Rayova pokémoní cesta

Rada sestry Joy

Mia ani nemohla dospat. Tak moc se těšila, až si dá s Olivierem zápas. Věděla, že to bude poprvé, co bude v zápase trénovat Dunsparce, a tak byla zvědavá, jak jí to půjde.

„Vstávat! Snídaně!“ zatřásla s každým z chlapců Mia a probudila je.

„Co že tak brzo?“ opáčil Ray nevrle a zíval s pohledem na modrou oblohu venku za oknem.

„Máme se přece stavit u Oliviera,“ připomněla mu Mia, která svou snídani už zhltla a teď všem na pokoji nutila jejich jídlo, které sem donesla z kantýny. Byla totiž přesvědčená o tom, že sejití schodů a následná objednávka pečiva až po tom, co by vstali, by jim zabrala příliš času. A ten přece nemohla promarnit.

Když se Rayovi, Arthurovi i Mattovi rozsvítilo natolik, že byli schopni spořádat chleba s medem, Mia jim hodila batohy a už se hrnula ke dveřím.

Jakmile se dostali ze střediska, zamířili přes město k úpatí hor. Ranní slunko už se opíralo do jejich bělostných stěn a před malým domkem dole už netrpělivě přešlapoval chlapec s pokéballem v ruce.

„Dobré ráno!“ pozdravili trenéři, když přišli blíž.

„Ahoj!“ poskočil Olivier, div nespadl do jednoho z výkopů.

„Á, dobré ráno,“ usmál se na příchozí pan Emby, který si ven na lavičku přinesl ranní kávu. Dřevěnou sedačku si posunul za Oliviera a natěšeně se rozhlédl.

„Tak co, připraven, Oliviere?“ zeptala se Mia kudrnatého trenéra. Sama už si odložila batoh, aby měla při zápase dostatečné možnosti pohybu.

„To víš, že ano,“ odpověděl místo svého syna pan Emby. „Je vzhůru už bůhvíodkolika hodin a připravuje se,“ zasmál se.

„Takže můžeme začít?“ zeptal se pro změnu Olivier.

„Ještě okamžik, prosím,“ zvedla prst Mia a namířila svůj pokédex na pokéball s Dunsparce. Nevěděla přece ještě, jaké útoky její pokémon ovládá.

„Dunsparce umí obranné klubko, rycí útok a oslnění,“ odpověděl jí na její dotaz přístroj.

„Tak jdeme na to!“ vykřikla jeho majitelka vzápětí. „Dunsparce, do boje!“

Pokéball vyletěl vstříc jásavému slunci jako střela. Pokémon z jeho nitra se však vynořil s úplně opačným dojmem. Žlutorůžová Dunsparce líně přimhouřila oči před prudkými paprsky a jinak se vůbec nepohnula.

„Jůůů!“ vyvalil oči Olivier. „Ona je růžová!“

Ray se v první okamžik domníval, že snad chlapec obdivuje Dunsparceiny nijaké pohybové kreace.

Mia se spokojeně zašklebila.

Na tahu byl Olivier. „Volím si tebe, Sableyei!“

„Zápas bude ve stylu jeden na jednoho bez časového omezení!“ prohlásil Arthur.

„Použij oslnění, Dunsparce!“ zaječela Mia jako první.

„Škrábnutí, Sableyei!“ snažil se jejímu ječivému rozkazu vyrovnat Olivier.

Duch se vrhl vpřed, ale Dunsparce se vyhnula. Nebylo to ale takové, jak by si každý představoval. Pokémon se prostě odvalil z cesty a k vlastnímu útoku se vůbec neodhodlal.

„No tak, neboj se ho!“ povzbuzovala Mia Dunsparce.

Sableye mezitím zaútočil znovu a tentokrát se trefil. Dunsparce však vypadala, jakoby jí bylo upřímně jedno, že od Miy dostává nějaké příkazy.

„Tak dobrá,“ usmála se Mia shovívavě. „Zkus třeba rycí útok!“

Dunsparce se kupodivu opravdu zahrabala pod zem.

Sableye naráz neměl ponětí o tom, kde jeho protivník je.

„Použij zdvojení, Sableyei!“ rozkázal Olivier, který neztrácel hlavu. Kolem místa, kde Dunsparce zmizela, se vytvořil komíhající se kruh desítek odrazů.

„Jen vyčkávej, Dunsparce,“ řekla Mia, přestože si nebyla jista tím, že ji pokémon slyší.

Sableye, jeho trenér i pan Emby napjatě čekali, kde se pokémon vynoří ze svého úkrytu.

„TEĎ!“ zaječela Mia jak nejsilněji mohla, aby ji bylo slyšet i v podzemí.

Zraky všech se s očekáváním upřely na prašnou půdu. Pokémon se však nevynořoval.

„Dunsparce, teď!“ zkusila to Mia ještě hlasitěji.

Nic.

Sableye se přestal rozdvojovat. Nyní už i on jen zmateně vyhlížel svého soupeře.

„No tak, Dunsparce,“ křikla Mia. Nehodlala to jen tak vzdát, ale teď už si nebyla tak jistá.

Ani tentokrát se však Dunsparce neobjevila.

„Ach jo, vůbec mě neposlouchá,“ posmutněla Mia.

„Asi si na sebe budete muset lépe zvyknout,“ napadlo Arthura.

„Asi jo,“ vzdychla dívka. Potom se otočila k Olivierovi. „Jsi vítěz zápasu,“ sdělila mu zklamaně. Pak si potupně klekla na zem a zavolala do nory: „Vylez už ven, Dunsparce, zápas skončil,“ nahrbila se, „prohráli jsme.“

Žlutý tvor se vyhrabal ze země několik metrů o ní.

„Vrať se,“ řekla Mia dutě a pokémon zmizel v pokéballu.

„Škoda,“ pokýval Matt hlavou. „Asi bys ji vážně měla víc trénovat.“

„Když ona se nenechá,“ pokrčila Mia bezradně rameny. „Chtěla bych ji trénovat, ale copak mi to dovolí? Kdykoliv ji pustím z pokéballu, zahrabe se do země anebo jen tak leží.“

„A není třeba nemocná?“ napadlo Raye.

Mia se zarazila. Na tuhle možnost ještě nepomyslela. „Možná,“ přikývla vážně. „Půjdeme za sestrou Joy!“

Pan Emby pokýval zamyšleně hlavou a vylil vedle lavičky lógr.

Když Ray, Mia, Matt a Arthur přišli do střediska, Mia byla se svou Dunsparce téměř ihned na řadě. Sestra Joy pozvala trenérku přímo do ordinace a Ray, Matt a Arthur počkali v hlavním sále.

„Mně ale přijde, že nevypadá nemocně,“ namítl Arthur.

„A co tedy myslíš, že jí je?“ zeptal se Matt.

„Spíš si myslím, že je jen trochu nafoukaná,“ mínil Arthur zamyšleně. Pár pokémonů už za svojí cestu viděl a setkal se i s pokémony, kteří si o sobě příliš mysleli.

„Nafoukaná?“ podivili se Ray s Mattem. „Takže jako, že si myslí, že Mia je pro ní jen něco otravného a že ji nepotřebuje?“

„Něco takového,“ kývl Arthur a vyndal z batohu velký notes v tvrdých zelených deskách. „Koukněte,“ vyzval Raye a Matta a položil zápisky na skleněnou desku stolu. Jeho přátelé se přisunuli blíž.

„Tohle, to jsou moje poznámky a poznatky o pokémonech. Píšu je skoro od začátku mé cesty, hlavně v noci, když už ostatní spí, a nikomu o nich moc neříkám.“

Ray na zápisky zaujatě hleděl, protože o nich neměl ani tušení.

„A co jsi vypozoroval?“ zeptal se Matt.

„Všiml jsem si, že většina pokémonů ztrácí určité vlastnosti, když jsou chyceni do pokéballu, nebo některé naopak získávají,“ mluvil chovatel a listoval listy s přehlednými popisky a obrázky.

„Ano? A co třeba?“ zajímalo jeho kamarády.

„Třeba to, že divoký pokémon Larvitar, se živí téměř výhradně kamením a ve volné přírodě by bez nich nemohl žít. Jakmile ho ale chytí trenér, jeho chuť a potřeba po kamenech zeslábne nebo ji ztratí úplně. Naopak se třeba posílí bojeschopnost a intuice,“ uvedl příklad Arthur. Ray i Matt nad poznatky chápavě přikyvovali. Vypadalo to snadně.

„To je zajímavé,“ řekl ohromeně Matt. „Na to jsi přišel sám?“ zeptal se zvědavě.

„No, jo,“ zašklebil se trochu červenající Arthur.

Dveře ordinace se otevřely. Vyšly z nich Mia se setrou Joy, která se usmívala. Problém byl zřejmě vyřešen.

„Tak co? Co je s Dunsparce?“ zajímali se hned Miini přátelé.

„Vypadá to, že Dunsparce je trošku pyšný pokémon,“ oznámila sestra Joy. „Není to ale tak úplně jisté. Z hlediska fyzického je Dunsparce naprosto v pořádku, nevíme ale úplně, proč svou trenérku neposlouchá.“

„Asi zkrátka nejsem dost dobrá trenérka,“ vzdychla Mia a sesunula se na sedačku vedle Raye.

„Ale prosím tě,“ položil jí ruku na rameno Matt. „Všichni víme, že to není pravda.“

„Ale jak se tedy dozvíme, co dál?“ otočil se k sestře Joy Arthur.

„Víte, měla bych takový tip,“ usmála se sestřička tajemně. „Je to jen báchorka, ale zkusit to můžete.“

„A o čem to mluvíte?“ zvedla Mia oči.

„Na západě města vybíhá do moře vysoký mys,“ začala vysvětlovat Joy. Vypadalo to, že se sama trochu usmívá nad tím, že jako pokémonní doktorka trenérům doporučuje postupovat podle místní historky.

„Ano, to vím,“ přitakal Matt. Byl tam totiž, když spolu s Misdreavus pronásledoval zlodějku knihy z Národní knihovny.

„Joy kývla. „Když se tam půjdete podívat…“

„Sestro Joy!“ ozval se odkudsi příjemný dívčí hlas.

Všichni se podívali ke vchodu. Do střediska právě vešla středně vysoká dívka. Dlouhé hnědé vlasy jí splývaly až na kříž. Oblečena byla v růžovobílých dlouhých, jednoduchých šatech. Půvabný úsměv na tváři dotvářely dva krátké culíky nad čelem sepnuté velkými žlutými korálky.

„Ah, tak už jste se vrátila?“ rozjasnila se tvář sestry Joy.

„Ano. Asi před půl hodinou jsme dorazili,“ usmála se i dívka. „Mohla byste se mi prosím podívat na mé pokémony? Nejspíš budou po cestě trochu unavení…však víte,“ mávla něžnou rukou.

„Samozřejmě,“ přikývla sestra Joy a pak se znovu otočila k Mie a jejím přátelům. „Omlouvám se, ale…“

„V pořádku,“ zazubila se Mia. „My už se na ten mys někoho zeptáme.“

„Hodně štěstí,“ přikývla přívětivě žena. „Tak nashle.“

Při odchodu ze střediska ještě Ray, Mia, Matt a Arthur slyšeli, jak Joy říká: „Ale váš Steelix se nám do ordinace nevejde, budeme muset jít do zahrady…“

„Tak a kam teď?“ nadechl se Matt mořského vzduchu.

„Půjdeme na oběd,“ prohlásil Ray. „Určitě cestou potkáme někoho, kdo by nám mohl říct víc o tom mysu.“

„Dobrý nápad,“ souhlasili všichni, a tak se vydali po městě hledat restauraci.

Když našli na pobřeží příjemné posezení pod datlovníky, uvědomili si, že se vlastně mohli naobědvat ve středisku. Nikoho však ani nenapadlo se vracet. Údajně proto, že by cestou umřeli hlady.

Posadili se tedy kolem jednoho stolu pro čtyři a objednali si jídlo.

Ray se blaženě opřel a zahleděl se do koruny statné palmy nad sebou.

Mia zkroušeně seděla vedle něj a když Arthur navrhl, že by mohli z pokéballů povolat ven i své pokémony, jen míčky nastavila směrem ke schodům na kamenité pobřeží a nechala personál restaurace, aby jim přinesl něco k jídlu.

Dunsparce se však potravy ani nedotkla. S nadřazeným výrazem hleděla na moře a jen sem tam vrhla nabručený pohled po své trenérce. Mia ji však do jídla odmítala hnát. Pozná pak určitě sama, že bude mít hlad.

Ray odstrčil prázdný talíř.

„Vidíte někoho, kdo by mohl o Gardevoiřině mysu něco vědět?“ zeptal se po zaplacení.

Všichni čtyři se rozhlíželi, ale po ulici proudili jen samí turisté, kteří toho o městě nevěděli o nic víc než oni sami.

„A co támhleta paní?“ všimla si Mia opálené stařenky, která pod olivovníky na druhé straně ulice vyšívala ubrusy. Už několikrát ji předtím viděli, jak své výrobky prodává po městě.

„Tak to zkusíme,“ přikývli Ray a Matt s Arthurem. Zvedli se od stolu, kde nechali nedopité limonády a zamířili pod zkroucené stromy. Ještě než paní oslovili, byla si Mia jistá tím, že si od ní nějaký ubrus koupí. Hrozně se jí líbily. A byla si jistá, že to té paní i Miině mamince udělá radost.

„Dobrý den,“ oslovila ženu Mia s patřičnou dávkou zdvořilosti. „Mohli bychom se vás prosím na něco zeptat?“ optala se vlídným tónem.

Stařenka vzhlédla od ubrusu a podívala se na ni tmavýma očima. Potom se usmála a vrásky po tváři se jí roztančily.

„To víte, že ano,“ řekla.

„Víte, my nejsme zdejší a rádi bychom se dozvěděli něco více o mysu na západě města,“ promluvil tentokrát Ray.

„Jen se posaďte,“ usmála se žena. Ukázala na větev a kmen starého stromu rostoucího téměř dokonale vodorovně s kamenitou zemí.

Ray, Mia, Arthur a Matt se posadili vedle babičky. Ta odložila téměř dokončený ubrus a dala se do povídání.

„Víte, tomu mysu se říká Gardevoiřin mys a váže se k němu smutný příběh,“ pravila pomalu stařenka měkkým hlasem a jiskřícíma očima se rozhlédla po posluchačích. „Před mnoha a mnoha lety bylo Olivínové město často napadáno piráty a dalšími loupeživými bandami. Nejobávanějším z pirátů byl Neil Černá Vlna, jak se mu říkalo. Plenil spoustu přístavů, byl to postrach všech přímořských měst. Jednoho dne tento muž zaútočil se svými nohsledy i na Olivínové město. Lidé však byli na jeho příjezd připraveni. Po dlouhé bitvě se nakonec podařilo v žaláři uvěznit člověka, jenž byl považován za Neila Černou Vlnu. Zbytek pirátů byl zabit anebo unikl po moři pryč.“ Žena se dlouze zahleděla na nekonečně se přelévající mořskou hladinu. Rámovalo ji stromořadí datlových palem, jejichž listy se klidně kývaly v teplém větru. „Ten člověk byl souzen a prohlášen vinným, ačkoli stále dokola opakoval, že byl na lodi pirátů pouhým zajatcem a že byl jimi nastrčen místo pravého kapitána. Olivínové město mu však nevěřilo. Všichni se chtěli jednou provždy toho lotra zbavit, a tak byl onen nebožák odsouzen ke smrti na Pěnovém mysu.“ Stařenka se zhluboka nadechla a z hrdla jí unikl jemný žalostný vzdech. „Jediné,“ zdůraznila pak, „co měl ten muž v den vykonání trestu u sebe, byly jeho roztrhané šaty a podivná koule, kterou nosil v kapse. Toho osudného rána se domnělý pirát v doprovodu dvou katů a soudce vydal na svou poslední cestu, na cestu na Pěnový mys. Již tenkrát tam vedla vyšlapaná stezka po strmých úbočích hor, jež tam vede i dnes. Na mysu nad zpěněným mořem stanul odsouzený tváří k oceánu a soudce v šedivé paruce ho vyzval, aby se omluvil za své skutky a přiznal se, aby mohl být odevzdán smrti s vědomím, že je spravedlivě potrestán. Muž však odvětil, jak může být spravedlivě potrestán za něco, co nespáchal. Roztřeseně se podíval na dva katy. Jeden z nich si již připravoval mušketu. Viník měl být zastřelen a o jeho tělo už se mělo postarat moře,“ paní si znovu povzdechla. Její posluchači jen tiše čekali, až bude pokračovat, nikdo ji nevybízel… „A pak,“ rozevřela stařenka oči, „se objevilo červené světlo a ve vstávajícím slunci se z oné zvláštní koule v potrhané kapse špinavých šatů vynořila bělostná Gardevoir. Krásná jako nový den a smutná jako to ráno. Její podivné šedobílé šaty přízračně povlávaly v chladivém větříku konejšícím její zoufalé srdce, zatímco její mysl horečně uvažovala. To, že muž měl Gardevoir, soudce znejistilo. Vědělo se, že je to pokémon s tím nejčistším smyslem pro spravedlnost, a postavila-li se teď proti nim…

Kat napravo od ní namířil svou zbraň. Soudce ustoupil stranou. Gardevoir se vrhla před svého pána. Se smrtelnou naléhavostí pro něj žádala milost. Zbraň jí mířila do rudých očí, ale ona se odmítala hnout. Bude svého pána bránit vlastním tělem.“ Po stařecké tváři se drobné ženě skutálela slza.

„Ten kat ji nechtěl zastřelit,“ pokývala hlavou. „Sklopil zbraň. Soudce za ním však vydal povel. Aniž by to ubohá Gardevoir čekala, jejího pána zasáhla kulka od druhého kata. Vhrkly jí slzy do očí, když už nestačila zachytit svého milovaného pána, jenž se ztěžka převáhl přes okraj skaliska. Zmizel v moři pěny pod mysem. Gardevoir, zdrcená tím, že ho nedokázala ochránit, vykřikla a vrhla se z útesu do mořských vln. Skončila svůj život v myšlenkách o vlastním selhání. Moře si ji vzalo také.“

Další slza skanula na malý bílý ubrus a pak další na kůru starého stromu. Stařenka však ani nezamrkala, jen stále hleděla na mořskou hladinu.

Mia i její kamarádi byli z příběhu velmi smutní. Seděli na zkrouceném olivovníku a jen potichu přemýšleli, proč to tak skončilo. Než však stačili cokoliv říci, žena promluvila znovu: „Víte, po tom, co oba umřeli, zjistilo se, že odsouzen byl nesprávný člověk. Jeho život, ani život věrné Gardevoir však již vrátit nešlo. Od té doby se starému Pěnovému mysu říká Gardevoiřin.“

„To je smutný příběh,“ zašeptala Mia, kterou vyprávění o smrti Gardevoir a jejího pána opravdu zasáhlo.

„Ano, ano,“ přikývla paní a s náhlým úsměvem se na trenérku podívala. „A říká se, že pokud na mys přijde trenér se svým pokémonem a shlédne s ním východ slunce, oba dva se dozví pravdu o sobě navzájem.“

„To je hezké,“ usmál se Ray.

Chvíli ještě tak seděli ve stínu olivovníku a pozorovali své pokémony, kteří si hráli na pobřeží. Potom stařenka udělala pár posledních stehů a překrásný ubrus s pokémonními motivy byl hotov. Dýchalo z něj kouzlo, jaké ti neuvěřitelní tvorové ukrývají.

„Mohla, mohla bych si ho koupit?“ zeptala se Mia nesměle, jak na výšivce mohla oči nechat.

„Ale samozřejmě,“ usmála se žena šťastně, „ale vám ho dám bez placení,“ rozhodla se. „Myslím, že to bude lepší. Víc než peníze mě, starou ženu, potěšilo, že jste se o ten příběh zajímali a vyslechli si ho. Myslím, že nebudete špatní lidé.“

„Ale to přece nemůžu,“ zarazila se Mia s údivem. „Měla jste s tím tolik práce.“

Stařenka jí ale ubrus vtiskla do ruky, zdvihla ze země košík s ostatními výšivkami a beze slova odešla. Ztratila se mezi olivovníky a už ji pak neviděli.

„Je krásný!“ rozplývala se Mia a prohlížela si ubrus. Pak ho opatrně složila a spolu se svými přáteli (když už měli pokémony zase v pokéballech u pasů) zamířila do pokémonského střediska.

Ve středisku poděkovali sestře Joy za radu a chvíli poseděli u limonády.

„A co jít ještě teď odpoledne k vodě?“ napadlo Raye. „Vždycky, co jsme tady, jsi chtěla jít k moři,“ dodal a pohlédl na Miu se zdviženým obočím.

„Myslím, že dneska bych se raději šla jen tak projít,“ usmála se Mia. „Koupání a opalování si ještě určitě užijeme dost, ne?“

„Tak to určitě,“ přikývl Arthur. „Pokud totiž budete pokračovat po stadionech Johtové ligy, jakože budete, zdržíme s v tomhle subtropickém období ještě pěkný čas,“ zazubil se.

„Tak už přece pojďte někam ven!“ pobídl všechny Matt.

Odpoledne rychle uběhlo, jak si prohlíželi město. Byli se podívat i u olivínského majáku a dokonce šli pozdravit i Olívii do Národní knihovny. Když se pak večer slunce klonilo k západu, Ray, Arthur, Matt a hlavně Mia byli odhodláni příštího rána vyzkoušet, co je na pověsti o Gardevoiřině mysu pravdy.