Rayova pokémoní cesta

Zloději

„Támhle už jsou světla!“ ukázala Mia dopředu.

„No konečně,“ oddychli si ostatní.

Na kraj už padla tma. Ray, Mia, Arthur, Matt, Vigo a Margareta se vraceli po cestě ze své výpravy za Ivysaury. Habrový les se ztratil ve tmě i se svými tajemstvími, zvláštními pokémony a nesčetnými vodopády v ledových potocích.

„Vidíte, už jsme skoro tam,“ otočil se Arthur na dva Ivysaury, kteří šli za ním.

Žlutá světýlka se přibližovala s každým krokem.

„Už jdou, už jsou tady!“ ozval se jásavý křik z domu s velkou zahradou. Branka dřevěného plotu se rozrazila dokořán a k výpravě přiběhla malá dívka.

„Ahoooj!“ poskakovala.

„Už jsme o vás měli starost,“ usmál se mladík, který přišel hned za ní.

Vigo se potěšeně usmál: „Trvalo to o fous déle, ale měli jsme úspěch.“

„Opravdu?“ rozjasnila se mladíkova tvář ve skromných paprscích světla proudících z oken blízkého domu.

„Ano,“ přikývla Margareta, „našli jsme Ivysaur!“

„Jupí!“ zapištěla holčička.

„Jak to, že ještě nespíš?“ všimla si jí konečně Margareta. Dívka byla totiž tak malá, že když všichni mluvili s mladíkem za jejími zády, připomínala spíš nějaký pařez, který někdo postavil doprostřed cesty.

„Myslím, že dneska jim můžeme dovolit nějaké to ponocování,“ zasvítily Vigovi šibalsky oči.

„Tak pojďte všichni dovnitř,“ nechala Margareta Vigův návrh bez protestů, „Jestli chcete, můžete u nás zůstat přes noc i déle!“ navrhovala nadšeně Rayovi a ostatním trenérům.

„Měli bychom nahlásit toho divného člověka,“ přivedla Mia znovu podivnou náladu, jakmile si všimla staromódního telefonu v předsíni.

„Ano, ano, dřív, než na to zapomeneme,“ souhlasil Vigo a už vyťukával číslo na policii.

Netrvalo dlouho a důstojnice Jenny měla úplný popis muže, nalezeného v lese a také všechny informace, které s ním souvisely.

Poté se všichni obyvatelé výrobny voňavek sesedli v kuchyni a Margareta se chopila konvice s vodou. V několika okamžicích měli před sebou šálky s horkým čajem, ze kterého se kouřilo.

Přestože bylo o čem mluvit, Arthur mlčel. Přemítal o tom, že Ivysaur teď bude určitě s tou divokou Ivysaur šťastný. To ale znamená, že ho bude muset opustit…?

„Co je ti?“ drkla do Arthura Mia loktem.

„Co? Nic,“ opáčil roztržitě Arthur a rozlil si čaj.

„Já to utřu,“ zvolala hned Margareta zabraná do hovoru s Rayem a Mattem.

„Takže to všechno vyrábíte tady?“ vrátila se k rozhovoru i Mia, když se řeč stočila na výrobnu parfémů a na život v ní.

„Jo, jo,“ pokýval hlavou Vigo, podivně brunátnící v obličeji. „Všecičko. Tam vzadu je velká místnost, kde se voňavky vyrábí. Pak každou dáme do lahvičky, tu zabalíme do krabičky,“ zarazil se s omámeným výrazem. „To se mi to rýmuje, co?“ škytl zvesela.

„Pane Vigo,“ ozvala se Margareta přísně, když házela hadr na nádobí na kredenc.

„No jo,“ mávl rukou zahradník a napil se zlatavé tekutiny, kterou si neustále doléval z velké láhve, jíž si donesl ze svého pokoje. „Růžový likér,“ řekl spokojeně a pozdvihl láhev. Pak si hlasitě lokl a utrejch polknul.

„Tak dost,“ zamračila se žena v modrých šatech. „To teda ne, půjdete spát. Nějak se vám to vymyká z rukou,“ vytrhla mu nádobu a zarazila uzávěr do úzkého hrdla. „Dost.“

„Uch, omlouvám se,“ řekl nato Vigo, pošilhávajíc po láhvi bezpečně sevřené v Margaretině náručí.

„Jo a teď spát,“ přikývla nekompromisně ona.

Ray s ostatními se zasmáli a usrkli si čaje.

Margareta zahradníka odvedla do jeho pokoje a pak se zase vrátila.

„Víte, pan Vigo je jinak naprosto v klidu,“ vysvětlovala omluvně, „dnes se trochu uvolnil. Pomoc Ivysurů je pro nás velká věc…“

„My víme,“ zazubil se Ray. Přestože nic nepil, byl ve velice dobrém rozpoložení.

„Kolik vidíš prstů?“ zeptala se ho Mia starostlivě a ukázala ruku.

Ray ji zpražil kritizujícím pohledem a Mia ruku zase stáhla. „Já jen tak, pro jistotu,“ řekla a rozesmála se.

„Už bychom měli jít spát všichni,“ prohlásila nakonec Margareta, když jedna z dívek usnula opřená o stůl. „Zítra nás čeká velký den.“

Ponocující se hromadně zvedli z dřevěných židlí a odebrali se na kutě. Ray a jeho přátelé dostali možnost spát ve velké podkrovní světnici a taky ji přijali. Přestože, anebo právě proto, že tam bylo velké teplo, netrvalo dlouho a usnuli.

***

„Arthure, vzbuď se.“ Ray se snažil probudit svého kamaráda. Když chovatel konečně otevřel oči a uviděl Rayovu matnou siluetu, ospale se zeptal:

„Rayi, co blbneš? Proč mě budíš?“ snažil se napůl přečíst čas na hodinách za ním. „Jsou čtyři ráno.“

„Já vím,“ přikývl omluvně Ray. „Ale Mia tu není.“

„A kde by byla?“ opáčil Arthur natvrdle.

„Co já vím? Prostě tu není,“ zalomil rukama Ray.

„Tak se po ní jdem podívat,“ vzdychl Arthur neochotně a pomalu se zvedal. „A nešla se třeba jen napít dolů do kuchyně?“ napadlo ho.

„Možná,“ připustil Ray a uvědomil si, že si počíná jako blázen. To, že Mia zrovna nebyla v posteli, neznamená, že se něco stalo… „Víš co?“ otočil se k Arthurovi. „Mám taky žízeň, jdu se napít.“

„Tady je ale vedro,“ posadil se Arthur, když se Ray vydal ke schodišti. „Počkej, já jdu taky.“

Dokonale ho však probudilo až schodiště, když se na něm málem přerazil. Nakonec se však bez úrazu on i Ray doškobrtali až do ztemnělé kuchyně. Po Mie však nikde nebylo ani stopy.

„Kde je ta holka?“ divil se Ray a natočil si sklenici vody.

„Asi venku,“ ukázal Arthur k oknu, za nímž se zrovna k zemi shýbala nějaká postava. „Jo, to vypadá na Miu,“ a vyprázdnil svou sklenici.

Ray s Arthurem potichu vyšli ven. Rozhlédli se a zjistili, že pod oknem na lavičce sedí Mia.

„Ahoj, kluci,“ usmála se trochu překvapeně. Posunula se na druhý konec lavičky, kdyby si trenéři chtěli přisednout.

„Ty nespíš?“ zeptal se Ray.

„A ty?“ zakřenila se Mia. „Ne, chtěla jsem se jít podívat ven.“

„Teď? Jsou čtyři ráno,“ vyvalil oči Arthur.

„Koukněte,“ ukázala vzhůru. Na nebi zářily hvězdy.

„Hmm, hezký,“ řekl Ray tupě.

„Nemohla jsem spát, tak jsem se šla podívat do zahrady,“ vysvětila Mia.

„A jsou tu ještě Dunsparceové?“ rozhlédl se Ray, jakoby čekal, že Mia zahradu prolezla skrz naskrz.

„Pár jsem jich viděla,“ přikývla ona. „A nestůjte tam jak solný sloupy,“ zašklebila se pobaveně při pohledu na Raye a Arthura, jak tam stáli v pyžamech. „Buď běžte spát, anebo si tu sedněte taky,“ vyzvala je a kluci si k ní přisedli.

„Tudy ne, ty pako.“

„Cože?!“ otočil se Ray na Miu.

„Co to bylo?“ zpozorněla ona.

„Já tu nic nevidím,“ ozval se další hlas.

„Je mi to povědomé,“ zamyslel se Arthur.

„Tak já rozsvítím,“ navrhl nějaký muž.

„Jo, jasně a vzbudíš celej barák,“ namítla ironicky žena.

„Rakeťáci?“ zašeptala Mia.

Ray s Arthurm přikývli.

„Vezmeme jim ty dva divně zbarvený a padáme,“ šeptal přidušeně mužský hlas.

„Těch parfémů!“ zajíkla se náhle Sibyla.

Ray si přitiskl prst k ústům a vyzval Miu s Arthurem, aby šli za ním.

„Cože?“ zaslechli Jacka.

„Jsou tu všude voňavky!“ rozplývala se Sibyla.

„Ale, Sib…“

„Ticho buď, bereme voňavky!“ změnila plán rakeťačka.

Ray, Mia a Arthur se plížili po obvodu domu. Kousek od lavičky pod popínavou růží narazili na otevřené sklepní okénko.

„Jak to otevřeli?“ zajímalo Miu a Ray pokrčil rameny.

„Ale co s tím vším budeme dělat?“ namítal Jack ve sklepě, když nerozumně nahlas cinkal lahvičkami.

„Prodáme je!“ jásala Sibyla. Vypadalo to, že její radost jí nemůže nic zkazit. „Vyděláme peníze. A to jen cizí prací. Oni vyrobili parfémy a my na nich zbohatneme!“

„To se mi nezdá,“ reptal Jack.

Ray a jeho přátelé se otočili k sobě.

„Tak co budeme dělat?“

„Mám nápad,“ řekl Ray.

***

„Koukni, támhle!“ zpozorněl Jack. Na okamžik přestal do pytle ukládat parfémy a malým okýnkem vyhlédl ven.

„To je ten Ivysaur!“ zaradovala se Sibyla.

„Chytíme ho,“ ušklíbl se její parťák zlověstně.

Po trávě vedle okna do sklepa, což bylo právě pod okny pokojů, kde spala většina obyvatel domu, se až nápadně bezstarostně procházel podivně zbarvený Ivysaur.

„Myslím, že se chytli,“ zamnula si Mia ruce. Ona i Ray s Arthurem stáli schovaní za kůlnou v zahradě, odkud měli výborný výhled na scénu s Arthurovým Ivysaurem.

„Pojď k nám,“ usmála se Sibyla ďábelsky a překotně se drápala ven sklepním okénkem. Bezprostředně za ní vylezl i Jack. Ivysaur jen vyčkával.

„Nechali ty pytle ve sklepě,“ uvědomil si Ray, když se Sibyla s Jackem vynořili celí.

„Tím líp,“ zatetelila se Mia. Jen Arthur mlčel.

„Na něj, Ariadosi,“ pronesla Sibyla do tmy a vyhodila vpřed pokéball. Do nočního ticha se ozvalo Ariadosovo zacvakání kusadly.

Ivysaur stále čekal na místě.

„Není trochu divný, že se vůbec nehejbe?“ napadlo Jacka.

„Použij noční stín,“ ignorovala jeho poznatek Sibyla a zahájila útok s vidinou velkého zisku.

Ivysaur ale náhle vyrazil ze své strnulosti a uhnul.

„Co když na něj pošlou víc pokémonů? Nemůžu ho nechat bojovat samotného,“ řekl Arthur a užuž odhalil svou skrýš.

Mia ho strhla zpět.

Ze zahrady se jako duch vynořila Ivysaur.

„Podívej, další!“ zaradoval se Jack.

Ivysaur přišla až k nim a vzpurně se postavila po bok Arthurova pokémona.

„Ivy!“ řekla prudce a upřela veliké oči na Ariadose.

„Tohle bude zajímavý,“ zašeptal Ray.

On, Mia i Arthur napjatě sledovali, co se bude dít.

„Takže vy jste na nás dva?“ zarazil se Jack. „Tak do toho, Raticate!“

Teď to bylo vyrovnané.

„Hypertesákový útok!“ zavelel Jack nebezpečně nahlas.

„Noční stín!“ křikla Sibyla.

Raticateovi zářící zuby srazily Ivysaur k zemi.

Arthurův pokémon se do něj zuřivě pustil. Zasáhl ho ale noční stín.

Ivysaur se zdvihla ze země. Postavila se na všechny čtyři. Zableskly se jí oči a zpod jejího poupěte proti Ariadosovi zprudka vyšlehly úponky.

„Rychlý útok, Raticate!“ zakřičel Jack.

„Lepivé vlákno!“ přidala se Sibyla.

Síť se leskla ve světle hvězd, jak přitiskla Ivysaur k zemi. Arthurův pokémon přistál vedle ní, zasažen Raticateovým útokem.

Sibyla s Jackem si plácli.

„IVY!“ zařval Ivysaur.

„Co se to tam děje?!“ ozval se náhle Margaretin ostrý hlas. Okna pokojů se jedno po druhém otevřela, třískajíc okenicemi o stěny domu.

Do noci zašuměly vzrušené hlasy.

„Co tu chcete? A co tady děláte?!“ vykřikl Vigo z dalšího okna.

Rakeťáci jim nevěnovali sebemenší pozornost.

„Noční stín!“ ukázala Sibyla na Ivysaur.

„Hypertesákový útok!“ křikl Jack.

Světlo a temná klikatá čára na okamžik zahalily bojiště a pak zasáhly cíle.

Ivysauři však vše přestáli. Bok po boku se vzpurně vypínali nad své protivníky.

„No tak je doražte!“ vřískla Sibyla nepříčetně.

Rakeťáčtí pokémoni vyskočili vpřed. Jejich černé obrysy však pohltila bílá záře šířící se ve vlnách od jejich protivníků. Od velkého domu s do dálky vonící zahradou se nocí šířilo oslepující světlo.

„Ivysaure!“ vykřikl Arthur překvapením. Nemohl tomu uvěřit, jeho pokémon se vyvíjel!

Ray s Miou vyskočili za Arthurem, který už běžel ke svému Ivysaurovi.

„Vy!“ vyjekl Jack, jakmile je uviděl.

„Co se to děje?“ ptala se do celého zmatku malá holčička z patra nad nimi. Její otázka však ještě na chvíli zůstala bez odpovědi.

Okvětní listy obou Ivysaurů se poklidně rozevřely a na zádech pokémonů vyrazily dvě palmy svítící jako majáky. Vzduch naráz naplnila omamná vůně mísící se s výkřiky přihlížejících.

„Oni se oba vyvíjejí,“ zašeptala Margareta.

Když si trenéři odkryli oči, světlo bylo pryč. Na trávě před nimi stáli dva obrovští Venusaurové. Jeden se zlatým květem na zádech a svěže světle zeleným tělem, druhý s květem růžovým a modrými šupinami.

„Ivysaure,“ podlomila se Arturovi kolena. Bylo úplné ticho. Orosená tráva mu pronikla látkou na kolenech a studila ho. Chovatel klečel před svým vysněným pokémonem a v očích se mu leskly slzy.

Ray i Mia věděli proč. Připadalo jim to jako včera, kdy se s Arthurem poprvé potkali a on jim řekl o tom, jak by moc chtěl mít Venusaura. A teď se mu jeho sen vyplnil. Malý Bulbasaur, kterého v Blankytném městě dostal od profesora Oaka, se před jeho zraky vyvinul až na mohutného Venusaura.

„I ty ses vyvinula!“ rozplývala se Margareta, div nevypadla z okna své ložnice. S blaženým výrazem hleděla na veliký květ čerstvě vyvinuté Venusaur pod sebou.

Rakeťáci vypadali, jakoby dostali ránu palicí.

„Tohle nemá cenu,“ vyrazil ze sebe zdrceně Jack. „Měli bychom odsud rychle zmizet!“

„A co ty voňavky?!“ vzpomněla si toužebně Sibyla.

„Ty nikdy nebyly tvoje!“ křikla na ni Mia.

Sibyla jí věnovala vzteklý pohled. Povýšeně se zvedla ze země, s Jackem pomalu prošla kolem trenérů a pak se oba splašeně vrhli k brance ze zahrady a utekli po cestě pryč.

Zahradník Vigo, Margareta i všichni ostatní obyvatelé domu se vyhrnuli ven. Hned za nimi se vynořil i Matt, který téměř celé noční dění prospal. Ray, Mia a Arthur přišli blíž k Venusaurům, Arthur téměř nebyl schopen slova.

Oba travní pokémoni se o sebe spokojeně opírali.

„Moc hezké,“ řekl Vigo. „Krásná spolupráce. Je vidět, že se mají moc rádi.“

„Jo, taky bych řek,“ prohlížel si Venusaury Ray a vůbec mu nevadilo, že má úplně promrzlé nohy od studené rosy.

„A podívejte!“ ukázala Margareta ohromeně k zemi, jakoby nikdy neviděla hlínu a trávu.

Všude kolem se však kupily kopečky země, jak Dunsparceové hromadně prchali ze zahrady.

„Myslím, že je dobře, že zase budou žít divoce,“ pronesl Arthur do užaslého ticha.

Mia se nadějně rozhlížela. Doufala, že někde zahlédne tu růžovou Dunsparce.

„To musí být ona!“ vyjekla nadšeně vzápětí.

Jedna ze stovek vlnících se řad kopečků z hlíny se řítila přímo k Venusaurovi. Několikrát ho obkroužila a pak ze země vykoukla růžová Dunsparce.

„TO SNAD NE?!“ zaječela Margareta, div nevyskočila z kůže.

Dunsparce se odrazila od země a obloukovitým letem skončila přímo ve květu Arthurova Venusaura.

„My se jí nezbavíme!“ zaúpěla Margareta tragicky a se slzami v očích se zhroutila do trávy.

„Když to nejde vůní,“ pronesla Mia tajemně a zašmátrala rukou v batohu, „pak to půjde takhle! POKÉBALLE, LEŤ!“

Proti Dunsparce vyletěl růžový míček a vtáhl pokémona do sebe. Dunsparce s vyjeknutím zmizela a pokéball zapadl do Venusaurova květu.

„Venu!“ zahřměl pokémon. Nadechl se a růžová koule vystřelila ven jako z děla. Vyletěla vysoko k obloze, tam se několikrát otočila kolem vlastní osy a pak dopadla do trávy, kde zůstala bez hnutí ležet.

Mia třesoucí se rukou zdvihla růžový pokéball a láskyplně si ho přitiskla k hrudi sevřený v rukou. Chvilinku jí to ještě všechno docházelo, ale pak z plna hrdla vykřikla: „CHYTILA JSEM DUNSPARCE!“

„Cože? Je pryč?!“ vyskočila Margareta na nohy. „Mio, jsi skvělá!“ a trenérku objala.

„Blahopřeju, Mio,“ zazubil se Ray. „A co je to za pokéball?“ poukázal pak na nezvyklou barvu míčku.

„Pokéball lásky,“ řekla Mia prostě. „Dostala jsem ho přece od pana Kurta v Azalkovém městě!“

„A využila jsi ho v pravou chvíli,“ usmál se Arthur s pochvalou.

„Díky,“ přikývla Mia a pokéball s růžovou Dunsparce tiskla v ruce jako poklad.

„A co dělá pokéball lásky?“ chtěl vědět Matt, který se ospale přišoural až k nim.

„Tenhle pokéball působí nejlépe na ty pokémony, kteří jsou opačného pohlaví, než můj nejvíce používaný pokémon,“ vysvětlila mu Mia.

„A který je tvůj nejpoužívanější pokémon?“ pozvedl Matt obočí.

„A není to jedno?“ pokrčila Mia rameny. „Všichni mí pokémoni jsou samečci!“ a rozesmála se.