Rayova pokémoní cesta

Loutková hra

Olívie všechny odvedla zpět do haly, kde se posadili na židle. Nikdo z nich si přitom nevšiml malého vyčerpaného pokémona, ležícího v pátém patře na polici s knihami.

„To tu budeme jen tak sedět?“ nadhodil podrážděně chlapec v zeleném triku, který se představil jako George.

„A co chceš jako dělat?“ opáčila zvědavě Irene – ta vysoká dívka v červeném.

„Musíme se přeci odsud nějak dostat,“ brumlal George. Ostatní horlivě přikyvovali.

„Jenže jak? Nevíme ani, proč jsme tu zavření,“ namítl Ray. Otočil se k Olívii s tázavým pohledem.

„To je správná otázka,“ podpořil ho Arthur. „Proč tu vlastně musíme trčet?“

Olivínové město se ponořilo do tmy. Na pobřeží blikal vysoký maják střežící město a bdící nad osudy přijíždějících lodí. Právě od jeho dřevěných dveří se rychlým krokem vydal chlapec v hnědé košili a šedých kraťasech. Už se nemohl dočkat, až svým přátelům řekne, co se v majáku dozvěděl. Rychle dýchal a spěšně procházel rozsvěcujícími se ulicemi plných turistů. Zamířil k pokémonskému středisku a u vysokého cedru se zastavil. Hustým větvovím prohlédl na oblohu. Nebe nad trenérem bylo zamračené a dusné počasí slibovalo bouřku.

Matt vešel do střediska.

„Dobrý večer,“ houkl na sestru Joy, která se právě věnovala jiným návštěvníkům a bez čekání na odpověď zamířil do pokoje, kde s ostatními bydlel. Nedočkavě otevřel dveře a proklouzl dovnitř.

„Rayi, Mio,“ začal, ale zarazil se. Pokoj byl tmavý a prázdný. „Hej! Jste tu?“ Přejel pohledem po prázdných polstrovaných křeslech, po kterých tančily stíny.

Nikdo neodpověděl. Matt se zmateným výrazem pokoj zase zamkl a šel se dolů zeptat sestry Joy, jestli tu už jeho přátelé byli.

„Je mi líto, ale od té doby, co jste se ubytovali, jsem je neviděla,“ zakroutila sestřička hlavou. „Možná jsou někde venku ve městě…?“ podívala se na Matta s otázkou v očích.

„Hmm, asi ano,“ kývl hoch a pak ho něco napadlo. „Prosím vás, do kolika hodin je otevřená knihovna?“

„Myslíte velkou Národní?“ ověřila si jeho myšlenky Joy. „Do devatenácti hodin.“

Matt se podíval na hodinky. Bylo půl deváté.

***

V hale Národní knihovny se mezitím rozsvítilo alespoň chabé světlo. Olívie z kumbálu pod schody vyštrachala jednoduché svícny a levné bílé svíčky. Každý pak dostal po jednom svícnu se svíčkou, kdyby se snad chtěl vydat hlouběji do knihovny. To jim však Olívie neradila.

„Jen dávejte pozor, aby nezačalo hořet,“ kladla jim na srdce knihovnice, když v její ruce plál zatím jediný rozsvícený svícen. Ray i všichni ostatní ale poznali, že nebezpečí zapálení knih není jedinou věcí, která starou ženu nenechává klidnou.

„No ano, budeme opatrní,“ přikývli všichni už poněkolikáté a zvědavý tón se snažili zakrýt znuděnými obličeji.

„Teď ale nikam nepůjdeme,“ odhalila jejich maskování Olívie a rázně si přisunula židli.

„Proč ne?“ zamračil se George naštvaně. „Co tady asi tak máme dělat, když se ani nesmíme hýbat?“

Nakonec se však dohodli, že noc stráví tady v hale, kam si odpoledne nanosili židle. Seděli tam teď kolem ponurého pultu a trochu nedůvěřivě se rozhlíželi po černé knihovně. Ve světle jediného, Olíviina, svícnu připadalo Rayovi schodiště jako jedny obrovské, lesklé plíce, jak se větví do několika směrů. Trochu se mu z toho zahoupal žaludek.

Pokusy o vysvobození vlastním přičiněním je pomalu přecházely. Zjistili, že zde nefungují vůbec žádné elektronické věci až na pokébally, které jim beztak byly k ničemu, a že dveřmi ani okny se ven nedostanou. Mia se dokonce pokoušela volat o pomoc z onoho okna v pátém patře. Lidé pod ní ji však neviděli ani neslyšeli.

Ray se zkroušeně opřel o pult a mlčel. Nikomu nebylo moc do řeči, dokud nepromluvila Irene.

„Takže tady musíme čekat, dokud si někdo nevšimne, že jsme se někam ztratili a že knihovna nejde otevřít, ano?“

Všichni jen přikývli.

„Tak fajn,“ řekla dívka a zase si opřela hlavu o ruce.

„A co jste to předtím říkala o těch ochráncích knih?“ vzpomněl si kluk ve žluté košili a otočil se na Olívii. Jak tu tak trčeli, měli už možnost se seznámit a Ray s Miou a Arthurem věděli, že ten chlapec se jmenuje Will.

Knihovnice jakoby za upozornění byla vděčná, zřejmě ji něco napadlo.

„Jak jsem jen na tohle mohla zapomenout!“ zvolala dotčeně. „Celou dobu jsem si říkala, že na něco zapomínám, ale až doteď mi nedocházelo, na co!“

„A na co tedy?“ chytli se toho hned ostatní.

„Je to docela dlouhá historie,“ pravila Olívie vážně.

„Myslím, že máme spoustu času,“ ušklíbl se Ray a všichni mu se stejným úšklebkem dali zapravdu.

„Dobrá. Povím vám tedy něco o šotcích této knihovny,“ přikývl Olívie. Dala svícen trochu stranou, aby všem viděla do tváří, a začala vyprávět.

„Je tomu již dlouhý čas, kdy byla tato knihovna prohlášena za národní,“ pravila knihovnice a posluchači se nechávali vtáhnout do vyprávění. „Knihy a veškeré podobné předměty poodhalující dějiny a vývoj Johta i dalších míst na světě, se tu ukládaly již dlouhou dobu předtím, a tak měla knihovna plné právo titul „národní“ získat. Ze všech koutů světa, z nespočtu ostrovů, sem lidé připlouvali na velikých lodích a přidávali další a další knihy. Zhruba před dvěmi sty sedmdesáti třemi lety do Olivínového města připlul veliký koráb. Byla to nejstarší loď svého druhu, moře brázdila až podivuhodně dlouho.“ Olívie se zasnila, jakoby si tu loď pamatovala. Pak beze slov ukázala na jeden gobelín na stěně po její pravé ruce. Ve svých uzlících dílo svazovalo překrásný obraz lodě, která vypadala jako z pohádky. Vysoké stěžně a velké plachty, teď jen spoře osvětlené světlem doléhajícím na koberec z rozsvíceného svícnu.

Ray ani nikdo ostatní na to nedokázali nic říci.

„Prababička mi vyprávěla,“ mluvila dál Olívie, „že když ta loď připlula do přístavu, lidé se jí klaněli a hladily ji po stěnách. Moderní stavitelé parníků přitom prý pukali závistí.

Z lodě pak do knihovny putovaly spousty beden se vzácnými a starými knihami. A právě od té doby se říká, že spolu s nimi se v bednách do knihovny dostali i podivní duchové.“ Do Olíviiných vrásek se vnesl stín. „Když loď odplula na místo, kde byla za několik málo dnů potopena několika bohatými závistivci, začaly být knihy z lodě rozřazovány do polic. Tehdy se ale stalo něco neočekávaného. Na pracovníky zaútočily zvláštní bytosti, které se z beden vynořily. Lidé se tak báli, že knihy jen rychle nanosili do místnosti v depozitáři, kterou poté zamkli. Od té chvíle se ale v knihovně dějí podivné věci. Něco se tu změnilo.“

„A to?“ zašeptali trenéři. Přepadl je podivný strach.

„V minulosti bylo, bohužel, možné z knihovny něco odcizit. Od přivezení knih z Hoennu se však téměř žádná neztratila. Říkalo se, že v knihovně straší a že ten, kdo ukradne knihu, bude krutě potrestán.“

„Jak?“ polkla Mia.

„Vidělo to jen velmi málo lidí, ale prý se téměř pokaždé podařilo zloděje odhalit. Duchové knihovny prý mají zvláštní schopnosti a jakmile jim byl zloděj znám, zachvátili ho znenadání ukrutné bolesti. Muž přezdívaný Papírová ruka, obávaný zloděj té doby, byl díky tomu konečně odhalen a zavřen do žaláře, protože ho bolesti zachvátily přímo na ulici a lidé proto poznali, že to on je zloděj.“

„Ale co se vlastně s těmi zloději dělo?“ položila další otázku Irene.

„Prý to měli na svědomí ochránci knih, kteří se sem dostali spolu se svazky z Hoennu. Jen málo lidí je vidělo a přestože jsou tu dodnes, jsou stále velmi tajemní.“ Plamen svíce se zatřepotal, ale slabý vánek ustál.

Zdálo se, že Olívie skončila. Ostatní však měli spoustu otázek.

„A kde jsou ty hoennské knihy teď?“ zajímalo Arthura. „Jsou ještě stále v depozitáři?“

Olívie zavrtěla hlavou. „Ne. Není to tak dlouho, co se nám je konečně podařilo přidat do regálů. Většina z nich se nachází v šestém patře, ale některé jsou i pátém a čtvrtém.“

„Tak se do toho šestého patra pojďme podívat,“ navrhl vzrušeně Ray a už se zvedal ze židle.

„To není moc dobrý nápad,“ vrhla po něm knihovnice varovný pohled.

„Proč?“ pozvedla Mia obočí.

„Víte, no,“ začala Olívie obšírně. „I ve dne má hodně lidí strach jít až do šestého poschodí. Mnoho lidí bylo těmi ochránci napadeno právě tam.“

Ray si zčistajasna vzpomněl na tísnivý pocit, který na něj v šestém patře padl, když tam na stůl odkládal knihu. Zamrazilo ho.

„Ale co o těch strážcích víme víc?“ zeptal se Will.

„Bohužel téměř nic,“ pokrčila rameny dáma.

„Takže už asi víme, kdo nás tu drží,“ mínil George. „Budou to ti duchové. Těmi svými zvláštními schopnostmi zablokovali vše, co by nám mohlo pomoci k útěku. Ale proč?!“

„Koukněte!“ vypískla náhle Irene. Všichni se okamžitě otočili.

Irene třesoucí se rukou ukazovala do tmy přízemí vpravo od schodiště.

„Co, co je to?!“ vyjekla Mia.

Mezi regály s knihami plulo těžkým vzduchem něco, co šedožlutě světélkovalo. Na okamžik se to zastavilo a pak to bylo pryč.

„Co to bylo?“ znejistěl George, jehož tvář v chladném světle jediné svíčky budila strašidelný dojem.

„Nejspíš jeden z ochránců,“ napadlo Arthura.

„Pojďme za ním,“ vybídla všechny Olívie.

Nikomu se ale ani trochu nechtělo. Jen se bázlivě rozhlíželi.

„Támhle je další!“ ukázal Will ke stropu.

Pod skleněnou kopulí pomalu kroužil malý světélkující tvor.

„Pokud to jsou pokémoni, musíme se o nich něco dozvědět,“ promluvila poprvé dívka v modrém oblečení napravo od Willa. „A protože pokédexy nefungují, musíme se vydat po knihovně hledat knihu, která by o nich mohla něco vědět.“

„Ale jsou tu stovky knih, Tino,“ rozhlédla se Irene nešťastně.

„Aspoň budeme mít celou noc co dělat,“ řekla Mia tvrdě a zapálila každému svícen.

***

Matt nervózně bloudil po ulicích Olivínového města. Obloha nad ním byla už černá a plná bouřkových mraků. Trenér div nevyletěl z kůže, když na zdi vedle něj zamňoukal Meowth a zmizel v houští omamně vonící rostliny.

„Tak kde jen můžou být?“ říkal si Matt a jakoby úplnou náhodou se vynořil u knihovny. Náměstí před budovou se pomalu vylidňovalo, protože se blížila bouřka, ale on zamířil přímo k vysokým dveřím Národní knihovny. Vyběhl po schodech a zabral za studenou kliku. Bylo zamčeno. Chvíli ještě lomcoval s tím kusem kovu a pak naštvaně kopl do schodu.

„Podívejte!“ zpozorněla v budově Mia. Třeštila oči na kliku, která se ještě před chvílí zuřivě zmítala. „Někdo se chtěl dostat dovnitř!“ zavolala s nadějí v hlase.

Ray okamžitě vyběhl do prvního patra. Přeběhl po ochozu až ke kruhovému oknu nade dveřmi a podíval se ven. Z bílých schodů právě scházela povědomá postava a mířila pryč.

„To je Matt!“ zakřičel Ray na ostatní a zuřivě mával hořícím svícnem. Doufal, že to mihotání za oknem někdo zvenčí zpozoruje. Druhou rukou přitom ještě bouchal na sklo.

„To nemá cenu, Rayi!“ křikla zoufale Mia.

Rayova ruka se zklamaně a s vyprchávající nadějí svezla po čirém sklu, jak trenér hleděl ven, kde do tmy blikal nejstarší maják v Johtu a kde jejich naděje mizela mezi kamennými domy.

„Proč nás tu držíte?!“ zavolal Ray naštvaně do černočerné knihovny. Bylo však ticho. Ani lidi v hale nic neříkali. Jejich přítomnost prozrazovalo jen několik plamenů svíček, v jejichž světle trenéři otáčeli hlavami.

„Uskutečníme to, co navrhla Tina,“ ozvala se pevně Olívie. „Musíme najít knihu, která by nám alespoň naznačila, co jsou vlastně strážci zač.“

Nad knihovnou se zablesklo a bílé světlo prozářilo halu skrz kopuli. Spustil se silný déšť.

Ray zůstal v prvním patře, ostatní se rozprchli po archívu. Každý se svícnem v ruce, každý se špetkou naděje hledal v nepřeberném množství ten správný svazek. Subtropická bouře bubnovala do oken a blesky, doprovázeny silnými ránami hromů, tlumily žluté světlo svící. Hřbety knih se v bílém světle co chvíli zaleskly, když o sobě bouře dala jasněji vědět.

Mia vytáhla z jedné police černý spis. Než ho však stačila rozevřít, vyjekla překvapením. Z mezery po knize vyšlehlo mlhovité světlo a kniha se vrátila na své místo. Hned na to se z regálu vynořila zvláštní bytůstka. Na hlavě tvaru hříbku na zašívání ponožek měla špičatý roh a po stranách se leskly duhové oči. Vznášela se ve vzduchu a povlávala okraji svého látkovitého těla.

„N-Něco jsem!“ koktala Mia. „Pomoc! Něco jsem našla!“ lámal se dívce hlas, jak civěla na tvora před sebou. Ozval se dupot a z druhého patra se přihnal uřícený George. Bytost už tu ale nebyla. Jen vyděšená Mia.

Ray se přesunul do čtvrtého patra. Prošel uličkou mezi vysokými policemi svírajícími se kolem jeho štíhlého těla a když stanul před velikým globusem, někdo mu zaťukal na rameno.

„Uá!“ vyjekl Ray a otočil se.

Byla to Irene.

„Uf,“ oddychl si trenér s úlevou. „Tak co, našla jsi něco?“ zeptal se s nadějí.

Dívka na něj jen valila oči.

„Irene, haló! Našla jsi něco?“ zopakoval svou otázku Ray a zamával jí před obličejem. Shodou náhod uviděl za dívkou něco podivného.

„Běž pryč!“ vyhrkl Ray zprudka. Ani nevěděl, co ho to popadlo. Za popelavě bílou trenérkou stála děsivá bytost vysoká jako malé dítě. S hrozivým úšklebkem svých zlatě zubatých úst natahovala černé pracky přímo k Irene a přitom jí plály rudé oči. Raye přepadl hrozný strach.

„Irene, pojď odsud!“ zacloumal s trenérkou. „Tak, tak co je s tebou? Irene?!“

Dívka se napřáhla a surově ho uhodila hřbetem ruky do obličeje. Venku se zablesklo. Bytůstka za Irene se krákoravě zasmála, aniž by však otevřela zubatá ústa podobající se zipu.

„Proboha,“ zašeptal Ray. Po zádech mu přeběhl mráz a v hlavě se mu spojovalo hned několik věcí. „Všichni utečte do haly! Pryč od knih!!!“ zařval zoufale na celou knihovnu.

Irene ho umlčela další ranou a pohlédla na něj prázdnýma očima.

Ray se otočil a utíkal ke schodům.

„Co se stalo?“ ozval se Olíviin hlas ze třetího poschodí a knihovnice už se hrnula dolů.

„S Irene něco je!“ vysvětloval horečnatě Ray. „Někdo ji ovládá! Dvakrát mě praštila do obličeje!“

„Cože?!“ podivil se Will, za nímž se vynořila Mia.

„Je támhle!“ ukázal Ray k ochozu druhého patra.

Stála tam Irene ve svých červených šatech a její oči jí zářily stejně rudou barvou. Pak se ozval krákoravý smích trhající uši a Irene se ztratila mezi knihami.

„Co se to u všech všudy děje?!“ lomila Olívie rukama.

„Nevytahujte knihy z regálů!“ napadlo Miu. „Já to udělala a probudila jsem nějakou divnou postavu, co vypadala jako kus hadru přetažený přes paličku!“

„Já viděl jinou!“ připojil se Ray a popsal tvora, jenž ovládal Irene.

„Musíme Irene najít,“ řekl zoufale Will.

„A kde je George?“ rozhlédl se roztěkaně Ray.

„A Arthur!“ doplnila ho Mia s obavami v nepřirozeně vysokém hlase.

U pultu v přízemí se shromáždilo pouze šest lidí.

„Pojďme je najít, ale musíme se držet spolu!“ křikla Olívie a mečivý hlas se zlomil.

Skupina zoufalých lidí se vrhla po schodech vzhůru a pak do prvního patra Národní knihovny. Venku duněly hromy a mrazivé bílé světlo blesků chvíli co chvíli ozářilo třesoucí se výpravu.

„Je tu hnusný ticho,“ řekl Will udýchaně. „Takový ticho.“

„To je Arthur!“ spatřila náhle chovatele Mia a vrhla se k němu. Ray ji rychlým zásahem ruky strhl zpět.

„Pryč od něj!“ rozšířily se mu oči, do nichž se mu hrnuly lítostivé slzy.

Na okenním parapetu za jejich přítelem poskakoval chechtající se tvor a rozpustile mával rukama. Arthur se bezhlavě vrhl proti Rayovi. Ten uskočil.

„Musíme tu přeci najít něco, co by nám o nich něco prozradilo!“ supěla Mia, jak se řítili mezi vysokými regály.

„Jenže nesmíme vyndávat knihy z polic, nebo jich probudíme víc!“ odporovala Olívie vyděšeně. Tuhle tvář její milovné Národní knihovny zjevně neznala.

„A co zkusit knihy, které už jsou vyndané?“ svitl Rayovi nápad. Vzpomněl si na svazek o „zkažených“ pokémonech, který kamsi odložil.

„Jak to myslíš?“ obrátil se k němu Will, když se zastavili u schodiště.

„Olívie, vzpomínáte na tu knihu, kterou jste mi vyndala…,“ začal Ray. Pak ztuhl. „Olívie!“ Odkudsi se vynořil známý zubatý duch a převzal ženu do své moci.

„Nechte nás být!“ zařvala Mia. „Proč na nás útočíte?! Nic jsme neukradli!“

„Vraťte knihu!“ ozval se skřípavý hlas.

„My ji přece nemáme!“ obořil se Ray na šklebící se postavu. „To vy jste ji měli chránit, ne my!“ Krev mu pulzovala v žilách vztekem a strachem.

Duch po něm mrštil velikou černou koulí.

„Huh?! To byl útok stínová koule!“ poznala útok Mia. „JE to pokémon!“ ukázala na rozšklebeného tvora. Vzápětí ji Olívie praštila přes ruku těžkou knihou.

„Auu!“ zaúpěla Mia.

„Tudy!“ zařval Ray a chytil Miu za druhou ruku.

„Rayi!“

Ray běžel, jak nejrychleji mohl. Dusot jeho nohou na dřevěné podlaze se rozléhal halou pod ním a mísil se s dusotem dalších lidí utíkajících za ním, nebo proti němu.

Šesté patro už bylo nadosah. Právě tam přece nechal knihu, která jim teď mohla pomoci.

„Ale to je šesté patro!“ upozornil Raye vystrašeně Will.

„No a?“ opáčil naštvaně trenér a vrhl se ke knihám.

„Co je to támhle?!“ ukázala Mia z ochozu do pátého patra, kde na jedné z polic s knihami něco téměř neznatelně, mrtvolně světélkovalo.

„Jdu se tam podívat!“ křikla Mia vzápětí a seběhla po schodech.“

„Mio!“

Ray s Willem se zamotali do jakési hloupé mapy. Ozval se zvuk trhajícího se papíru a když se oba vymotali ven, zjistili, že jim v cestě stojí veliký globus.

„Kde je ten pitomej stůl?!“ rozčílil se Ray, když nemohl najít místo, kam knihu položil.

„Támhle je George!“ uviděl kamaráda Will. Teď už to určitě bude dobré!

Ray se s neblahým tušením otočil a spatřil, že dalším pokémonem ovládaný trenér odnáší pryč stolek s černou knihou.

„Za ním!“ zavelel. Vrhl se vpřed. Proběhl kolem kruhového okna v průčelí knihovny a už George doháněl. Někdo mu ale nastavil nohu a on vrazil do police s knihami.

„Ach!“ Ray zavrávoral, jak narazil do tvrdého dřeva. Jeho zpocené čelo zanechalo na regálu mokrý obtisk. Když se Ray zvedl ze země, z nosu mu tekla krev.

„Kampak, kampak?“ zeptala se ho Mia. Ústa roztáhla do vítězoslavného úsměvu.

„Mio!“ zaslzel Ray a zvedl se. Kamarádka ho ale srazila k zemi nebývalou silou.

„Rayi!“ promluvil ke trenérovi Will, který se právě odněkud přihnal. „Mia v pátém patře něco viděla…a...au!“

Dívka ho kopla do nohy. „Jdu-jdu se tam podívat!“ křikl Will pak a odbelhal se pryč.

Ray se nepřestával dívat na Miu, jíž červeně žhnuly oči, a pozadu se plazil k dřevěnému zábradlí ochozu. Vrazil však do George a stolku s knihou. Černá bichle, v níž všichni spatřovali naději, se svezla po stole a přes zábradlí sletěla dolů. Dunivá rána a bolestný dívčí výkřik ohlásily její dopadnutí.

„Smůla,“ zašklebil se George.

Po policích k Rayovi přiskákali dva smějící se pokémoni.

„Co je to za knihu?“ ozval se zezdola Tinin zvědavý hlas.

Rozšklebené tváře se vrhly k zábradlí. zlomyslná očka zúžená vzteky.

Tina zvedla knihu ze země a podívala se na rozevřené stránky.

„Co tam píší?!“ zařval Ray z posledních sil.

„Je tu obrázek šklebícího se…“

„A co je tam psáno?!“ opakoval Ray nepříčetně.

Oba černí pokémoni na okamžik zapomněli Miu a George ovládat. Venku se zablesklo.

„Duchový tvor…,“ pronesla Tina.

Ray dostal spásný nápad. Mia stála těsně vedle něj, a tak jí rukou od pasu odepjal pokéball s Croconawem.

„Kousací útok, Croconawe!“ zakřičel Ray z plných plic.

Pokéball se násilím rozevřel a přestože byl vodní pokémon překvapen tím, kdo mu velí, vyslal proti jednomu duchovi veliké fialové čelisti. Pokémon se roztřásl a Miiny rudé oči pohasly. Skácela se na podlahu vedle Raye.

„Mám to! Našel jsem, co Mia viděla z ochozu!“ rozezněl se halou Willův nadšený hlas.

Šklebící se pokémoni zmizeli.