Rayova pokémoní cesta

Rada a odveta

Mezitím co Mia zápasila se venku úplně setmělo. Od moře foukal slabý vítr a listy palem se konejšivě pohupovaly ve stejném rytmu jako vlny moře.

„Tak pojďme do střediska,“ řekl Matt. „Dáme si večeři a půjdeme spát. Mě a Miu zítra čeká velký den.“

„Jo, tak ať jste na něj připraveni,“ přikývli Ray s Arthurem.

V hale střediska sedělo pár trenérů a ostatní se buď procházeli po městě anebo vysedávali v zahradě za střediskem. Na žádné procházky však dnes nikdo z našich přátel neměl náladu. Jakmile se najedli, šli ihned spát. Mia s Mattem měli plné hlavy myšlenek o zápasech a podobně to bylo i u Raye. Toho už však netrápila nervozita, kterou pociťovali jeho dva kamarádi… S několika zápasovými scénami před očima rychle usnul. Mia oči zavřela nedlouho po něm, Matt usnul jako poslední, protože Arthur už spal dávno.

Do pokoje pro trenéry pronikal otevřeným oknem svěží vzduch. Noc odehnala vedro a napětí slunečného dne. Mia však sebou ve spánku neustále cukala, jakoby ta tichá noc na ni vůbec nepůsobila. Nakonec se trenérka celá roztřesená probudila.

„Kdo je to?“ zašeptala sevřeným hrdlem. Oči měla otevřené dokořán a sedíc na posteli s nimi pátrala po stěnách místnosti. Na protější stěně se strašidelně pohupoval stín vysokého cedru. Nic jiného tu však nebylo.

„Jen sen,“ řekla si s úlevou Mia a spadla zase na postel.

„Radím ti dobře,“ ozval se jí však v hlavě hlas. Byl to ten, jenž slyšela ve snu.

„Co?!“ vytřeštila dívka oči. „R-Rayi, jste někdo vzhůru?“ naslouchala spokojenému oddychování svých přátel.

„Jen já,“ odpověděl jí hlas. „Neměj ze mě strach. Chtěl jsem tě jen upozornit, že když půjdeš ven, možná se dočkáš něčí pomoci.“ Hlas mluvil podivnou barvou, kosmickým tónem naplňujícím celou Miinu hlavu a zvonícím kovovou ozvěnou.

„Ale, ale kdo jsi?“ ptala se ona. Počáteční nedůvěra v ní opadala. Mohl za to snad právě ten studený, ale přesto tak vlídný hlas?

Tajemný společník se však již neozval.

„Tak fajn,“ řekla si potichu Mia, aby potlačila i tu trochu tísně, která se v ní usadila. Rychle se oblékla a obezřetně vyšla z pokoje. Už několikrát takhle v noci unikla z pokoje ven, jen aby si pročistila hlavu, aby mohla vydechnout… Dnes to bylo ale poprvé, co jí to někdo poradil.

Mia vyšla ze střediska a zostřeným šestým smyslem vycítila, kam jít. Zamířila do střediskové zahrady. Temné stěny okolních domů ji mezi sebe vlídně přijaly, jak dívka procházela průchodem pod oprýskanými okenicemi. Na druhé straně už čekala zahrada. Strom s převislými větvemi vybízivě ševelil, hladíc prázdnou lavičku u jeho kmenu. Mia jeho vábení podlehla. Vděčně zaplula do stínu kývajících se větví a rozhlédla se po malém kvetoucím dvorku. Vůně nočních květin se mísily s čerstvým vzduchem proudícím od oceánu přes velikou zeď vedle ní. Tmavá obloha, marně se snažící hvězdami prorazit větve smutného stromu, byla bez jediného mráčku. Mia se pomalu úplně uklidnila. Kouzlo té noci ji konečně přemáhalo. Hlava jí klesla na rameno. Právě v tu chvíli však ve větvích nad ní tichounce zahoukal Hoothoot, jakoby se bál, aby nevzbudil kohokoliv jiného než usínající dívku pod ním. Trenérka se vzpamatovala a poplašeně se podívala nad sebe. Soví pokémon na ni poulil veliké oči.

„Tak dost,“ řekla si Mia a vstala z lavičky. Rychle zamířila po pěšině zpět kolem spících domů. Pokud bylo tohle uklidnění tím, co pro ni hlas měl, byla mu vděčná. Doufala však v něco víc. Zašmátrala v kapse a vyndala sušenku, o které ani neměla ponětí. Unaveně se do ní zakousla a chvilku jen poslouchala křupání oplatky. Pak se ale ozvalo opatrné zaštěkání.

„Kdo je to?“ otočila se Mia.

Za ní stál pruhovaný, Mie vysoko nad kolena velký pokémon zrzavé barvy. Tmavýma očima hleděl na kus sušenky, který dívka měla v ruce.

„Grow!“ dožadoval se jídla.

Mia mu sušenku bez otálení položila na zem a ráda pak na pokémona koukala, zatímco vyndávala pokédex.

„Growlithe – ohnivý pes. Tento pokémon obvykle žije ve smečkách, ale samotářští jedinci nejsou výjimkou. Tento pokémon má skvělý čich. Svému trenérovi je oddaným partnerem.“

„Ohnivý pokémon,“ zašeptala Mia a v očích jí zajiskřila malá světýlka. Okamžitě sáhla po pokéballu. „Do toho, Hauntere!“

Growlithe setrval na místě a pozoroval, jak se před ním zhmotňuje jeho soupeř. Nevypadalo to, že by měl ze zápasu veliké obavy.

„Zkus hypnózu!“ rozkázala Mia.

Duch útok provedl. Growlithe usnul.

„A teď zmatení,“ řekla Mia už o něco klidněji.

Divoký pokémon se však po útoku probudil.

„Growlithe!“ vyštěkl a vrhl po Haunterovi žhavé uhlíky. To se duchovi moc nelíbilo, a tak na Miin další příkaz zaútočil stínovou koulí.

„Tak to zkusíme!“ nadechla se Mia. „Pokéballe, leť!“

Míček se zaleskl a Growlithe zmizel uvnitř. Pokéball zlehka zazvonil o kamenné dláždění. Odkutálel se kousek do strany a když k němu Mia přiběhla, stále ještě sebou házel.

„No tak, prosím,“ ulpívala na předmětu očima trenérka. Ruce měla sepjaté k sobě a její pokémon jí visel nad hlavou.

Ještě několik sekund zápolení a pak Growlithe síle míčku podlehl. Byl chycen.

„Jupí!“ zavřeštěla Mia nadšeně. „Mám Growlithea!“ tancovala po ulici jako blázen a Haunter se spokojeně smál s ní.

„Hej ty tam dole, my chceme spát!“ okřikl Miu někdo z okna střediska.

Trenérka však měla takovou radost, že na otevřené okno jen vyplázla jazyk a s ještě větším hlukem pak vyběhla po schodech střediska až do pokoje, kde spali její přátelé.

„Jupí, jupí!“ vrazila dovnitř. Ray, Matt i Arthur byli okamžitě vzhůru.

„Co šílíš?“ vyjekl Ray. „Jsou čtyři ráno!“

„Chytila jsem Growlithea!“ rozzářila se Mia.

„Teď v noci?“ podivil se Arthur a podíval se na budík na nočním stolku, aby viděl, kolik je přesně hodin.

„No jo, koukněte!“ vyzvala je kamarádka. Vyndala nově obydlený pokéball a povolala z něj ven jeho obyvatele.

„Tý jo!“ vydechli chlapci, když pokémon rázně zaštěkal.

„Ten je, co?“ rozplývala se Mia. Znovu sepjala ruce a hleděla na svého ohnivého pokémona. Growlithe jí rozzářený pohled oplatil. Bez varování pak vyskočil dívce do náruče, svalil Miu na postel a olízl jí tvář.

Mia se smála na celé kolo. „Hihihi, nech toho! Hihi!“

Zanedlouho se ozvalo rozlícené bouchání na dveře jejich pokoje.

„Buďte laskavě ticho!“ zavrčel někdo na chodbě.

„Eh, ano, omlouváme se,“ řekla spěšně Mia.

Probuzení se odebrali zpět do postelí a Ray, Mia, Arthur a Matt zrovna tak. Mia pak konečně usnula s vědomím, že má pro Jasmine překvapení a Ray byl rád, že se Mie vrátila nálada. Matt teď trochu znejistěl, ale stále se spoléhal na Gligara. Arthur si zapsal do svých desek další poznatky o pokémonech (svítil si přitom baterkou) a pak také zalehl.

Miin Growlithe usnul stočený do klubíčka v nohách postele své trenérky.

***

Budík se rozdrnčel a Ray ho spěšně zaklapl. Bylo sedm hodin ráno.

„To už je tolik?“ mrkla na ciferník Mia a vstala z postele. „Musíme to stihnout do osmi!“

„Mio, máme HODINU na to, abychom se najedli a umyli… Myslíš, že to nestihneme?“

„No, mohli bychom,“ připustila dívka. Growlithe si přitom hrál s budíkem, až ho ze stolku shodil do postele.

K Olivínovému stadionu vyrazili krátce po tři čtvrtě na osm. Mia byla velmi nedočkavá. Growlithe, kterého zatím nechávala venku z pokéballu, si vyšlapoval vedle ní.

„Tak, druhá šance,“ řekla Mia a bez zastavení vešla do obrovské budovy.

„To už jste tady?“ podivila se žena, která vždycky dělala rozhodčí. Teď seděla na prázdné tribuně a lžičkou míchala čaj. Její hlas včera utrpěl stejnou porážku jako Mia.

„Dobré ráno!“ pozdravila je vřele Jasmine, když na stadion vešla chvilku za nimi. „Byla jsem se s pokémony připravovat venku,“ vysvětlila, když se všichni otočili.

„Dobrý den,“ pozdravili ji trenéři sborově.

„Jestli jste připraveni, můžeme začít,“ řekla Jasmine a pak jí pohled sklouzl na Miina Growlithea. „Pěkný pokémon!“

„Ještě okamžik!“ zatrylkovala sudí, když Jasmine přešla arénu na své stanoviště. „Ano, už je to lepší,“ ocenila účinnost léčebné kúry a obrátila do sebe zbytek obsahu šálku.

Mia namířila na Growlithea pokédex.

„Growlithe umí nárazový útok, žhavé uhlíky, kousnutí a řev,“ sdělila jí encyklopedie.

„Díky,“ řekla si Mia spíš pro sebe než pro koho jiného. „Můžeme začít!“ houkla vzápětí na rozhodčí a na Jasmine.

„Odvetný zápas vyzyvatelky Miy Mellowové z města New Bark a trenérky stadionu Olivínového města, Jasmine. Bojuje se o Minerálový odznak,“ ohlásila rozhodčí. „Časový limit je patnáct minut a můžete si zvolit tři pokémony. Začněte!“ zableskly se jí brýle, když skončila se zahajovací ceremonií.

„Tak do toho, Lairone!“ začala Jasmine, její pokémon se objevil na stejně slunečném zápasišti jako včera.

„Tentokrát začnu s Dunsparce! Leť!“ rozhodla se Mia.

„Do toho!“ zaryčeli Ray, Arthur a Matt z tribuny.

„Použij řev!“ rozkázala Jasmine, chtěla soupeřku donutit ke změně pokémona.

„Pod zem!“ zareagovala okamžitě Mia. Její pokémon se zavrtal a unikl tak děsivému zvuku.

„Zemětřesení!“ zasmála se Jasmine.

„Dunsparce!“

Aréna se roztřásla. Nebylo však vidět, zda byla Dunsparce zraněna nebo ne. Ještě se nevynořila z podzemí.

„Teď!“ zadoufala Mia ve štěstí.

Dunsparce se se zavrčením vymrštila vzhůru a překvapila tak Lairona úderem do nekryté části jeho těla.

„Laai!“ zaúpěl pokémon.

„A teď oslnění!“

Mia získávala navrch.

„Znovu řev!“ lekla se Jasmine.

Zablesklo se a Laironovi se udělaly mžitky před očima.

„A znovu pod zem!“ triumfovala Mia.

„Ach ne!“ zpanikařila Laironova trenérka.

„Rycí útok!“ skončila první kolo její soupeřka.

„Lairon není schopný pokračovat! První kolo vyhrává vyzyvatelka!“ zbývá deset minut do konce zápasu!“

„Moc pěkný, Dunsparce!“ vyskočila do vzduchu Mia a její pokémon se k ní přivrtal podzemím. „Byla jsi skvělá! Ted se vrať!“

„Druhé kolo!“

„Volím si tebe, Mawile!“ začala opět Jasmine.

„Jsi na řadě, Growlithe!“ zavelela pokémonovi vpřed Mia.

Growlithe měl výhodu typu. Toho chtěla Mia využít.

„Žhavé uhlíky!“

„Hryznutí!“

Černé čelisti na okamžik prozářily rozpálené uhlíky, jak jimi prolétly a zasáhly Mawile. Ani její útok však neminul.

„Kousací útok!“ pokračovala Mia.

Jasmine v rozkazování trochu zaostávala. „Ještě jednou hryznutí!“

Jedny obrovské a druhé menší čelisti vyletěly proti sobě. Srazily se a velmi oslabené zasáhly cíle.

„Vydrž!“ vykřikla Jasmine s nadějí.

Její Mawile byla stále ve hře. Stejně jako Growlithe.

„Uhlíky!“

Jasmine vykřikla. Mawile prohrála.

„Mawile není schopná pokračovat. Druhé kolo vyhrává Mia!“ ohlásila ohromeně rozhodčí. Byla Miinou proměnou vyvedena z míry a určitě jí nepomohlo ani to, že její hlas už se zase vytrácel. Třetí kolo ohlásila jen zamáváním rukama.

„Nic si z toho nedělej, Mawile,“ usmála se Jasmine. Vrátila hoennského tvora do pokéballu a do kolbiště vyletěl její třetí míček a veliká posila. Steelix.

„Odpočiň si, Growlithe, to bylo pěkné!“ pokývala Mia uznale hlavou. Vždyť ten pokémon byl jejím teprve několik hodin! „Do toho, Croconaw!“

Krokodýl vydal hlasitý řev a otevřel zubatou tlamu dokořán. Steelix ho napodobil.

„A začneme!“ křikla Jasmine. „Použij dračí dech!“

„Uhni!“ vyjekla Mia. Věděla, že dračí dech může způsobit ochromení a to nehodlala riskovat. „Použij vodní dělo!“ zavelela vzápětí, když stál Croconaw už mimo dosah Steelixova útoku.

Těžkotonážní pokémon zahromoval a zaútočil svým tělem na Croconawa.

„Vyskoč!“ bylo to jediné, co v tu chvíli Miu napadlo.

Nebylo to tak rychlé, jak by si bývala přála. Oslabený pokémon ale vyskočil a zachytil se na jednom ze Steelixových výběžků.

„Setřes ho!“ zakřičela hned Jasmine.

Steelix sebou zuřivě smýkl, ale Croconaw se nepustil.

„Zavrtej se pod zem!“ zkusila další manévr trenérka stadionu a tentokrát si byla mnohem jistější.

Had zajel pod zápasiště a Croconaw z něj seskočil.

Mia dostala skvělý nápad. Steelixova jáma jí přitom poslouží jako dokonalá past. „Naplň to vodou!“ přikázala svému pokémonovi a ukázala na díru zející do země.

Jasmine zamrazilo, jakoby ji samotnou polila ledová voda. „To ne!“ švihla rukou, snad tomu tak chtěla zabránit.

Hučící a bublající kapalina zaplavila podzemí a Steelix se s řevem vynořil. Potom se sesunul do bláta. Byl konec zápasu.

„Zápas končí padesát šest sekund před koncem časového limitu,“ zaskřehotala chabě sudí. „Vítězí…Mia… Mia Mellowová…,“ pak se její hlas odebral na nějaký čas do penze.

„…Z města New Bark!“ zahřměli Miini přátelé se širokými úsměvy. Přeskočili zábradlí a vrhli se k dívce.

„Já to zvládla!“ zamrkala Mia. „Dokázala jsem porazit Jasmine!“

Croconaw vychrlil do vzduchu fontánu vody.

„No teda!“ vyvalila oči Jasmine, která se k nim brodila bahnem a vodou, svoje sandále přitom držela v ruce. „Ten konec mě úplně odrovnal,“ přeskočila velikou kaluž.

„Díky,“ zakřenila se Mia.

„Tady máš Minerálový odznak,“ odložila boty Jasmine a s důstojností Mie podala malou trofej. „Přesvědčila jsi mě, že ta první prohra bylo jen moje štěstí!“ rozesmála se.

Mia si odznak připnula k látkovému opasku, kde měla i ostatní odznaky Johtové ligy.

„A zvládla jsi to o dost rychleji než já,“ zatvářil se Ray trochu kysele.

Mia už nic neříkala. S děkovným pohledem vrátila Croconawa do pokéballu. Kývla na Jasmine a pak se spolu se svými přáteli odebrala do pokémonského střediska. Její pokémoni si teď rozhodně zaslouží odpočinek.

***

„Už jsou v naprostém pořádku,“ řekla Mie sestra Joy, když se na své pokémony přišla podívat.

„Díky,“ přikývla Mia a připnula si pokébally k opasku.

„Půjdeš teď zápasit s Jasmine?“ zeptal se Ray Matta, když přemýšlel, co budou dělat dál.

„Teď ne,“ zavrtěl trenér hlavou. „Až večer. Teď bych si spíš dal oběd, ne?“

Dnes nebylo venku tak úmorné vedro a tak se jim v jejich oblíbené restauraci sedělo mnohem lépe než jindy. Vypustili z pokéballů i své pokémony, aby si toho příjemného dne taky trochu užili, a Slowbro, Seel a Croconaw se okamžitě vrhli do moře.

„Kam se teda vlastně vydáme dál?“ připomněla Mia nejasnou představu jejich dalšího putování. „Tedy, až Matt získá svůj odznak,“ dodala rychle, když se k ní chlapec překvapeně otočil.

Ray vyndal svůj pokénav a prohlédl si holografickou mapu Johta.

„Další stadion je ve Skořicovém městě,“ řekl. Mia, Matt a dokonce i Arthur, který obvykle spoléhal na tradiční papírovou mapu, se naklonili blíž k pokénavu. „Musíme se ale dostat přes moře.“

„To snad nebude takový problém,“ mínil Arthur. „Určitě se tu najde nějaká loď, která do Skořicového města pluje. Pochybuju, že by se v největším přístavu Johta nenašel jediný spoj,“ zašklebil se.

„Co kdybychom se šli ještě vykoupat?“ napadlo Miu po tom, co jim číšník předložil účet a oni zaplatili.

„Bude asi plná pláž,“ namítl Arthur.

„Ale to nemůžeme vědět, dokud se tam nepodíváme,“ řekl Ray s přehnaně vážným výrazem a zvedl se ze židle. Mia ho se smíchem napodobila.

S pokémony u pasů se vydali zase zpátky do střediska. Všichni hudrovali, když opět stoupali do strmého kopce a doufali, že ve Skořicovém městě bude středisko na rovině anebo aspoň na pozvolnějším svahu. Cestou se však ještě zastavili u tabule se spoustou fotografií a poznámek.

„Tak tady to máme,“ řekl Ray rozverně. „Loď do Skořicového města odplouvá zítra ráno v deset hodin deset minut. To bychom měli stihnout.“

„Tak se pojďme zeptat na lístky,“ vyzval všechny Matt, a tak zamířili ke kanceláři, která takové výlety zprostředkovávala. Byla to taková malá budova na rohu ulice a když Ray vešel dovnitř, blaženě nasál chladný vzduch.

„Co pro vás mohu udělat?“ zeptala se žena za pultem.

„Chtěli bychom se zeptat na loď, která zítra v deset deset odplouvá do Skořicového města,“ sdělil pracovnici Arthur.

Mia a ostatní si mezitím prohlíželi letáky nabízející výlety a další vyhlídkové plavby.

„Ano,“ přikývla žena. „Lístky na loď si můžete koupit již nyní, pokud máte zájem.“

„Matte, zvládneš dneska porazit Jasmine?“ houkl Arthur na Matta, který koukal na vypreparovaného ježíka zavěšeného u stropu.

„Snad jo,“ pokrčil rameny trenér.

„Takže máme zájem,“ usmál se Arthur.

Když všichni Arthurovi zaplatili za svůj lístek, Mia si usmyslela, že je musí popohnat na pláž.

„Honem plavky, ručníky, no tak to nezdržujte a pojďte rychleji!“

Chlapci se na sebe jen podívali a rozběhli se za ní.

***

Po osvěžení v moři, kde se všichni rozhodli, že uspořádají soutěž o nalezení toho nejpodivnějšího pokémona (vyhrál Arthur, který stačil všem ukázat pod vodou Seadru dřív, než se pokémon ztratil v hloubce) přišel večer. A s ním i poslední ze zápasů našich přátel s Jasmine.

Matt seděl na lavičce před stadionem, kde se potulovalo pár lidí se svými pokémony a ještě se snažil vymyslet nějakou novou strategii.

„Tak už pojď, stejně toho už moc nevymyslíš,“ řekl mu Ray, když se spolu s Miou a Arthurem objevili před budovou stadionu.

„Tak jo,“ vzdychl Matt, který vypadal nějak moc nervózně. „Jde se na to.“

Stadion je již poněkolikáté přivítal svou studenou ocelovou nádherou. Všichni doufali, že už je to naposled.

„Jasmine!“ zavolal Matt do prázdné haly.

Ozvěna se roznesla sálem a roztříštila se o tribuny.

„Volal mě někdo?“ vynořila se Jasmine zvědavě z chodby napravo. „Uch, to jste vy!“ Vypadalo to, jakoby ji začínali unavovat, ale to byl jistě jen dojem. Podívala se na Matta. „Chceš zápasit, ano?“

„Hmm, jo,“ přikývl trochu zaraženě Matt. „Vyzývám tě na zápas, Jasmine.“

„Dobře, ale musíte chvíli počkat,“ mluvila dál trenérka.

„A proč?“ zeptal se Arthur.

„Musím doběhnout pro sudího. Valérie už dneska soudcovat nemůže,“ vysvětlila Jasmine a ztratila se ve stejné chodbě, jakou přišla.

„Asi ztratila hlas,“ zamyslela se Mia, jak si vybavovala Valériin skřehot při jejím zápase.

Netrvalo dlouho a Jasmine se vrátila. Vedle ní kráčel vysoký tmavovlasý mladík.

„Tak, teď můžeme začít,“ přikývla ochotně Jasmine a hned si stoupla na svoje místo.

„Souhlasím,“ přikývl Matt.

„Myslím, že má slušnou šanci,“ řekl Ray, když se s Miou a Arthurem odebrali na tribuny.

„Jo, taky myslím,“ kývl Arthur. „S Gligarem a Meganiem by to mohlo jít…“

„Tak už ticho!“ okřikla je Mia nedočkavě.

Ray s Arthurem se na sebe zašklebili. Pak už se otočili k zápasu.

„Proti sobě stojí vyzyvatel Matt Denvel z města New Bark a trenérka stadionu Jasmine,“ zahřměl rozhodčí. „Zápas má časové omezení patnácti minut a trenéři si smí zvolit tři pokémony. Začněte!“

***

Matt seděl na lavičce pod stromem na střediskové zahradě. Slunce už téměř zapadlo a Ray s Miou a Arthurem se toulali bůhvíkde. Matt je sám požádal, aby ho ještě chvíli po zápase nechali samotného. Vybavoval si svého Gligara jak útočí na Magnemitea a poráží ho. Viděl i přemoženého Steelixe a vlastního vyčerpaného Megania. Pak padlého Gligara. Jasmineinu Mawile, která prohrála. A svého vítězného Taurose. S blaženým úsměvem se natáhl na lavičku a zahleděl se do koruny nad sebou.