Rayova pokémoní cesta

Národní knihovna

Když se jim Matt nadobro ztratil z očí, zamířili Ray, Mia a Arthur do Národní knihovny, přestože neměli ponětí, co tam budou dělat. Propletli se kamennými uličkami a už stanuli na rozlehlém náměstí vyloženém velkými kamennými bloky. Symetricky se po prostranství proháněla mělká kamenná koryta zapuštěná do země, která při deštích odváděla vodu z náměstí přímo po povrchu. Lidé na náměstí vysedávali v malebných kavárnách, nebo si pochutnávali na zmrzlině z nesčetných stánků. Ray, Mia a Arthur se však vydali k majestátní budově po jejich levici.

Zastavili se přímo pod kamenným schodištěm. Jeho bílé stupně stoupaly k dvoukřídlým dveřím knihovny, jež byly pokryty množstvím reliéfů mistrovsky vyvedených na tmavém dřevě velikých veřejí.

„Impozantní,“ ocenila Mia stavbu, jak ji zhlíželi od paty až ke střeše. Nad vysokými dveřmi bylo do zdobených, vysokých zdí zasazeno velikánské okno kruhového tvaru. Jeho čiré sklo propouštělo do budovy paprsky slunečného dne a trochu připomínalo veliké oko. Zdobené průčelí nad oknem se natahovalo až pod střechu, v jejímž středu se skvěla skleněná kopule propletená paprsky kovu.

„Tak jdeme dovnitř, ne?“ řekl Ray a zabral za mohutnou kovovou kliku.

Dveře se s neočekávanou lehkostí otevřely dokořán a když je trenéři za sebou zavřeli a obrátili zraky k interiérům budovy, zůstali ohromeně stát. Nacházeli se v gigantické hale obdélníkového půdorysu. Ke skleněné kopuli ve střeše se podél stěn zdvihalo šest pater plných vysokých regálů s knihami a mapami. Ačkoli zde bílý kámen hrál velkou úlohu, kromě podlahy, zdí a stropu bylo všechno výlučně ze dřeva temně hnědé barvy. Sochy, lišty, obruby – do vše bylo dřevěné. Všech šest pater bylo do vstupní haly otevřeno honosnými ochozy, takže návštěvník mohl vidět, kdo se právě mezi regály pohybuje. Do vyšších pater se v zadní části haly zdvihalo velkolepé dřevěné schodiště lesknoucí se napastováním a s drahým kobercem vyrobeným nepochybně přímo pro tuto knihovnu. Schodiště působilo dojmem podivného stromu, jehož kořeny se zavrtávaly do podlahy mramorové haly a dvanáct větví vyrůstajících přímo od kořenů se v úhlu nakloněném na opačnou stranu od hlavního vstupu do knihovny postupně v páru dvou větví napojovalo na ochozy každého z pater. První patro tak bylo přístupné pomocí dvou prvních krajních větví, zatímco zbylých deset stoupalo dál k druhému, kde se napojovaly na ochozy další dvě a tak to pokračovalo až k poslednímu šestému patru. Naklánějící se schodiště bylo v hale podpíráno přístěnkem na věci nezbytné pro údržbu knihovny, obloženým opět tím tmavým dřevem.

„NO TEDA!“ vykřikl Ray. Byl prostory knihovny tak nadšen, že nedokázal říct nic jiného.

„To se jen tak nevidí,“ přikývl Arthur a obhlížel bohatou výzdobu.

„To je – obří,“ vydechla Mia. Připadala si jako ten úplně nejmenší mravenec.

Ještě chvíli se po knihovně rozhlíželi a až pak si konečně všimli, že uprostřed haly přímo naproti šestkrát větveného schodiště stojí půlkruhový dřevěný pult, na němž stál monitor počítače a pár dalších věcí. Za ním seděla postarší dáma v hnědých šatech, vypadajících jako kus nábytku, a s černými brýlemi na nose, které měla kolem krku zajištěné černou šňůrkou se zlatými kuličkami. Prošedivělé vlasy stáhnuté do drdolu matně odrážely sluneční světlo dopadající na knihovnici z kupole nad jejím stanovištěm.

Tři přátelé zamířili k ní. Cestou se ozývala dunivá ozvěna jejich kroků a oni opatrně našlapovali, snad aby knihovnu nerozbořili.

Žena vzhlédla od napůl popsaného papíru a odložila pero.

„Dobrý den,“ oslovila je jako první přísným hlasem. Ray si hned řekl, že to zní, jako kdyby mečela.

„Dobrý den,“ usmál se Arthur. „Jsme pokémoní trenéři a rádi bychom si prohlédli knihovnu,“ představil se jí trochu nejistě.

Knihovnice si ho změřila pichlavýma šedýma očima a sundala si brýle ze špičatého nosu. Pak se naklonila, aby se jí brýle mohly houpat na krku.

„Trenéři?“ zamečela.

„Ano,“ promluvila Mia skoupě. „Já jsem Mia Mellowová z města New Bark,“ dodala.

„Já jsem taky z města New Bark,“ ozval se hned Ray. „Jmenuji se Ray Leever.“

Žena otočila svou slepičí tvář k němu. „Skutečně?“ zeptala se příkře. Nehodlala přece do knihovny vpustit kdekoho.

„A já jsem Arthur Greeneaf z Blankytného města,“ řekl Arthur, který byl ze člověka před sebou na nervy nejméně. „To je v Kanto.“

„Vím, kde leží Blankytné město, mladíku,“ oznámila mu knihovnice a střelila po Arthurovi pohledem. Poté řekla:

„Prosím, půjčte mi na okamžik vaše pokédexy. Trenéři mají právo si knihovnu prohlédnout. Mělo by vám to pomoci v sebezdokonalování a ve zdokonalování tréninku. Pokud byste si chtěli některou z věcí v knihovně blíže prohlédnout, dejte mi, prosím, vědět a sami z regálů nic nevytahujte,“ oznámila jim varovně.

Ray, Mia a Arthur jí podali pokédexy a ona si jejich čísla zaregistrovala do počítače. Potom každému vytiskla kartičku se jménem jako průkazku knihovny. „Tady máte,“ řekla a průkazy jim předala společně s pokédexy.

„Děkujeme,“ přikývli trenéři a Ray s Miou se už chtěli vydat knihovnu prozkoumat. Arthur se však chtěl ženy ještě na něco zeptat.

„Hmm promiňte, jen mě napadlo… Nikde tu nevidím žádné hlídače. Nebojíte se, že se něco může ztratit?“ zeptal se logicky.

Ray s Miou se rozhlédli. Opravdu tu nebyl ani jediný člověk, který by vypadal jako hlídač. V podstatě tu dnes totiž nebyl skoro nikdo. Mezi regály se potulovalo jen pár lidí zabraných do čtení či hledání knih.

„Ne, nebojím se,“ odvětila knihovnice. „Hlídače máme,“ ujistila je a už se chopila pera, aby mohla pokračovat ve psaní.

Přestože mu to stále vrtalo hlavou, připojil se Arthur k Rayovi a Mie a všichni tři se vydali ke schodišti. U něj se ještě na okamžik zastavili a ohlédli se. Sluneční paprsky procházející kopulí i kruhovým oknem v průčelí naplňovaly budovu teplem, ale i přesto tu bylo příjemně chladněji než venku. Stíny nehybných soch, globusů a dalších věcí vytvářely tajemnou atmosféru. Mezi těmi málo návštěvníky, kteří se sem tam objevili na ochozech vyšších pater, zahlédl v Ray pátém poschodí postavu ve fialovém plášti, která vypadala, jakoby přicestovala z nějaké daleké země. Plášť měla přehozený i přes hlavu a z obličeje jí tak byly vidět jen oči. Rayovi ten člověk připomínal pouštní národ z fotografií svého tatínka, když se vrátil z Hoennu.

„Hele, to je podivín,“ řekl Ray Mie a Arthurovi, aniž by na člověka ukázal.

Když se oba podívali k místu, které jim Ray popsal, uviděli i oni postavu ve fialovém hábitu plující mezi knihami.

„Někoho mi připomíná,“ zamračila se Mia, když osoba zmizela za policemi.

Ray s Arthurem už ji však neposlouchali.

Všichni se pak vydali mezi knihy. Mia zanedlouho požádala knihovnici, aby jí z dřevěné police vytáhla knihu Tajemství tvorů psychických od nějakého dávno zesnulého vědce. Arthur se zastavil u Rostlin léčebných a kořenové magie. Ray zběžně prošel mezi regály knih pokémoní fyziologie a psychologie v prvním patře a zamířil do východního křídla čtvrtého patra ke knihám, kde Mia našla tu jednu o psychických pokémonech. Dívka teď seděla na židli úplně vzadu v křídle západním pod vysokým oknem u malého kruhového stolku, kam si poodešla přečíst něco z vypůjčené knihy. Ray si místo toho četl názvy děl, kolem kterých procházel. Některé zněly dost odpudivě. Byla zde například Kronika objevů hnisů a plísní. Trenér se znechuceně odvrátil a zrak mu padl na knihu o temných pokémonech. Zapomněl, že si o vyndání má říct knihovnici a vztáhl po ní ruku. Pomalu svazek vytáhl a chystal se ho otevřít. Z černé mezery po knize však něco matně zasvítilo a kniha vlétla zpět na své místo.

„Řekla jsem, abyste mi řekli!“ ozval se nedlouho nato naštvaný hlas z haly. Ray polekaně nadskočil. Přesunul se k zábradlí na ochozu a shlédl dolů. Žena se zvedla od pultu a po schodišti rázně zamířila k němu do čtvrtého patra.

„Co jste chtěl vyndat?!“ vyštěkla na něj a aniž by odpověděl, vytáhla z police knihu Nečistí a zlí temní tvorové.

„Jsou tam jen bláboly,“ řekla Rayovi a knihu mu podala, „ale je to stará a vzácná kniha,“ usmála se.

„Děkuji,“ přikývl Ray. Býval by jí řekl, že tu knihu tedy může zase vrátit, ale raději to neudělal.

„HÉJ! To už je zavřeno?! Já jsem ještě tady!“ ozval se ze vstupní haly překvapený hlas.

Knihovnice zpozorněla a zamířila k ochozu čtvrtého patra. Opřela se o zábradlí a podívala se ke dveřím. Ray s těžkou bichlí v náručí přišel za ní.

Dole u zavřených dveří stál nějaký mladík a lomcoval s klikou.

„Jemně, prosím!“ houkla knihovnice starostlivě.

„To se vám řekne!“ opáčil navztekaně hoch. „Když ty hloupý dveře nejdou otevřít ani tak!“

„Ale prosím vás,“ řekla nevěřícně žena v černých brýlích a hnědých šatech a sešla dolů k bezradnému návštěvníkovi. S úšklebkem a názorným gestem vzala za kliku a…nic. Dveře se neotevřely.

„Uch?“ znejistěla a zabrala za kliku znovu. „Opravdu…?“ zalomcovala s ní.

„Co se děje?“ ozval se Arthur, který se objevil na ochozu patra pod Rayem.

„Zasekly se dveře!“ řekl popuzeně hoch dole. „A já mám přitom být za deset minut u střediska!“ postěžoval si.

„Žádné strachy,“ upokojovala ho knihovnice, ale přestože dveřmi lomcovala seč mohla, otevřít se jí je nepodařilo.

Rachtání kliky přivedlo na ochozy pater i ostatní lidi, kteří v knihovně zůstali.

„To jsem blázen,“ vrtěla hlavou knihovnice. Její mečivý hlas přitom trochu zjemněl. Snad překvapením.

„To je klidně možný, ale mě by spíš zajímalo, jak se dostaneme ven?“ zeptala se vysoká dívka v prvním patře a už taky běžela po schodech k východu. I ona zabrala za kliku a ani ona neměla štěstí.

„Prosím, nepanikařte. Určitě se vše vyřeší,“ urovnávala situaci knihovnice. Sama ale moc dobře nevěděla, co bude dělat.

Mia položila knihu o psychických pokémonech na stůl a šla se podívat, co se děje.

„Jsme tu uvěznění?“ nevěřila vlastním uším, když jí to Ray řekl. „Ale jak to?“

„Co já vím?!“ houkl na ni Ray přes celou šířku haly. Mia totiž stála na opačné straně ochozu než on.

Knihovnice si stoupla doprostřed haly a velmi nahlas, takže málem křičela, promluvila:

„Všichni lidé, kteří zůstali v knihovně, nechť se shromáždí tady dole v hale!“

„Co chcete dělat?“ zeptal se jí Arthur, který už sešel dolů.

Žena neodpověděla.

Ray s Miou se setkali na schodišti a přišli až k nim. Nakonec se u půlkruhového pultu shromáždilo všehovšudy devět lidí.

Světlo, které během jejich návštěvy knihovny venku plálo, polevilo a trochu zoranžovělo. Venku zapadalo slunce.

Arthur s Rayem na pokyn knihovnice přitáhli z přístěnku pod schodištěm několik židlí a všichni se mlčky posadili. Žena v hnědých šatech si sedla za svůj stůl. Vytočila číslo na staromódním telefonu a pak dlouhou dobu čekala se sluchátkem u ucha. Za chvíli ho však položila.

„Je to hluché,“ řekla.

„Jak to?“ zkřivil tvář hoch v zeleném triku s obrázkem majáku. Byl to trenér, který předtím lomcoval dveřmi. Podle všeho nebyl místní a triko měl zřejmě jako suvenýr z města.

„Jé, ani můj mobil nefunguje!“ zjistila ta vysoká dívka celá v červeném. „Jak je to možné, Olívie?“

Ray s Miou a Arthurem se rozhlíželi, aby zjistili, kdo je Olívie. Dívce odpověděla knihovnice.

„To ochránci knih,“ řekla pomalu.

„Kdo?“ vytřeštil oči Ray, když se poprvé připojil k diskusi.

„Musí tu chybět nějaká kniha!“ došlo náhle knihovnici Olívii a zprudka se postavila. „Musí tu chybět kniha!“ rozhlédla se, jakoby doufala, že uvidí, kde to je.

„Hej, není tu ani ta osoba ve fialovém plášti!“ všimla si náhle Mia.

„Máš pravdu!“ přikývli Ray s Arthurem.

„Paní Olívie,“ oslovil ženu Arthur. „Kromě té knihy tu není ani jistá osoba, co měla přes hlavu fialový plášť.“

Olívie krátce přikývla. Vypadalo to, že už jí vše dochází.

„Pojďme se po ní podívat,“ řekla rozhodným hlasem. „Půjdeme všichni. Musíme jít ve skupině, abychom se tu pak neztratili. Pomalu se stmívá a…,“ Olívie několikrát zmáčkla vypínač na zdi, „a ještě k tomu ani nesvítí světlo.“

Raye i všechny ostatní přepadl nepříjemný pocit. Bylo to jako studené stíny, které pomalu halily celou knihovnu. Bůhvíproč jsou teď všichni uvězněni v Národní knihovně a nemohou prostě odejít. Ray si uvědomil, že s sebou stále vláčí knihu o „zkažených pokémonech“, a tak se rozhodl ji někam odložit. Jako naschvál však nebyl při ruce žádný vhodný stůl ani židle; i nadále ji tedy nosil v ruce.

„Teď půjdeme do šestého patra,“ prohlásila knihovnice a nečekaně vratkým krokem počala stoupat po temných schodech. Zbytek výpravy se trousil za ní. Knihovnice a Ray vedle ní už se ocitli na ochozu šestého patra, když se z podlaží pod nimi ozvalo dívčí volání:

„Je tu otevřené okno a škrábance v podlaze!“

„Rychle dolů!“ rozšířily se Olívii oči a vrhla se ze schodů. Ray v šeru mezi regály šestého patra, sahajícími až pod střechu, zahlédl malý stolek. Doběhl k němu, hodil knihu na stůl a pádil do pátého patra. Bůhvíproč si přitom oddychl, když mu do zad nedýchaly ty vysoké police ponurého šestého poschodí.

V chodbičce mezi knihami v západním křídle pátého patra už se shromáždilo všech zbylých osm lidí. Když se Ray přihnal, uviděl v dřevěné podlaze hluboké rýhy a škrábance, které byly rozesety i po okolních regálech a knihách.

„Co se to tu stalo?!“ vyjekla zděšeně Olívie a rukou přejížděla po drápancích.

„Podívejte!“ vyhrkla Mia.

Všichni se otočili k ní.

Dívka stála u okna, z něhož se chtěla vyklonit, aby z knihovny viděla i do stran. To ale nebylo možné. Mia bouchala rukou do prostoru ohraničeného rámem okna a přestože bylo otevřené, nemohla rukou proniknout ven. Něco jí v tom bránilo.

„Co to znamená?“ zeptal se další chlapec ve žluté košili.

„Někdo tu ukradl knihu,“ odpověděla mu knihovnice strnule. Tyčila se nad rýhami v podlaze a ukazovala na prázdné místo po tlustém svazku.

„Někdo ji ukradl a utekl oknem,“ přikývla dívka v červeném.

„Je to ale hrozně vysoko,“ namítla Mia, snažící se vystrčit hlavu z okna. „Zabil by se, kdyby skočil.“

„A co ty škrábance?“ připomněl rozdrápané vybavení hoch s majákem na triku.

„Někdo otevřel okno a povolal ven létajícího pokémona,“ rýsovalo se Arthurovi v mysli celé dění, „potom ukradl knihu a odletěl.“

Všech devět jich stálo mlčky u okna, jímž do potemnělé knihovny vál slabý větřík. Jen tomu se zřejmě dařilo proniknout pro ostatní nepřekonatelnou zábranou.

Na Olivínové město padala noc.