Rayova pokémoní cesta

Oslava

Nedlouho po útěku rakeťáků vyšlo slunce. Louky a kopce zalilo světlo, které budilo celý kraj. V domě, kde vyráběli voňavky, však už nikdo nespal. Všichni obyvatelé i jejich hosté se sešli v kuchyni na časnou snídani. Vesměs všichni nedospale zívali a div neusnuli nad svou porcí kukuřičných vloček. Arthur snídani rychle zhltnul a odešel ven za oběma Venusaury. Ray si ho téměř ani nevšiml a Mia jakbysmet. Vedle její levé ruky ležel pokéball lásky a malými okny na něj svítilo slunce odrážející se od jeho růžového povrchu.

Přestože už je zde nic nedrželo, zůstali v domě celé dopoledne a na cestu se začali chystat těsně před obědem.

„Kde je Arthur?“ rozhlédl se Matt po okolí.

„Asi je někde s Venusaury,“ napadlo Raye a usmál se, jak pozoroval Miu bojující s popínavou růží, která se jí zamotala do vlasů.

Margareta Mie pomohla a pak řekla: „Pobuďte tady ještě s námi,uděláme velký oběd a trochu to všechno oslavíme.“

„Bude oslava?“ zpozorněl Arthur, který zrovna přicházel ze zahrady.

„Taková nějaká,“ přikývl Vigo polovičatě.

„Tak jo,“ souhlasili nakonec Ray s Miou, Arthurem a Mattem. Přestože byli původně rozhodnutí už místo opustit a vypravit se zase do Olivínového města, oslavu si přece nemohou nechat ujít!

Na travnatý plácek vedle domu, kde se v noci vyvinuli dva Ivysaurové, vynesli Ray s mladíkem, který se představil jako John, velký stůl z kuchyně, dva menší stoly a mnoho židlí. Velký kuchyňský stůl jim dělal značné problémy a Ray se divil, jak ho mohli někdy dříve do domu vůbec dostat. Nakonec ho vynesli do horního patra a s pomocí Arthurovy Kadabry ho snesli z jednoho balkónu s širokými prosklenými dveřmi. Dívky se už postaraly o prostírání. Jen Arthur se opět někam vytratil.

„Myslím, že se chce rozloučit s Venusaurem,“ mínil pohnutě Matt.

„Takže on ho tu nechá?“ zvedla Mia obočí.

Ray opatrně přikývl. „Asi ano.“

Arthur se objevil až před obědem, kdy už se po něm všichni sháněli. Po jeho boku šel zelený Venusaur se svou družkou.

„A co kdybychom vypustili z pokéballů i své pokémony, aby si trochu užili tohohle dne?“ navrhl Ray, když mu Mia nalévala bezinkovou šťávu.

„Skvělý nápad!“ zajásala Mia energicky a div láhev s tekutinou neodhodila. Umírněně ji položila na stůl a pak už zvolala: „Croconaw, Gastly, Exeggcute, Dunsparce, pojďte všichni ven!“ Rozhodila pokébally do všech stran a z nich se vynořil celý její tým.

„I vy pojďte ven,“ řekl Ray, „Quilavo, Slowbro, Tropiusi, Girafarigu!“ V červených záblescích se objevili i jeho pokémoni.

„Meganiume, Heracrossi, Taurosi, Gligare! Taky všichni ven!“ zavelel Matt vzápětí.

„A teď my,“ přikývl Arthur. „Kadabro, Seele, Charmandere, Misdreavus a Jolteone!“

Travnatá plocha kolem stolů se rychle zaplnila, a tak museli židle i stoly trochu posunout, aby měli všichni dost místa.

„Ty máš Jolteona, Arthure?“ podivil se Ray. Přiklekl si k žlutooranžovému pokémonovi a opatrně ho pohladil po jehličkovitém kožichu.

„Jak vidíš,“ přikývl Arthur potěšeně. „Byl to pokémon jednoho trenéra stadionu v Kanto, ale ten se k němu nechoval dobře. Když jsem si přišel do Rumělkového města vybojovat odznak, poslal ten trenér proti mně Jolteona,“ vzpomínal Arthur. „Vypadalo to ale, že Jolteon nechce bojovat za svého trenéra a místo toho se spřátelil se mnou.“

„A on ti ho ten trenér dal?“ podivila se Mia.

„No, v podstatě ano,“ řekl chovatel. „Když Surge zjistil, že ho Jolteon nechce poslouchat, zakřičel na mě, ať si ho vezmu, když jsme tak dobří přátelé. Myslel, že něco takového neudělám, ale Jolteon se ke mně vrhl a už se mnou zůstal…“

„To byl Surgeův pokémon?“ ozval se Vigo od vedlejšího stolu.

„Ano,“ přikývl Arthur a konečně se posadil a dal se do jídla.

„Nikdy jsem ho neměl rád,“ pokýval Vigo napíchnutou bramborou. „Byl na pokémony příliš krutý. To, že si vybral elektrické pokémony, o tom jen svědčilo. Tak energický typ pokémonů nemůže ovládat jen tak někdo. Jejich trenér musí znát jejich sílu. Ale to obecně platí u všech pokémonů…,“ usmál se.

„Ty máš u sebe jen pět pokémonů?“ zamračil se Matt, když přepočítával Arthurovy svěřence.

„Jo, mám,“ přikývl chovatel. „Myslím, že pro chovatele, ale i pro leckterého trenéra, je dobré mít u sebe volné místo, aby si případný nově chycený pokémon mohl hned od svého chycení zvykat na to, že teď bude cestovat se svým trenérem.“

„To je pravda,“ ozvala se zcela nečekaně Margareta, která je se zaujetím poslouchala.

„Hm?“ otočil se k ní překvapeně Vigo a ostatní také. „Máte s tím snad nějaké zkušenosti?“ zeptal se zahradník zdvořile.

„Když jsem byla mladší, taky jsem byla na pokémonové cestě, ale nebyla jsem moc dobrá trenérka,“ přiznala Margareta zklamaně. „Zkrátka mi to moc nešlo a spíš jsem se prodírala světem sama, než abych nějak používala a kamarádila se se svými pokémony. Jednou jsem si uvědomila, že tak to nemůžu dělat a rozhodla jsem se svoje pokémony pustit do přírody.“

„Opravdu?“ vyvalili oči poslouchající. Vypadalo to, že o Margaretině minulosti toho moc nevěděli ani lidi, kteří zde v domě žili s ní.

„Ano,“ přikývla žena, „pustila jsem je.“ Do očí jí vhrkly nenadálé slzy. „Až pak, když byli všichni pryč, jsem si uvědomila, jak je důležité, aby byli trenéři se svými pokémony přáteli…“ Margareta se vysmrkala do krajkového kapesníku.

Vigo ji chápavě objal a ona se k němu vděčně přitulila.

„Dojdu pro pokémoní mlsky,“ navrhl znenadání John. „Ať si taky pokémoni pochutnají.“

„Víš, kde jsou?“ zeptal se Vigo. John přikývl a odešel.

Ray chvíli sledoval malou tmavovlasou dívenku, jak s očima navrch hlavy kouká na jeho Tropiuse. Neustále se přitom nervózně zachvívala, až nakonec přiběhla k Rayovi a ostýchavě ho poprosila: „Nemohla bych se na tom velikém pokémonovi proletět? Prosím!“

„Ale jo,“ přikývl Ray pobaveně, když skřítek poskakoval vedle stolu, jež byl jen o málo nižší než dívka, a už vstával ze židle.

„Teď ne, Lucko, vystydne ti to jídlo!“ řekla přísně Margareta a nalévala dívce polévku z veliké porcelánové mísy. „Dobrou chuť,“ řekla vzápětí a usadila mrňouse na vysokou stoličku.

Po obědě ještě všichni zůstali venku. Sluníčko hřálo a řeč se znovu stočila na pokémony trenérů.

„Už se můžu svézt?“ otázala se znovu Lucka. Když Ray Margaretu ujistil, že se dívce nic nestane, svolila.

„Tak sem si sedni,“ řekl Ray a usadil Lucii za Tropiusův krk. Sám se na hřbet posadil za ni. „Tak letíme!“

Tropius se vznesl do vzduchu.

„Jupí!“ zavřeštěla holčička.

I Ray měl zase skvělý pocit. Tropius vyletěl nad dům a kroužil ve vzduchu. Rayovu hruď naplnil opojný pocit volnosti a trenér div nekřičel stejně jako malá dívka před ním. Pokémon se snesl níže a přelétl nad velikou zahradou. Potom málem porazil vylekaného Johna, který se právě vynořil z domu s další mísou všelijakých pokémoních pochutin a pak Tropius znovu vystoupal na oblohu.

„No tak, Dunsparce,“ pobízela Mia svého nejnovějšího pokémona, aby si snědl pamlsky, které mu podávala. Dunsparce ale jen zavrčela a uskočila stranou.

„Tak ne,“ usmála se Mia vlídně a dobroty zase odložila. V duchu jí to ale dělalo starosti. Co když si na ni Dunsparce nezvykne?

„Tak co, jaké to je tam nahoře?!“ houkl Vigo a zastínil si oči před sluncem, když se podíval k modrému nebi. Tropius nadšeně kroužil se svým trenérem a malou dívkou na zádech.

„Je to supr!“ vykřikla dívka a vřeštěla ostošest, když se Tropius prudce snesl k zemi. Okamžik to vypadalo, že už přistane, ale znovu se vyhoupl na oblohu.

Vigo se zasmál a zavrtěl hlavou.

„Hmm, můžu se na něco zeptat?“ oslovila Mia Margaretu vážně.

„Samozřejmě, proč by ne?“ otočila se žena k ní.

„Já, no, je mi to trochu hloupé, ale vím, že je tady dost lidí… Lidí, kteří jsou různě staří, a tak…No, asi to nejsou děti…vaše…?“ mluvila Mia kostrbatě.

„Vím, na co se chceš zeptat,“ přikývla chápavě Margareta. „Víš, u nás jsou děti, které nemají rodiče, nebo někoho, kdo by se o ně staral,“ řekla posmutněle. „Tady se jim ale líbí. Mají tu kamarády a chodí i do nedaleké školy…“

„Aha,“ hlesla Mia. Měla takový špatný pocit, že se na to neměla ptát.

„Je to škola, co jsme ji minuli při cestě do lesa,“ upřesňovala Margareta a Mia snaživě přikyvovala. „Chodí tam děti ze všech domů, co jich je kolem roztroušeno.“

Mia se zamyslela nad tím, proč asi všichni tady nemají své rodiče a Margareta to vytušila. Aby Mia nemusela přemítat o tak smutných věcech, povzbudivě nadhodila: „Lucka by se taky chtěla stát trenérkou pokémonů.“

„Ano?“ ožila Mia.

„Jo,“ přikývla Margareta a sledovala Tropiusovu tmavou siluetu nad nimi.

„Myslím, že jí to půjde,“ usmál se Matt, který se k rozhovoru připojil.

Všichni koukali, jak si Lucka, která právě sesedla z Tropiuse, hraje s pokémony.

Ray ji nechal hrát si a přisedl si zpět k Mie.

„Tak co?“ otočila se k němu trenérka.

„Je to bezva, takhle se proletět,“ odpověděl Ray s blaženým výrazem.

„Tak to věřím,“ přikývla Mia a zadívala se na Tropiuse, který jako strážná věž sledoval své okolí.

„Tys vlastně na Tropiusovi ještě neletěla, viď?“ uvědomil si Arthur.

Mia zavrtěla hlavou.

„A nechceš se proletět?“ chytil se toho Ray. „Teda, jestli Tropius svolí,“ dodal a s lehkými obavami zamířil k tropickému pokémonovi.

Pár chvil nato už Ray i Mia vyletěli k obloze jako šíp vystřelený z luku. Tropius toho dne nadšeně vozil všechny, kteří se na svět chtěli podívat z výšky.

„To je úžasný!“ rozplývala se Mia a křičela v euforii z letu. Viděla všechny ty kopce, louky, lesy a skály… Hnědé vlasy vlály Rayovi, který seděl za ní, do obličeje, ale jemu to vůbec nevadilo. Měl tak skvělý pocit, že nechtěl, aby to vůbec někdy skončilo. Chytil Miu pevněji, aby měl jistotu, že se nepřihodí nic nečekaného, přestože věděl, že Tropius by něco takového nedovolil.

***

Přiblížil se večer. Stoly a židle z odpoledne již byly uklizeny v domě a u branky, která vedla ze zahrady, stál hlouček lidí. Zahradou, kde rostly stovky květin, se šířilo sladké aroma bloudící mezi záhyby okrasně zastřihnutého živého plotu. Slunce zapadalo.

„Tak se mějte hezky,“ usmála se na odcházející trenéry Margareta.

„Hodně štěstí,“ přikývl Vigo a podal Mie jednu naoranžovělou růži.

„Jé, děkuju!“ usmála se trenérka překvapeně a nedočkavě zabořila nos do voňavého květu.

„A kde je Arthur?“ uvědomil si chovatelovu opětovnou nepřítomnost Matt.

Mia potichu kývla do strany. V koutu zahrady stál Arthur a vedle něj jeho výjimečný Venusaur. Oba na sebe hleděli smutnýma očima.

„On ho tu nechá,“ hlesla Mia potichu. Bylo jí to trochu líto. Ale jen kvůli Arthurovi.

I Ray si uvědomoval, jaké to asi je, když teď Arthur opustí pokémona, se kterým prošel celou zemi Kanto, zúčastnil se Ligy a vůbec prožil toho s ním tolik. Celý jeho dosavadní trenérský život byl s Venusaurem. A teď nastal čas ho opustit. To, co však Raye hřálo, bylo vědomí, že Arthurovi se splnil jeho sen. Měl Venusaura.

„Tak, tak ahoj, Venusaure,“ řekl Arthur roztřeseným hlasem a plaše pohladil pokémona po veliké hlavě. „Budeš se tu mít hezky,“ pokračoval přerývaně a nepřestával Venusaura poplácávat. „Oba se tu budete mít hezky,“ usmál se a pohlédl na Venusauří pár. Samička něžně šťouchla do Venusaura a ten jí to jemně oplatil.

„Nashledanou,“ zašeptal jeho trenér se sklopenýma očima. Pomalu se vzdaloval.

Ray, Mia, Matt a ostatní jen mlčky přihlíželi.

Arthur měl slzy na krajíčku.

„Sbohem!“ vykřikl náhle. Prudký hlas se mu vydral z hrdla tak jasně… Arthur se otočil a rychle prošel brankou ven na cestu. Ray za ním jen hleděl.

Chovatel šel dál, do tmy, kde tajemně šuměl vzdálený les, a přidával do kroku. Bylo mu to tak líto a přesto byl šťastný.

„Nashledanou,“ kývli jeho přátelé na rozloučenou a odvrátili pohledy od všech těch tváří u tyčkového plotu velkého domu.

„Budeme se o ně dobře starat,“ slíbil Vigo s úsměvem. „Nashledanou.“

A tak se i Ray, Mia a Matt otočili zády k domu s velkou zahradou vybízející ke klidnému spočinutí po náročném dni. V jejím koutě teď stáli dva Venusaurové sledující trenéry, kteří mířili pryč po cestě k Olivínovému městu.