Rayova pokémoní cesta

Hoennský šampion

Ray stál u okna pokémonského střediska a koukal ven. Jejich pokoj pro trenéry už byl zabydlen. Mia si zabrala horní postel jedné ze tří paland a Ray spal na té spodní. Matt s Arthurem si rozdělili druhou palandu. Třetí zůstala prázdná.

„Tak a co teď?“ nadhodil Matt. Ležel na své posteli, ruce za hlavou a zíral do stropu.

Ray odtrhl oči od davu lidí, který se shromažďoval v přístavu. Přes střechy domů kolem střediska však neviděl, co přesně se u vody děje. „Venku je nějaké pozdvižení,“ řekl.

Arthur vyhlédl z okna.

„Takových lidí!“ vyvalil oči a trochu se posunul, aby mu ve výhledu nezacláněla rozvětvená anténa. „Pojďme se tam podívat,“ vyzval pak Matta a Miu.

Oba trenéři seskočili ze svých paland a vystrčili hlavy z okna. Kontrolovali, jestli jim to stojí za to, vycházet teď z pohodlného pokoje.

Na širokém kamenném molu táhnoucím se celým přístavem, se tlačil houf lidí. Kotviště, kam měla nepochybně přijet nějaká velká loď, bylo ohraničeno plůtkem, aby si lidé drželi jistý odstup. Kázeň udržovalo několik policistů.

„Vypadá to, jakoby měla přijet nějaká hvězda,“ napadlo Miu a zamyslela se. Vybavilo se jí několik slavných hereček, ale žádná z nich jí kdo ví proč nepřipadala jako ta správná osoba blížící se ke Skořicovému městu.

„Asi to nějaká hvězda bude,“ dal jí však za pravdu Ray. „Co kdybychom se tam šli podívat taky?“

„Stejně nemáme co dělat,“ pokrčili rameny ostatní.

Vyhrnuli se z pokémonského střediska a zamířili do přístavu. Uličkami proplétajícími se mezi těmi několika málo domy stojícími kolem střediska probleskovala modrá vodní hladina. Bylo krátce po druhé hodině odpolední, takže slunce nevybíravě pálilo. Navzdory tomu nikdo ze shromážděných nevypadal ani trochu otráveně. Tváře rojících se lidí se tetelily ve vzrušených rozhovorech, když se Ray, Mia, Arthur a Matt mísili mezi ně. I oni byli zvědaví na to, co se bude dít, a nejspíš tu také byli jediní, kdo to opravdu nevěděl.

Ray se otočil k jedné dívce s kudrnatými vlasy.

„Ehm, ahoj,“ oslovil ji.

Děvče na něj upřelo tmavé oči.

„Můžeš nám prosím říct, co se to tu děje?“ zeptal se Ray rychle. Vzápětí se trochu polekal, když dívka vypískla:

„Vy to nevíte?! Dnes má do Skořicového města přijet šampionka Hoennské ligy!“

„Fakt?“ podivil se Matt.

„No jasně! Měli jste vidět její zápasy!“ rozplývala se fanynka a potrhle poskakovala. „Ten její Swampert, to je prostě…!“

Co šampiončin Swampert je už se nedozvěděli. Ozvalo hlasité zahoukání lodní píšťaly a dav lidí začal hystericky křičet.

Ray a jeho přátelé se otočili doprava, k východu města. Zpoza ostrohu se pomalu vynořila obrovská záoceánská loď. Podle všeho byla velmi luxusní. Příď se jí bořila do vln a rozhazovala je na strany. Fanoušci se jí vrhli naproti. Ray, Mia, Matt ani Arthur sice neběželi, sunuli se ale s davem a dávali pozor, aby nebyli ušlapáni. Loď je mezitím klidně obeplula a Ray si přečetl její jméno na zádi: Modrý Wailord.

Lidé šíleli.

Modrý Wailord znatelně zpomalil. Na Raye a jeho kamarády se tlačili lidé, kteří přišli o něco později. Teď už všichni stáli ve stínu obrovitého plavidla.

„Tak to by mě zajímalo, jestli je ta holka vážně tak dobrá, když je kvůli ní takových cavyků,“ nadhodila Mia trochu pochybovačně.

„Myslím, že se to co nevidět dozvíme. Určitě budou jejího příjezdu plné zprávy a noviny,“ mínil správně Arthur.

„Myslíte, že je nafoukaná?“ přemítala Mia ještě ve vteřinách, kdy loď už jen nehybně stála. Lidé na ni mávali jako na spasení.

Dveře parníku se otevřely. K tmavému otvoru okamžitě přijely pojízdné schůdky, jaké se používají u letadel. Nikdo ale nevystupoval.

„Neboj se! Jsme tady kvůli tobě!“ ozval se z davu rozjařený hlas nějakého fanouška. Diváci začali tleskat.

Po schodech vyšlo ven několik mužů v tmavých oblecích.

Ray si řekl, že to vypadá, jakoby tou obrovskou lodí cestovala jen ta jediná veledůležitá osoba. Z myšlenek ho ale vytrhlo zesílení hlasů kolem. On, Mia, Arthur i Matt zaostřili na člověka, který se vynořil ze tmy lodě.

Na schodech se objevila asi sedmnáctiletá dívka. Dlouhé husté hnědé vlasy jí vlály v mořském vánku a bystré přátelské oči se s úsměvem na trenérčině pěkné tváři radostně rozhlížely. Šampionka byla oblečena do velmi volných a již od pasu širokých džínových kalhot nadále se rozšiřujících až k chodidlům v letních botách. Sytě žluté tričko s vyhrnutými rukávy zářilo jako slunce nad ní. Na zádech měla obyčejný béžový batoh se svými věcmi.

V okamžiku, kdy dívka vyšla z lodě, Miou proběhl impuls naprostého šoku.

„LISO?!“ vykřikla.

„Cože?!“ otočil se k ní Ray.

„Ty ji znáš?“ podivil se Arthur.

„No, no,“ koktala Mia a nemohla spustit oči z hoennské trenérky. „Je to moje ségra!“

Ray si v setině sekundy vzpomněl na onen dávný den na začátku jejich cesty. Mia mu přece říkala, že má sestru v Hoennu!

Jeho kamarádka vypadala jakoby do ní uhodilo.

Šampionka na schodech vyvalila oči. „MIO!“ vykřikla stejně překvapeně.

Lidé okolo se rozhlíželi, na koho to křičí. Zároveň se trochu bouřili, že se jejich oblíbenkyně věnuje jen nějaké jedné nedůležité fanynce v davu.

„Liso, jsi to vážně ty?!“ nevycházela Mia z údivu. „Co-co tu…eh…?“

Lisa se zbavila pokusů ochránců o to, aby snad nezakopla na schodech, a rozběhla se ke kovovému plůtku dole na molu.

„Mio! Já tě tak hrozně ráda vidím!“ vhrkly Lise slzy do očí. „Ségra!“

„Liso!“ dojímala se i Mia a objala svou dlouho neviděnou starší sestru.

Ray, Arthur i Matt byli jaksepatří zaskočeni. Úsměvy na tváři jim ale jen hrály.

„Tak ty jsi šampionka Hoennské ligy?“ pípla Mia.

„No, jo!“ poskočila si Lisa nadšeně. Ray si hned uvědomil, jak moc je vidět, že je to Miina sestra. „Sama jsem tomu dlouho nemohla uvěřit!“

Do čela k radostnému setkání se odkudsi protlačila i televizní reportérka s kameramanem a houfem dalších rozhlasových i televizních reportérů.

„Jaké jsou vaše první dojmy z Johta?“ začala novinářka chrlit otázky.

„Já se tu narodila, znám Johto,“ odpověděla Lisa okamžitě a pobaveně zvedla obočí.

Mia si ženu s mikrofonem prohlížela pobouřeným pohledem. Teď se přece se svou sestrou chtěla bavit ona! S ještě větším rozhořčením si vzápětí uvědomila, že je to ta samá dotěrná osoba, se kterou se tenkrát poprala kvůli reportáži o Latias.

„Ty?!“ poznala Miu i reportérka a zamrkala. „Vy se znáte?“ otočila se rychle na Lisu, protože cítila námět na článek.

„Jste tu někde ubytovaní?“ ptala se Miy místo odpovědi novinářce Lisa. Nadšení z ní úplně sršelo, přestože byla namáčklá v davu pisálků a dalších lidí.

„V pokémonském středisku,“ přikývla Mia honem.

„Potom se tam za vámi stavím!“ mrkla na ni její sestra, když si ji novináři odváděli kvůli tiskové konferenci. „Zatím ahoj!“

Mia, Ray, Arthur a Matt za ní jen zůstali koukat. Dav lidí se obdivuhodně rychle rozdrobil. Většina lidí nicméně zamířila dál za šampionkou.

„Tý jo,“ vydechla Mia šokovaně, jak jí bušilo srdce.

„Tak to je něco,“ pokýval hlavou Ray.

„Proč jsi nám neřekla, že je tvoje sestra šampionkou Hoennu?“ ptal se nechápavě Matt.

„A copak jsem to věděla?“ opáčila Mia. Celé jí to připadalo jako nějaký sen. Její sestra… „Vždyť jsem vůbec neměla nikde šanci se to dozvědět.“

Modrý Wailord se spokojeně rozhlížel po městě. Teď z něj už vystupovali ostatní neslavní cestující se svými podivně obyčejnými zavazadly.

„To je vlastně pravda,“ přikývl Matt a připomněl tak Mie, že s ní mluví.

„Tak to nám trochu mění plány,“ řekl Arthur. „Myslíš, hm, že by s námi tvoje sestra chtěla putovat?“ obrátil se na Miu.

„Já nevím, na to se musíme zeptat jí, nemyslíš?“ odpověděla mu. V jejím hlase však bylo znát, že by z toho nepochybně měla radost.

Ulicemi Skořicového města proudili lidé spěchající za svými starostmi nebo se jen tak procházející za vůně množství květin a laskomin pouličních krámků. Většina z nich byli turisté, protože domácí měli v tuhle dobu siestu. Přesto jich toho dne vyšlo mnoho ven, aby pozdravili hoennskou šampionku a johtovskou rodačku.

Ray, Mia, Arthur a Matt seděli v hale pokémonního střediska a zamyšleně mlčeli. Chlapci byli z dnešního odpoledne velice překvapení a Raye mimoděk napadlo, jak se asi daří Ianovi, Mattovu bratrovi? Mia seděla jako na trní a každou chvíli nedočkavě koukala na hodiny na stěně nad nimi. Ray věděl, že počítá, jak dlouho už ta konference trvá a za jak dlouho by se tu tedy mohla její sestra objevit.

Za deset minut pět hodin odpoledne všem už notně kručelo v žaludcích, a tak si ve středisku dopřáli něco k snědku. A právě když dojídali, prosklené dveře střediska se automaticky otevřely. Dovnitř vešla vysoká dívka ve žlutém tričku s batohem unaveně visícím na jedné paži.

„No konečně!“ přivítala Lisu Mia a ihned vstala od stolu.

„Promiň, nějak se to protáhlo,“ zašklebila se její sestra omluvně a rozladěně zároveň.

Pak se posadila na sedačku vedle Raye, naproti Mie a ruksak položila na zem.

„Tak povídej!“ vyzvala ji Mia nedočkavě a s širokým úsměvem si založila ruce na stůl.

„A o čem?“ zeptala se Lisa se stejným úsměvem.

„To je mi teda otázka!“ zvolala její sestra dotčeně. „No O VŠEM! Jak ses stala šampionkou a jak ses měla v Hoennu!“

„Jo, bylo to supr,“ rozzářila se Lisa, ale pak si něco uvědomila. „Jo, asi jsem se ještě nepředstavila. Tak já jsem Lisa, Lisa Mellowová,“ mrkla přátelsky na Miiny kamarády a podávala jim ruku.

„Já se jmenuju Ray Leever a jsem z města New Bark,“ představil se Ray sympatické trenérce obvyklou trenérskou frází.

„Jo,“ usmála se Lisa, „vaše trochu znám.“

„A já jsem Matt Denvel, taky bydlím v New Barku.“

„Tý jo,“ vyvalila oči Miina sestra a potřásla si s Mattem rukou.

„A já jsem Arthur Greeneaf,“ řekl chovatel a taky se s Lisou přivítal. „Já jsem z Kanta, z Blankytného města.“

„To je fajn, takových kamarádů,“ usmála se Lisa. „To já Hoennem cestovala v podstatě sama.“

„Fakt?“ podivil se Ray. Připadalo mu to zvláštní, protože on sám už od začátku procházel Johtem aspoň s Miou a pak i s dalšími přáteli.

„No jo, fakt,“ pohodila vlasy dívka. „Ani nevím proč. Nějak jsem nevyhledávala společnost, to je všechno. Pokémoni jsou skvělými přáteli.“

„A jak ses teda měla?“ zeptala se Mia znovu.

„Jak už jsem řekla, bylo to skvělý!“

Lisa se konečně dala do vypravování. Povídala jim, jak musel profesor Birch přijet do Liliového města, aby přivítal trenéry z Johta a z Kanta a nabídl jim začáteční pokémony.

„A já si vzala Mudkipa,“ řekla Lisa, „a ten se mi už vyvinul.“

Také Ray, Mia, Arthur a Matt se pochlubili se svými začátečními pokémony a Arthur Lise vysvětlil, proč už nemá Venusaura. Potom již nechali mluvit Lisu. Ta byla plná dojmů z nové země, ačkoliv se zezačátku nemohla rozpovídat. Popisovala, jak se ztratila v pralesech u Stromového města a jak jí potom pomohli pokémoni a nějakcí podivně oblečení lidé z džungle. Taky přiznala, že Winona pro ni byla jednou z nejtěžších soupeřek. Ray při té příležitosti řekl něco o tom, jak spolu s Winonou putovali Johtem, a tak mohli s troškou do mlýna přispět svým vyprávěním i on a jeho přátelé. Od Lisy se všichni čtyři dozvěděli spoustu zajímavých věcí a taky poznali, že každý trenér má na své cestě nějaké trable. Lisa se dokonce svěřila, že celou tu cestu chtěla nejednou vzdát.

„Někdy to bylo vážně na hraně,“ říkala vážně a hlas se jí zbarvil do temnějších podob. „Když mě Winona podruhé porazila, dlouho jsem brečela.“

„To znám,“ přikývla s pochopením Mia. „Taky mě tu jedna trenérka stadionu porazila. Měla ocelové pokémony, ale nakonec jsem nad ní vyhrála, protože mi pomohl můj nově chycený Growlithe!“ vypustila ohnivého pokémona z pokéballu. Lisa si ho brzy oblíbila. Řekla, že jeden trenér v pokémonní lize v Hoennu měl Arcenina, což je vývoj Growlitha. Ale dokázala ho porazit se svým Swampertem. Vlastně to vypadalo, jakoby všechny soupeře porazila jenom se Swampertem. Samozřejmě se ale nejednou zmínila i o dalších pokémonech, které chytila. V deset hodin večer tak už jistě věděli, že Lisa má Swamperta, Ludicola a Milotica. Příběh o chytání a vyvíjení Feebase byl také nadmíru zajímavý a všichni se při něm nasmáli.

„A já jsem vůbec nevěděla, že mám toho Feebase přicucnutého na batohu a chodila jsem s ním po městě,“ hýkala Lisa smíchy. „Lidi si ťukali na čelo a smáli se mi a já jsem toho pak už měla dost a tak jsem je vždycky jen odbyla nějakou tou poznámkou nebo to prostě přešla s přezíráním. Sice mi připadalo, že mám o něco těžší batoh, ale toho Feebase jsem si všimla až v soutěžní hale Břidlicového Přístavu. Shodila jsem batoh na zem a vyletěla jsem snad metr do vzduchu, když jsem sáhla na slizkého Feebase. Lidi kolem mě se řehnili a já vzápětí zjistila, že se mi ta ryba docela zamlouvá.“

Ray, Mia, Arthur a Matt se zasmáli a pak si všichni usrkli čaje. Hala pokémonského střediska se pomalu vyprazdňovala, jak ostatní trenéři odcházeli na kutě.

V jedenáct hodin v noci konečně přišla na řadu otázka, kterou chtěli Lise položit hned na začátku.

„Víš, co nás napadlo?“ začala Mia.

„Hmm?“ otočila se k ní Lisa s úsměvem na rtech, protože se ještě pořád smáli jedné z mnoha historek.

„No, jestli bys s námi nechtěla putovat Johtem?“ řekla Mia.

„S vámi?“ vykulila Lisa překvapeně oči.

Raye přepadl rozporuplný pocit.

„Určitě jo!“ rozzářila se Lisa jako prskavka. „To by bylo fajn! Hrozně ráda!“

„Tak bezva!“ vykřikli Ray, Mia, Arthur i Matt.

„Ale nevím, jak dlouho,“ zarazila je trenérka.

„Jak, „nevíš“?“ zamračil se Ray.

„No, chtěla bych se zastavit doma v New Barku,“ vysvětlila šampionka.

„Já myslím, že se tam beztak někdy podíváme, ne?“ obrátil se Matt na Arthura.

„Určitě jo,“ kývl on. „Stejně se někdy budete chtít podívat domů, samozřejmě?“

„Tak a je to vyřízeno,“ pochválila si Mia. „Teda, vlastně… Nebudeš teď mít nějaké ty povinnosti, když jsi ta vítězka Hoennské ligy?“

Ray, Arthur a Matt se k Lise otočili se stejnými zamrzlými úsměvy.

„Ale vůbec ne,“ zakroutila hlavou ona. „Já stejně tyhlety oficiální tiskovky a podobné věci nemám vůbec ráda. Jsem při nich strašně nervózní a prostě… Radši budu cestovat se svými přáteli a pokémony.“

„Tak to nám spadl kámen ze srdce,“ oddychli si ostatní.

A protože už bylo opravdu pozdě, odebrali se po schodech do pokoje. Třetí palanda, jež ještě nebyla obsazená, tak dostala svého nocležníka alespoň pro jednu ze svých postelí.

Přestože byli ze všeho dost unavení, Ray, Mia, Arthur, Matt ani Lisa ještě dlouho nemohli usnout. Jen tak potichu přemítali a obraceli si v hlavě, co všechno se dnes seběhlo a co je ještě společně čeká. Lisa byla vděčná a šťastná, že má nové přátele a těšila se na zítřek jako malá holka. Mia byla omámená radostí nad shledáním se sestrou a Ray, Arthur a Matt byli rádi, že našli dalšího dobrého člověka, trenérku a kamarádku.

Ještě než usnul, napadlo Raye, že se Lisy zapomněli na něco zeptat. Proč vlastně přijela do Skořicového města? No co, zeptají se jí zítra, teď už rychle spát.