Rayova pokémoní cesta

Gardevoiřin mys

Obloha nad pokémonským střediskem, místa odpočinku všech pokémonních trenérů, byla úplně jasná. Hvězdy vlídně pomrkávaly na kamenné domy a jejich červené taškové střechy. Mohutné hradby města osiřely po dalším náporu turistů, který tu byl každý den, a stejně jako každou noc i dnes sálalo do města teplo nastřádané v jejich zdech ze slunečného dne.

Mia se opírala o parapet a pozorovala noční město. Bylo už po půlnoci, ale tam vzadu podél pobřeží ještě svítila světýlka těch nejvytrvalejších stánkařů. Trenérka se napřímila, když se kdesi dole pod schody z odpočívadla, kde právě stála, ozvaly něčí kroky. Byla za ně vděčná, vždyť tady na chodbě málem usnula. Ještě než se na schodech objevila sestra Joy, prosmýkla se pootevřenými dveřmi jejich pokoje a zalehla do postele. Tady už na ni světlo hvězd nezářilo. Bránil mu vysoký, teskně vonící cedr…

***

„Mio, vstávej,“ zavrtěl se spící kamarádkou jemně Ray.

„Rayi?“ otevřela ona unaveně oči a pohlédla trenérovi do potemnělé tváře. „Vždyť ještě není den…“

„Ale za chvíli bude, pojď, rychle se obleč, východ slunce si přece nemůžeme nechat ujít, ne?“ usmál se a kývnul hlavou ke vstávajícímu Mattovi a Arthurovi, kteří rozespale zívali a toužebně hleděli do svých postelí zastíněných lehce se pohupujícím stromem z náměstíčka před střediskem.

„Gardevoiřin mys!“ vyjekla náhle Mia, když jí konečně došlo, o co Rayovi jde.

Vmžiku byla oblečená a pak už s ostatními potichounku scházela po ztemnělých schodech do haly střediska. Ta byla teď ráno úplně prázdná a působila trochu smutně.

Když se prosklené dveře otevřely, přivítal je příjemný chladivý vánek ještě neprobuzeného dne. Hned se vydali k horám, po jejichž svahu vedla stezka na mys, jak přátelům řekl Matt.

„Tak co myslíte, je to pravda?“ nadhodil vzrušeně Ray, když se všichni už natolik probrali, že je jejich nohy svěže nesly i do kopce a to i přesto, že si ještě nedopřály snídani.

„I kdyby to pravda nebyla, bude tam teď ráno určitě krásná vyhlídka,“ řekl Arthur a rozhlížel se.

Úzká pěšina vedoucí až na mys jim skýtala pěkný pohled na město pod nimi ohraničený vysokými namodralými bodláky a drobnými bílými kvítky jakýchsi rostlin kývajících se ve větru a šustících suchými listy.

„Já doufám, že je to pravdivé, s tím poznáním pravých vztahů,“ poskakovala Mia vepředu. Když jim to poradila sestra Joy, tak na tom přece něco být musí!

„Tak sebou hněte, slunce už skoro vychází,“ pobídl všechny Matt. Byl přitom stejně zvědavý jako ostatní.

Ještě než stačilo slunce pozdravit nový den, stanuli na mysu. Ocelově šedé moře pod nimi naráželo na rozedrané kamenné útesy a průzračné ledově citrónové paprsky slunce do něj pomalu pronikaly. K Rayově překvapení na útesu stáli další dva lidé se svými pokémony a pozorovali východ slunce.

„Pojďme si támhle sednout,“ ukázala Mia nalevo od nich, na kraj mysu. Uvelebila se na samém okraji úplně na konci mysu a nohy nechala viset přes skálu nad mořem. Ray, Matt a Arthur si k ní přisedli a zadívali se na město, které leželo za krátkým pásem moře přímo před nimi.

„Tak pojď ven, Dunsparce,“ řekla potichu Mia. Z růžového pokéballu se vynořil růžový pokémon. Dva okolo stojící trenéři udiveně vyvalili oči. Nic však neřekli a znovu se otočili k východu.

„Vidíš, Dunsparce?“ ukázala na slunce Mia a vzrušeně zamávala nohama ve vzduchu. Ray ji trochu vystrašeně sledoval, jak se, podle něj, nedostatečně drží studeného kamene.

„Uvidíme, jaký jsme tým,“ usmála se Mia na Dunsparce.

Ta však její radost ani v nejmenším nesdílela. Opovržlivě se od ní odvrátila a zavrtala se do tvrdé země.

„Ale Dunsparce,“ zašeptala Mia zklamaně a vlasy jí zakryly rudnoucí tvář. „No tak, vylez ven.“

„Jen ji nech, Mio,“ objal kamarádku Ray kolem ramen. „Pokud je ta báchorka pravdivá, ukáže se, jak to vlastně všechno je.“

„Ale není tohle právě ono?“ zděsila se Mia, jak jí do tváře zasvítily první ostré paprsky. „To, že mě prostě Dunsparce odmítá a nebude poslouchat? Že pro ni nejsem dobrá trenérka?“

„Ještě úplně nevyšlo slunce,“ upozornil ji Matt, jak tak všichni čtyři klinkali nohama v nedozírném prostoru nad mořem.

„Hmm.“

Pak už se všichni otočili k nazlátlé záři. Nikdo nic neříkal, jen čekali. Rayovi letěla hlavou spousta otázek, ale tady na mysu na ně překvapivě snadně nacházel odpovědi. Ponořil se do myšlenek hlouběji, kdyby snad dostal šanci odpovědět si na nějakou opravdu zvláštní otázku.

Mysem se však náhle rozlehlo hlasité dunění a rachocení.

„Co to je?!“ podivila se cizí dívka u skály a rozhlédla se.

Mys se jemně otřásal.

„Támhle do vody spadl kus kamene!“ ukázal dolů pod sebe Ray.

Do příboje právě spadl veliký balvan. Voda zašuměla a kámen zmizel mezi trhajícími se chaluhami.

„Ale jak to?“ divil se Matt. Všichni se vykláněli nad prázdnotu končící temnou hladinou moře a bránili se silné závrati.

V otvoru po balvanu se objevil pokémon. Byla to Dunsparce. Chvíli pozorovala pěnící místo, kde kámen zmizel a pak se zase zavrtala.

„Dunsparce!“ vykřikla Mia vyděšeně. „Co tam vyvádíš?! Vždyť tam můžeš spadnout!“

Její pokémon se vzápětí vynořil vedle ní v noře, kterou si vyhloubil hned, jak ho Mia vypustila z pokéballu.

„Tady jsi,“ oddychla si trenérka, ale vzápětí se na Dunsparce znepokojeně a zamračeně podívala. Pokémon rozrýval prach navátý na mysu a točil se kolem trenérky.

Slunce už téměř vyšlo.

„Copak se děje?“ obrátila se k ní Mia.

Dunsparce se prudce otočila a do obličeje jí chrstla oblak prachu.

„Ach!“ vyjíkla Mia. Tvář si okamžitě zakryla rukama, jak se škrábající zrnka snažila dostat z očí.

„To bylo ošklivé, Dunsparce!“ rozzlobil se Ray a rozčileně se nad pokémona postavil.

Dunsparce škodolibě poskakovala vedle Miy, snažíc se najít příležitost k dalšímu útoku, jakmile si dívka odkryje obličej.

Mie se konečně podařilo otevřít oči.

„Proč jsi to udělala?“ zeptala se se zklamaným překvapením. Nedokázala však v hlasu potlačit ani známky rozhořčení.

Začal foukat silný vítr. Vlnky na moři se rychle zdvihaly, začínaje se sápat po možných obětích na břehu.

Dunsparce se zašklebila a s potěšením rozvířila další prach.

„Dunsparce!“ vykřikla nešťastně Mia, jak znovu bolestně sykla s rukama zabořenýma v slzící tváři.

Dunsparce přezíravě uskočila od plačící Miy a s kamenným výrazem se odsunula více ke kraji, kde se zahleděla do vycházejícího slunce, jakoby Mie chtěla ukázat, že ona není ten, kdo ji sem na mys bude brát. Že ona sem klidně může jít i sama.

Mia vytáhla pokéball.

Vítr zaskučel, vlny se roztříštily o kameny. Slunce stoupalo.

Dunsparce vyskočila do vzduchu, aby uhnula červenému paprsku. Snad náhodou však zavál silný poryv větru. Dunsparce překvapeně vyjekla, když s ní živel smýkl z mysu. Kvílící pokémon zmizel za hranicí pevné země.

„DUNSPARCE!“ zakřičela Mia. Pokéball jí vypadl z ruky. Moře ho se žbluňknutím pohltilo. V setině sekundy se Mia chytila jakési hubené dřeviny pod okrajem skály. Mrštně se přehoupla přes okraj. S jekotem, unikajícím z jejího hrdla v momentu překvapení nad hrůznou hloubkou pod ní, chytila padající Dunsparce za ocas.

„Mio!“ zařvali její přátelé. Dva trenéři u skal poděšeně přiskočili blíž.

Vrták na Dunsparceině ocase se Mie bezpečně zaklínil v dlani. „Necukej sebou!“ křikla na pokémona varovně vyděšená Mia. Pod ní se přelévaly mořské jazyky slintající tříštící se pěnou, jak oblizovaly sluncem ozářené útesy. Mia se jednou rukou zoufale držela protestujícího stromku, jehož kořeny dutě praskaly. Trenérčiny prsty rostlinu pomalu svlékaly z jemné kůry. Dunsparce se kývala zavěšená na Miině ruce, příliš vyděšená a zkoprnělá na to, aby se mohla pohnout. Nevěděla, jestli je více v šoku z toho, že visí nad mořem, anebo že ji Mia chytila.

„Victreebelle!“ ozval se mladík stojící vedle vytřeštěného Matta. „Aspoň teď mě poslechni!“ zařval a ukázal na ztěžka dýchající Miu roztaženou mezi pevninou a mořskou hladinou.

Pokémon zaječel vysoce nepříjemným hlasem. Vyšlehly silné úponky. V okamžiku obmotaly Miu i Dunsparce. V tu chvíli Mia zachytila plačtivý pohled svého pokémona. Pak se s úlevou pustila vyvráceného stromku. Liána zasvištěla vzduchem. Mia i Dunsparce stanuly na pevné zemi. Vzápětí Mie do klína spadl její růžový pokéball. Ptačí pokémon, který ho vylovil z moře, se spokojeně usadil na rameni své trenérce. Ta se na něj šťastně usmála. „Překonal jsi ten strach z vody!“ objala ho rozjařeně.

Vyšlo slunce.

„Dunsparce,“ vydechla Mia s pokéballem křečovitě sevřeným v dlani. S vyčerpáním a nekontrolovatelným třasem se jí podlomila kolena a trenérka poklekla do prachu na útesu, kde před mnoha staletími učinila krásná Gardevoir svůj poslední krok.

Růžový pokémon se třásl. Otevřel oči na malé štěrbinky jiskřící krůpějemi slz. Pak se Dunsparce vrhla Mie do náručí.

Ray, Matt, Arthur i dva trenéři, kterým toho kouzelného rána náhoda a snad tajemná moc zesnulé Gardevoir, pomohla překonat neshody se svými pokémony, se nehýbali a jen hleděli buď na stoupající slunce nebo na Miu a na své vlastní pokémony.

„Děkuju,“ oddychla si Mia a vroucně objala úplně neznámého chlapce, jehož Victreebel jí právě zachránil život. „A díky tobě, Victreebelle,“ usmála se na divoce vyhlížející rostlinu. „A taky díky za tohle!“ V paprscích se zaleskl růžový pokéball, kterým Mia pokývala na trenérku s Wingullem.

Oba neznámí trenéři se jen potěšeně usmáli.

„Jsi, jsi v pořádku?“ zeptal se Ray. Připadal si neskutečně šťastně a hloupě zároveň. Proč jen něco neudělal on místo toho cizího trenéra? I na tuhle otázku však znal odpověď. Ten trenér sem přece také přišel s nadějí, že mu Gardevoiřin mys pomůže s jeho pokémonem... Kdyby býval Miu nezachránil on, mohl by sem snad jít další ráno a doufat, že se mu naskytne další příležitost k rozpletení neshod?

„Jo, asi jo,“ vytrhl Raye z přemýšlení Miin hlas. „Koneckonců se mi nic nestalo, spíš jsem ještě pořád trochu, taková, v šoku,“ vyvalila oči. Pokémon se k ní ještě stále pevně tiskl.

„Tak co? Jaká jsem trenérka?“ usmála se na Dunsparce rozzářená Mia. Vítr jí vlasy odháněl z upoceného čela.

„Dunsparce!“ vykřikl pokémon šťastně.

Mia, Ray, Arthur, Matt i dva náhodou nápomocní trenéři si stoupli na kraj mysu a ještě chvíli hleděli daleko na moře. Jeho zvuk teď byl mnohem mírumilovnější.

„A teď hurá na zmrzlinu!“ vykřikla náhle Mia rozjařeně. Obrátila se jako na obrtlíku a uháněla po stezce zpět do města.

„Počkej na nás!“ zakřičeli za ní její přátelé a s pobaveným vrcením hlavou se rozběhli za ní.

Když pak po nějakém čase mířili po prohřátých ulicích k pokémonskému středisku, pod vysokým cedrem potkali onu dívku s dlouhými vlasy, jak právě odpovídá sestře Joy za zavírajícími se dveřmi střediska: „Jdu hned na stadion, děkuju!“

„Ale Jasmine, trenérka místního stadionu, je pryč,“ dovolil si dívku upozornit příchozí Ray.

Ona se k němu obrátila s širokým úsměvem. „Opravdu?“ podivila se okatě.

„No…jo,“ znejistěl trochu Ray.

„A jak to víte? Chtěli byste ji vyzvat?“ zeptala se dívka a se zájmem přehlédla všechny stojící trenéry.

„Ano, ale jedna žena na stadionu nám řekla, že trenérka Jasmine je…“

„V Hoennu,“ přikývla pobaveně osoba. „Ano já vím, ale už jsem zpátky. Myslím, že už jsme se i viděli ve středisku?“ zamračila se, ale její úsměv z milé tváře nezmizel.

„Prosím?“ podivili se všichni.

„Já jsem Jasmine,“ sdělila jim trenérka a při pohledu na jejich zaskočené výrazy se musela smát.

„Ale…“

„Vrátila jsem se tak akorát, ne?“ pohodila vlasy. „Myslím, že jste do té doby stejně měli na práci spoustu dalších věcí, nemýlím-li se?“

Tentokrát se zamračili trenéři. Jak o nich mohla trenérka stadionu Olivínového města něco vědět, když se teprve včera vrátila z Hoennu?

„Sestra Joy už mi o vás říkala,“ mrkla na trenéry Jasmine a Ray by byl přísahal, že v jejích očích uviděl vážné zaujetí, „takže dnes někoho z vás čekám na stadionu,“ zajiskřily jí oči znovu. „Zatím ahoj!“