti zajímavé nato, aby přišli blíž.

„Ehm, promiňte, ale co se tu děje?“ oslovila starého muže Mia.

„Dobrý den!“ rozzářil se on přívětivě.

„Vždyť vůbec není dobrý!“ poznamenala okamžitě žena za jeho zády a pak se otočila zpět do zahrady. „Ne! Nechte ty růže na pokoji!“ zavřeštěla a vrhla se vpřed.

„Omlouvám se, ale na co jste se to ptala, slečno?“ otočil se k Mie stařík.

„Co-co se to tu děje?“ zopakovala Mia. Poděšeně přitom sledovala ženu, jak po zemi hází vše, co jí přišlo pod ruku.

„Víte, my tady pěstujeme vonné rostliny,“ dal se do vysvětlování zahradník. „Připravujeme z nich vůně a ty pak v podobách kapalných používáme do parfémů, které prodáváme. Všechno to jsou přírodní látky,“ pochlubil se. „A k tomu všemu nám pomáhají pokémoni. Jsou tu totiž tací, kteří dokážou vycítit jakékoliv účinky bez toho, aby se voňavka musela nějak testovat. Prostě si přičichnou a když potvrdí, že látka není nebezpečná ani pro lidi, ani pro jiné tvory co jich na světě žije, můžeme pak parfém prodávat,“ povídal stařík.

„Aha!“ přikývla Mia. “Voňavky! Voňavky!“ letělo jí přitom hlavou. Nebyla sice nijak moc marnivá dívka, ale přesto – kolikrát se dostanete přímo do výrobny parfémů?

„A co se to tu děje teď?“ pozvedl obočí Arthur. Díval se přitom na ještě před chvílí čiperně pobíhající ženu. Teď už však jen s kyselým výrazem seděla v plechovém korytě s vodou a bezmocně lomila rukama pokaždé, když se ze země vynořil pokémon.

„Ach to, máme tu problém, víte,“ zamračil se stařík. „Často sem přicházejí Dunsparceové. Podrývají celou zahradu a okusují rostlinám kořeny. To nám moc škodí, protože naše drahocenné růže a ostatní rostliny pak většinou odumírají,“ sklopil muž oči.

„Dunsparce – ryjící pokémon – tento tvor je velmi plachý. Pokaždé, když ho něco vystraší, zavrtá se pozpátku do země,“ ozval se pokédex, zatímco si Ray, Mia, Arthur a Matt prohlíželi obrázek žlutomodrého pokémona s velkýma přimhouřenýma očima a rypadlem na ocásku.

„Vigo! Pojďte nám s nimi pomoct!“ křikl někdo ze zahrady.

„Omlouvám se, ale už musím jít,“ sdělil stařec omluvně trenérům.

„Můžeme vám také nějak pomoci?“ vyhrkla Mia.

Vigo se zastavil uprostřed kroku. „No, můžete se s námi pokusit vypudit odtud Dunsparcey,“ řekl pomalu. „Pochybuji ovšem, že se nám to povede. A mimochodem, jmenuji se Vigo.“

Ray a jeho přátelé se zahradníkovi postupně představili, odložili si batohy na lavičku u domu pod pnoucí růží a přispěchali za Vigem.

„Kde je Margareta?“ zeptal se zahradník malé dívenky.

Ta se pobaveně rozhihňala. „Je úplně mokrá, jak spadla do toho, hihihi, koryta, hihi.“

„Ale přijde sem až se převlékne?“ ujišťoval se Vigo.

Dívka se přestala zběsile hihňat a už mluvila normálně. „To nevím,“ sdělila jim to, co nechtěli slyšet, „říkala, že už má Dunsparceů plné zuby.“

„A kdo ne?!“ ozval se nějaký mladík zpoza zimostrázového keře tvarovaného do podoby Psyducka. „Akorát nám škodí. Mít jediného Ivysaura, vypadalo by to tu jinak.“

„Ivysaura?“ zpozorněl Arthur.

„Ano,“ přikývl Vigo unaveně. „Víte, Dunsparceové nesnáší aroma, které vychází z poupat Ivysaurů. Dokonce nesnáší i vůni cibulek Bulbasaurů, natož pak květy Venusaurů. Mít tak jednoho z nich…“

„Já-já Ivysaura mám,“ řekl pomalu Arthur.

„Tak to máte dobré, nebudou vás otravovat žádní Dunsparceové,“ odtušil stařík.

„Mohl bych vám ho půjčit,“ navrhl Arthur.

„Ach, to je šlechetné, mladý muži. Ovšem až vy s Ivysaurem odejdete, Dunsparceové se vrátí,“ řekl Vigo truchlivě.

„A co kdybychom se všichni pokusili najít nějakého Bulba-Ivy-nebo Venusaura?“ napadlo Raye.

„Jsou dost vzácní,“ namítl Matt.

„Ale za zkoušku to stojí,“ usmála se Mia. Vypadalo to, že je vše jasné.

„Jo, to by šlo,“ nasadil kyselý výraz Arthur. „Jen kdyby tady někde nějací žili…“

„To by nebyl problém,“ zavrtěl hlavou Vigo. „Oni tu i žijí, támhle za těmi kopci,“ ukázal k jihu Vigo, „ale jsou moc plaší. Už několikrát jsme se tam vydávali, ale našli jsme sotva jednoho a i ten utekl.“

Vypadalo to beznadějně.

„Stejně se tam můžeme vypravit,“ naléhal Arthur. „Jak jsem řekl, mám také Ivysaura, a tak by mohl nějaké přivolat…“

„A jak vlastně vypadá to odpuzování Dunsparceů?“ vyzvídal Matt.

„Vlastně nevíme. Jak říkám, nikdo tu nemá žádného vhodného pokémona,“ zavrtěl hlavou zahradník. „Dunsparceové v tomto kraji žijí už dlouhé věky. To my jsme pro ně tak trochu vetřelci,“ povzdychl si.

„To ale neznamená, že musí útočit na vaše zahrady,“ děla Mia se zdviženým prstem. „Myslím, že by klidně mohli žít všude okolo a vaši výrobnu nechat na pokoji. Vždyť kromě lesu s Bulbasaury a tak podobně,“ spláchla další pokémoní druhy máchnutím ruky, „je to tady plné květin,“ rozhlédla se po okolí. „Nejspíš trochu zpohodlněli, řekli si „Máme tu dost žrádla, proč bychom si ho vyhrabávali v přírodě? Můžeme jíst kořeny růží!“ Mia mluvila jako nějaký profesor. Ray, Matt, Arthur i Vigo na ni vytřeštěně zírali.

„Ehm, ano,“ přikývl nakonec zahradník. „Chtělo by to zkrátka zase Dunsparcey ponouknout k divokému životu.“

„A to se může podařit jen s Bulba a ostatními saury, tak je pojďme najít!“ prohlásil Ray.

„Jo,“ vyrazila ze sebe zelenající Mia. „No, ale, já, jaksi bych asi… Je mi trochu špatně, hehe,“ zašklebila se a dobrodružná nálada z ní rychle vyprchávala.

„Já ti říkal, že se nemáš tolik cpát těmi bobulemi!“ pravil triumfálně Matt.

„To jí ale teď moc nepomůže,“ zamračil se Vigo. „Dobrá, pojďte tedy všichni k nám do domu. Uvidíme, co bychom tam proti tomu břichobolu našli,“ a vykročil ke dveřím. Pak se však ještě otočil: „Ale to ovoce bylo vynikající, že?“ zakřenil se.

***

„To máš za to, že nás neposloucháš,“ spílal Mie neustále Matt.

Všichni už i se svými batohy seděli v prostorné kuchyni domu.

„Já ti říkal, že na ovoce se nemá tolik pít,“ pronesl svatě Arthur.

„Vždyť jsem si jen párkrát lokla,“ zakňourala Mia a pustila se do voňavé kaše, kterou jí přinesl Vigo. Bylo jí ale jen tak na dvě tři lžičky. Mia ji snědla (chutnalo to dost odporně, přestože to mělo takovou přívětivou barvu) a vděčně odložila lžíci na stůl.

Zanedlouho se jí ulevilo.

„A z čeho byl ten lék?“ zajímala se, vděčná za to, že nebude muset zůstat v domě, zatímco ostatní půjdou za Ivysaury do lesa za kopec.

„Rozemleté kořínky různých bylin,“ odvětil Vigo.

„Ach tak,“ hlesla chápavě Mia. Teď už věděla, proč to bylo tak hořké.

„A co teď?“ nadhodil Ray.

„Mohli bychom zkusit vypudit ty Dunsparcey,“ navrhl Arthur.

Jeho návrh byl přijat, a tak se on, Vigo, Margareta a ještě několik dalších lidí vyhrnulo do zahrady.

„Tak do toho,“ řekl zvědavě Vigo.

Arthur vypustil ven svého zvláštně zbarveného Ivysaura.

„Jů!“ ozvalo se okamžitě.

Všichni se divili jeho zlatému poupěti, a tak jim vše Arthur rychle vysvětlil.

„Tak zkus uvolnit svou vůni,“ pobídl pak Arthur Ivysaura a on tak učinil. Kopečky hlíny, které se do té chvíle neustále vršily po celé zahradě, náhle zůstaly tak, jak byly. Dunsparceové překvapeně vykoukli ze země a pak začali urychleně opouštět zahradu. Ovšem až na jednoho. K Ivysaurovým nohám se pod zemí blížila samička Dunsparce a na povrchu půdy tvořila převalující se kopečky hlíny. Když se ze země vynořilo její žlutorůžové tělo, všichni se polekali. Dokonce i Ivysaur, protože Dunsparce s růžovými znaky po těle kroužila kolem jeho nohou jako pomatená.

„Dunsparce,“ pronesl dutě Vigo.

„A je růžový!“ koulela očima malá dívka za jeho zády. Dunsparce po ní rozezleně skočila.

„Aha, je to TA Dunsparce,“ pochopila Mia. „Takže není růžovÝ ale růžovÁ.“

„Růžová nerůžová, je tu pořád!“ zoufala si Margareta.

„Myslíš, že se jí Ivysaur líbí?“ napadlo Raye a otočil se k Arthurovi.

„Spíš jí voní to aroma,“ mínil Arthur. Dunsparce totiž vyskočila ze země a uvelebila se pod Ivysaurovým poupětem. Nebohý pokémon se ji snažil setřást.

„Takže to je asi jediná Dunsparce, kterou to neodpuzuje?“ zeptal se pomalu Matt.

„Vypadá to tak,“ přikývl Vigo.

„Ale třeba když sem přivedeme jiného Ivysaura, odpuzovat ji to bude?“ zazněl v Margaretině hlase náznak naděje.

„Zkusit to můžeme,“ připustili ostatní.

A tak se rozhodlo, že se ještě ten den vypraví za kopec do lesa. Mia původně navrhla, že by tam šli až zítra. S tím ale Margareta zásadně nesouhlasila. „Čím dřív se těch Dunsparceů zbavíme, tím líp,“ říkala.

Mia v kuchyni hltala svou svačinu a oknem pozorovala Dunsparce, jak krouží kolem znepokojeného Ivysaura. Docela se jí ta Dunsparce zalíbila. Opravdu si pokémony druhu Dunsparce oblíbila, přestože tady působili takové škody. Nelíbila se jí ani tak kvůli té nezvyklé barvě, nýbrž spíše proto, že to zkrátka byla Dunsparce.