Rayova pokémoní cesta

Sableye

Hned druhý den ráno si Ray, Mia, Matt a Arthur přivstali. Měli v úmyslu jít na pláž dřív, aby si mohli zabrat co nejlepší místa. Netušili však, že dneska se k opalování takřka vůbec nedostanou.

Ray i jeho přátelé se převlékli do plavek a vzali si s sebou i ručníky a nový nafukovací míč, koupený v obchodě u pláže. Zhltli snídani a namazali se opalovacími krémy. Ray hlasitě reptal, protože tuhle proceduru z pobytu u vody nesnášel ze všeho nejvíc. Mia mu ale vštěpovala do hlavy poučky o spálené pokožce, a tak si od ní i on nechal napatlat záda.

S nadějí a očekáváním vyrazili z pokémonského střediska. Protože bylo ráno, nebylo ještě takové vedro, a tak jim cesta z kopce k moři ubíhala mnohem příjemněji než včera.

Právě když procházeli kolem velké kašny na náměstí kus od knihovny, vzpomněl si Ray, že si s sebou nevzal peníze na zmrzlinu. Dohodli se tedy, že Mia s Mattem a Arthurem půjdou zabrat místo na pláž a Ray je potom najde.

Trenér vyběhl zpátky k pokémonskému středisku. Zběžně pozdravil sestru Joy, která se divila, proč je zase zpátky, když je to sotva pět minut, co odešel, a pak už vtrhl do jejich pokoje.

„Kde jen ta peněženka může být?“ přemítal nahlas. Uviděl ji na stolku a hned si ji strčil za plavky. Užuž se chystal opustit místnost, když uslyšel něčí pláč. Zvědavost mu nedala. Chvíli pozorně poslouchal, odkud vzlykání přichází, a pak zjistil, že venku pod velikým cedrem sedí nějaký chlapec s hlavou zabořenou v dlaních. Ray potichu přivřel okno, vyšel z pokoje a zamkl za sebou dveře. Rychle seběhl po schodech a když vyběhl prosklenými automatickými dveřmi ven, zpomalil a opatrně přistoupil k chlapci, jehož zarudlé tváře kontrastovaly se žlutobílou kamennou zdí střediska.

„Ahoj,“ pozdravil ho s úsměvem Ray.

Hoch na něj vytřeštil oči a rychle si je otřel do rukávu modrého trika.

„Ahoj,“ hlesl a dál seděl ve stínu jehličnatého stromu.

„Hmm, můžu se zeptat, co se stalo?“ optal se ho pomalu Ray.

Ještě než mu chlapec stačil odpovědět, vyrušil je Miin hlas.

„Jů, co tu ještě děláš?“ promluvila k Rayovi vyjeveně. Ten se k dívce otočil.

Trenérka trochu supěla, jak právě vyběhla stoupající ulicí ke středisku.

„A co tu děláš ty?“ zasmál se Ray.

Smutný chlapec je nesledoval. Své veliké hnědé oči poulil na pokéball, který tiskl v ruce.

„Já si tu zapomněla sluneční brejle,“ zazubila se Mia, ale pak si všimla malého trenéra ve stínu. „Kdo je to?“

Přistoupila blíž. Chlapec si stoupl a vypadalo to, že chce odejít.

„Počkej,“ zastavila ho Mia spontánně. Ani nevěděla proč. Možná proto, že vypadal tak zbědovaně. „Co se ti stalo?“

„Nic,“ opáčil on.

„Tak proč máš slzy všude po tvářích?“ nenechala se odbýt dívka.

Chlapcův pokéball se náhle otevřel. V červeném světle se objevil malý fialový pokémon, jehož oči vypadaly jako dva dokonale vybroušené modré drahokamy.

„Jů, kdo to je?“ zeptali se Ray s Miou okamžitě.

„To je můj Sableye,“ pokrčil rameny kluk.

Pokémonovi se zaleskly oči a vyskočil na Raye.

„Uá!“ ucukl.

„Nech ho!“ křikl okamžitě Sableyeův trenér.

Sableye se ale držel přívěsku Articuna na Rayově krku. Houpal se na něm jako opice, až se Ray shýbal pod pokémonovou vahou.

„Nech ho být, Sableyei!“ zakřičel chlapec znovu a namířil na pokémona pokéball. Sableye zmizel uvnitř.

„Co-co to mělo znamenat?“ vykulila oči Mia.

„Sableye se živí drahými kameny,“ vysvětloval chlapec omluvně. „Nejspíš si myslel, že je tvůj přívěšek z nějakého drahokamu,“ ukázal na Rayovu hruď, kde se na šňůrce pohupoval Articuno, vytesaný z nějakého tvrdého kamene. Ray ho dostal tenkrát k narozeninám od Miy.

„A je to drahokam?“ zeptal se Ray se zájmem.

„To těžko,“ zakroutila hlavou Mia. „To bych ti ho asi těžko mohla koupit,“ dodala a Ray přikývl.

„Nevím, co je to za kámen,“ řekl chlapec, když si předmět prohlédl zblízka. „Ale taťka by mohl…,“ zarazil se. Oči mu zarudly a pak se dal znovu do pláče.

„Ale no tak, co se stalo?“ zeptala se Mia znovu.

Tentokrát jim už hoch všechno vysvětlil.

„Já se jmenuju Olivier,“ představil se kudrnatý chlapec. „Moje mamka teď pracuje v Hoennu, natáčí cestopisné pořady pro televizi. Už se těším, až se vrátí domů!“ zasnil se, ale hned mluvil dál. „Můj táta tady v Olivínovém městě prodává drahokamy různým šperkařským společnostem a zlatníkům. Tedy, prodává hlavně olivíny. Já jsem za ním přijel z Hoennu, kde jsem byl na prázdninách u babičky a dědy. Tam jsem si taky chytil Sableye.“

„Ale proč jsi brečel?“ optala se Mia jemně.

„Protože taťka chce, abych Sableye pustil,“ pípl Olivier. „Jak jsem říkal, Sableye jí drahokamy, a tak už se několikrát stalo, že nám snědl ty, co jsme chtěli prodat. Táta je na něj hrozně naštvaný.“

„To se ani moc nedivím,“ zašklebila se Mia a Ry po ní šlehl pohledem.

Olivier posmutněl.

„A to jí Sableye JENOM drahokamy?“ podivil se Ray.

Chlapec zavrtěl hlavou. „Ne, to ne. Obvykle sní tak tři a to mu stačí na několik týdnů. Mezitím se živí normální potravou. Ty drahokamy ale jednou za čas jíst musí, protože je prostě potřebuje k životu.“

„Trénování Sableye musí být těžké,“ pokývala Mia soucitně hlavou.

„To jo,“ přikývl důrazně Olivier.

„A nešlo by se s tvým taťkou nějak dohodnout?“ napadlo Raye to nejjednodušší řešení. „Určitě by to šlo.“

„To asi ne,“ zazoufal Olivier.

„Tak víš co?“ ožila Mia. „My se stavíme na pláži pro naše kamarády a pak za tvým tátou všichni zajdeme. Třeba si od trenérů pokémonů nechá říct,“ navrhla, přestože se jí to zdálo jako úplná hloupost, aby si Olivierův otec nechal radit od úplně cizích lidí.

„Mimochodem, já jsem Mia,“ mrkla na chlapce.

„A já Ray,“ představil se i její kamarád.

Spolu s Olivierem se pak vydali k pláži.

Bylo strašné vedro a Matta s Arthurem našli až po chvíli úmorného hledání – ve vodě.

„Konec cachtání, máme misi,“ pronesla Mia jadrně. Ray obdivoval, jak dokázala překousnout, že celý den nejspíš neproleží na oblázkové pláži u chladivého moře.

„Co je?“ divil se Matt, když mu Mia hodila na hlavu jeho ručník.

Všech pět jich pak vyrazilo do pokémonského střediska. Ray s Miou cestou Mattovi a Arthurovi vysvětlili, co se děje, a jak správně čekali, oba měli pro problémy se Sableyem pochopení.

Když se až po obědě, který si dali přímo ve středisku, vypravili už v normálním oblečení k domu Olivierova otce, Olivier byl velmi zamlklý. Přemítal, jestli to má vůbec cenu. Jakoby věděl, na co hoch myslí, řekl Arthur: „Neměj strach, nějak to vyřešíme.“

Cílovou stanicí byl malý domek u skalistých stěn šedobílých hor. Všude okolo byly díry, které zely do země i do skal, všude se bělaly tabule “Pozor, jáma!“

Při pohledu na ně Rayovi zacukaly koutky.

„Tak do toho,“ pobídla Oliviera Mia a chlapec zabral za domovní kliku.

„Ahoj, tati,“ pozdravil svého otce a vešel dovnitř. „Pojďte dál,“ vyzval vzápětí Raye, Miu, Matta a Arthura.

„Přivedl sis kamarády?“ zeptal se přívětivě Olivierův tatínek. V tu chvíli si Ray pomyslel, že by to přemlouvání nemuselo být tak hrozné.

„Jo,“ přikývl na otcův dotaz Olivier, „to jsou Mia, Ray, Arthur a Matt, trenéři pokémonů,“ představil všechny.

Jeho tatík konečně zvedl hlavu od stolku v dílně nalevo od domovních dveří, kde něco přebíral. Otřel si brýle od prachu a podal návštěvě ruku.

„Těší mě,“ řekl s úsměvem, jak se mu na čele perlily kapičky potu. „Jmenuji se Roger Emby.“

„I nás těší,“ usmáli se trochu nervózně trenéři.

Ray i ostatní se rozhlédli. Celá dílna byla samozřejmě úplně zaprášená od kamení, jak byla denodenně používána. Vedly z ní i bělavé šlápoty do ostatních místností domu. Pan Emby si všiml, jak se všichni rozhlížejí.

„Je tu trochu nepořádek,“ zakřenil se. „Prosím, posaďte se.“

Nabídl příchozím židle u stolu vpravo, a tak se všichni posadili. V zadní části domku, jehož obyvatelé většinou pobývali v horním patře, byly dveře kamsi do chodeb vytesaných do skály.

„Právě třídím kameny,“ usmál se Roger Emby a zase zasedl ke stolku v dílně, takže z něj viděli jen záda. Ozvalo se rachtání shrabovaných kamínků a jejich sypání do váčků. Ty pak uložil do šuplíku a zmizel v kuchyni, kde hledal Oliviera.

„Uch, tady jsi,“ řekl překvapeně, když se jeho syn objevil na schodech. „Chtěl jsem se zeptat, jak to vypadá s tím tvým Sableyem?“ mluvil náhle před návštěvou potichu. Ray, Mia, Arthur i Matt to nicméně slyšeli velmi dobře.

Olivier nasadil smutný a zároveň trochu pobouřený výraz a vyhnul se otcovu pohledu. Pak si přisedl ke svým přátelům u stolu.

„Aha,“ hlesl pan Emby, jak se dovtípil odpovědi.

„Víte, snad by se s tím dalo něco dělat?“ nadhodila Mia a podívala se na zkroušeného Oliviera.

„Takže už vám o tom říkal?“ zeptal se pan Emby místo odpovědi a také smutně pohlédl na svého synka.

Ray s ostatními se nejdřív trochu polekali, že Olivierův táta začne běsnit, že si na něj jeho syn přivedl pomoc. Muž však jen ztrápeně dosedl na volnou židli a odfrkl si.

„Mně se to taky nelíbí, ale jinak to nejde. Když si Olivier nedokáže Sableye uhlídat, bojím se, že bude muset toho pokémona pustit.“

„Ale to by pak mohl jíst drahokamy z okolí,“ namítl Arthur a doufal, že tak tenhle návrh smete ze stolu.

„To ano,“ přidal se Olivier.

„Pak ho budeš muset pustit v Hoennu. Koneckonců jsi ho tam chytil?“ přišel pan Emby s novým řešením.

„Ale já ho nechci pustit, je to můj pokémon!“ bránil se Olivier. Vytáhl pokéball a znovu se na něj zahleděl.

„Vždyť já vím,“ řekl jeho táta bezradně a pohladil syna po vlasech.

„Vlastně jsme se taky chtěli zeptat, co to má Ray na krku za kámen,“ napadlo náhle Miu. Třeba když začne mluvit o něčem, co pana Embyho zajímá, pomůže jim to dospět k lepšímu řešení.

„Mohu?“ dovolil se Olivierův otec a Ray mu podal přívěšek.

Pan Roger ho chvíli pozoroval a otáčel proti světlu, až přišel ke správnému úsudku.

„Vypadá to na velmi tvrdý druh křišťálu,“ mínil. „Kde jsi to koupil, smím-li se zeptat?“

„Prodala mi to jedna stará paní ve Smrkovém městečku,“ odpověděla Mia, když se Ray otočil na ni.

„Vskutku?“ pokýval hlavou pan Emby. „Muselo to být poměrně drahé.“

„Ani moc ne, ale cenu už si přesně nepamatuju,“ zakroutila hlavou Mia.

„Promiňte, tak jsem to nemyslel,“ zrudnul pan Emby. „Každopádně by sis to měl hlídat. Je to poměrně vzácný kámen,“ usmál se na Raye a podal mu šňůrku s Articunem. Ten si ji usadil na místě kolem krku.

Rozhovor se stočil zpět k drahému problému.

„Víš, možná, kdyby ses naučil Sableye lépe ovládat, nebylo by s ním takové trápení,“ prohlásil pan Emby věcně.

„A co si dát zápas?“ napadlo Raye. „Olivier se Sableyem by mohli získat více zkušeností a lépe si porozumět!“

„To je skvělý nápad!“ zajásal Olivier, který zatím zápasil jen málo.

„Myslím ale, že tvoji pokémoni jsou příliš silní, Rayi,“ namítl Matt.

„Pak bude Olivier bojovat proti mému Charmanderovi,“ prohlásil Arthur. „Není ještě moc trénovaný a vypadá to, že ani Sableye ještě nemá s bojem moc zkušeností.“

„Můžu, tati?“ otočil se Olivier na svého otce.

„Pro mě za mě!“ rozesmál se pan Emby. „Když nám to pomůže!“