Rayova pokémoní cesta

Shuckle

Té noci dorazili až k lesu travních pokémonů, kde našli Ivysaur. Ray s Miou si vzpomněli na podivného spícího chlápka a Mia prohlásila, že tady u lesa přes noc nezůstane.

„Já vím, že už tam dávno být nemusí, ale co kdyby?“ mračila se celá nesvá, jak se snažila ostatní přesvědčit o nebezpečnosti situace.

„No, možná máš pravdu,“ připustil nakonec Ray, když viděl, že s ní nebude kloudná domluva, „co kdyby…“

„To jsme se ale mohli zastavit aspoň u té školy,“ pohlédl Arthur toužebně kamsi do tmy za sebou.

„Já myslím, že by nás tam stejně přespat nenechali,“ zavrtěl hlavou Matt.

„Tak pojďte dál,“ vzdychl Ray unaveně a vykročil.

Místo na spaní si našli až v bezpečené vzdálenosti od temného habrového lesa. Spacáky rozložili mezi několika bílými skalisky a ulehli. Přestože Ray si spacák nevzal si nevzal, bylo mu dost teplo. To ho drželo bdělého a trenér sledoval kus oblohy ohraničený zubatými skalisky, přemýšleje o Arthurově volbě. Muselo to pro něj být dost těžké. Ray obdivoval, jak se nakonec rozhodl. Udělal by totéž i on? Nejspíš ano, ale bylo by to těžké…

Putování k Olivínovému městu se nakonec ukázalo být během na dlouhou trať. Matt se Arthura ptal i několikrát za den, jak dlouho to ještě potrvá a Ray obdivoval chovatelovu trpělivost, když se ho na tu samou otázku neustále dotazovala i Mia.

Svěží zelené louky už zůstaly na severu za skupinou putujících trenérů a vystřídaly je suché pláně s šumícími stébly žluté trávy. Nebylo pochyb o tom, že už museli ujít pěkný kus cesty a že Olivínové město jim brzy otevře svou náruč, ve které všichni spatřovali hotovou oázu.

„Už by to nemuselo být tak hrozné,“ odpověděl Arthur na jednu z Miiných otázek.

Ray vytáhl pokénav.

„Tak dva dny cesty?“ hádali oba současně.

„Uf,“ protočila Mia oči v sloup. „To je náhodou ještě dost dlouho,“ poučila ostatní. Znuděně se rozhlédla po bezútěšné krajině. Slunce dál vysoušelo na troud suchou trávu vyrůstající z načervenalé hlíny. Z ní všude kolem vystupovaly bílé a šedé kameny, vypadající jako lebky nebožáků, kteří se snažili vyprahlými pláněmi projít. Dokonce i hory v dálce na západě byly jen vysoké skály vypínající se k modrému nebi, které jako jediné působilo jako osvěžení.

K poledni jednoho obzvlášť horkého dne, kdy se Ray, Mia, Arthur i Matt ovívali vším, co našli, dorazili k piniovému háji. Koruny borovic cvrčely stovkami cikád a alespoň částečný stín pod nimi přímo nutil k odpočinku.

„Fuj,“ odplivl si Ray a sedl si na kámen. Napil se z lahve, kterou se skromným šploucháním vyndal z batohu a ostatní udělali totéž.

„Už to vážně není daleko,“ sliboval Arthur, který už svou velkou mapu ani neuklízel do batohu.

„Tak to doufám,“ řekla Mia a bez jediného slova si s mapou otřela čelo, „nerada bych tady uschla.“

Ray jí dal zapravdu, když se rozhlédl po žluté trávě a kamenech všude, kam jen oko dohlédlo.

„Aspoň, že je tu ten les,“ pronesl vděčně Matt a nezúčastěně si v rukou pohazoval předmětem, který našel na zemi.

„Co to máš?“ otočil se k němu Arthur. Byl tak vyschlý, že se ani nepokoušel o to, aby otázka zněla jako otázka.

„Myslíš tohle?“ ukázal mu malý šedivý kámen Matt a vzápětí jím mrštil do trávy.

„Za tímhle lesem by už mělo být město,“ ozval se náhle Ray od svého pokénavu.

„No sláva!“ odfoukla si Mia vlasy z obličeje. Pak zatřásla hlavou a vlasy se jí rozpustily po ramenou.

„Dáme si něco k jídlu a dál vyrazíme až k večeru,“ mínil Arthur. „Teď se mi vážně nikam šlapat nechce.“

„Asi tak,“ přikývli ostatní.

Udělali, jak řekli. Rozhodli se však, že oheň tady raději rozdělávat nebudou, protože měli pocit, že by chytly i kameny, kterým by plameny ohraničily. Odbyli se tedy „studeným“ obědem, který už byl stejně napůl uvařený, a po jídle se rozvalili pod stromy a usnuli.

Rayovi se zdál podivný sen, o němž na pár okamžiků zadoufal, že je skutečný. Spolu s Miou, Arthurem a Mattem se koupali v nějakém chladivém jezírku. Ray se blaženě usmál. Idylka se však proměnila v horor, když se voda v jezírku začala vařit. Ray se v tom okamžiku probudil.

Posadil se na jehličí pod sebou a zjistil, že ostatní ještě spí. Slunce však už zapadalo a jeho oranžové paprsky jen zvýrazňovaly barvu kraje kolem. Trenér trochu vyšel z lesa a pozoroval klesající slunce. Náhle musel uznat, že i taková krajina, jako tahle, má své nezaměnitelné kouzlo.

„Aspoň jsme prospali to, co v noci nachodíme,“ uslyšel Miin veselý hlas.

„Tak pojďme, ať už jsme tam,“ odpovídal Arthur. „A kde je Ray?“

„Už jdu!“ zavolal chlapec a přiběhl za ostatními.

„Kdes byl?“ zeptal se Matt.

„Přišli jste o krásný západ slunce,“ mrkl na Miu Ray.

„Pokud byl oranžový, umím si ho představit,“ opáčila ona. „Oranžové je tu beztak všude dost.“

Všichni si usadili batohy na záda a znovu se dali na cestu.

I hluboko v noci putovali dál. Nad stromy vyšel bledý, trochu nažloutlý měsíc. Prosvítal skrze jehličnatý porost nad hlavami trenérů a doprovázel tak svým světlem příjemný noční chlad.

„Nejste už unavení?“ nadhodil Arthue starostlivě.

„Ne, ne,“ zakroutila hlavou Mia. „Jen…“

Překvapeně se zastavila, když z pokéballu u jejího pasu nečekaně vyskočila Dunsparce.

„Ahoj,“ promluvila k ní Mia okamžitě. Chtěla zlepšit jejich vzájemné vztahy. „Ty nespíš?“

Dunsparce jí vůbec nevěnovala pozornost. Vypadalo to, že je sama velmi rozladěná z toho, že nespí její trenérka. Vyčítavě se na Miu podívala, naštvaně odhopkala ke spadaným borovým šiškám a pustila se do nich. S provokativním lupáním vydobývala semínka a cpala se.

„Aha,“ hlesla Mia zklamaně.

Dunsparce chroupala a pomalu se nořila dál do lesa, jakoby se snažila nepozorovaně pláchnout.

„My ale jdeme tudy, Dunsparce,“ upozornil pokémona Matt na prašnou cestu.

„Hej, vrať se!“ vyzvala Dunsparce Mia. Ani chvilku neváhala a namířila mezi stromy pokéball. Dunsparce se ale v červené světlo nepřeměnila. Byla už totiž pryč.

„Tak kde je?“ podivil se Ray.

„Jdeme ji najít,“ vzdychla Mia utahaně.

Ona, Ray, Arthur i Matt se vnořili mezi borovice. Sem tam se jim dařilo odhadnout, kudy Dunsparce prošla, ale pak…

„A jsme v háji,“ zaklel Arthur.

„To víme i bez tebe,“ řekla Mia nerudně, když ve tmě málem narazila do stromu.

„Jo, jenže teď už vážně,“ stál si na svém Arthur.

Všichni přišli blíž k němu. U jeho nohou zela do země díra, kde končila Dunsparcina pozemní stopa.

„No nazdar,“ zašeptal Matt.

„Dunsparce!“ křikla Mia.

„Takhle ji asi nenajdeme,“ prozradil jí nesměle Ray.

„Máš snad jiný nápad?“ odsekla Mia nasupeně. Měla na Dunsparce vztek. Proč tak zmizela? „Dunsparce, prosím, kde jsi?“ zkusila to Mia znovu, jemněji.

„Vypadá to, že nora je vyhloubená spíš tam,“ oznámil Arthur po důkladném prozkoumání sklonu chodby a jednou rukou ukázal do hloubi lesa.

„Tak tam taky půjdeme,“ rozhodla prostě Mia.

Jehličí jim praskalo a šustilo pod nohama, jak šli směrem Dunsparciny nory. Pomalu ztráceli ponětí o tom, jak daleko od cesty už jsou.

„Tady jsi!“ vykřikla Mia znenadání a shýbla se k zemi. Nadšeně uchopila Dunsparce do rukou, ale ta se jí vysmekla. Zavrtala se do země a pozorovala trenéry velkýma očima.

„Jak chceš,“ urazila se Mia.

„Co je to tu?“ zeptal se Ray, který si spíš než Dunsparce všímal okolí.

„Nějaké jeskyně,“ odpověděl Matt.

Na hlavy jim svítilo roztříštěné světlo měsíce bloudící větvovím borovic a před nimi odhalovalo rozeklané skály, vypínající se k noční obloze tak, jakoby do okolí vůbec nepatřily. Ostře vyrážely ze země a hluboko do jejich nitra ústilo několik obrovských vchodů tmavých jeskyní. Od jeskyní se k severu, západu i jihu kamsi do dálky táhl pás jemného zlatobílého písku, který jemně odrážel světlo dorůstajícího měsíce a nedovoloval byť jen jedinému stéblu trávy, aby narušilo dokonalost rozlehlé a rovné písčité plochy.

„Koukněte se támhle!“ zpozorněl Arthur a ukázal k jeskyním.

Ze tmy se vynořilo několik nemotorně se pohybujících pokémonů. Sunuli se po písku pomocí svých špalkovitých nohou, vyrůstajících z děr v červenohnědých krunýřích. Malé hlavy bedlivě sledovaly své okolí.

„Skrčte se,“ šeptl Matt a všichni si lehli do písku za nějaké křoví. Dokonce i Dunsparce sledovala, co se před skalami děje.

„Co je to za pokémony?“ Raye napadlo vyndat pokédex, ale pak si uvědomil, že by je mohl vyplašit.

„Podívejte, co dělají,“ vybídla Mia ohromeně své přátele. Ray zapomněl na pokédex a už jen pozoroval dění před sebou.

Tvorové se rozmístili po celé písečné ploše, uvolnivše tak místo dalším a dalším příchozím, kteří se plazili z jeskyní i z okolního lesa. Pokémoni se usadili na písku a zadníma nohama začali hrabat. Vypadalo to, že je to značně obtížné a namáhavé. Krunýřovití tvorové však dál neúnavně hrabali jámy do písku, nedbali na to, že se jim sypké kamínky sesouvají zpět do děr, nebo že je škrábou v očích. Jen trpělivě hrabali a písek se rozlétával na všechny strany.

Ray, Mia, Arthur a Matt celé podivné divadlo tiše sledovali. Zápas pokémonů s bořícím se pískem.

„Tamten už nic nedělá,“ upozornila Mia téměř neslyšně na jednoho pokémona.

Tvor zhluboka oddychoval kývaje hlavičkou k nebi. Pak se přikrčil nad vyhloubenou jámou, zakrývaje její průměr. Poklesl hlavou a za okamžik ji zase napřímil. Jakmile ustoupil stranou a do jámy nahlédl měsíc, spatřili naši přátelé několik bílých oblých vajíček, která neznatelně světélkovala.

„Takže to jsou samičky a kladou vajíčka,“ řekl ohromeně Arthur.

Ostatní jen přikývli.

Čím dál více pokémonů přestávalo hrabat, se soustředěnými výrazy oddychujíce nad svou jámou. Nedlouho po tom, co jejich vajíčka spočinula v prohřátém písku, se všechna rozzářila a narostla do větších rozměrů. Písek, který jim přitom bránil v růstu, byl vstřebán jejich skořápkami.

„To je úžasný,“ zajíkl se Ray.

„Neuvěřitelné,“ přikývl Arthur a rychle něco čmáral do svých zelených desek, kam si zapisoval různé poznatky o pokémonech.

Jakmile světlo z písku zmizelo a vajíčka dorostla rozměrů polovičního fotbalového míče, dali se pokémoni znovu do hrabání. Svědomitě zahrnuli své poklady pískem a pak se vyčerpaně vrátili do svého studeného jeskynního domova.

Ray, Mia, Arthur a Matt se krčili za trnitým houštím a tajili dech.

„Nevím, kolika lidem se v životě poštěstí vidět divoké Shuckle klást vajíčka,“ řekl Matt vděčně.

„Hodně málo lidem,“ usmála se Mia. „Nicméně, ti pokémoni asi nebudou nejlepší rodiče, že?“ napadlo ji.

„Spousta pokémonů má takové chování, Mio,“ namítl Arthur. „Prostě je to tak zařízeno. Rodiče zahrabou vajíčka do písku a až se mláďata vylíhnou, musí se o sebe postarat sama.“

„Hmm.“

Ještě chvíli tam seděli v písku za křovím a lehce omámení a taky unavení koukali na nebe. Mia si vyměňovala pohledy se svou Dunsparce. Snažila se pochopit, proč se pokémon chová tak arogantně, ale na nic kloudného nepřišla. Snad jí s tím pomůže někdo v Olivínovém městě. Zeptá se na to v tamním středisku.

„A co teď?“ ozval se Matt. „Nevíme, kde jsme.“

„To hned zjistím,“ hlásil se Ray a zmáčkl několik tlačítek na pokénavu. „Aha, takže stačí, když se otočíme vzad a dorazíme až na cestu.“

Trenéři se hned zvedli, oklepali si z oblečení jehličí a s posledními pohledy na bledý písek, pod nímž odpočívala vajíčka, odešli.

Ještě štěstí, že pokénav měli. Nebýt toho, nejspíš by cestu v noci nenašli. Takhle se na ni však dostali cobydup, a tak mohli znovu vykročit vstříc Olivínovému městu.

Miin pokéball lásky s Dunsparce uvnitř už byl opět na svém místě u trenérčina pasu. Mia však o něm už nepřemýšlela.

Blížilo se svítání. Řídký borovicový les byl stále světlejší a s přibývajícím světlem se začalo i oteplovat. Když se čtyři upachtění trenéři konečně vynořili ven z provoněného lesa, spatřili něco, co už tak dlouho toužili vidět. Skalnaté vrcholky okolních hor se zdvihaly nad krajinou, jež se zvolna svažovala k ohromné modré ploše, na jejímž břehu leželo Olivínové město. První sluneční paprsky toho dne překonaly všechna zubatá skaliska a přehlédly přes ně do přístavu. Olivínové město se svým světoznámým majákem, blikajícím i teď brzo ráno v pravidelných intervalech, s množstvím kamenných domů a křivolakých uliček, s hradem střežícím město ze skal a s hradbami, objímajícími starý přístav jako matka chránící své dítě.

„Moře!“ vykřikla Mia. „Koukněte se! Moře! Já se na něj tak těším!!!“

„Konečně!“ zvolal Ray. Pocítil nenadálý příval radosti a zhluboka se nadechl slaného vzduchu, který necítil od doby, kdy byli v Třešňoém Městě. Do žil se mu s ním vlil nový příval energie a Ray už se nemohl dočkat, co všechno u moře jako trenér zažije.