Rayova pokémoní cesta

Ochránci knih

Mia sebou zacukala a probudila se. Georgeův stolek spadl na podlahu a do trenérových očí se vrátil přítomný výraz.

„Co se stalo?“ rozhlížela se Mia zmateně a pochroumaně vstávala z podlahy.

„Pojďte dolů,“ řekl Ray místo odpovědi. Pomohl Mie na nohy a pak se spolu s Georgem rozběhli ke schodišti.

„Tady jsem!“ křikl Will z pátého patra, když uslyšel spěšné kroky.

Ray, Mia a George se vpletli mezi knihovny. V uličce s drápanci na podlaze našli Willa, který právě seskakoval z police, po které lezl. V náručí jemně držel malého pokémona.

„Koukněte se na něj,“ vybídl šeptem příchozí.

Trenéři se naklonili blíž. Tma knihovny už tak zuboženému tvorečkovi moc nepřidávala. Veliké oči měl zavřené a těžce oddychoval, až se mu šedé tělíčko vzdouvalo. Připomínal trochu maňáska s rohem na hlavě.

„Toho pokémona znám,“ uvědomila se Mia. „Takový pokémon se objevil, když jsem sáhla po jedné knize.“

Mezi jejich nohama náhle proplulo pět dalších pokémonů. Bylo to oněch pět děsivých bytostí, které nutily trenéry útočit na ostatní uvězněné lidi. Teď se všechny shlukly kolem Willa, který vypadal, že každou chvíli omdlí.

„Kde jste všichni?!“ rozezněl zaprášený vzduch hlas z haly.

Mia se naklonila přes zábradlí a křikla na ostatní dole, ať přijdou za nimi do pátého patra.

Mezi prvními se dostavil Arthur. Svíčka v ruce mu div nezhasla, když se její plamen bránil větru způsobeného během.

„Co je? Co to tu máte?“ ptal se a hruď se mu dmula.

George trochu poodstoupil a Will přiblížil svůj svícen k nalezenému pokémonovi.

„Co je to s ním?“ zakryla si Tina ústa rukou. Mia zavrtěla hlavou na znamení, že nevědí.

Arthur se prodral kupředu.

„Ukažte,“ řekl a natáhl ruce k pokémonovi. Zubatí duchové se mu ale s hlasitými výkřiky postavili do cesty. „Chci mu jen pomoci!“ rozčílil se Arthur.

Ta slova se rozezněla knihovnou jako nějaké dávno zapomenuté heslo. Z knih, polic, regálů, zpoza map a globusů, odevšad se náhle začaly trousit stovky maňáskovitých pokémonů. Svým našedlým světlem vmžiku osvětlili celou knihovnu, tisíckrát se přitom odrážeje od temných oken. Ta zela do noci venku jako ústa roztažená v šíleném výkřiku.

Pokémon ve Willově náručí se probudil. Otevřel svá duhová očka a udiveně se rozhlédl. Jeden ze zubatých se k němu sklonil, ale zraněný mu nic neřekl. Ztěžka se na něj jen vyčítavě podíval. Proč mu odpoledne nikdo nepomohl, když to potřeboval?

Arthur vytáhl z batohu plátěný váček s léčivými bobulemi. Přestože se jim to nelíbilo, přihlíželi ostatní duchové, jak odkládá svícen a bere do náruče jejich druha. Chovatel přistoupil k oknu, kde vál svěží vánek, a vložil pokémonovi do úst jednu bobulku. Pak ho šetrně položil na parapet a sáhl ke svým pokéballům. Z jednoho z nich povolal Misdreavus.

Ostatní lidé i pokémoni vše napjatě sledovali.

Arthur svému pokémonovi něco pošeptal a pak se Misdreavus pomalu naklonila ke zraněnému. Růžovočerná chapadélka se na okamžik zavlnila, jak Misdreavus zazpívala a pak už bylo zase ticho.

Duch bobuli konečně spolkl a znovu otevřel oči. Za pár okamžiků se vznesl do prachu knihovny a obletěl udivené osoby kolem.

„Už je mu lépe,“ usmála se Olívie spokojeně.

Jeden z černých tvorů přiskočil k uzdravenému. Chvíli na sebe hleděli a pak ten šedý mrkl duhovýma očima.

Ray cítil, jak se propadá do podivné studené mlhy. Oblak mu zakryl nohy a obtáčel se po regálech a sloupech celé knihovny. Pod potemnělou kopulí ve výšce nad nimi se zjevil zvláštní úkaz.

Lidé se nahrnuli k zábradlí ochozu, aby lépe viděli. Okolo poletující duchové zaplnili prostory knihovny jako diváci v podivném nočním amfiteátru.

V mlhavém představení pod černou oblohou kráčela mezi regály postava ve fialovém plášti. Pozorně se rozhlížela a bylo nasnadě, že si nenechá ujít ani jediný název knih kolem sebe. Nakonec zrakem spočinula na jedné. Široce se usmála a přešla k velikému oknu, jež trhnutím otevřela dokořán. Opatrně vypustila z pokéballu šedého Skarmoryho. Ten se zprudka snesl na podlahu ke své trenérce a vyryl přitom do parket hluboké rýhy svými drápy. Rýhy, nad kterými před okamžikem stáli Ray a ostatní.

„Ukazuje nám, co se tu stalo,“ špitla Tina s pochopením aniž by odtrhla oči od pohyblivých obrazů.

Osoba ve vidině si vyhrnula plášť na jedné ruce a pomalu ji přiblížila k regálu. Zhluboka se nadechla a prudkým pohybem z police vytrhla jeden svazek. Z mezery po něm se vyvalilo světlo a kniha se vrátila zpět. Když to postava zkusila znovu, z místa po vyndané knize vyletěl onen šedý pokémon s růžkem na hlavě.

Duchové po svém soukmenovci vrhali znepokojené pohledy. Zdálo se, že už jim dochází, co se v knihovně stalo.

Duch se vrhl na zakuklenou osobu a chtěl knihu zpět. Zlodějčin Skarmory na něj ale prudce zaútočil. Několika údery silným zobákem ducha odhodil a pak nechal postavu v plášti nasednout na svůj hřbet. Pták se vznesl do vzduchu a vyrazil ven otevřeným oknem. Se svou trenérkou na zádech a ukradenou knihou.

Vidina se rozplynula ve stříbrném záblesku. Pokémoni vznášející se všude kolem jen mlčky čekali, jak se zachová pětice jejich černých vůdců. Oči pěti pokémonů se rudě rozzářily a obrátily se ke knihovnici.

„Můžete nás pustit,“ pravila Olívie se zdviženou hlavou. „Už vidíte, že nikdo z nás odsud knihu dostat nemohl.“

„Možná,“ ozval se vysoce nepříjemný krákavý hlas, až si Mia musela zacpat uši. To ale nebylo nic platné, protože strážci k nim promlouvali v mysli. „Léta nás naučila lidem nedůvěřovat a tahle noc to nezmění,“ pokračoval hlas. „Jste příliš úskoční. Můžete být se zlodějem spolčeni.“ Zlaté zuby pokémonů se zaleskly.

„To není fér!“ rozkřikla se Barbara, jež do té doby téměř nic neřekla. „Vy nás tu prostě CHCETE držet! Vždycky si vymyslíte něco, abyste nás nemuseli pustit! Jste zlí!“

Černí pokémoni se rozesmáli a s krákoráním vyletěli pod temnou kopuli. Šedé mátohy kolem se sborově smály s nimi.

„Vyléčili jsme vašeho přítele!“ rozhněvala se Olívie a brýle se jí zaleskly. „Jak si můžete i nadále myslet, že máme s tou krádeží něco společného?!“ Zábradlí se otřáslo pod její pěstí.

„Nikdo odsud neodejde, dokud nebude kniha na svém místě!“ rozkřikl se duch rozlíceně. Veškeré Olíviiny snahy o vysvobození přitom zamrzly.

„Pusťte nás ven,“ řekl prostě Will. Oči mu zarudly, jak se ven prodíraly slzy. Ray se mu nedivil. Will byl tady nejmladší a ani ostatní nemohli tvrdit, že nemají strach.

„Nechte nás jít! Klidně můžeme té vaší milované knihovně ještě hodně přitížit!“ vyhrožoval Ray. Vytrhl z regálu po své pravé ruce silný svazek a vyzývavě jej otevřel, připraven roztrhat jeho listy.

Olívie zarytě mlčela.

„Tak dost,“ sykla pětice marionet. Bleskově se roztočila a do hloučku výbojných lidí sjela sršící stínová koule.

„Pozor!“ zařval George.

Jeden z regálů se naklonil a s kraválem se zřítil k zemi. Tlusté knihy skončily pod jeho těžkým dřevem, jak jen taktak minul další skříň. Zvedl se prach vzápětí rozčísnutý dalšími stínovými koulemi.

„Když to nejde jinak,“ rozkřikla se odvážně Mia, „tak si cestu odsud vybojujeme!“ Pokéball proletěl pomalu se snášejícími stránkami z popadaných polic. „Gastly, do boje!“

Duch se v červeném záblesku vynořil.

„Je jich víc, Gastly,“ rozhlédla se Mia odhodlaně po všech rozšklebených nepřátelích, „ale my se jen tak nevzdáme!“

Gastly se vrhl do bitvy. Jeho cílem byl černý škleb pod kopulí.

„Co je to vlastně za pokémona?!“ vykřikla Irene. Zlostně zahlížela na ducha s krákoravým hlasem.

„Noční stín, Gastly!“ poroučela Mia, ani dívku nezaslechla.

„Pomůžeme mu, Misdreavus!“ ozval se nebojácně Arthur.

Duch s korály kolem krku vylétl do vzduchu a stanul po boku Gastlymu.

„Tak to ne!“ zařvali černí duchové.

K hrůze všech zoufalých lidí se do boje pustili i ostatní strážci. Přestože Ray věděl, že tohle musí přijít, a Mia s Arthurem to věděli také, teď to pro ně bylo příliš děsivé na to, aby to byla pravda.

„To je odporné!“ zakvílela Olívie. „Jsou vás stovky na DVA!“

Gastly vykřikl a Misdreavus také. Neúnavně vráželi do té změti černošedých těl, která se nad nimi uzavírala jako hladina vody. Oba věděli, že musí své trenéry odsud dostat.

„Nebojte se!“ křikl Ray s plamenným pohledem.

Gastly ani Misdreavus nepolevovali.

„Přece tu někde musí být, co jsou ty hnusné kreatury zač!“ ječela vztekle Irene, jak horečně listovala v knize, kterou náhodně vytáhla z regálu.

Misdreavus zaútočila stínovou koulí. Ta srazila jednoho z pětice a obalila ho černými jiskrami. Vzápětí proletěla zdí knihovny a i s pokémonem zmizela ven do noci.

„Duchové můžou proletět zdmi ven!“ uvědomil si náhle Arthur to, co právě viděl. To mohlo znamenat šanci na vysvobození.

„Skvěle, Misdreavus!“ povzbudili pokémona lidé na ochozu.

Ducha však srazilo k zemi několik útoků přesily.

Gastly se vrhl k ní. Zaštítil ji svým vlastním tělem a vytrpěl si tak několik sekund nesnesitelných muk. Misdreavus překvapeně vydechla. Gastly rozduněl prostor knihovny svým bolestným hlasem. Roj duchů se vrhl na něj.

„Shuppetové a Banetteové!“ vykřikla triumfálně Irene a zdvihla nad sebe otevřenou knihu.

„Gastly!“ vyjekla Mia.

Shuppetové utvořili kolem jejího a Arthurova pokémona nestvůrnou kouli svých těl, seshora dirigovanou pěticí chechtajících se loutek. Z jejich černých pracek do roje chvíli co chvíli padaly sršící tmavé koule, živící vřavu pod sebou.

„Gastly! Misdreavus!“ zařvali všichni lidé z pátého patra.

Mia s pláčem div nepřepadla přes zábradlí. Ray ji stačil zachytit.

Gastly ve změti šedých těl už neviděl vůbec nic. Těla se točila a on s nimi. Všude bylo plno duhových očí a špičatých kopí bodajících ho do těla. Nechal svou fialovou mlhu, aby alespoň trochu chránila zmítající se Misdreavus vedle něj. Pokémon s korálky kolem krku uštědřil nepřátelům ještě několik ran. Gastly se vyburcoval k dalšímu zoufalému útoku, když krásnou Misdreavus zasáhlo šílené množství útoků.

Mia se chvěla v Rayově náručí. Toužila vědět, co se teď děje za clonou z těl, kde se je Gastly s Misdreavus snažili vysvobodit.

A pak se ozval zpěv. Misdreavus začala zpívat.

„Smrtná píseň!“ rozšířily se Arthurovi oči. Ani on svého pokémona neviděl. Jen ona mrazivá melodie mu dávala naději, že Misdreavus je stále při vědomí a ona věděla, že její píseň je to jediné, co dokáže všechny duchy zastavit. Ať už i za cenu vlastního pádu.

Gastly své družce v boji naslouchal a věděl, že to nesmí. Pokud píseň vyslechne a neporazí nepřátele, omdlí.

Hučícím rojem ochránců knih problesklo světlo.

„Co je to?“ zašeptaly hlasy u zábradlí.

Banetteové si zakryli červené oči. Hned nato bílé paprsky pohasly.

Z víru vystřelila veliká stínová koule. Prorazila díru do hradby z těl a tou ven vyletěly Haunter s Misdreavus.

„Gastly! Je z tebe…!“ vyskočila do vzduchu Mia a slzy strachu jí stekly po tvářích. „Vyvinul ses!“

Haunter kývl a hbitě po Banettech mrštil svůj nový útok – stínovou kouli.

„Máme jedinou možnost,“ ozvala se Olívie zasvěceně. „Někdo z našich pokémonů musí projít zdmi knihovny a dát ven zprávu, jak vypadá zloděj knihy. Kniha pak musí být nalezena a vrácena strážcům.“

V tom okamžiku Misdreavus srazil další útok a ona ošklivě narazila do knih vedle svého trenéra. Pomalu a vyčerpaně se však znovu vznesla.

„Misdrevaus,“ promluvil k ní Arthur vážně. „Leť odsud ven a najdi Matta. Ukaž mu pomocí svých sil, jak vypadá zloděj knihy a vše mu vysvětli. Do toho!“

Misdreavus krátce přikývla.

„Ale vždyť ona je pod vlivem smrtné písně!“ připomněl Ray. Jeho pohled padl na Arthurova pokémona.

Misdreavus se pomalu začala snášet k zemi. Byla už téměř vyčerpaná. Stejně jako všichni ostatní pokémoni, kteří její píseň slyšeli.

„Nesmíš tomu podlehnout!“ zděsil se Ray. „Jsi naše jediná naděje, Misdreavus!“

Haunter se z posledních sil snesl až k nim. Zaplál fialovým světlem a dotkl se Misdreavus rukama.

Ray, Mia a Arthur se zbylými šesti uvězněnými jen nechápavě sledovali jeho počínání.

Haunterova záře vyhasla a pokémon spolu se všemi ostatními pokémony v celé tmavé knihovně omdlel.

„Ale jak…“

Jediná Misdreavus měla náhle energie dost. Obkroužila Arthura a bleskově vyrazila kupředu. Pryč z Národní knihovny. Tentokrát už ji žádný ze strážců knih nedokázal zastavit.