Rayova pokémoní cesta

Minerály v zápasech

Aniž by si toho snad byl plně vědom, od chvíle, kdy toho dne potkali trenérku stadionu, Ray přemýšlel nad tím, koho proti ní pošle v zápase. Ani Mia a Matt mezi sebou moc nemluvili a drželi se stranou od ostatních, kde mohli v klidu zapřemýšlet nad svými možnostmi. Právě když si Ray uvědomil, že nemá ponětí, kam se jeho přátelé vytratili, rozhodl se, že se půjde na chvíli posadit do zahrady za střediskem.

Slunce už pálilo jako každý jiný den a když Ray obešel roh střediska a prošel úzkým kamenným průchodem mezi domy, stanul v malebné čtvercové zahradě ukryté mezi zdmi domů. Zelená oáza poskytovala klidné místo k odpočinku a toho také využívalo těch pár dalších trenérů ubytovaných ve středisku. Ray zamířil po kamenných kostkách k jedné volné lavičce.

„Ahoj, Rayi!“ houkl na něj Matt, který seděl pod skrouceným stromem v rohu dvorku. Kolem něj se vesele bavili jeho pokémoni.

„Nazdar, Matte,“ přikývl Ray a přišel blíž. „Připravuješ se na zápas?“ Ray se posadil vedle kamaráda a výhled na zahradu mu naráz zpola zakryly převislé větve stromu nad nimi.

„Jo… totiž, právě jsme skončili,“ odpověděl Matt. Potom se trochu zarazil. „Víš co mě napadlo?“ zvážněla mu tvář. „Co když si Jasmine dnes nedá zápas s oběma z nás? Vlastně je to pravděpodobné, měla by přece po jednom zápase dost vyčerpané pokémony, nemyslíš?“

„To máš asi pravdu,“ uvědomil si to i Ray. „V tom případě se pak musíme s Miou dohodnout, kdo bude dnes zápasit.“

„Ach, ještě Mia!“ plácl se do čela Matt, jak se divil, že na ni zapomněl.

„Tak tady jste!“ ozval se veselý hlas. Průchodem do zahrady za nimi mířila Mia s Arthurem.

„Trénujete?“ zeptal se Arthur. Oba dva si přitom nesli na talířích něco na posilnění a dva šálky s čajem, jako pozdní snídani…

„Já už ne,“ zavrtěl hlavou Matt.

„Zato já se chystám,“ navázal na to Ray.

„Taky se trochu protáhneme před zápasem na stadionu, co říkáte?“ Mia položila jídlo na lavičku a povolala ze svých pokéballů pokémony.

„A kdo dnes Jasmine vlastně vyzve?“ zeptal se pak přímo Ray.

„Jak „dnes“?“ zvedla Mia obočí a usrkla si čaje.

„Pochybuji, že bude s námi všemi zápasit v jeden den,“ vysvětlil Ray a Matt přikývl.

Mia se krátce zamyslela. Pak otevřela ústa, ale Arthur ji předběhl.

„Myslím, že klidně bude bojovat přinejmenším se dvěma z vás,“ řekl.

„Proč myslíš?“ otočili se k němu kluci.

„Protože je dost silná na to, aby to zvládla,“ pokrčil chovatel rameny. „Trenérka stadionu musí mít připraveno více pokémonů pro případ, že ji za den vyzve více trenérů. Někdo z vás s ní bude zápasit teď dopoledne a pak si dá Jasmine pauzu. Počítám, že k večeru už bude připravená i na druhý zápas.“

***

Když nedlouho po jejich rozmluvě vešli do velké haly stadionu Olivínového města, byli dohodnutí, že první bude zápasit Ray. Mia s Mattem tak nejdřív okouknou, co můžou od Jasmine čekat.

„Ahoj!“ zamávala na ně zvesela trenérka stadionu.

Zrovna k nim scházela po schodech od dveří v jedné ze stěn haly. Rychle přešla po tribunách a přistoupila k trenérům.

„Takže jste mě přišli vyzvat?“ zeptala se, přestože všechno bylo jasné.

„Jo,“ zašklebil se Ray celý nesvůj. „Já vás vyzývám na zápas!“

„Samozřejmě,“ přikývla Jasmine. „A můžete mi všichni tykat, jo?“ otočila se na podpatku, přešla stadion a stoupla si na své stanoviště.

Světla reflektorů trochu zesílila. Mia, Arthur a Matt se usadili na liduprázdných tribunách a s očekáváním hleděli na zápasiště.

„Tak na co čekají?“ nadhodila podiveně Mia, když se nic nedělo.

„Už jsem tu!“ zavolal náhle někdo povědomě zpěvavým hlasem.

Na stadion vběhla ona žena, jež Rayovi a jeho přátelům před několika dny sdělila, že je Jasmine pryč. Teď do sebe rychle nacpala croissant a když dusíc se polkla, přestěhovala se na stanoviště rozhodčího.

„Proti sobě stojí Jasmine, trenérka stadionu Olivínového města,“ zazpívala, „a…?“

„Ray Leever z města New Bark!“ houkla na ni Mia.

„…a Ray Leever z města New Bark!“ zopakovala žena. „Zápas bude mít časové omezení patnácti minut, pokud do té doby neprohraje nebo nezvítězí vyzyvatel, zápas prohrává. Trenéři si mohou zvolit tři pokémony, začněte!“

Vmžiku mrkla na veliké náramkové hodinky se stopkami a pak už se věnovala zápasu.

„Já si volím Magnemitea!“ Jasmine ladně rozpřáhla ruce a z pokéballu se vynořil šedivý pokémon s magnety na bocích.

„Magnemite, magnetický pokémon – tento pokémon se pomocí vlastního magnetického pole udržuje nad zemí. Je to ocelový a elektrický typ,“ zazářily databáze pokédexu.

„Tak já si volím Quilavu!“ taktizoval Ray.

Jeho pokémon se vynořil z pokéballu připravený k zápasu.

„Použij bleskovou vlnu, Magnemite!“

„Kouřovou clonu, Quilavo!“

Blesky pročísly dým, ale Quilava jim uhnul.

„Plamenomet!“ zakřičel okamžitě Ray.

„Matoucí paprsek!“ křikla znejistěle Jasmine.

Ocelový pokémon zmizel v plamenech. Z těch ale vystřelil oranžový paprsek a trefil ohnivého útočníka. Pak se Magnemite poroučel k zemi.

„Magnemite není schopen pokračovat, vyhrává Quilava!“ ohlásila rozhodčí.

„Jen tak dál!“ výskli Rayovi přátelé a on jim věnoval úsměv.

„Výborně, Quilavo,“ pochválil pak svého pokémona.

„Musím trochu přitvrdit,“ mínila Jasmine a připravila si pokéball. „Do boje, Steelixi!“

S plechovým řevem se na zápasišti objevil obrovský pokémon. Jeho lesklé šedé tělo se blyštělo s každým pohybem a po stěnách stadionu tak hrály stovky světel.

Ray si teď s Quilavou připadal jako trpaslík. Doufajíc v radu vytáhl pokédex.

„Steelix, ocelový had. Říká se, že jeho tělo se po stech letech života změní v diamant. Kromě ocele je to i zemní typ,“ řekla encyklopedie.

Ray dostal radu, jakou potřeboval.

„Dobře, odpočiň si, Quilavo, bude tě ale ještě třeba,“ odvolal pokémona ze zápasu. „Do toho, Tropiusi!“

Ray hodil pokéball a zářící Tropius obletěl Steelixovu vztyčenou hlavu.

Jasmine překvapeně zamrkala.

„Dobrý nápad,“ přikývl Arthur při pohledu na odhodlaného Raye, „zemní útoky nebudou mít na létajícího Tropiuse vliv.“

„Do toho, Rayi!“ zaječeli Mia s Mattem povzbuzeni Arthurovou poznámkou.

Své zdánlivé nevýhody si všimla i Jasmine. Nevypadalo to však, že by si s tím hodlala lámat hlavu.

„Dračí dech!“ křikla pevným hlasem. Ten se z jejího milého tónu změnil v nebezpečný křik.

Tropius obletěl halu. Smyčky ocelového hada se daly do pohybu. Steelix vychrlil na létajícího pokémona sprchu jisker a dalších zplodin. Útok Tropiusem otřásl.

„Nevadí, Tropiusi!“ povzbuzoval ho Ray. „Použij naše překvapení!“

Od stropu haly zafoukal ledový vzduch. Ocel zapraštěla, jak se Steelix snažil odsunout z jeho dosahu.

„A teď listovou břitvu!“ rozkazoval dál Ray.

„Vyhni se!“ zajíkla se Jasmine.

„Steel!“ zaduněl pokémonův hlas, když se jeho tělo setkalo s rotujícím listím.

„Nevzdávej to a použij železný ocas!“ vyskočila Jasmine do vzduchu, jak zápas prožívala.

Ray pokémony zarytě sledoval.

„Připrav si paprsek!“ zakřičel vzhůru. Jeho pokémon podletěl Steelixův ocas a pak se rozzářil.

„Zvládneš to!“ stoupla si rozčileně Mia na tribuně a mávala rukama.

„A znovu!“ vyrazila Jasmine.

Steelix se ohnal zářícím ocasem.

Tropius ve vzduchu s bolestným výkřikem zavrávoral.

„Áá!“ zaječela i Mia, když prosvištěl nad tribunou a vítr za ním. Sluneční paprsek rozryl půdu zápasiště a našel i svůj cíl. K zemi však padl Tropius.

„Ach,“ vydechla Mia, jak křečovitě svírala studené zábradlí a svezla se na zadek. Matt s Arthurem vedle ní.

Steelix se tyčil ke stropu a oddychoval.

„Nic si z toho nedělej,“ usmál se na Tropiuse Ray, „bylo to výborné.“ Pak pokémon zmizel v červeném světle.

„Druhé kolo vyhrává Steelix!“ zařvala žena, která dělala rozhodčí. „Zbývají tři minuty do konce limitu!“

Ray si to nemohl dovolit zdržovat. Nebyl si však jistý tím, co přijde po Steelixovi, a tak si svůj ohnivý triumf nechal ještě v záloze.

„Slowbro, běž!“

Pomalý pokémon se rozhlédl svým známým nadmíru udiveným pohledem, jakoby se divil tomu, co se od něj očekává.

„Teď musíme trochu zrychlit, Slowbro,“ zakřičel Ray důležitě. „Ledový paprsek!“

Tříštivý zvuk ohlásil srážku modrobílého světla se Steelixem. Ocelový had se konečně skácel k zemi, až se stadion zatřásl.

„Výborně!“ zakřičel Ray.

„Tak a teď poslední pokémon,“ přikývla Jasmine, ani nepustila rozhodčí ke slovu. „Tak pojď do boje, Mawile!“

Pokédex mluvil a Ray útočil.

„Vodní dělo, Slowbro!“

Mawile se však ohnala a vyskočila do vzduchu. Tvrdě dopadla na vodního pokémona. Ten se zapotácel.

„Minuta do konce!“ zaúpěla Mia. Znovu se vykláněla přes zábradlí.

„Ještě jednou!“ křikl Ray.

„Hryznutí!“ vřískla Jasmine.

Čelisti Slowbroa přejely jako parní válec. Pokémon zůstal ležet.

„Quilavo, do toho!“ nemeškal Ray a zároveň dovolal Slowbroa. „Plamenomet!“

„Střádání, Mawile!“ zavolala Jasmine.

Jejího pokémona zalil oheň, ale Mawile to přestála.

„Třicet sekund!“ poskočila rozhodčí.

„Znovu plamenomet!“ křičel zoufale Ray.

„Polknutí!“ rozpřáhla jeho protivnice paže.

Mawile se nafoukla a pak splaskla. Šeď, kterou získala po ožehnutí plameny, zmizela. To však nezabránilo dalším ohňům, aby ji pohltily.

„Rychlý úrok!“ zakončoval mohutný nápor Ray, jak se stopky blížily k patnácti minutám. Quilava zmizel a pak vrazil do Mawile. Ta už nestačila nic udělat a klesla k zemi.

„Tři sekundy před koncem časového limitu poráží vyzyvatel Ray Leever z města New Bark trenérku stadionu Jasmine a získává Minerálový odznak!“ vyhlásila rozhodčí. Její hlas se přitom změnil v šílený skřehot kdesi v nedohlednu nad jejím obvyklým sopránem.

Ray se zachvěl radostí „Máme pátý odznak!“ vyrazil ruku do vzduchu a Quilava mu skočil do náruče. „Hezký! Výborný, Quilavo! Zvládli jsme to a máme Minerálový odznak!“ poskakoval Ray jako splašený a Quilava zářil stejným nadšením jako on. Ray vypustil z pokéballů i Tropiuse a Slowbroa a celý poblázněný z toho úspěchu jim děkoval.

„Tý jo, gratuluju!“ poplácal Raye po zádech příchozí Matt. Pak už se k němu prodrala i Mia s Arthurem se svými blahopřáními a třesení rukou nebralo konce.

„Ehm,“ ucházela se o slovo Jasmine, která mezitím přišla blíž. U nohou jí stála její Mawile. Přestože se usmívala, smutek z prohry na ní přecijen znát byl. „Byl to jeden z nejlepších zápasů, který jsem kdy měla,“ přiznala Jasmine s milým úsměvem sobě vlastním. „Jsem ráda, že se nemusím stydět za to, kdo mě porazil. Minerálový odznak ti právem náleží, Rayi.“

Trenérovi naráz ležel na dlani lesklý pravidelný osmiúhelník a příjemně chladil rozpálenou pokožku.

***

Celou cestu ke středisku už Ray jen nadšeně popisoval svoje pocity během zápasu a stále dokola si prohlížel nejnovější trofej.

Jeho přátelé si připomínali ty nejvypjatější chvíle bitvy a Raye chválili nebo naopak kárali za to, co v ten a ten daný okamžik udělal.

Mia však moc nemluvila. Vypadala podobně jako toho dne ráno, kdy ještě měla starosti s Dunsparce. Teď měla starosti také. Nebyla si jistá tím, zda před Jasmine obstojí.

Oběd si dali v pokémonském středisku. Nápad najíst se někde venku v restauraci zamítli, protože na venkovních posezeních teď bylo úmorné vedro.

„Ty jsi ale nějaká nervózní,“ upozornil na Miinu podivnou náladu Matt, s nímž se děvče předtím dohodlo, že Matt bude zápasit až po ní.

„Jo, jsem,“ potvrdila Mia a nezúčastněně vtáhla do pusy jednu ze špaget. „Mám trochu strach ze zápasu s Jasmine,“ přiznala.

„Neboj se,“ povzbudil ji okamžitě Ray. „Budeme tam na tebe řvát stejně, jako ty na mě!“

Mia se rozesmála.

„Ale pokud chceš poradit, myslím, že bys měla nejspíš použít Croconawa a Dunsparce,“ řekl Arthur. „Vodní dělo by mohlo mít dobrý účinek na Steelixe a nepochybuju o tom, že Dunsparcein rycí útok se bude taky hodit.“

„Hmm, díky.“

„Víte co mě napadlo?“ ozval se Matt, který už dojedl. „Mohli bychom zavolat domů.“

„Dobrý nápad,“ byl Ray hned pro.

Všichni čtyři se po jídle odebrali k telefonům.

Rayovi rodiče byli opravdu rádi, že syna zase vidí, i když jen pomocí hloupé obrazovky, ale když jim Ray popsal některé z jejich zážitků, vypadali docela zamračeně.

„Tak vy jste se skamarádili s Matem?“ podivila se jeho maminka. „Vždyť jste se nesnášeli už od dětství…?“ kroutila hlavou.

„Jeden druhého jste nemohli ani cítit,“ přikyvoval zvesela Rayův táta.

„No jo,“ zazubil se Ray rozpačitě. „Ale od toho, co se stalo v Ledových horách, jsme přátelé…“

I Miini rodiče byli jaksepatří vyvalení z toho, co jejich dcera na cestě zažívá. Miina maminka si přitom všimla, jak je Mia nesvá, a správně vycítila, že její dcera má před důležitým zápasem.

„Jen si s tím nedělej hlavu,“ usmála se na ni. „Ty už to nějak zvládneš, hlavně nijak nepanikař.“

„Díky mami,“ povzdychla si Mia.

„Jen do toho, budeme ti držet palce,“ povzbuzoval ji i její tatínek. Pak jí oba zamávali a zmizeli z obrazovky videotelefonu.

Mattovi rodiče byli rádi ze synovy proměny. Doslova z nich čišelo nadšení, že si konečně našel kamarády a svou nafoukanost nechal kdesi za sebou.

Po téměř dvou hodinách telefonování (což mělo za následek i patřičnou výši účtu každého z trenérů) se Matt, Ray, Mia a Arthur vydali opět ven.

„Tak co, už si věříš?“ zeptal se Miy Ray, když stáli na pláži.

„Jo, už docela jo,“ zazubila se Mia a zvedla ze země jeden oblázek. „Však ono to nějak dopadne…“

Oblázek se rozletěl po mořské hladině a po pár skocích zmizel pod ní.

***

„Tak do toho,“ nadechla se Mia. Hruď se jí nadmula a ona s výdechem vstoupila na Olivínový stadion.

Blyštivé kovové stěny, kameny a zářící reflektory, to vše přivítalo novou vyzyvatelku trenérky Jasmine.

„Takže další zápas?“ otočila se k nim zpívající žena. Teď ale trochu chraptěla a brýle jí poskakovaly na nose, jak k nim svižně kráčela.

„Ano,“ přikývla Mia odhodlaně. „Vyzývám Jasmine, trenérku stadionu, na zápas.“

„V tom případě,“ ozval se dívčí hlas z nejvrchnější řady tribun, „tvou výzvu přijímám.“

Všichni sledovali, jak Jasmine schází po schodech surových naleštěných tribun bez sedaček, jen se studenými stupni, a staví se na jeden konec arény.

Mia sdělila rozhodčí své jméno i s městem svého původu a postavila se proti Jasmine.

„Proti trenérce stadionu Olivínového města Jasmine stojí Mia Mellowová z města New Bark. Zápas bude mít limit patnáct minut a trenérky mohou použít tři pokémony. Takže se připravte,“ sudí mrkla na obě soupeřky, „a zápas začíná!“

„Já začínám s Mawile!“ zaječela Jasmine nebezpečně.

Mia se už nerozmýšlela.

„Jdi na to, Dunsparce!“

Mawile klapla obrovskými čelistmi, když se před ní objevila růžová soupeřka.

„No ne, Mio,“ podivila se Jasmine. „Zajímavý začátek…Mawile, použij střádání!“

„Oslnění, Dunsparce!“ rozkázala Jasminina soupeřka.

Oči Dunsparce se zableskly a Mawile na okamžik ztratila zrak.

„Obranné klubko, Dunsparce!“ využila protivníkových nesnází Mia. Její pokémon se mezitím zatáhl a zpevnil.

„Hryznutí!“ křikla na Mawile dlouhovláska.

Čelisti projely vzduchem nad místem, kde se Dunsparce právě zahrabala.

„Zaútoč hned!“ nečekala na nic Mia. Byla přitom nadšená, že Dunsparce dokáže leccos uskutečnit, aniž by jí to Mia musela říkat.

Mawile vykřikla, když se pod ní vynořila Dunsparce se sprškou kamení. Zmohla se ještě k chabému útoku čelistmi, ale pak se vyčerpaně složila do prachu.

„Ach!“ vyjekla překvapeně Jasmine a přiběhla k Mawile. „Nevadí, vrať se,“ usmála se a pokémon zmizel.

„A teď do toho, Lairone!“ zvolala vzápětí.

Mia uskočila vzad před obrněným ještěrem a vytáhla pokédex.

„Lairon, pokémon ocelového brnění. Tento ocelový a kamenný pokémon žije v blízkosti pramenů vod bohatých na minerály. Minerální voda je důležitou složkou jeho potravy, protože obsažené prvky Laironovi svědčí v růstu krunýře.“

„To mi moc nepomohlo,“ ušklíbla se Mia popuzeně. Pak si ale uvědomila jednu důležitou věc. Lairon je kamenný a ocelový pokémon zároveň. Použije-li Dunsparce rycí útok…

„Nezdržujme to, použij bleskový výboj!“ zahřmela Jasmine.

I přesto, že Mia nakázala rycí útok, Lairon vydržel díky svému brnění. Následovalo několik dlouhých minut Dunsparceiny schovávání se a útočení ze země, až ji nakonec Lairon přemohl nečekaným zemětřesením.

„To ne!“ vyděsila se Mia. „Dobrá, vrať se,“ povolala ji zpět do pokéballu. „Teď si volím Croconawa!“

„Bleskový výboj!“ zasmála se Jasmine.

Ocelový plaz vrhl po Croconawovi sršící kouli blesků.

„Croconaw!“ zakřičela Mia.

Její pokémon to však přestál.

„Vodní dělo!“

Voda se rozstříkla po Laironově obrněné hlavě a on zaskučel. Vzápětí vyrazil ohromnou bleskovou kouli. Ta ale s praskotem odrovnala jeho samotného, protože byl celý mokrý, a pak se srazila s tělem Miina pokémona. K trenérčině úžasu to však vodní Croconaw přestál.

„Výborně, Croconaw!“ zakřičeli všichni na tribuně. „Vyhraješ to, Mio!“

„Zvítězil jsi, ale teď jsi odpočiň. Tohle bylo těžké,“ uznala Mia a vrátila svého pokémona do pokéballu.

„Nevadí, čas pracuje pro nás,“ řekla Jasmine tak zřetelně, jak jen to šlo, aby Miu znervózněla, a pak i ona stáhla Lairona do pokéballu.

„Minuta do konce!“ zavřeštěla rozhodčí.

„A teď je řada na tobě, Steelixi!“ zvolala Jasmine s jistotou. Pokéball vyletěl vysoko ke stropu a pak se na zemi zformoval jeho děsivý obyvatel.

„Tak rychle do toho, Exeggcute!“ zvolila si Mia svého zápasníka.

Vaječný pokémon vzrušeně vyhopkal na velikou skálu na kraji zápasiště.

„Nemáme moc času, použij vstřebání!“ napadlo Miu.

Steelix obrátil svou plochou hlavu k titěrnému soupeři. Ten mu zasadil silnou ránu a vycucl z něj nazelenalé světlo.

„Hryznutí!“ zaútočila Jasmine se Steelixem.

Ray s Mattem a Arthurem na tribunách se rozklepali, když Steelix při útoku zavadil o zábradlí, kterého se všichni drželi.

Exeggcute černým čelistem uskočil.

„Skvěle a znovu vstřebání!“ ukázala na Steelixe Mia. Snad to přeci vyhraje. Bude-li se Steelix dál takhle zamotávat…

V okamžiku, kdy Exeggcute vysál ze svého soupeře další zelené světlo, se však stadionem rozletěl nepříjemný hlas:

„Konec časového limitu! Vítězkou zápasu je trenérka stadionu, Jasmine!“

Do Miy jakoby uhodil blesk. Exeggcute se všemi svými hlavami otočil k sudí a zaskočeně zamrkal.

„To ne,“ šeptla Mia zdrceně, jak třesoucí se rukou hledala správný pokéball. „Já, prohrála.“

„Vrať se, Steelixi, bojoval jsi skvěle!“ ozval se z druhé strany arény Jasminin vítězný hlas.

Ray, Matt a Arthur sestoupili z tribun a jako mátohy přišli k Mie.

„Mio,“ oslovil ji Ray.

Exeggcute přihopsal ke své trenérce. Posmutněle se na ni podíval a zklamaně odříkal své jméno.

„To není tvoje chyba,“ zavrtěla hlavou Rayova kamarádka při pohledu na svého pokémona. „To já nebyla dost rychlá, vedla jsem vás moc pomalu,“ řekla Mia potichu a ztrápeně se usmála.. I když by to byli Ray i ostatní čekali, Mia neuronila ani slzičku. Nehodlala ze sebe přece dělat ještě slabší trenérku, než jakou je?!

„Ty nejsi špatná trenérka, Mio,“ ubezpečil ji Ray, jakoby jí četl myšlenky.

„Čas holt hrál do karet Jasmine,“ přikývl Matt. „Nic si z toho nedělej.“

„To je pravda,“ přikývla dlouhovlasá trenérka ocelových pokémonů. „Nebýt časového omezení, bylo by tvoje vítězství mnohem blíž,“ usmála se na Miu povzbudivě. „A abych nezapomněla – čekám odvetu…“

„Co, co prosím?“ otočila se k ní Mia.

„No, čekám, že si budeš chtít dát odvetný zápas, nebo ne?“ zatvářila Jasmine překvapeně nad Miinou otázkou.

„To…?“ vykoktala Mia jediné slovo.

„Ale SAMOZŘEJMĚ!“ roztáhla Jasmine ústa v široký úsměv. „Každý trenér má právo pokusit se získat odznak víckrát, když se mu to nepovede napoprvé.“

Mia se konečně plně narovnala.

„Tak to chci odvetu,“ řekla a trochu se jí vracela nálada, když si konečně uvědomila, že touhle prohrou pro ni přece pokémonní cesta vůbec nekončí.

„Takže zítra ráno v osm?“ navrhla čas Jasmine.

„Budu tu!“ zazubila se Mia šťastně.