Rayova pokémoní cesta

Olivy a olivíny

Energickým krokem vyšli čtyři trenéři přímořskému městu vstříc. S každým dalším metrem byl Ray nedočkavější a napjatější, protože už se nemohl dočkat, až vyzve na zápas místního trenéra stadionu. I Mia s Mattem pociťovali v místech žaludku brnění značící zvědavé očekávání.

Jak se blížili k prvním domům převážně postaveným z bílých kamenů, upozorňovali se navzájem na všelijaké zajímavosti, které kolem viděli.

„A co se o Olivínovém městě píše ve tvém Průvodci, Mio?“ přerušil Ray dívčino básnění o pláži.

Mia s několika dalšími větami o zlatém písku vytáhla brožuru z batohu a přečetla:

„Olivínové město je významným střediskem námořní dopravy. I přestože je tak frekventovaným přístavem, moře okolo města je návštěvníky oceňováno pro neuvěřitelnou průzračnost. Turisty sem však neláká jen koupání a velké množství sportovního vyžití. Nemalou formou k jeho prvenství v žebříčku nejnavštěvovanějších míst Johta přispívá i velice bohatá historie města. V minulosti se muselo vyrovnat s mnoha nesnázemi, jako byly loupeživé výpravy pirátů. Také proto zde bylo postaveno opevnění a hrad, které nechal zbudovat kníže Watter VII. Od dob minulých až po současnost je však místo proslaveno hlavně pěstováním černých i bílých oliv a bohatými nalezišti olivínů – drahých kamenů, jejichž těžba je však v současnosti již velmi omezena. Mezi nejvýznamnější kulturní památky patří nejstarší maják na světě (pravděpodobně postaven roku 756 před naším letopočtem) a veliká Národní knihovna, obsahující cenné dokumenty země Johto. Přístup do této budovy mají od minulého roku volně otevřený všichni trenéři pokémonů.“

Mia zaklapla Průvodce a mrkla na své přátele.

„O stadionu tam nic není?“ podivil se Ray, jakoby mu byla zajímavá historie města úplně ukradená.

Mia znovu otevřela knihu a chvíli se potýkala s textem, než za článkem našla výčet skutečností o městě, jako byl počet obyvatel a podobné věci.

„A jo, tady,“ řekla. „V Olivínovém městě je stadion, kde je trenérkou Jasmine, která používá ocelové pokémony.“

„To bude asi dost těžká,“ mínil Ray vážně.

„Pro tebe by to tak obtížné být nemělo,“ namítl Arthur pochybovačně. „Máš Quilavu a ten má na ocelové pokémony výhodu.“

„To je pravda,“ přikývl Matt, který ještě listoval v Miině Průvodci a teď jí ho vrátil. „Kam tedy půjdeme?“

Všichni naráz vykřikli své návrhy. Každý byl úplně jiný. Arthur byl jako vždy pro pokémonské středisko, protože to by podle něj měla být pokaždé první zastávka trenéra, přicházejícího do města po dlouhé cestě. Ray s Miou a Mattem se však nechali strhnout samotným městem. Mia chtěla jít na pláž a Matt zase k majáku, zatímco Ray toužil vyzvat na zápas Jasmine.

„Půjdeme do střediska,“ rozhodl nakonec Arthur, když se nemohli dohodnout. „Beztak si naši pokémoni musí trochu odpočinout. A my taky.“

Přestože Ray, Mia i Matt něco nespokojeně brblali, museli uznat, že jejich pokémoni (a konečně i oni samotní) doopravdy celkem unavení jsou.

Podobně jako Týkové se i Olivínové město dělilo na dvě části. Ta starší byla obehnána silnými kamennými hradbami, které celé dny nasávaly teplo horkých slunečních paprsků a v noci jej zase vydýchávaly do křivolakých uliček města pod sebou. Stejně jako ony byly i domky postaveny ze všudypřítomných kamenů a velká i malá náměstí se za slunečných dní, které zde panovaly po většinu roku, přívětivě leskla. Malebné, staré okenice, otvírající se teď ráno na většině domů, vesele skřípaly, jak pod nimi Ray, Mia, Matt a Arthur procházeli. S pomocí několika přátelských jižanů se naši trenéři dostali až do pokémonského střediska. Byla to budova jako každá jiná v tomhle městě, jen o něco větší a nade dveřmi se skvělo velké červené P. Pokémonské středisko bylo ze dvou stran sevřeno mezi okolními domy a některá okna mu stínil vysoký rozevlátý cedr.

„Dobré ráno,“ pozdravila příchozí sestra Joy, když vešli do střediska. „Co pro vás mohu udělat?“ ochotně se naklonila přes pult.

„Dobrý den,“ opětovali její pozdrav trenéři. „Rádi bychom si nechali vyšetřit pokémony a pronajali si pokoj pro čtyři osoby.“

„Samozřejmě,“ přikývla Joy usměvavě. „Jste tedy trenéři?“ zeptala se, jak přejížděla očima po klíčích od pokojů zavěšených za ní.

„Ano," přikývl Ray.

Joy na ně kývla a předala jim klíč výměnou za peněžní obnos. Pak si od trenérů vzala pokémony a Ray s Miou, Arthurem a Mattem se šli mezitím ubytovat.

„Já jsem nějaký ospalý,“ přiznal se Ray a sesunul se do polstrovaného křesla ve stínu jehličnanu za oknem.

„A kdo ne?“ ušklíbl se Matt a spolu s Arthurem zabrali další dvě křesla.

„Tak si na chvíli schrupněte, já budu zanedlouho zpátky,“ usmála se na ně Mia s šibalským úsměvem. „Snad,“ dodala.

„Kam jdeš?!“ houkl za ní Ray, ale dívka už zmizela na chodbě.

Raye probudil podivný zvuk. Rozhlédl se po pokoji se dvěma palandami, třemi křesly, obsazenými jím, Mattem a Arthurem spícím vedle další volné sedačky, nějakým stolem a dalšími nezbytnostmi, a pak se zaposlouchal do šumivého zvuku, vycházejícího ze dveří blízko vstupních dveří do pokoje.

„Mio?“ zvedl se váhavě z křesla a vyšel ke dveřím. Cestou málem zakopl o malou taburetku s hromádkou čistého oblečení. „Co to je?“ zaraženě si prohlížel hnědé kraťasy s mnoha kapsami a zelené batikované triko.

Cvakl klíč v zámku a ze dveří nalevo se vynořila Mia. Vlasy měla podivně rozcuchané a po kapkách z nich ještě stékala voda. Kolem těla měla omotaný růžový ručník se znakem střediska.

„Jéé!“ vyjekla překvapeně, když si Raye všimla.

„Mio?!“ vyhrkl Ray a zrudl v obličeji.

„Eh, to je Arthurovo oblečení,“ ukázala dívka na kraťasy, které držel Ray v ruce. „Tvoje je támhle,“ pohodila hlavou k palandám. Tam ležely další tři složené hromádky.

„Juj, díky, to jsi KOUPILA?“ podivil se Ray, snažíc se zakrýt rozpaky z polonahé Miy.

„Jo,“ usmála se trenérka pyšně. „Když dovolíš, já si vezmu to svoje a půjdu se oblíknout,“ plaše strhla z postele své oblečení a s padajícím ručníkem zmizela v koupelně. Zámek opět zapadl.

Ray zvedl z postele šaty, které mu Mia vybrala v místních obchodech, a musel kamarádce v duchu poděkovat. On nakupování oblečení naprosto nenáviděl, a tak byl rád, že to Mia udělala za něj. Myslela zřejmě dopředu, protože lehčí oblečení se jim tady u moře bude určitě hodit.

„Myslela jsem, že aby nám všem nebylo takový vedro,“ huhlala Mia z koupelny, jak si sušila vlasy. „Ale vím, že stejně někteří z vás nosí radši dlouhý kalhoty tak… No, prostě jsem vybrala, jak nejlíp jsem mohla.“

Jak Mia zjistila, co rád nosí, byla pro Raye záhada. Než se nad tím však stačil pořádně zamyslet, Mia už vyšla zase ven a přibouchnutím dveří probudila i Matta a Arthura.

„Eh? Co to máš na sobě?“ byla jejich první reakce, když na svou kamarádku mžourali z pohodlných křesel.

„To jsem si šila sama,“ pochlubila se dívka pyšně.

„Já myslel, že jsi byla nakupovat?“ zamračil se Ray.

„Jen pro vás,“ mávla ona rukou a zálibně se točila ve svém novém oblečení. „Tak co, jak vypadám?“

První slovo, které Raye napadlo, bylo “podivně“. Červenobílé volnější triko s krátkým rukávem potisklé motivem pokéballů bylo asi to nejnormálnější. Místo svých dosavadních modrých kalhot si však Mia na sebe vzala cosi, co nikdo z chlapců nedokázal zařadit. Tříčtvrteční bleděmodré kalhoty v pase držel jednoduchý uzounký černý pásek. Současně s nimi však objímal Miiny boky i kus látky, který ze všeho nejvíc připomínal polovinu sukně oblečenou našikmo, takže zakrývala jen zčásti pravý bok a spouštěla se jí až po kolena, zatímco vzadu byla delší.

„No, je to…eh, hezký,“ vypadlo z Raye. „Tos vážně šila sama?“

„Jo, něco proti?“ odpálila ho ona, protože slyšela trochu pochybovačný podtón v Rayove hlase.

„Ne, ne,“ zakroutil trenér rychle hlavou. „Jen je to takové nezvyklé. Ale sluší ti to,“ došel nakonec k pravdivému závěru.

„Díky!“ rozzářila se Mia.

„Fakt ti to sluší,“ potvrdili Rayova slova i Arthur s Mattem.

Když se pak všichni už osvěžení sprchou vydali do města, každý měl na sobě své nové oblečení, batoh a u pasu své pokémony. Rayovi Mia koupila dlouhé, velmi vzdušné plátěné kalhoty khaki barvy a modrobílou košili, na níž si zevnitř připjal svoje odznaky. Malý přívěsek Articuna ho příjemně chladil na holé hrudi pod košilí. Ray měl pocit, jakoby ta věc snad ani nešla zahřát. Matt a Arthur šli v kraťasech. Chovatel měl hnědé kraťasy a zelené batikované triko, které Ray viděl už v pokoji ve středisku, zatímco Matt si vykračoval v šedých kalhotech a košili zvláštního hnědého odstínu.

Přestože byla Mia přesvědčená, že Ray je příliš nabalený a že mu bude vedro, nebylo to tak a dívka se o tom s Rayem neustále dohadovala.

„Takže, kam půjdeme?“ snažil se ji překřičet Matt, když si prohlédli náměstíčko před střediskem.

„Samozřejmě, že na pláž!“ zvýšila Mia ještě víc hlas, aby měla jistotu, že všichni ohluchnou. „Kdo je pro?“

K její smůle však nebyl pro nikdo.

„Jo, někdy se určitě vykoupat půjdem, Mio, ale teď k moři nejdu,“ odmítl to rázně Ray a Matt s Arthurem se přidali.

Slunce se přehouplo přes poledne.

„Máte pravdu,“ přikývla nakonec Mia. „Radši bychom měli zalézt do nějaké chladivé budovy.“

„Co třeba stadion?“ napadlo Raye okamžitě.

„Jde se!“ ohlásila bez diskusí Mia.

Na cestu ke stadionu se zeptali jednoho muže, který šel zrovna kolem nich.

„Ach, takže vy chcete na stadion?“ zeptal se stařík, jako kdyby je přeslechl. „To musíte tudy, doprava, potom pořád rovně až narazíte na kašnu. Od ní vedou tři uličky. Půjdete doprava, doleva, doprava, doleva, ne, počkat, zpět…,“ stařík se zjevně zamotával a div se mu nekouřilo z hlavy. „Eh, vidíte támhletu velkou budovu?“ ukázal nakonec na nepřehlédnutelný kolos vypínající se nad střechy okolních staveb. Čtyři velmi znepokojení trenéři se otočili k honosné bílé budově se sochami kolem vysoko posazených oken v několika řadách a s prosklenou kopulí na střeše.

„Tak vidíte tu budovu?“

„Ano,“ přisvědčili honem oni.

„Tak to je knihovna,“ poučil je stařík důležitě. „Ale k té nepůjdete.“

Mia protočila panenky. „Aha, my už víme, kde to je! Děkujeme!“ nahrála znuděně náhlý záblesk jasnozření, drapla své přátele a pak se ohromenému muži ztratili z očí.

„Nemáte zač!“ zavolal na ně on.

„Ty víš, kudy se tam jde?“ divil se Ray.

„Ne, ale ten chlap asi taky ne,“ odvětila Mia a rychle rázovala po kamenných ulicích plných turistů.

Čirou náhodou se pak skutečně vynořili přímo u stadionu trenérky ocelových pokémonů, Jasmine. Stál nedaleko Národní knihovny.

„Už se těším na zápas,“ ucítil Ray znovu nervózní napětí. Významně pohlédl na své přátele a vešel do mohutné budovy.

Bezprostředně po vstupu se objevili ve veliké hale, po jejímž obvodu byly rozestavěny balvany, drahé kameny a kovy se štítky, na nichž byly napsány názvy minerálů. Uprostřed bylo zápasiště.

„Je tu někdo?“ zavolal do prostoru Ray. Připadal si přitom dokonale mrňavý a nicotný.

Žádná odpověď.

„Haló!“ křikla Mia.

„Ano, prosím? Co si přejete?“ zjevila se náhle ve dveřích napravo nějaká žena.

„Vy jste Jasmine?“ zeptal se Ray.

„Ne a vy?“ vykulila oči ona a roztáhla ústa v široký škleb.

„Cože?“ zvedl Ray zmateně obočí.

„Jestli jste přišli vyzvat trenérku tohoto stadionu, musím vám sdělit pro vás nepotěšující zprávu,“ řekla žena hlasem, který jí skákal z jedné roviny do druhé, jakoby zpívala. „Jasmine tu není.“

„Prosím?“ vyvalil oči pro změnu Matt.

„Jak říkám,“ odpověděla ona a také na něj vyvalila kukadla. „Trenérka, kterou hledáte, tu není.“

Mia už čekala, že té ženě konečně dojde, že by jim mohla říci, kde Jasmine je. Zřejmě jí to však nedošlo.

„A kde je?“ zeptala se tedy trenérka.

„V Hoennu. Odcestovala tam na pozvání pana Stevena Stonea, úřadujícího šampiona Hoennu.“

„Skutečně?“ podivil se Arthur.

„Nevěříte mi snad?“ opáčila žena. „Samozřejmě, že skutečně. Počítám však, že Stone už dlouho mistrem nebude. Co jsem slyšela, v Hoennu se objevila velmi silná trenérka, která zatím prvními koly turnaje prochází jako nůž máslem,“ usmála se žena škodolibě. „Jasmine se vrátí až za dva dny. Ještě něco?“ skákala z jednoho tématu do jiného.

„Ne, ne, děkujeme,“ vydechl Ray a spolu s Miou, Arthurem a Mattem urychleně opustili stadion.

„To je k vzteku!“ nakopl Ray rozmrzele kornoutek od zmrzliny, který ležel na ulici. Rozteklý zbytek obsahu se rozlil po horkých kamenech dláždění. „Zrovna teď se Jasmine někde courá a my musíme čekat.“

„Ale aspoň vidíme, jak se asi cítili trenéři, kteří chtěli vyzvat Winonu v Hoennu a ona tam nebyla,“ zapřemýšlela Mia.

„Jo, a k čemu nám to je?“ nadhodil Matt, který z trenérčina výletu za šampionem taky neměl dvakrát radost.

„Ach jo.“

„A kam teda půjdeme teďka?“ promluvila znovu Mia. Tajně přitom doufala, že se jí snad konečně podaří prosadit svůj návrh s koupáním.

„No, na pláž určitě ne,“ usadil ji Matt.

„Proč?!“ hodila po něm naštvaným pohledem. Pak si ale uvědomila, že se chtěli jít někam zchladit.

„A co takhle do knihovny?“ napadlo Arthura, jak tak hleděl na vysokou budovu kus od nich. Nad prosklenou kopulí právě přelétávalo hejno Pidgey.

„A co tam?“ opáčila Mia.

„Aspoň tam bude chládek,“ pokrčil rameny Arthur.

„Já tam nejdu,“ zavrtěl hlavou Matt. „To se spíš půjdu podívat k tomu majáku.“

„Jak myslíš,“ zapochyboval o správnosti jeho rozhodnutí Arthur. „Sejdeme se tedy až večer ve středisku, dobře?“

„Jasně,“ přikývl Matt a ukázal mu vztyčený palec. Pak zmizel mezi domy.

„Tak pojďme,“ vyzval Ray znuděně Miu a Arthura.