Rayova pokémoní cesta

Stromy a kamení

Do kuchyně vtrhl Ray.

„Tak co, už můžeme vyrazit?“ zeptal se Miy. Sám už měl svůj batoh na zádech.

„Skoro,“ zahuhlala Mia, jak do sebe narychlo cpala zbytek svačiny.

Všichni ostatní už čekali na zahradě.

Zatímco Mia dojídala, Ray si ještě prohlížel starobylou kuchyň. Trochu mu připomínala tu v cukrárně U Delibird.

„Tak jdeme,“ přikývla Mia za okamžik. Odnesla talíř na kredenc, vzala si svůj batoh a spolu s Rayem vyšla ven za ostatními.

„Takže až tu nebudeme, vyhánějte každého Dunsparce!“ pravila Margareta důležitě se zdviženým prstem.

„Ovšem, ať jim neublížíte,“ kladl třem chlapcům, dvěma dívkám a jednomu mladíkovi na srdce Vigo.

„Tak už pojďme,“ naléhala Margareta.

„Snad budeme do večera zpátky!“ zavolal přes rameno Vigo, když celé šestičlenné procesí procházelo brankou na cestu.

„A nezapomeňte, co jsem vám říkala!“ volala ještě naléhavě Margareta.

Vigo protočil oči v sloup a pak už on i žena rázovali po cestě k jihu.

„Chvíli půjdeme takhle rovně, ale pak to vezmeme přes louku až do lesa,“ seznamoval zahradník své společníky s plánem výpravy. „V lese se pak rozdělíme do tří skupin, přičemž Arthur bude mít u sebe Ivysaura jako vábítko.“ Muž mrkl na chovatele a ten přikývl.

***

Jak čas a cesta ubíhaly, velký kopec vystupující z korun stromů byl čím dál blíž.

„Už je to jen kousek,“ říkala si nedočkavá Margareta, jak se hrnula po louce.

Vypadalo to, že Vigo z ní má docela legraci a dával to náležitě najevo, což Margaretu silně popuzovalo.

Slunce jasně zářilo a sálající teplo začínalo být až trochu nepříjemné, jak se všichni prodírali vysokou trávou. Když konečně stanuli ve stínech listnatého lesa, Ray se vděčně nadechl příjemného chladného vzduchu.

„Je to tu pěkné,“ rozhlížel se Arthur.

„Ano, to je,“ přikývl Vigo. „Ten les je i dost rozlehlý, takže asi budeme mít co dělat.“

Ray si okolí bedlivě prohlížel a zjišťoval, že háj se táhne od kopce, u jehož úpatí stáli, na jih a na východ. Dům se zahradou už nebylo vidět.

„Měli bychom sebou hnout,“ ozval se Margaretin panovačný hlas, jak tak seděla na jednom pařezu, nohu přes nohu.

„Rozdělíme se,“ souhlasil Vigo.

„Já půjdu s Rayem,“ přihlásila se Mia okamžitě a přiběhla k chlapci.

„Já na průzkum půjdu s Mattem,“ navrhl Arthur, a tak měli rozdělené i poslední dvě dvojice.

Vigo kývl na Margaretu a bylo nasnadě, že v duchu doufá, že žena nebude celou dobu výpravy hartusit. Margareta se na něj zkoumavě zadívala, snažíce se odhadnout jeho myšlenky.

„Dobrá tedy,“ vyhrkl Vigo a radši se otočil k trenérům. „Máte každý hodinky?“ zeptal se a když mu všichni řekli, že ano, pokračoval. „Jsou tři hodiny, což znamená, že než se setmí, máme asi tak tři a půl, možná čtyři hodiny. Takže až bude osm, sejdeme se všichni tady u toho habru,“ zahradník poklepal na kmen krásného starého stromu. „Pokud ovšem někdo najde hledaného pokémona dřív, pokusí se pískáním dát znamení ostatním.“

„A nevyplašíme tím toho pokémona?“ napadlo Margaretu.

„Máte někdo jiný nápad?“ odtušil Vigo s pohledem na všechny kolem sebe.

Všichni do jednoho zavrtěli hlavami.

„Já pískat neumím,“ přiznala se Mia.

„Ale já jo,“ řekl Ray. „Ty budeš hledat a já pískat, jsi pro?“

„Takže mám hledat tak, jak budeš pískat? To sotva!“ zabručela Mia.

„Jsem si jistý, že se dohodnete,“ zasmál se Vigo.

Tři dvojice se vnořily do lesa.

***

První, čeho si Ray všiml, bylo tajemné šero. Jako v každém lese tu bylo přítmí, ale přestože stromy byly převážně listnaté a husté, nebyla zde taková tma, jakou by člověk čekal. Ostýchavé paprsky světla se mihotaly po bílých kamenech a skalách, které místy trčely z lesní půdy, a vytvářely tak zvláštní, trochu napjatou atmosféru.

„Pěkné místo,“ zhodnotila les Mia a popošla o kus dál. „Koukám, že nebude problém se tady ztratit,“ řekla a hned pokračovala. „Vidíš, Rayi?“

„A co bych měl jako vidět?“ zeptal se on, když přišel blíž k ní. Podíval se směrem, kam Mia ukazovala, ale kromě habrů a kamení neviděl nic zvláštního.

„No…nic,“ odpověděla Mia prostě a pokrčila rameny. „Právě, že už není vidět nikoho dalšího a to nejsme ještě nijak hluboko v lese.“

„No jo,“ mávl Ray otráveně rukou. „Tak pojď, ať stihneme najít aspoň nějakého toho pokémona,“ odvrátil se od Miy a vydal se hlouběji do lesa.

„Asi tu bude docela dost pokémonů,“ přispěchala za ním Mia.

„Asi jo,“ odtušil Ray. Hned si ale uvědomil, že to znělo dost příkře, a tak rychle dodal: „Myslím, že tu kromě travních budou žít i nějací kamenní, když je tu tolik šutrů.“

„V takovém lese jsem ještě nebyla. Spousta bílých kamenů, sem tam potok a taky pořád jeden a ten samý druh stromu,“ uvědomila si Mia. Sebrala ze země hezký oříšek sevřený v měkkých slupkách. Velmi vzdáleně to připomínalo plod javoru.

„Takhle tady můžeme bloudit hodiny a nic nenajdeme,“ zabručel Ray.

„Chtělo by to nějaký systém,“ odpověděla energicky Mia.

Odněkud z lesa se ozvalo pískání.

„Slyšíš?“ zpozorněl Ray. „Někdo už našel správného pokémona!“

„Myslíš?“ zvedla Mia obočí. „Mně to znělo nějak divně…“

„A jak divně?“ otočil se na kamarádku Ray.

„Prostě divně,“ řekla ona.

„No tak to znělo divně, no. A co má být?“ Ray se bůhvíproč začínal rozčilovat. Možná na něj působilo to okolní podivné klima nebo Miina výjimečná snaha o rozhovor. Jisté ale bylo, že divné pískání mohlo znamenat taky konec téhle výpravy a odchod z lesa, který na něj působil čím dál ponuřeji, jak se dostávali do jeho nitra.

„Není ti něco?“ zeptala se Mia opatrně.

Pískání se ozvalo znovu.

„Pojďme, jde to odtamtud,“ ukázal Ray kamsi do šera před nimi.

„Jak myslíš,“ pohodila Mia pochybovačně hlavou a zkoušela si na nos nalepit vrtulku z jednoho stromu.

Tlející listí pod jejich nohama vonělo houbovitou vůní a někdy se museli prodírat jeho hotovými závějemi. Neúnavně však pokračovali kupředu k pískání, které se po pravidelných intervalech opakovalo.

„No, tak tady už je pomalu tma,“ prohodil Ray po nějakém čase, když už stromy zhoustly natolik, že ani ty nejjasnější sluneční paprsky neměly šanci prosvitnout až na zem.

„Mám z toho trochu husí kůži,“ přiznala Mia. „Ale co, to je normální,“ prohlásila a šla dál.

„Slyšíš něco?“ zeptal se Ray. Stál na místě a špicoval uši, jestli znovu nezaslechne zapískání. Před hodnou chvílí ho totiž slyšeli naposledy.

„Já slyším vodu!“ zajásala Mia. Nablízku byl jistě potok.

„Ale ještě něco,“ řekl potichu Ray a pátral očima po kmenech stromů.

Strašidelné ticho náhle protrhlo drsné zachrápání.

„Uá!“ nadskočila Mia vyplašeně.

„Někdo tu spí!“ došlo Rayovi.

„Pojďme se tam podívat,“ navrhla Mia poťouchle. Chytla Raye a už ho táhla za sebou. Obešli vysokou bílou skálu a uviděli potok, jenž ji obtékal. Na jeho písčitém břehu zapadaném listím ležel nějaký muž. Na sobě měl maskáčové oblečení s mnoha kapsami, u opasku mu visela buzola. Kousek od něj ležel velký batoh, který musel být určitě dost drahý, a na pařezu stál otevřený notebook. Kolem bylo ještě několik menších přístrojů a taky termoska a papír od nějakého jídla.

„Myslíš, že spí?“ začal Ray a zkoumavě pozoroval muže středního věku, jak se klidně rozvaluje uprostřed lesa.

„Ne,“ zakroutila Mia hlavou. „Věděl, že sem dneska přijdeme, a tak si lehnul, aby nás mohl napálit na to, že spí,“ šeptala dívka ironicky a culila se.

„Haha,“ ušklíbl se Ray.

„Budeme ho budit?“ navrhla Mia.

„Pojďme raději pryč,“ zakroutil hlavou Ray. „Kdo ví, kdo to je. Může to být nějaký blázen,“ napadlo ho. Tu možnost však rychle vyloučil, když se rozhlédl po všech těch věcích kolem.

„Ale prosím tě,“ mávla rukou Mia. Souhlasila však s tím, že půjdou pryč.

„Podívej,“ sykla na Raye, když spáče obcházeli. Mia přitom nakoukla do notebooku, který vyzývavě ležel na pařezu.

„Mio, nech to být,“ zavrtěl Ray varovně hlavou a snažil se ji odtáhnout.

Oba přitom ale nahlédli do mapy Johta zobrazené na monitoru. Bylo na ní červeně vyznačeno několik míst. Po okraji mapy blikaly obrázky různých strojů a složité grafy.

„Třeba je to kartograf,“ napadla Miu další věc.

„A třeba ne,“ utnul ji Ray. „Jdeme odsud,“ řekl a otočil se. Udělal pár kroků, ale ohlédl se. Mia opatrně zkoumala, co grafy na obrazovce znamenají. Přejížděla přitom myší po všech červeně označených místech a četla nesrozumitelné názvy a kódy.

„Co to děláš? Zbláznila ses?!“ vyvalil Ray nevěřícně oči. Vrhl se k ní.

Mia nic neřekla. Jen na něj netrpělivě mávla, aby byl ticho, oči stále upřené na monitor.

„Jestli se probudí…,“ děsil se potichu Ray a nervózně si prohlížel chrápajícího muže, jemuž z úst chvílemi unikalo ono podivné pískání.

Mia hbitými prsty dál projížděla seznamy míst a akcí, uložených v paměti počítače. Kromě velkého červeného kříže na místě, kde se nacházeli, byla i značka u Skořicového města a mezi Mahagonovým a Trnkovým městem.

Spící člověk se zavrtěl.

„Pojď už,“ sykl Ray.

„Ještě chvilku,“ zamračila se Mia nad údaji, které četla.

Spáč něco spokojeně zamumlal a mávl rukou.

„Jdeme,“ řekl rázně Ray a chytil Miu za ruku. Ta s vytřeštěným výrazem, neustále se otáčeje na muže, kvapně couvala.

Pozadu obešli velikou bílou skálu a rozklepaně se zastavili.

„Pojďme pryč,“ nechtěla vystávat na místě Mia. „Pryč.“

„Co se děje?“ otočil se k ní Ray.

„Pak ti to řeknu,“ třásla se Mia a Ray ji pevně chytil kolem ramen.

„Mio, uklidni se,“ zašeptal. Zděšeně jí koukal do strachem zvětšených očí a viděl v nich svůj vlastní bílý obličej.

„Pak, potom…,“ koktala Mia a snažila se vytrhnout se mu.

„Rychle pryč,“ přikývl Ray. Objal ji. Bylo to poprvé, co něco takového udělal a Mia objetí opětovala. Byla tak vyděšená, že když ji Ray klopýtavě táhl pryč, ani nemukla, když zakopla o kámen a Ray ji stačil zachytit, aby neupadla.

Jakmile oba stanuli na tmavé mýtině mezi hubenými křivými stromy bojujícími o světlo, kterého zde byl nedostatek, posadila se Mia na kámen u potoka a Ray si k ní starostlivě přisedl. Teď už byli dost daleko od toho tajemného výzkumníka.

„Co tam bylo, Mio?“ naléhal s otázkou Ray. Ještě pořád mluvil tichým hlasem, jakoby se bál, že je někdo uslyší.

„Jen nějaké značky a tak,“ řekla nepřesvědčivě.

„A proč se teda tak třeseš?“ nevěřil jí Ray.

„Ten člověk byl… byl určitě nějaký špatný,“ zarudly Mie oči. „Nemám z toho dobrý pocit, Rayi.“

„Mio,“ objal ji Ray znovu, aby se rozrušená dívka trochu uklidnila. Měl z toho zvláštní pocit a věděl, že Mia také.

„Byly tam údaje o tom, jak, jak…,“ mluvila přerývaně Mia a hleděla do jednoho z množství bílých vodopádů kolem nich. „Lidi, ke kterým ten muž patří, mají nějaké zlé úmysly,“ pohlédla vážně na Raye. „Byl tam seznam nějakých osob, u pár z nich byly takové malé černé značky… Já mám strach, Rayi!“ zakvílela a rozplakala se.

„Už jsme od něj daleko, Mio,“ konejšil ji Ray. „Neví, že jsme kolem něj prošli, spal,“ přesvědčoval ji. Na chvíli ho napadlo, jestli ten člověk doopravdy spal, nebo jestli ho předtím někdo nepřepadl. To ale byla hloupost, ten muž tam zcela očividně sám usnul.

„Proč ale tahal do lesa takových krámů?“ začala o té události znovu Mia. „Přece nešel na houby s notebookem,“ zavrtěla hlavou a trochu se přitom hořce pousmála.

„Až potkáme Viga nebo někoho takového, řekneme mu o tom,“ řekl pevně Ray. „Ale teď pojď, čím dřív někoho najdeme, tím líp.“

Zvedl se ze studeného kamene a chvíli ještě naslouchal hučení vody.

„Děkuju, Rayi,“ pípla Mia za ním a když se trenér otočil, viděl, jak na něj hledí velkýma hnědýma očima.

„Tak už pojď,“ usmál se na ni povzbudivě. „Jdeme najít nějakého Ivysaura.“

Dál už o tom nemluvili. Ray i Mia se uklidnili a nakonec si řekli, že to možná bylo jen zbytečné pozdvižení. O tom člověku přece vůbec nic nevědí…

***

„Já žádného Ivysaura nevidím,“ povzdechla si Mia a její hlas byl už i přesto veselejší.

„Já taky ne,“ přikývl Ray a odhrnoval kapradí.

„Kolik máme ještě času?“ zeptala se Mia Raye.

Na les už padalo večerní šero. Ona i Ray stále byli kdesi hluboko v lese.

„Půl sedmý,“ řekl unaveně Ray.

„Já končím,“ odfoukla si Mia a rezignovaně sebou hrcla na měkkou zem.

„Asi se přidám,“ zívl Ray a užuž se svalil na zem vedle Miy, když lesní ticho protrhlo zapískání.

„Nebo možná ne,“ pravil Ray a hned se postavil. „Pojďme najít ostatní, vypadá to, že někdo už našel Ivysaura.“

Mia přikývla, a tak se vypravili za zvukem.

„Arthure, Matte!“ volal Ray.

„Pane Vigo, Margareto,“ odříkávala Mia znuděným hlasem.

„Tady jsme!“ ozval se nedaleko od nich Arthurův hlas.

„No sláva,“ oddychla si Mia a spolu s Rayem zamířila skrz křoví za chovatelem.

„Tak co, našli jste…? No fajn!“ rozzářila se Rayova tvář. Před ním a Miou stáli pod korunami stromů dva lidé – Arthur a Matt. Před nimi seděli dva pokémoni, kteří na sebe se zájmem hleděli. Jedním z nich byl Arthurův Ivysaur a ten druhý byl divoký.

„Tý jo,“ usmála se Mia.

Pokémon se zlatým poupětem uvolnil zvláštní vůni, nebyla to však obvyklá Ivysauří vůně. Tahle voněla příjemně nasládle. Divoký pokémon krok opětoval.

„Co to dělají?“ zajímala se Mia. Spolu s Rayem, Mattem a Arthurem se usadili na velký bílý kámen a všechno pozorovali jako v divadle.

„Ten divoký Ivysaur je samička,“ zakřenil se Matt.

Samice Ivysaura přišla blíž k Arthurovu pokémonovi a škádlivě mu otřela hlavu o bok. Druhý Ivysaur udělal to samé.

„Zásnuby?“ napadlo Raye.

„Jo, asi je to tak,“ přikývl Arthur. Uvnitř něj se přitom dělo něco zvláštního. Jeho pokémon byl zamilovaný… ale co teď?

Matt zapískal.

„Už jdeme!“ ozvalo se z houští napravo.

Vzápětí se odtamtud vymotal Vigo. Hned za ním se vynořila Margareta.

„Vy jste nám teda dali,“ oddychovala žena a opírala se o strom.

„Uch, uch,“ supěl starý zahradník. „Víte vy vůbec, kudy se sem dá z téhle strany jedině dostat?“ otočil se na Arthura, Matta, Miu a Raye. Ti mu pohled vrátili s tázáním v očích.

„Po skalách!“ vypískla Margareta dramaticky. „Chápete? Po-ska-lách!“ odsekávala slabiky. „Pořád do kopce a samý šutry…!“ Bylo nasnadě, že je dost naštvaná.

„Mohli jste to obejít,“ odvětil Ray klidně.

„Co?!“ vyprskla žena. „Víš, jak dlouho by to trvalo?“

„No dobře, dobře,“ snažil se ji upokojit Vigo. Z něho už ta trocha vzteku vyprchala. „Hlavně, že jste našli Ivysaura!“ rozzářil se, když spatřil oba pokémony.

„Pozor, TU Ivysaur,“ zvedl Arthur prst. „Je to samička.“

„Ach ano,“ přikývl Vigo.

„Myslím, že s námi půjde, aniž bychom ji museli chytat do pokéballu?“ hádala Mia a sledovala, jak se samička tulí k Arthurovu Ivysaurovi.

„Jsem si tím jistý,“ přikývl Vigo a rozesmál se.

„Tak to bychom měli vyrazit na zpáteční cestu,“ ozvala se Margareta s nadějí v hlase.

„Zůstaňme tu ještě chvíli,“ navrhla Mia a mrkla na Raye. „V lese jsme totiž s Rayem potkali jednoho…člověka.“

„Ano?“ zeptal se zkoumavě pan Vigo a naráz jeho tvář nabyla zamračeného výrazu.

„Ano, byl to takový divný muž, co usnul u potoka,“ potvrdil Miina slova Ray. „Měl u sebe spoustu věcí, které by si člověk normálně do lesa nevzal…“

Ray s Miou popsali ostatním, koho našli, a Mia pak všem co nejpřesněji vylíčila, co všechno viděla v notebooku.

„To nevypadá dobře,“ zamračila se Margareta a rozhlédla se po lese, jakoby snad o něj měla strach.

„V tom s vámi souhlasím,“ vykal jí Vigo. „Hned jak se vrátíme domů, dáme vědět policii.“

„Měli bychom vyrazit,“ řekl Matt. „Stmívá se a než se dostaneme zase k domu, bude nejspíš tma.“

„A my máme ještě spoustu povinností,“ přikývl Vigo a měl se k odchodu. „Tak pojďme!“

Zvedli se z pohodlného kamene a vykročili. Cesta dolů po skalách byla snazší, než nahoru, a tak se pod ně dostali dost rychle nato, aby pak ještě před setměním vyšli z lesa.

„Je mi docela sympatická,“ pronesl Ray, když pozoroval oba Ivysaury, jak jdou za nimi po cestě. „Myslím Ivysaur. Vím, že to zní hloupě, ale připadá mi taková…hodná,“ pokrčil rameny.

„Taky bych řekla,“ zakřenila se Mia. „Co říkáš, Arthure?“

„Máte pravdu,“ usmál se chovatel.