Rayova pokémoní cesta

Po drahokamové stopě

Všichni se vyhrnuli před domek. Pan Emby je odvedl trochu stranou, aby nikdo omylem nespadl do nějaké z těžebních šacht. Přestože byly opatřeny plůtky, jeden prý nikdy neví.

„Takže já si volím Charmandera!“ začal souboj Arthur.

„Mým pokémonem bude Sableye!“ křikl na to nervózní Olivier. Tohle byl jeden z jeho prvních zápasů vůbec.

„Tak začněte!“ mávla rukama Mia.

„Sableyei, použij škrábavý útok!“

„Žhavé uhlíky, Charmandere!“

Pokémoni se střetli na zaprášené bledé půdě. Charmander rozmetal do okolí řeřavé uhlíky a Sableye ho škrábl ostrými drápy.

„A teď zdvojení!“ zavelel Olivier.

„Tý jo,“ vykulil oči Ray. On ani nikdo jiný nečekal, že takový pokémon, který ještě skoro nebojoval, už bude umět taktizovat se zdvojením.

Pan Emby málem vyskočil z kůže, když viděl pojídače drahokamů nejméně stokrát rozdvojeného.

„Zaútoč údivem!“ ozval se znovu jeho syn.

Charmander se zmateně rozhlížel, odkud přijde zásah. Všichni točící se Sableyeové na něj vyvalili blýskavé oči a pak ho cosi srazilo k zemi.

„Rozházej uhlíky všude kolem sebe!“ napadlo Arthura. Charmander se zprudka rozmáchl ocáskem. V prašném písku naráz zazářily rudé uhlíky. Sableyeovy odrazy zmizely a zůstal po nich jen jediný poskakující šotek.

„A teď…!“

„Stůjte!“ zařval zničehonic pan Emby.

Ray, Mia, Matt i zápasící chlapci se ihned otočili. Z domku Embyových právě překotně vybíhal nějaký muž. Kapsy tmavých kalhot měl napěchované k prasknutí.

„Zloděj!“ zaječela Mia.

Muž neotálel. Přestože byl trochu zaskočen tolika lidmi, kteří si ho všimli, oběhl dům a ztratil se mezi skalami a okrajovými domy města.

„Za ním!“ ukázal vpřed pan Emby. „Naše drahokamy! Naše práce!“ vykřikoval a už běžel za zlodějem.

Všichni trenéři se vyřítili za nimi.

„Tak stůj, ty zmetku!“ zařval Olivierův tatínek naštvaně.

Zloděj už ale byl pryč.

Ray s ostatními se zastavili u pana Rogera. Ten zdrceně oddychoval.

„Kam běžel?“ zeptal se Olivier.

„Tam!“ hekl jeho tatínek a neurčitě ukázal mezi fíkovníky před nimi.

„Půjdeme na policii,“ napadlo Matta. „Zaběhnu tam!“ dodal okamžitě a odběhl.

„A my toho chlapa zkusíme najít na vlastní pěst!“ dupl pan Emby na dláždění ulice.

Jejich naděje však rychle klesaly. Zloděj si za svoje místo úniku vybral tu nejnepřehlednější část Olivínového města. Fíkovníky se střídaly se skroucenými stromy olivovníků, jejichž listy se leskly v poledním žáru.

Charmander, který ještě ani nebyl odvolán zpět do pokéballu, spěchal vedle svého trenéra a rozhlížel se, jak mohl.

„Sableye, sab!“ ozval se Sableyeův pisklavý hlásek.

Skupina lidí se na něj otočila. Uprostřed ulice stál malý pokémon a vesele něco chroupal v zubatých ústech.

„Co to zase jíš?!“ rozčílil se Olivier. „Teď není čas na jídlo!“

Sableye přestal chroupat a ukřivděně na něj vyvalil oči. Pak vyplivl nazelenalý kámen.

„To je přece náš olivín!“ vykřikl hned pan Emby a kamínek zvedl ze země.

„Musel tomu zloději vypadnout z kapsy,“ mínil Ray, jak přišel blíž.

Olivier dostal nápad. Shýbl se ke svému pokémonovi a s pohledem do jeho blyštících se očí promluvil: „Sableyei, myslíš, že bys toho člověka dokázal vypátrat podle těch kamenů?“

Duch roztáhl zubatá ústa v široký skřípající úsměv a modrá očka se zatočila.

„Tak rychle!“ vybídl všechny rázně Arthur.

Sableye vysunul hlavu dopředu a zavětřil. Nějakým zvláštním způsobem dokázal poznat, kde mohou být drahé kameny. Znovu se mu zatočily oči a pak se rozběhl ulicí vpřed.

Dokonce ani Olivier nevěděl, jak dokáže být jeho pokémon rychlý. Mrštně kličkoval pod nohama i těch několika málo lidí, kteří si v poledne nerozumně vyrazili ven, přeskákal po hlavách soch jedné malé kašny a zatočil do stoupající uličky vpravo.

„Sableyei, počkej přece na nás!“ houkl pan Emby zmoženě.

Na rohu se objevila duchova hlava. Sableye zaskřípal zuby, očka se mu zatočila jako deštníčky od koktejlu. Jakmile se jeho trenér jen přiblížil, vyrazil zase dál.

Proběhli kamenným průchodem na jakýsi dvorek. Nad nimi se na šňůrách sušilo prádlo. Sableye skotačil na natažených provazech a pak přeběhl po střeše domu pryč.

„Stůj!“ zakřičel Olivier rázně.

K jeho vlastnímu údivu se Sableye opravdu zastavil a zamrkal na něj ze střechy.

Olivier s ostatními vyběhli dalším průchodem ze dvorku a na schodech dalšího domu už na ně čekal Sableye.

„Sable!“ řekl a ukázal drápatou ručkou na stavení nalevo.

V zarostlé zahradě bez plotu, jen s polorozpadlou neudržovanou zídkou, tam stál ten nejubožejší přístřešek v celém městě.

„Výborně,“ zašeptal pan Emby a Olivier si přiklekl ke svému pokémonovi.

„Jsi vážně dobrý!“ usmál se spokojeně a pohladil ho po hlavě. Sableye vydal blažený zvuk a vyskočil Olivierovi na rameno.

„Půjdeme dovnitř?“ zašeptala Mia. Trochu se toho návrhu bála, chatrč nevypadala vůbec bezpečně a navíc se uvnitř podle všeho skrýval zločinec.

„To je ale neuvěřitelná drzost!“ prskal pan Emby kolem sebe. „Okrást nás za bílého dne!“ vrtěl hlavou. „A to když jsme byli přímo před domem!“

„Musíme být opatrní, může mít zbraň,“ kladl všem na srdce Ray, kterému to připomínalo scénu z detektivního filmu.

„Děti, to nemůžete,“ zarazil je pan Emby s potem perlícím se mu na čele. „Je to příliš nebezpečné, počkáme na policii.“

Ray s Miou a Arthurem se však už krčili pod rozbitým oknem. Všude je lechtala vysoká tráva, po celém pozemku cvrčely armády kobylek.

Z domku vycházel zvuk kamínků, kutálejících se po dřevěném stole.

„Mio, běž dát vědět Mattovi a policii o tom, kde jsme,“ napadlo Arthura. Mia vážně přikývla.

Obezřetně se přeplazila pod starými stromy a už se málem rozběhla pryč. Zvuk otevírajících se dveří stavení za ní ji však zastavil.

V rámu se objevil uhrovatý mladík s protáhlým obličejem. Překvapeně přehlédl srocení na jeho zahradě a pak zaklel.

„Do háje!“ a vyběhl z domu.

„Za ním, teď už nám neuteče!“ zaječela Mia. Přestože už byla na cestě za policií, ještě pár okamžiků sledovala, co se bude dít tady.

Ray s Arthurem, Olivierem a panem Embym vyskočili a rozběhli se za zlodějem. Ten uháněl, jak mohl, narychlo posbírané olivíny se mu jen sypaly z kapes a kutálely se po ulici jako zelené kapky deště.

Arthurův Charmander mladíkovi zastoupil cestu a plivl oheň.

„Jau!“ vykřikl muž. Nohy se mu smekly na rozkutáleném pokladu a on spadl na tvrdou zem.

Trenéři včele s panem Embym ho obstoupili.

„Vraťte nám ty kameny,“ vyzval zlodějíčka klidně Olivierův otec. Tyčil se nad ním, ruce v bok.

„Nebo co?“ opáčil lupič opovržlivě.

Na hruď mu vyskočil Olivierův Sableye. Zaskřípal trojúhelníkovými zuby a nepřirozeně zatočil očima, přičemž měl zuby, schopné rozdrtit i kamení, požitkářsky vyceněné.

„Do-dobře!“ vyjekl mladík vyděšeně a ucukl před fialovým pokémonem.

Sableye zklamaně zakvákal a pak se vítězoslavně zasmál.

Muž vysypal z kapes drahokamy a pan Emby je všechny uložil do jednoho z kožených váčků, které nosil všude s sebou.

„Už je tu policie!“ zakřičel náhle známý hlas. K tomu zahoukala houkačka modrobílé motorky. Na ní přijížděla komisně se tvářící důstojnice Jenny.

„Ani se nehněte!“ pohrozila dopadenému a připravila si želízka. „Půjdete s námi na stanici a tam se uvidí, co s vámi dál.“

Mladík se zvedl ze země. Vyčítavě se zahleděl na šklebící se trenéry a pak potupně odkráčel veden policejním týmem.

Jenny přistoupila k panu Embymu.

„Vrátilo se vám vše?“ zeptala se při pohledu na váček s drahokamy.

„Téměř,“ pokýval hlavou muž.

„Téměř?“ pozvedla obočí policistka. „Znamená to snad, že něco je ještě uvnitř?“ pohodila hlavou k barabizně.

„Zřejmě ano,“ přikývl Arthur, i když otázka nebyla mířena na něj.

„Pojďte se mnou,“ vyzvala je všechny Jenny.

Jakmile dorazili ke zlodějově skrýši, Sableye vlezl dovnitř jako první.

Když za ním přišli i ostatní, seděl už na stole v šeré místnosti a chroupal kameny. Od úst se mu snášel třpytivý prach.

„Sableyei, to přece nesmíš!“ vykřikl Olivier a přiskočil k němu.

„Jen ho nech,“ usmál se pan Emby dobrácky a otřel si pot z obličeje. „Těch pár kamenů si zaslouží. Pomohl nám jich přece hodně zachránit.“

„Díky, tati,“ zazubil se Olivier a Sableye zasvítil očima. „Ale co ten zápas? Máme toho se Sableyem ještě hodně co zlepšovat.“

„Tak si potom dáme zápas my dva,“ navrhla Mia.

„Ovšem, až po tom, co si dáme něco k jídlu,“ zarazil ji pan Emby, když Rayovi zakručelo v žaludku.

Poděkovali tedy důstojnici Jenny a sesbíraly zbytek drahokamů, které ještě Sableye nestačil spořádat. Olivier mu přitom slíbil, že mu je schová na později.

Na pozdní oběd se zastavili v restauraci u pláže. Dívali se, jak lidé postupně odchází do svých domovů a jak břeh moře pomalu osiřel.

„Je to ale docela hezké,“ usmála se Mia, když dopíjela svůj pomerančový džus. Stejně oranžové slunce se sklánělo nad mořem.

***

Když se, zabráni do hovoru, vrátili k domku Embyových, byla už skoro tma. Jako lucerna jim posloužil Sableye, jehož oči ve tmě strašidelně plály.

„Ale co náš zápas slíbený?“ napadlo Oliviera.

„Coby?“ pohodila Mia vlasy. „Dáme si ho zítra. Pošlu proti tobě Dunsparce, tu jsem ještě skoro vůbec netrénovala. Můžeš si zatím vymyslet nějakou strategii,“ mrkla na chlapce.

„Tak dobrou!“ rozloučili se trenéři.

„Dobrou noc! A těšíme se na zítřek!“ zavolali na ně pan Roger s Olivierem. Nato už oba dva zmizeli v zavíraných dveřích.

„Hm, to byl teda den,“ zakřenil se Ray, jak stoupali do kopce k pokémonskému středisku.

„To byl,“ zazíval Matt. „Zajímalo by mě, jaký trest dostane ten zloděj?“

„Myslím, že nic moc,“ přemýšlel Arthur. „V podstatě bylo všechno vráceno, nikomu se nic nestalo…,“ mávl rukou. „A třeba se ten chlap z toho poučil,“ napadla ho ta ušlechtilejší možnost zlodějova konce.

„Snad máš pravdu,“ zasmáli se všichni společně a vešli do střediska.

Nad Olivínovým městem se klenula obloha posetá hvězdami, blyštícími se jako drahokamy…