Rayova pokémoní cesta

Sólo pro Misdreavus

Smrtná píseň udělala své. Zaprášeným vzduchem se snášely k zemi desítky pokémonů a zůstávaly ležet na podlaze pod světlající kopulí. Mia vrátila svého Hauntera do pokéballu.

„Je jich tu tolik,“ řekl Ray a rozhlížel se po ochráncích knih.

„Shuppetové a Banetteové,“ pravila Olívie. „Duchové hoennského korábu, který je před dávnými lety přivezl do naší knihovny.“

„Ale co teď?“ zeptala se Barbara ostatních. „Musíme se už odsud konečně dostat.“

„Musíme doufat, že Misdreavus najde, koho hledá,“ odpověděla tiše Irene.

„Neměli bychom jim nějak pomoci?“ napadlo Willa, když přehlížel omráčené pokémony.

„Nech je spát,“ radil Arthur. „Už tak máme dost problémů.“

Všech devět si jich sedlo na zem a na okenní parapety. Ztichlá Národní knihovna se toho rána nechystala ve svých zdech přivítat nové návštěvníky.

Venku pomalinku svítalo. Bílé a šedé fasády domů se zbarvily do klidné namodralé barvy a čím dál více je barvily i oranžové paprsky vstávajícího slunce.

„Nezbývá nám nic než čekat,“ řekla Olívie.

***

Matt běžel po ulici. Celou noc nezamhouřil oči. Už několikrát byl za důstojnicí Jenny a ohlásil jí, že nemůže najít své přátele. Policisté mu ale řekli, že těch pár hodin nemusí nic znamenat. Naštvaně proto vyrazil do města hledat je na vlastní pěst. Znepokojovalo ho to, co vyslechl v majáku. Rakeťáci ve městě něco hledají. Dozvěděl se, že až ono něco jejich tým získá, chystá se tady zdržet jen na pár hodin, aby si ještě něco ujasnili. Co to ale mohlo být? Přestože rakeťáky porazil ve spravedlivém zápase, ani náhodou je to nemohlo odradit od jejich plánu. Jediné, co Matta trochu upokojovalo, bylo, že důstojnice Jenny nebrala na lehkou váhu aspoň jeho varování o rakeťácích.

Bylo studené ráno, moře klidně šumělo a jeho vlny dorážely na kamenité pobřeží. Matt znepokojeně bloudil po starém městě, nervy k prasknutí. Byli snad Ray, Mia a Arthur stále ještě v knihovně, nebo se baví někde venku? To určitě ne. Ten pocit, že se jim muselo něco stát, byl příliš silný.

Z temných dveří domu v ještě temnější uličce napravo se obezřetně vynořil člověk ve fialovém plášti. Ne však dost opatrně na to, aby se nesrazil s Mattem, uhánějícím uličkou jako vítr.

„Uh, omlouvám se,“ řekl okamžitě Matt a sbíral se ze země stejně jako žena, která byla srážkou zaskočena ještě více než on sám. Těžká kniha jí při kolizi vypadla z náručí a spadla na zem. Matt svazek okamžitě zvedl a podal ho ženě.

„Tady, vypadlo vám to,“ řekl s úsměvem.

„Děkuji,“ řekla žena odměřeně. Vrhla po něm překvapený pohled, zašustila pláštěm a byla pryč.

Trenér byl setkáním dost zaskočen. Nehodlal si s tím však dělat hlavu – musel přece pomoci svým přátelům. Tedy pokud nějakou pomoc potřebují. Bůhvíproč se jako na obrtlíku otočil a vyrazil směrem k západnímu pobřeží, kde čněla nad moře vysoká skaliska.

***

Nad domy Olivínového města letěl podivný pokémon, který se venku obvykle objevuje až za úplné tmy. Misdreavus. Tahle se otáčela na všechny strany a hledala kohokoliv, komu by mohla sdělit své poselství. U jedné kašny uviděla stát dívku a rychle slétla dolů.

„Á!“ vyjeklo však děvče. „Duch!“ a uteklo pryč.

Přestože za ní Misdreavus zoufale volala, dívka se nevrátila.

Neúnavně se vydala dál. Prolétávala ulicemi a nahlížela do každého kouta. Letmo prohlédla i temnou, úzkou uličku, kde se před pár okamžiky srazily dvě osoby. Smutně se odvrátila, když zjistila, že ulička je prázdná. Misdreavus si už opravdu začínala zoufat. Musí přece najít pomoc pro své přátele uvězněné v Národní knihovně! V tom okamžiku dostala spásný nápad – vydá se do pokémonského střediska!

Bez rozmýšlení vyrazila. Řítila se vpřed. Zhluboka dýchala, jak míjela rohy a okenice spících domů. Obletěla další stavbu. Středisko už měla nadosah. Pak se hrozně polekala, když na ni někdo zavolal.

„MISDREAVUS!“

Otočila se. Běžel k ní hoch v kraťasech a hnědé košili. Byl to Matt.

Pokémon se zaradoval a vyrazil trenérovi naproti.

„Misdrevaus, co tu děláš? Kde máš Arthura? A kde jsou Ray s Miou?“ chrlil ze sebe otázky Matt.

Duch ho obletěl a pak k Mattovi promluvil hlásek.

„Najdi tuhle ženu!“ zakvílela Misdreavus. Před Mattem se náhle objevil mlhavý obraz vysoké osoby ve fialovém plášti.

„Tu?!“ nevěřil vlastním očím. „S tou jsem se omylem srazil!“

Misdreavus se rozšířily oči. „Má ukradenou knihu. Tu musíme donést do knihovny, jinak se odtamtud nedostanou!“

„Kdo? Odkud?!“ nechápal to Matt, ale jeho mozek zapracoval. „Mia, Ray a Arthur jsou uvěznění v knihovně?!“ zděsil se.

„A nemohou ven, dokud se nevrátí kniha!“ přikývla Misdreavus. „Musíme si pospíšit, ohlásit ostatním lidem, koho hledat, a najít toho zloděje!“

„Běžela tamtudy!“ zakřičel okamžitě Matt, přestože vyčerpaná Misdreavus se vznášela před jeho obličejem. Ukázal k severu města, kde se k obloze vypínal cíp hor. Ten se na západě zarýval do moře v podobě mohutného mysu.

Matt s Misdreavus vyrazili do prudkého kopce.

Trenér supěl a pokémon neúnavně letěl vedle něho. Na kraji města začínala pochybná stezka vedoucí po svahu hory až na západní mys nad mořem. Už odsud bylo patrné, že tam na skále někdo stojí.

„Rychle!“ pobídl sebe i pokémona Matt. Od bot se mu prášilo.

„Musela jsem tu zůstat až doteď,“ vztekala se žena ve fialovém plášti. Mluvila s někým mobilním telefonem. „Tu zatracenou knihu už samozřejmě mám, ale musela jsem si to přece ověřit! O tom už jsme mluvili,“ vysvětlovala nasupeně. „Zanedlouho jsem tam. Tady už mě nic nedrží. Vyřízeno,“ slíbila, když se hlas v aparátu trochu uklidnil.

„Dobrá práce. Čekáme na vás.“

Žena přístroj zahrabala do svého pláště a pak povolala z pokéballu Skarmoryho.

„Víš kam,“ kývla na pokémona a ten jí kývnutí oplatil.

„Nikam nepoletíte!“ vykřikl přibíhající Matt. Spolu s ním se objevila i Misdreavus.

Žena vyprskla smíchy. „Leť!“ křikla pak. Skarmory se s ní vznesl do vzduchu. Vyrazil k jihu.

Misdreavus se bezhlavě vrhla za ním.

„Co si jako myslíš?!“ křikla na ni žena. „Chceš nás snad dohnat?“ zachechtala se a plivla přes rameno.

Misdreavus se vyhnula. Skarmory zrychlil. Ocelové perutě se mu zaleskly ve světle probouzejícího se slunce.

„Sbohem!“ křikla žena.

Tohle však Misdreavus vzdát nehodlala. S vypětím všech sil přidal duch na rychlosti. Ocelového tvora pomalu doháněl.

„Co?!“ zamrkala překvapeně jeho trenérka.

Misdreavus vykřikla. Před ní se zhmotnila černofialová koule a duch s ní mrštil po uprchlících. Útok ocelového pokémona zasáhl do břicha.

„Nevzdávej to, Misdreavus!“ zaslechla povzbudivé volání. To Matt stál na bílém útesu a křičel na ni. A ona to vzdát nehodlala.

Všichni tři se řítili nad nekonečným oceánem. Oranžový východ slunce překračoval hory na východě.

Skarmory zaútočil.

Misdreavus uskočila a obletěla ho. Vítr kolem ní skučel a ona se vzdalovala od Olivínového města. Domy byly menší a menší. Pod závratná hloubka, širý oceán.

„Vodprejskni!“ zaječela žena a vykopla po pokémonovi nohou. To ale byla chyba. Odkudsi z jejího vlajícího pláště vykoukla kniha. Lehce vypadla ze záhybů a přehoupla se přes bezpečnou látku. Se šustěním rozdíraných listů se řítila k mořské hladině.

Misdreavus za ní.

„To ne!“ vyvalila oči žena. „Dolů! Dolů!“

Skarmory se střemhlav vrhl k hladině. Řítili se s Misdreavus bok po boku. V hloubce pod nimi se třepotala kniha. Malá Misdreavus využila svých schopností. Zazářily jí oči a kniha se zastavila.

„Uááá!“ zaječela zlodějka, když Skarmory spěšně vybral šílené klesání. Ruce se jí smekly. Zamávala jimi v potřebě znovu se pevně chytit, ale marně.

Voda se rozstříkla na všechny strany. Zlodějka na chvíli slyšela jen temné hučení a bublání slané vody kolem sebe.

„Uch!“ vynořila se nad hladinu.

Skarmory se omluvně snesl k ní a chytil ji pařáty za promočený hábit. Několikrát mávl silnými křídly a oba se rychle ztratili v modrooranžové obloze.

Misdreavus spokojeně hleděla na tlustou těžkou knihu, kterou právě zachránila. Moře pod ní se jen klidně přelévalo, jakoby chtělo zmírnit všechny špatné dojmy ranního dramatu.

Duch se s tajemným úsměvem otočil a pomalu vyrazil zpět k městu. Na vysokém bílém mysu nadšeně poskakoval Matt a mával na Arthurova pokémona. Když Misdreavus dorazila až k trenérovi, s úlevou a únavou si lehla na zem. Zavřela veliké oči, tělo se přestávalo vzrušeně chvět. Usnula. Zachráněná kniha žuchla na kámen vedle ní.

***

„Koukněte!“ vybídl ostatní George u kruhového okna v průčelí budovy, když všichni unavení vězni Národní knihovny napjatě seděli v pátém patře. Ray a jeho přátelé přišli blíž a přimáčkli obličeje na studené sklo. Dole na náměstí se už shromáždil bezpočet lidí. Včele srocení viděli důstojnici Jenny. Kolem se motala spousta zvědavců a policistů. Jenny něco křičela, ale přes bariéru, kterou ochránci knih vytvořili, nepronikl ani hlásek.

„Alespoň už ví, že se tu něco stalo,“ povzdychl si Will.

„Myslíte, že se to Misdreavus podařilo?“ nadhodil George s nadějí.

„Možná,“ přikývla Olívie, „snad ano.“

***

„Jsi skvělá, Misdreavus!“ zubil se na vyčerpaného pokémona Matt, když Misdreavus otevřela oči. Po tom, co omdlela na útesu, ji chlapec přinesl do pokémonského střediska. Tam už trvalo jen pár okamžiků, než jí sestra Joy pomohla.

„Je jen moc unavená,“ usmála se. „Jsem si jistá, že bude v naprostém pořádku.“

„To rád slyším,“ řekl Matt a zvedl Misdreavus do náručí. „Mohu ji teď někam odnést?“ zeptal se Joy s jistými pochybnostmi.

Sestřička jen přikývla.

Matt spolu s pokémonem vzal i ukradenou a znovu zachráněnou knihu. „Takže teď rychle do knihovny. Kamarádi už se určitě těší ven.“

V hale střediska sedělo jen pár lidí, když jí Matt probíhal. Vysoký cedr se mu rychle ztratil mezi domy. Po ulicích ještě stále moc lidí nechodilo, i když už bylo po rozbřesku. Na lavičkách nicméně vysedávali starší lidé vychutnávající si ranní kávu a klábosící o dnešním ránu.

Když Matt doběhl před Národní knihovnu, zjistil, že se tu tlačí mnoho lidí. Majestátní stavba se hrdě vypínala k obloze skrývajíc v sobě strašidelná tajemství.

„S dovolením, s dovolením, prosím,“ prodíral se davem Matt. „No tak uhněte přece.“ Lidé na něj nerudně koukali a neochotně mu uhýbali z cesty. Chlapec s knihou a Misdreavus se konečně dostal až před veliké schodiště a dvoukřídlé dveře, na něž právě bouchala důstojnice Jenny.

„To už jsem zkoušel,“ podotkl Matt a policistka se k němu otočila.

„Ano?“ zeptala se zmateně a zaskočeně zároveň.

„Jo,“ přikývl Matt. „Dovolíte?“

Důstojnice mu uvolnila cestu a on se postavil před dveře.

„Najdi je a řekni, že mám tu knihu,“ pošeptal Misdreavus Matt. Ta přikývla a okamžitě vykroužila až k otevřenému oknu v západním křídle pátého poschodí.

Jakmile vykoukla zpoza parapetu, spatřilo ji devět netrpělivých obličejů.

„Misdreavus!“ zakřičel Arthur.

Duch proletěl stěnou a vynořil se u lidí uvnitř knihovny.

„Povedlo se to? Máte knihu?“ zajímali se všichni nedočkavě.

Misdreavus nadšeně přikývla. „Má ji Matt. Stojí před vchodem,“ řekla sladkým hláskem.

Ray okamžitě vyběhl na ochoz pátého patra.

„Slyšeli jste?!“ rozkřikl se na duchy, zmateně poletující po hale. „Před knihovnou stojí člověk, který našel ukradenou knihu. Vrátí vám ji a vy nás pustíte ven!“

V hale zavládlo ticho. Jeden z Banetteů přiletěl ke dveřím. Tak, aby nemusel prolézat skrz, vykouknul ven.

„Uáá!“ uskočil Matt od dveří. Davem na náměstí to překvapeně zahučelo. Z reliéfu usmívající se ženy civěl strašidelný obličej. Zlatá ústa se roztáhla v široký škleb a oči červeně zazářily. Upřely se na knihu, kterou Matt držel v náručí.

Pak se ozvalo zadunění. Jeden tón, který se rozlehl celou knihovnou.

Otevřeným oknem, kde Mia stála, dovnitř znovu dolehly hlasy lidí a zpěv ptáků.

„Výborně!“ vykřikli všichni uvnitř Národní knihovny. Jako pomatení pobíhali po patře a radostně se objímali navzájem. Tohle byl konec všech problémů s odcizenou knihou.

Dveře knihovny se otevřely a Matt vkročil dovnitř. Na okamžik zůstal ohromeně stát, když spatřil interiéry budovy zaplněné šedými pokémony. Banette mu knihu okamžitě vytrhl z ruky a odletěl ji vrátit na své místo.

„Matte!“ zakřičel na něj z pátého patra Ray.

Matt se v proudícím světle zvenčí zazubil a Misdreavus, která právě přiletěla, vesele poletovala kolem něj.

Pak už se všech devět osvobozených lidí hrnulo po schodech dolů. Na opačné straně haly se rojil tým policistů smíchaný s podnikavými okukujícími.

„Co se tu stalo?“ rozhlížela se vyjevená důstojnice Jenny. Všichni Shuppetové a Banetteové hromadně mizeli ve svých úkrytech. Mapy a gobelíny zavlály, jak pod ně vklouzávali, knihy zapadávaly zpět na svá místa. Zanedlouho už po ochráncích knih nebylo ani památky.

„Tak co se to tu stalo?“ zopakovala svou otázku Jenny.

„Mě by to taky docela zajímalo,“ přidal se Matt. „Možná, že jsem měl jít s vámi do knihovny a ne na maják,“ dodal potom zklamaně. „Třeba bych zažil něco mnohem zajímavějšího.“ Vypadalo to, jakoby mu to bylo líto.

„Matte, věř mi, nebylo moc o co stát,“ zakřenil se Arthur. „A vůbec. Kdybys byl tady s námi, kdo by pak pomohl Misdreavus?“

„A co se tedy…,“ nadechovala se znovu důstojnice, velmi popuzena tím, že ji nikdo neposlouchá.

„Až se v pokémonském středisku něčeho teplého najíme, hned vám o všem povyprávíme,“ zasmáli se všichni vysvobození.

Všech devět jich pak vyprovodilo z haly lidi, kteří se tam mezitím stačili nahrnout. Olívie za sebou pečlivě zamkla masivní dveře knihovny (a dávala přitom veliký pozor, aby tam nikdo nezůstal) a spolu s trenéry se vydala do pokémonského střediska.