Rayova pokémoní cesta

U moře

Jakmile se policisté dozvěděli, co se v knihovně stalo, chtěli ji jít okamžitě prozkoumat. Olívie jim však řekla, aby to nedělali a když pak i přesto žádali o klíč od velikých veřejí, odmítla jim ho vydat.

Matt byl z vyprávění svých kamarádů naprosto unešený. Jak se prokousávali postupnými událostmi, přiznal se jim, že onu zlodějku dokonce potkal a omylem se s ní srazil. Protože však nevěděl, kdo to je, upuštěnou knihu jí zase vrátil.

„Hlavně že odsud z města rovnou neutekla,“ kýval vážně hlavou Arthur, když už je v pokoji pro trenéry neotravovala žádná policie a i Olívie odešla domů. „Stejně by mě ale zajímalo, co si jako musela ověřit, tedy jak říkáš…“

„Nevím, co myslela,“ pokrčil rameny Matt.

„A cos vlastně dělal ty?“ zeptala se ho Mia.

„Vlastně to všechno souvisí s tím, co se dělo na majáku!“ plácl se Matt do čela.

„Tam se snad něco dělo? Byli tam rakeťáci?“ napadlo okamžitě Raye.

„Jo, byli,“ potvrdil jeho domněnku Matt. „Ale nic moc jsem od nich nezjistil, samozřejmě mi nic neřekli, logicky. Ale ještě než jsme spolu bojovali v zápase, zaslechl jsem právě, jak mluví o něčem, co tady ve městě mají udělat a mluvili o nějaké ženě. To byla nejspíš ta zlodějka.“

„A jak se jmenovala?“ zajímalo Miu.

„Asi těžko tam o ní mluvili jménem,“ zašklebil se Arthur. „Nebo snad ano?“

„Ne, to ne,“ zavrtěl Matt hlavou. „Mluvili o ní jen jako „ona“.“

„Já už všeho kolem rakeťáků začínám mít dost,“ vzdychla Mia a blaženě se položila na postel. „Už jsem si myslela, že bychom od nich mohli mít pokoj.“

„Tak to asi ještě dlouho ne,“ zapochyboval Ray.

„Hmm? Proč myslíš?“ zamračil se Matt a napil se zteplalé limonády na stole.

„Protože podle toho, co víme, hledají Latiose s Latias a profesoři by nám určitě už dali vědět, kdyby se s těmi pokémony něco stalo.“

„Jsou prý přece někde schovaní,“ vzpomněl si Arthur. Hluboce se zamyslel, ale nenapadalo ho byť jediné místo, které by bylo dost bezpečné.

Ray s Miou a Mattem přemýšleli nad tím samým. Možná že ani ne nad tím, kde je to dostatečně bezpečné, ale spíše které z těch míst, která jim přišla na mysl, je to nejvhodnější.

„Co budeme vůbec dneska dělat?“ nadhodil po chvíli Arthur.

„Půjdeme na stadion,“ řekl natěšeně Ray, ale Mia ho hned zchladila.

„To klidně můžeme, ale nevím, co tam chceš dělat. Jasmine je přece v Hoennu.“

„Tak si dáme oběd!“ zajásal Matt.

Shledali to jako nejlepší nápad. Kvůli pořádnému teplu, které jim bylo po dobu pobytu v knihovně odepřeno, jejich hlavy ani nepracovaly tak, jak měly. Ray si s ostatnímu většinou jen tak ledabyle povídal, jak seděl vedle Miy u stolu v hale střediska. Hned po prvních soustech jídla si ale uvědomil, jak mu chutná po době strávené v temné knihovně, kde společníky dělalo dalších osm uvězněných lidí a stovky strašidelných duchů.

Když Mia odložila příbor a otřela si ústa ubrouskem, dostala nový nápad.

„Snad bychom teď konečně mohli jít na tu pláž?“ navrhl rozšafně.

„A proč ne?“ řekl Ray, až to Miu překvapilo. „Mezi všemi těmi knihami jsme dokonale zchladli. Jsem pro Miin nápad!“

„My taky!“ připojili se Matt s Arthurem.

Okamžitě vystřelili nahoru do pokoje. Mia se těšila, že konečně užije své nové plavky, které si pořídila na svou pokécestu právě pro případ, že by někdy byl čas na koupání. I chlapci ze svých batohů vyštrachali své plavky a když se pak všichni vypravili na pláž, oblečeni do plavek, s ručníky kolem pasu, slunečními brýlemi na nosech a pod vrstvou opalovacího krému (Mia trvala na tom, že pro začátek musí být všichni namazaní opravdu silně) připadali si konečně jako na prázdninách.

Vykračovali si po kamenných ulicích pod piniemi zapadaných rezavým jehličím a obdivovali zdejší malebná zákoutí. Nakonec se vynořili přímo u hlavní pláže města. Po celé délce pobřeží Olivínového města se po pláži rozprostíraly malé i velké bílé oblázky. Kolem rostly datlové palmy, tamaryšky a všudypřítomné borovice pinie, pod kterými vysedávali lidé v kavárničkách s plastovými sedačkami.

Na pláži bylo narváno. Žádný sen klidného koupání, jak všichni doufali i přesto, že jim bylo jasné, jak to v takovém velikém městě bude asi vypadat.

„No nazdar,“ řekl Arthur s děsem v očích, div mu nepoklesla čelist.

Mia tlačenici přejela znechuceným pohledem. Byla tu hlava na hlavě. Pestrobarevné slunečníky zářily v paprscích horkého slunce. Ručníky a na nich dozlatova se opékající lidé se rozvalovali všude, kam jen oko dohlédlo.

„Ach jo,“ odfrkla si Mia. „Co kdybychom zkusili jít trochu dál k těm skalám támhle na západě. Může tam být míň lidí.“

„Za zkoušku to stojí,“ přikývli její přátelé s nadějí.

Celí upachtění se tedy vydali po ulici přímo podél pláže. Cestou si koupili zmrzlinu, aby měli jistotu, že se nevypaří než najdou vhodné místo.

„Tady! Tady!“ jásala Mia hned, jak našla volné místečko a už se hrnula na pláž. Opravdu tam bylo místo ne pro více jak čtyři ručníky a to ještě museli poprosit nějaké mladé rodiče, aby si veliký nafukovací kruh svého synka dali někam jinam. Pak už si spokojeně rozprostřeli své koupací náčiní.

„Musíme počkat dvacet minut, než se ten opalovací krém uvolí pracovat natolik, že se ve vodě nesmyje,“ pravil Arthur a koukal na hodinky. Od jejich mazací procedury uběhlo sotva patnáct minut a to jim to v tom horku připadalo jako věčnost.

„Ještě pět minut?“ zasténal Ray při pohledu na Arthurovy hodinky. „To se tu dřív upeču,“ dušoval se a svalil se na ručník.

Všichni čtyři si lehli a nechali svá těla nasávat sluneční paprsky. Nalevo od nich ležel nějaký břichatý neklidně vypadající muž a napravo zas žena v příšerných růžových plavkách, která v jednom kuse něco mlela. Vedle jejího zavalitého těla stál oranžový slunečník o kterém by Ray býval přísahal, že to je nějaká hodně podivná část ženina těla (to protože byl takový neforemný), dokud Mia nepoukázala na to, že ten slunečník není růžový. Pod ním stál malý dětský kbelík.

„Poď važit, poď važit!“ ozval se náhle nadšený dívčí hlásek.

Čtyři trenéři, ukecaná paní i nerudný muž zpozorněli. K bílému kbelíku se přihnaly dvě holčičky.

„A co budeme važit?“ otočilo se krátkovlasé dítko k druhé kuchařce.

„Polívku!“ vyštěkla druhá dívka samozřejmě. Chopila se kbelíku a už uháněla k moři, aby nabrala vodu.

Její kamarádka mezitím sháněla po pláži všemožné suroviny. Mezi nimi Ray zahlédl i něco jako peněženku a sluneční brýle. Mimoděk se přitom přesvědčil, že má v plážové tašce svoje pokébally.

Dívka běhala sem a tam a několikrát přitom šlápla na hlavu muži, rozvalujícímu se vedle Raye a jeho přátel.

„Poď sem!“ vřískla dívka s peněženkou na druhé dítě. Obě dvě se sešly u hlavy ležícího muže, který nepřesvědčivě předstíral spánek.

Ray, Mia, Arthur i Matt se posadili a sledovali, co se bude dít dál. Nakonec se však Arthur odhodlal oslovit užvaněnou ženu, které měla obě dívky nejspíše hlídat.

„Hmm, promiňte, ale vaše děti si hrají s cizími věcmi,“ upozornil ji, když se jedna z kuchařek chystala do kbelíku za stálého míchání přidat peněženku.

„To nejsou moje děti,“ ohradila se žena dotčeně. „To jsou vnučky.“

„Jo, ale…,“ namítal Arthur. Žena mu ale řekla, aby ji neotravoval a pak už se věnovala debatě s nějakou jinou ředitelkou vápenky.

„Žamíchej to!“ přikázala jedna dívka druhé a ta klacíkem rychle zalomcovala s obsahem kbelíku. Promáčená peněženka se už vařila.

„No potěš koště,“ řekla Mia tragickým hlasem. Takové výrazy jako její babička používala jen ve výjimečných situacích.

Muž, u jehož hlavy dívky rozbily svou kuchyni, jen naštvaně sledoval, co budou děti dělat dál. Spánek už vůbec nepředstíral, natož aby se o něj doopravdy pokoušel. Vůbec se mu nelíbilo, že po něm děcka věčně šlapou a cintají slanou vodu.

„Mušíme to pošolit!“ radila jedna kuchařka druhé a už do vody sypala kamení z pláže.

„A počukrovat! Počukrovat!“ sypala horlivě druhá.

„Ale ještě pošolit!“

„Ne, už néé!“

„Pošolit, mušíme to POŠOLIT!!!“

Slaná tříšť stříkala na všechny strany. Nejvíce ale na muže, který měl nervy k prasknutí.

„Pošolit!“

„Ještě!“

„POŠOLÍME TO VÍČ!“

„TAK UŽ TO, KRUCINÁL, POSOL!!!“ zařval najednou muž, který se celý brunátný od vzteku a spálený od sluníčka zvedl z ručníku.

Dívkám vypadly další přísady z rukou. I bez dalšího kamení už byly sluneční brýle v kbelíku úplně napadrť.

„Huá! Huá!“ prořízl pohodu u moře dětský pláč.

„Co jste to udělal?!“ vrhla se k dívkám ta ukecaná ženština.

„Tak si to zkuste vydržet, ženská! Samý solení, solení!“ muž přicházel téměř k nepříčetnosti. „…Kde mám brejle?!“

„pojďme radši do vody!“ vyhrkl spěšně Matt. Nikdo nic nenamítal. Vyhlídka oblázkové bitvy na pláži, kde bojištěm mělo být jejich místo k opalování, nebyla nijak vábná. Všichni čtyři se vrhli do příjemně vlažných vod moře.

Takovou úlevu už Ray dlouho nezažil. Pod bosými chodily cítil jemné malé kamínky i veliké valouny ve větší hloubce (kam stačil jen na špičkách prstů). Vděčně se ponořil do chladivé vody, která tak ochotně omývala jejich těla.

Byl to jeden z nejpohodovějších dní. Ray plaval kolem, zatímco Mia s Mattem a Arthurem hráli všelijaké hry. Nakonec se k nim taky připojil, protože samotné plavání ho za chvíli začalo i trochu unavovat. Byli z moře opravdu nadšení. Ray se přistihl, jak někdy jen tak civí na řehnící se Miu, která právě útočila na Matta, snažíc se ho potopit. Co kdyby se Mia snažila potopit spíš jeho? Než nad tím stačil pořádně zauvažovat, něco ho pod vodou chytlo za kotník a stáhlo ho to pod hladinu.

Když se vynořil, uviděl své smějící se přátele. To Mia ho stáhla dolů.

„Jen počkej!“ zahrozil jí Ray a do smějících se úst mu natekla voda.

Pak Arthur přišel s tím, že by se mohli zkusit potápět a vylovit si nějaké mušle. Kupodivu to nikomu nedělalo větší problémy a Ray se aspoň naučil držet otevřené oči i ve slané vodě.

„Koukněte se pod vodu!“ křikla Mia, která šlapala vodu v dost slušné hloubce. Trenéři hned připlavali blíž a ponořili hlavy pod hladinu. Bublání v uších jim nevadilo. Ray otevřel oči a sledoval modrou hlubinu, ve které se bezmocně zmítaly jeho nohy. Všude kolem sebe cítil slanou vodu, která se mu hrnula do nosu, který si nezacpal. Věděl, že tam nad hladinou je teď kolem něj spousta lidí, tam u pláže, ale tady nebyl nikdo. Jen on, Mia, Matt, Arthur a spousty podivných tvorů, které měl pod sebou. Jen kousek od nich putovalo hejno elektrických Chinchou, kteří pohupovali svými tykadly do rytmu houpavého plavání.

Rayovi docházel dech. S prskáním se vynořil nad hladinu a vedle něj se vynořila i Miin škňouřící se obličej.

„Teď se tam podívej, teď, Rayi!“ radila mu a hned hlavu zase strčila pod hladinu.

Ray neváhal a podíval se za ní. Přímo pod nimi, tak blízko, že Ray pocítil silný, bodavý strach, se vlnilo hladké tělo velikého Dragonaira. Rayovi se rozšířily oči a z úst mu niklo několik bublin. Vyměnil si s Miou, Arthurem a Mattem pár vzrušených pohledů a pak už jen hleděl na pokémona pableskujícího prorážejícími paprsky slunce, jak mizí v modré dáli. Ty klidné pohyby, modrý hukot oceánu…

Slunce se pomalu klonilo k západu. Když se Ray, Mia, Arthur a Matt vydrápali z vody na břeh úplně vyčerpaní, shledali, že dáma s dětmi ani nerudný muž tam už nejsou. Užili si ještě pár večerních slunečních paprsků a pak se ve skvělé nálad vydali do pokémonského střediska. Koupelnu na jejich pokoji okamžitě zabrala Mia. Jakmile ze sebe všichni smyli sůl, oblékli se a vyrazili na noční toulky městem. Obchůdky podél pláží se třpytily levnými korálkovými náhrdelníky a náramky z mušlí a kamínků, nakupovaných všudypřítomnými turisty. Ray, Arthur, Mia a Matt se posadili v jedné kavárně a dali si horkou čokoládu. Večeři odbyli zákusky a specialitami pouličních prodavačů. Na pokoj do pokémonského střediska pod ztemnělým cedrem se vrátili až pozdě v noci.