Rayova pokémoní cesta

Plavba za dalším odznakem

Jako každý večer proudily i dnes po ulicích davy turistů a pouliční prodavači nabízeli všechno možné. Od zmrzliny přes palačinky ke smaženým rybám.

Když se Ray s Miou a Arthurem zastavili ve střediskové zahradě pro Matta, uviděli ho, jak spí pod převislými větvemi stromu v rohu. Po několika šťouchancích se ale trenér vzbudil, a tak teď všichni čtyři trávili svůj poslední večer v Olivínovém městě v přeplněných ulicích. Koupili si každý dva kopečky zmrzliny a Ray si přitom všiml, jak se mu tady na jihu snížil obnos v peněžence.

S kornouty se usadili na pláži a rušnou ulici nechali za sebou, cloněnou tlustými palmami. Pláž byla jako stvořená pro procházku, čehož také využívalo několik zamilovaných dvojic, které se sem tam vynořovaly a zase mizely ve tmě kolem šumějícího moře.

„Tak zítra už odrazíme od břehu a vydáme se přes moře,“ pohrával si Ray s jedním z tisíců malých oblázků, jak mu po druhé ruce tekla tající zmrzlina.

„Do Skořicového města!“ vytrčila Mia ruku vzhůru. Čokoládový kopeček jí málem spadl na hlavu a rozplácl se vedle ní.

Matt, který seděl hned vedle, rychle uhnul a pak si s úlevou lízl své punčové zmrzliny.

„Hmm, je dobrá,“ uznal Arthur, aniž by si všiml Miina zklamaného výrazu. „V cukrárně U Delibird ale měli lepší.“

„Jo, jo, cukrárna U Delibird,“ zasnila se hned Mia. Aspoň že jí zbyla ta pistáciová…

„Jaké pokémony používá trenér Skořicového stadionu?“ optal se Ray Arthura, protože takové věci měl Arthur v malíčku. Sám si však přitom uvědomil, že něco takového by měl vědět i on sám.

„Bojové,“ odvětil Arthur a mimoděk rozmáčkl zbytek kornoutku.

Moře se slabě zablesklo.

„Co to bylo?“ zpozorněl Ray.

On, Mia, Matt i Arthur obrátili zraky k nekonečné vodní ploše. Čekali, kdy se objeví další záblesk. A ten také přišel. A po něm další a další. Hladina moře blikala a zhasínala jako prskající žárovka.

„Arthure, co to je?“ zatahala chovatele za rukáv Mia a pistácii nechala roztéct.

Jeden ze záblesků se objevil sotva pár metrů od nich, až si museli zakrýt obličeje. Hned nato se z vody vynořila dvě kapkovitá tělíska zavěšená na dlouhých anténách.

„Jů!“ ukázala do vody Mia.

Útvary o sebe nad hladinou ťukly a znovu se blýsklo. Vypadalo to, že ono světlo vydává nějaký pokémon.

„Hej, dávej trochu pozor!“ houkl na tvora Ray, když si rukou znovu zaclonil oči.

„Chinchou!“ ozvalo se.

„Takže přeci jen jsou to pokémoni!“ přiklekl si Arthur blíž k moři, aby se na tvora mohl podívat zblízka.

„Tak já si ho chytím!“ napadlo Raye. Už dlouho si žádného nového pokémona nechytil! Bez dalšího rozmýšlení sáhl k opasku a připravil si pokéball.

Mia mezitím zapnula pokédex.

„Chinchou – anténový pokémon. Tento pokémon má jedno tykadlo nabité kladným a druhé záporným elektrickým nábojem. Se svými druhy komunikuje záblesky.“

„Vyzývám tě na souboj!“ křikl Ray do ticha blikajícího moře, ale tykadla zmizela pod hladinou. „Kde jsi?!“ vyvedlo ho to z míry.

„Chinchou!“

Pokémon s bojovným zaječením vyskočil z vody připravený k zápasu. Jeho soukmenovci ve svém tmavém mořském domově začali blýskat mnohem častěji. Zpráva o trenérech na břehu se šířila takřka rychlostí světla.

„Tak na něj, Girafarigu, použij zmatení!“

Mia a ostatní uskočili dozadu. Rayův Girafarig se zhmotnil na kamenité pláži, otočil se k pokémonovi s křížky v očích a zaútočil. Divoký Chinchou útok opětoval elektrickým šokem.

„A teď zkus psychický paprsek!“ nařídil mu Ray.

Ani Chinchou však neotálel. Elektřina se srazila s pestrobarevným proudem světla.

Moře teď vypadalo jako jednolitá zářivá deska. To na pláž přilákalo mnoho zvědavců.

„Znovu zmatení!“ napadlo Raye. To přece Chinchou elektřinou neodvrátí.

Jakmile byl pokémon dostatečně oslaben, připravil si Ray pokéball.

„Leť!“ křikl.

Míček vyletěl kupředu. Moře se úplně rozzářilo a pak pohaslo. Pokéball spadl na zem a usadil se mezi oblázky. Chinchou byl chycen.

Lidé kolem obdivně zazírali a když už moře nejevilo žádné známky světelné show, začali se rozcházet.

Ray naproti tomu zůstal na pláži a zvedl studený pokéball ze země.

„Mám Chinchoua!“ zaradoval se a prohlížel si míček jako poklad. Pak vypustil svého nového pokémona z pokéballu.

Chinchou se usadil v mělčině, kde pohoupával tykadly. Neměl však v úmyslu utéct.

„Ahoj,“ sehnul se k němu Ray. Mia s Mattem a Arthurem si přidřepli také. „Já jsem tvůj nový trenér,“ představil se Ray s praštěným úsměvem a jeho Girafarig nováčka důkladně očichal. „Myslíš, že si budeme rozumět?“ zeptal se Ray a Chinchou vesele zablikal. Girafarig poplašeně uskočil.

Mia se zasmála a podrbala Girafariga na hlavě. Pokémon ještě na Chinchoua trochu nejistě pomrkával a vyplašeně hrabal kopyty, ale než ho Ray vrátil do pokéballu, byl už zase klidný.

***

„Rychle! Rychle! Hněte sebou! Ujede nám to!“

Mia Rayem cloumala seč mohla. Když se totiž následujícího rána probudila, první, co uviděla, byl budík. Nějakým záhadným způsobem se u něj schopnost, pro kterou byl pojmenován, zasekla a ručičky ukazovaly už deset hodin. Aby Ray pochopil, čeho tím povykem chce dosáhnout, praštila ho Mia budíkem a pak jím zamávala trenérovi před obličejem.

„Au!“ chytil se Ray za hlavu a přestože z komíhajícího se ciferníku nic neviděl, bleskurychle se vrhl pro oblečení.

„Tak sebou hněte vy kůže líný!“ lamentovala Mia a budila i Matta s Arthurem. „Za deset minut nám to jede!“

Všichni byli v tu ránu na nohou. Pobíhali po pokoji jako splašení a hledali svoje věci. Matt nemohl najít hodinky, když ho Ray upozornil, že už je má na ruce. Arthur narychlo cpal do batohu své zelené desky s poznatky o pokémonech.

Při běhu do přístaviště do sebe ještě ládovali koláč a mávali na rozloučenou sestře Joy, která je se smíchem zdravila.

Jako zázrakem našli ve změti mol a kotvišť to správné velmi rychle. Na moři se houpala modrobílá vysokorychlostní loď. Takovou Ray ještě nikdy neviděl. Jediný, kdo podobným dopravním prostředkem kdy jel, byl Arthur, když jel navštívit svou tetu na nějaký ostrov.

„Jen tak tak!“ popadal dech Ray, když ukázali kontrolorovi své lístky a stanuli na palubě Bílého Remoraida.

„Ještě chvilku a byla by fuč,“ přikyvovala Mia. Vděčně se posadili na několikamístné sedačky ve velké prosklené kajutě, kde posedávali další cestující. Loď sebou zaškubala a odrazila od kamenného mola. Nějaký námořník ještě smotával uvazovací lano a Bílý Remoraid poslal Olivínovému městu na pozdrav dlouhé pásy zpěněných vln.

Ray, Mia, Arthur a Matt sledovali, jak se jim přístav ztrácí z dohledu a když už i Národní knihovna a maják splynuly s obrysem přístavu, sedli si zase rovně na lavici.

„Nevíte někdo, jak dlouho se pojede?“ vyzvídal Matt.

„Hned to zjistím,“ ujal se toho Arthur a odešel najít nějakého zřízence od námořní dopravy.

Ray vykoukl z okénka a kromě modrého moře a jen o něco světlejší oblohy neviděl takřka vůbec nic.

Arthur se za kratičký okamžik vrátil s kýženou informací.

„Asi tak hodinu, možná hodinu a půl,“ sdělil přátelům. „Jestli půjde všechno dobře.“

Loď jela stále stejnou rychlostí a Ray s ostatními se rozhodli vyjít si na palubu. Na levoboku se opřeli o zábradlí a pozorovali, jak se pod nimi přelévají vlnky. Sem tam jim do obličejů stříkla slaná tříšť a stejně slaný vzduch jim cuchal vlasy.

„Dýchejte zhluboka,“ radila Mia se zavřenýma očima. „Cítíte ten svěží mořský vzduch?“

Všichni hromadně nasáli vůni oceánu.

„Já cítím nějaké jídlo,“ mínil Ray. Začínaly se mu sbíhat sliny.

„Ano, to je možné,“ přikývl Arthur, „součástí plavby je přece i občerstvení – ryby.“

Vůně grilujících se makrel brzy vytáhla z lodi i další cestující. S menší strkanicí se pak všichni sesedli kolem velkého stolu na zádi a dali se do jídla.

„Ryby jsou zdravé,“ poučoval Arthur v dobrém rozpoložení.

Nikdo proti jeho tvrzení nic nenamítal. Ray se cpal rybou i chlebem a Matt zrovna tak. Mia maso pečlivě vybírala a snažila se dbát na zásady stolování. Když si ale uvědomila, že ostatní na to kašlou, vrhla se do jídla s plným nasazením. Talíře se vyprazdňovaly a gril pomalu dopékal. Kůstky a další zbytky létaly přes palubu a končily v moři, kde se na hladině kolem nich tvořily proudem rozedrané olejové skvrny.

Právě když Ray dojídal třetí rybu, ozval se od zábradlí na úplném konci lodi vzrušený výkřik.

„Pojďte sem! Pojďte se na něco podívat!“

Turisté se hrnuli na záď jako velká voda. Ray s Miou, Mattem a Arthurem tam byli skoro jako první. Opřeli se o zábradlí a pozorovali to, co se ve vodě dělo. Slunce jim pálilo do týla, když komentovali mořský boj o zbytky.

„To jsou Remoraidové a Seelové!“ vyvalil oči Ray.

„A jak jim chutná!“ zašklebila se Mia a trochu si urovnala vlasy, které jí vítr vál zezadu před obličej.

Mezi tuleními pokémony se míhaly menší i větší ryby snažící se urvat nějaké to sousto pro sebe, přičemž se stávaly potravou právě Seelů.

„A co je to támhle?!“ zpozorovala Mia tmavý stín, plížící se pod vodou napravo od nich.

Ihned se vrhla k zábradlí na levoboku a čekala, zda-li se tajemný pokémon vynoří.

„Co tam máš?!“ houkl na ni Matt a spolu s Rayem a Arthurem stanuli vedle ní.

Mia ukázala k tmavému místu.

Na kratičký okamžik se z vody vynořily dva podlouhlé výrůstky a pak zase zmizely. Jejich obrovský nositel však nepřestával držet rychlost s lodí.

Ray vytáhl pokédex.

„Mantine – rejnokovitý pokémon. Tento pokémon dokáže vyvinout obdivuhodnou rychlost. V takových chvílích pak vyskakuje nad hladinu a plachtí i mnoho desítek metrů. Tito mírumilovní tvorové většinou žijí samotářsky,“ odhalil tajemství pod hladinou pokédex.

„Docela se mi zamlouvá,“ poklepala si na tvář Mia, jak si podepřela bradu rukou. „Chtěla bych si ho chytit.“

Než však mohla cokoliv udělat, pokémon zmizel kdesi v hlubinách.

„Ách jó,“ svěsila trenérka ruce.

„Neboj, třeba ho ještě uvidíme,“ snažil se ji povzbudit Ray a pak se zase vrátil k pozorování Seelů.

Jídlo bylo mezitím snědeno lidmi, kteří měli vodních pokémonů za zádí už dost, a tak se trenéři ke stolu už neodebrali. Ray měl beztak pocit, že praskne. Upřímně doufal, že se mu teď z houpání neudělá špatně. To se totiž již zřejmě stalo několika cestujícím, kteří se celí zelení nakláněli přes zábradlí.

„Po levoboku jsou vidět Vířící ostrovy!“ ohlásil jakýsi námořník.

Ray byl vděčný, že může odtrhnout myšlenky od svého žaludku, a tak spolu s Miou, Mattem a Arthurem upřeli zraky k ostrovům v dálce. K tmavým, bouřkovým oblakům se tam zdvihaly prudké skalnaté hory zpola pokryté zelení, které vypadaly, jakoby trčely přímo z moře. Po dalších pár metrech, kdy se loď trochu otočila, se však ukázala i mírnější a placatější část Vířících ostrovů. Jak se zdálo, kolem několika hlavních byl roztroušen i bezpočet mnohem menších skalisek a ostrůvků.

„Taky bychom se tam mohli podívat,“ napadlo Arthura.

„A co tam?“ otočil se k němu Ray.

„Měl by se tam letos konat Turnaj Vířících ostrovů,“ odvětil chovatel. „Je to taková menší liga, kde můžeš v zápasech používat jen vodní pokémony.“

„Tak to se tam URČITĚ podíváme!“ zajásal hned Ray a Mia se přidala. „Už abych začal trénovat!“

„A kolik pokémonů můžeš mít?“ zeptala se místo slepého nadšení dívka.

„To je jedno, aspoň myslím,“ odpověděl Arthur. „Totiž, každý zápas má nějaká pravidla, někde bojuješ jen s jedním jinde se třemi pokémony… Ale všichni musí být vodní.“

Zamračené Vířící ostrovy nechali za sebou, když se na jižním obzoru konečně začala rýsovat pevnina. Země se tam trochu zdvihala a pak velikým skokem vystoupala do výšky vysoko nad okolní terén. Za takovou nerovností podobající se stolové hoře, se pak už vlnila od východu dál na západ až kamsi do nedohledna. Na východním cípu toho kusu světa se rozprostíralo Skořicové město. Velikostí přístavu by se klidně mohlo srovnávat s městem Olivínovým a svou rozlohou zrovna tak. Na západě od něj se tyčil onen uťatý kopec a všude bylo plno zeleně, která byla hlavně ve vyšší nadmořské výšce o dost více svěží než trnitá křoviska a jehličnany dole.

Bílý Remoraid přistál u mola právě včas. Ray s úlevou stoupnul na pevnou zem, až se mu málem podlomily nohy. Matt s Miou a Arthurem ho se zadržovaným smíchem podepřeli (říkali mu, že se nemá tolik cpát) a už se rozhlédli po přístavišti.

„Tak a jsme tu!“ rozzářila se Mia. „Skořicové město!“

„Je to tu pěkné,“ usoudil Ray z toho, co měl před sebou. Všude kolem se pohupovaly lodě a vysoké stožáry čněly k modrému nebi jako hroty kopí. Na lanech vysedávali Wingullové a po kamenných molech chodili lidé hledající svou loď nebo právě vystupující z jiného člunu či se jen tak potulující ve chvílích volna. Skořicové město se tak trochu podobalo Olivínovému až na to, že na západě se nad ním tyčila veliká skalní stěna placaté hory, kde rostlo mnoho listnatých rostlin, na rozdíl od okolí Olivínového města, kde se červenala rudá půda a cikády cvrčely v korunách jehličnanů a houštin, kterých zde bylo podstatně méně.

Přátelé se rozloučili s lidmi z lodě a vydali se na prohlídku města. Jejich hlavním cílem samozřejmě bylo najít pokémonské středisko. Bez mapy, jíž měl Ray nahranou ve svém pokénavu, by asi daleko nedošli. S pomocí malého přístroje ale středisko našli hned kousek od nich. Stálo za několika domy na východním pobřeží města u nejvýchodnějšího cípu strmých skal. Zamluvili si tam pokoj a pak vděčně spočinuli na sedačkách kantýny u studené minerálky.