Rayova pokémoní cesta

Roztančený příběh

Ani snídaně druhého dne neproběhla bez zmateného mluvení přes sebe a divení se. Lisa si pochvalovala, že tady v Johtu není takové dusno jako v Hoennu a přitom si Ray vzpomněl, že se jí chtěl ještě na něco zeptat.

„A Liso?“ oslovil trenérku, jak se natahoval pro máslo.

„Hmm?“ otočila se k němu s plnou pusou kukuřičných vloček.

„Proč jsi vlastně připlula do Skořicového Města? Chci říct, proč jsi nejela rovnou třeba do Třešňového, to je přece blíž New Barku?“

„Jo, anebo letadlem?“ napadlo Miu.

Lisa spolkla vločky a napila se.

„Jedna kamarádka, kterou jsem v Hoennu našla, mě poprosila, jestli bych pro ni nemohla něco udělat.“

„A co?“ zajímalo všechny.

„Když jsem jí řekla, že teď, když už je po šampionátu, pojedu zpátky domů, poprosila mě, jestli bych jedné osobě v Johtu nepředala tenhle dopis,“ Lisa vytáhla obálku z batohu a zamávala jí přátelům před nosem.

„A co je to za osobu?“ zeptal se Matt.

„To dneska půjdu zjistit,“ odpověděla trenérka.

„Tak to půjdem s tebou,“ navrhl Arthur.

Lisa se na něj zářivě usmála.

***

Hned po snídani se vydali hledat adresáta.

„Bougenvillová ulice 15,“ přečetla Lisa už popáté část adresy.

„Ale kde to je?“ zalomila rukama Mia.

Její sestra mezitím přistoupila k nějaké ženě a na hledaný dům se jí zeptala. Žena pokývala hlavou, ukázala rukou někam mezi domy a pak šla dál svojí cestou.

„Tak co? Už víš?“ zajímal se Ray, když se Lisa vrátila k nim.

„Jo,“ přikývla. „Tudy!“

Když se vymotali ze změti úzkých ulic, otevřela se před nimi třída plná lidí. Nalevo i napravo stály domy, jejichž zdi se zelenaly popínavými rostlinami a když trenéři našli tabulku Bougenvillová, začali se rozhlížet po čísle patnáct.

„Támhle!“ ukázal Ray doprava. Na rohu další ulice stál kamenný dům, který se od okolních staveb lišil jen o něco málo zdobnějšími reliéfy na stěnách. Nad širokými dveřmi se skvěl psací černorudý nápis „Na parket!“

„Tak tady?“ zapochyboval Matt.

„Asi jo,“ pokrčila rameny Lisa a otevřela dveře.

„Nechápu, proč to ta tvoje kamarádka neposlala poštou,“ divila se Mia, když proklouzávala za Lisou do domu.

„Trvalo by to asi stejně dlouho, jako ta Lisina cesta lodí,“ mínil Arthur, „ale takhle asi měla větší jistotu, že se to dostane té správné osobě?“ hádal.

Chodba, ve které se ocitli, byla tmavá a široká. Tlumené skleněné lampy visící u stropu osvětlovaly stěny pokryté vzorovanou látkou a vedly návštěvníka dál do nitra budovy. Odkudsi zezadu se šířila hudba, znějící, jako kdyby hrála ze starého gramofonu.

„Haló!“ zavolala Lisa. „Mám tady dopis!“ podívala se na obálku a pak se opět obrátila do chodby. „Pro paní nebo slečnu Velmu!“

Ozvaly se spěšné kroky, narušující rytmus hudby. Vzadu na konci chodby se objevila mladá žena. Byla oblečena v dlouhých společenských šatech temně rudé barvy a už k nim mířila ladným krokem. Rayovi se přitom bůhvíproč vybavila představa upíra.

„To jsem já,“ sdělila příchozím melodickým hlasem.

„Pak je tohle pro vás,“ podala jí Lisa schraňovanou obálku.

„Děkuji,“ přikývla Velma. „Hmm,“ zarazila se. Velkýma mandlovýma očima si dívku před sebou prohlédla od hlavy k patě jediným rychlým pohledem a pak teatrálně vykřikla: „Vy jste Lisa Mellowová, šampionka Hoennu!“

„No, ano,“ odpověděla Lisa a jejím přátelům neunikl poněkud vyčerpaný podtón. „Ten dopis vám posílá Darja z Hoennu,“ upozornila ji znovu na psaní.

„Ach, moc mě těší!“ chytla ji Velma za ruku a div ji trenérce neutrhla, jak si s ní potřásala.

„D-Děkuju, mě také!“ ujistila ji honem Lisa.

„Mohu vám nabídnout kávu?“ optala se. „Ach, ani jsem se nepředstavila!“ vyjekla a rozesmála se, jakoby to bylo něco opravdu vtipného. Ray s Miou si vyměnili zaražené pohledy. „Jmenuji se Velma Woody, tahle tančírna patří mně.“

„A vaše sestra se jmenuje Darja?!“ vykulila oči Mia. Ruka jí vystřelila vzhůru a teď mířila ženě na prsa. „Vy jste sestra té slavné zpěvačky?!“

Rayovi přišlo jméno Darja Woody povědomé jen matně, ale vypadalo to, že Mia, Matt i Arthur tuhle osobu znají.

„No ano,“ usmála se Velma. „Mohu vám tedy nabídnout něco k pití?“

„Ano, ovšem,“ přikývla Lisa a srazila Mie ruku dolů.

Dáma je provedla chodbou až se nakonec vynořili ve velikém tanečním sále, který byl po zdech bohatě zdoben květinovými motivy. Veliké skleněné lustry nebyly rozsvícené, protože sem dost světla proudilo velikými okny v celé zdi nalevo. Za nimi se leskly kovové, bíle natřené stolky a židle v uzavřeném dvorku s květinami. Uvnitř v sále se točily tři páry lidí.

„To jich tu moc nemá,“ sykla Mia k Rayovi.

„Ano, já vím,“ koukla přes rameno Velma. Mia zrudla. „Kdyby tu tak nebyl vedle nás ten tyjátr!“

„Tyjátr?“ zeptal se Arthur.

Hudba dohrála a tanečníci se zastavili. Ray pozoroval jednu opravdu zvláštní ženu, která dál kroužila po lesklé podlaze a plavými vlasy dlouhými až na zem smýkala ze strany na stranu. Kypré tělo se halilo do rudých šatů.

„Ano, tyjátr,“ zaskřípěla zuby Velma. „Divadlo. Lidi chodí raději tam, než tancovat ke mně. Ach jo.“

Žena, jíž Ray znepokojeně sledoval, se obrátila k proskleným dveřím na venkovní parket.

„Kdo je to?“ podivil se Ray, když jí pohlédl do tmavé tváře s velkými rty.

„To je má Jynx,“ usmála se Velma. „Pomáhá mi učit lidi tančit.“

Jynx hleděla ven. Nebýt toho, že ji Ray celou dobu pozoroval, nevšiml by si změny v jejích očích. Teď její soustředění vystřídal uvolněný pohled na dvorek. Tam se právě objevil jakýsi pokémon. Přes závěsy však byl vidět pouze jeho obrys.

„Kdo je to tam?!“ vyjela na Jynx ostře Velma.

Stín za oknem se ztratil.

Velma zuřivě roztáhla závěsy, ale tajemnou siluetu už nespatřila.

„Hej, tak kde jsi!“ ozval se zvenčí mužský hlas.

„To je on!“ zatnula lektorka tance ruce v pěsti. „Ten…herec.“

Páry v sále přišly blíž k ní.

„Tak vylez!“ vybízel kdosi venku hledaného.

Velma skoro přeběhla parket a pak vyrazila chodbou, rozrážejíc vchodové dveře dokořán.

„Co tu hledáš!“ slyšeli ji Ray a ostatní, jak se obořila na mladíka venku.

„Co je ti do toho?“ opáčil on. „Tak kde jsi?“ zavolal znovu a Velmu již ignoroval. Ray s přáteli i lidé, kteří ještě před chvílí tančili v sále, vyšli ven za Velmou.

„Koho hledáte?“ zeptala se jedna z tanečnic.

„Můj pokémon někam zmizel přímo uprostřed představení,“ kroutil hlavou muž. „Kdybyste snad někde viděli Mr.Mimea, dejte mi prosím vědět,“ žádal je s nadějí.

Ray se na uprchlíka zeptal pokédexu.

„Mr.Mime – pokémonní mim. Tento psychický pokémon se rád předvádí. V boji dokáže vytvořit neviditelné bariéry a nepřítele tak uvěznit nebo mu zamezit v útoku,“ oznámil přístroj a okolo stojící lidé si prohlédli obrázek pokémona.

„Jo, to je on,“ přisvědčil muž.

„Tak si toho Mimea běž najít a nevyrušuj naši odpolední lekci!“ osopila se na něj znovu Velma. Pak se otočila a chystala se vejít do budovy. Vtom se ale zarazila. „Nebyla tu s námi taky Jynx?“ obrátila se k Rayovi. „Kam se poděla?“

Po tančícím pokémonovi jakoby se slehla zem.

„A nezůstala uvnitř?“ napadlo Miu.

Velma odběhla a vmžiku byla zpátky. „Uvnitř není!“ chytila se za hlavu, jako by to byla kdovíjaká katastrofa.

„Tak ji půjdeme hledat,“ řekl Arthur prostě.

„Dobrý nápad. Třeba přitom narazíme i na mého Mimea,“ zadoufal zoufalý muž.

„A jak se vůbec jmenujete?“ chtěla vědět Lisa.

„Já jsem Viktor. Vedu tady tohle malé divadlo,“ ukázal mladík za sebe. Divadlo stálo hned vedle tančírny.

„Takže pro dnešek konec!“ zamávala rozčileně rukama Velma. „Děkuji vám.“ Tři páry lidí se rozloučily a odešly.

***

„Jen počkej, Jynx! Až tě najdu, ty to teda schytáš!“ běsnila Velma. Rázovala po ulici včele hledačů pokémonů a ve svých rudých přiléhavých šatech a s nebezpečným výrazem ve tváři teď ještě mnohem víc připomínala upírku.

„Tam u tančírny to vypadalo, že se asi vy dva nemáte moc rádi, že?“ pozvedla Mia obočí a mrkla na Viktora.

„Ne, to ne,“ přikývl on trpce. „Ani vlastně nevím proč. Jediné, čím jsem si jistý, je, že Velma prostě nesnese to, že máme divadlo hned vedle ní a že k nám chodí víc lidí. Podle mě to je ale hloupost. Její škola je přinejmenším ve městě vyhlášená a i tak má obyčejně docela dost lidí. Vadí jí ale to, že teď má v ulici tak trochu konkurenci, co se týče lidí, pobývajících po večerech mimo domov. Prostě se to rozdělilo na dvě skupiny. Nemyslím si ale, že by měla špatnou školu, rozumíte?“

Mia s ostatními přikývli. Vypadalo to, že problém je prostě ve Velmině přehnaně soutěživé povaze. Nebo spíše v tom, že právě žádnou soutěž nesnesla.

Dopoledne Jynx ani Mr.Mimea nenašli. Ray s přáteli si však alespoň při té příležitosti prohlédli Skořicové Město, a tak už věděli, kam by mohli třeba zajít.

Protože, jak řekla Velma, nesmějí ztrácet ani minutu, snědli svůj rychlý oběd z pouličního bufetu za chůze. Když Velma Viktorovi vyčetla, že se moc věnuje svému sendviči místo aby koukal po okolí, Ray si uvědomil, že tu vlastně necourají kvůli městským památkám a odtrhl oči od honosné stavby napravo.

„Proč se vůbec o oba tak strachujete?“ zeptal se Arthur, když se vynořili na jižní pláži města. Vypadalo to tu podobně jako v Olivínovém Městě, všude plno lidí trávících slunný den u vody. „Říkala jste přece, že Jynx už takhle párkrát zmizela?“

Velma se zastavila a rozhlédla se. „To ano,“ řekla úsečně.

„Však oni se najdou,“ usmál se Viktor přesvědčeně.

Velmě se ten tón zdál až příliš vševědoucí, ale nic neřekla. Možná, že to sama doopravdy přehání?

„A co když jsou Mr.Mime a Jynx někde spolu,“ nadhodila Mia.

Viktor i Velma se zarazili.

„Nesmysl,“ odsekli pak oba. Bylo však znát, že jistí si tím rozhodně nejsou.

***

Po několika dalších hodinách hledání nakonec Arthur přiběhl s novinou, že oba dva pokémony viděl na pobřeží kus na západ od pláže. Všichni se horempádem vydali na místo. Na vysokém útesu se Arthur schoval za vysokou trávu a ukázal dolů.

Jakmile shlédli, spatřili malou pláž sevřenou mezi okolními skalisky a mořem. Na zlatém písku tam stály dvě mrňavé postavičky.

„To jsou oni!“ vyskočila vzrušeně Velma a vypadalo to, že se užuž dá do křiku.

„Buďte ticho!“ rýpla ji Mia loktem do žeber. Ženina unáhlenost jí začínala lézt na nervy.

Všech sedm si jich lehlo na okraj útesu. Velma v šatech ulehla do písku se značnou nelibostí, ale přece jen – tam dole je její Jynx.

„Jak se tam asi dostali?“ přemýšlel Matt. Okolní skály i moře tvořily dokonalou hradbu.

„A co to dělají?“ divila se i Velma.

Jynx vedla Mr.Mimea po písku a přitom mu názorně předváděla, jak má správně nakračovat. Pak udělala otočku a šla zpět. Mr.Mime to téměř dokonale zopakoval. Jynx zatleskala.

„Ona ho učí tancovat?“ zíral vyjeveně Viktor.

„Docela mu to jde,“ připustila Velma s napůl odvrácenou tváří.

Dole na pláži Jynx právě drapla Mr.Mimea a tančila s ním tango. Ray s Miou i s ostatními se divili, s jakou rázností si oba pokémoni tance užívají.

„Tancují nějak…,“ začal zaskočeně Viktor.

„…Vášnivě,“ dořekla za něj Velma.

„Vždyť je to jasné,“ usmála se Mia praštěně, „oni se mají rádi!“

Sedm lidí nahoře na útesu ještě chvilku pozorovalo pokémony dole a tupě se usmívali. Dokonce i Velma s Viktorem.

„Pojďme zpátky do města,“ vybídl všechny potichu Arthur. „Aspoň už víme, kde jsou.“

„Zajímalo by mě, jak se tam Jynx s Mr.Mimem dostala?“ přemítala Velma na cestě k Bougenvillové ulici.

„Třeba použila teleport,“ napadlo Arthura.

„Ale ona teleport neumí,“ odporovala žena.

„Už asi ano,“ usmál se Viktor, jakoby mu bylo všechno jasné a ve tváři se mu zase usídlil ten vševědoucí výraz. „Mr.Mime ovládá teleport dokonale. Možná to Jynx naučil.“

„To bude ono!“ přisvědčili Lisa s Rayem.

„Vlastně je to jasné,“ připustila nakonec Velma. „Všechny ty jejich zmizení… Jakmile se Jynx od Mr.Mimea naučila teleport, nebylo pro ni vůbec problém zmizet, kdy se jí zachtělo.“

Ray, Mia, Matt, Arthur a Lisa si všimli, jak to Velma říká. Znělo to, jako kdyby se už nesnažila tomu všemu bránit a že jí snad ani nevadí, že je teď Viktor z divadla do té věci zapletený taky.

***

Když se vrátili do Bougenvillové ulice, vůně večerních rostlin nabývaly na síle. Veliké bílé a žluté durmany na schodech kamenných domů lákaly poslední motýly a první můry, jejichž zmatený let nerudně pozorovalo několik Meowthů.

„Tak jsem zvědavá, kdy se oba objeví,“ nadhodila Velma, jak procházeli chodbou její tančírny a spolu s Viktorem a partou trenérů mířila na velký parket. Nikdo totiž neodmítl její pozvání na čaj.

„Prosím, posaďt …,“ záclony na vysokých oknech se rozhrnuly a ona otevřela dveře do atria. Uprostřed něj stáli dva pokémoni.

„Jynx!“ zvolala šťastně Velma.

„Mr.Mime!“ rozzářil se i Viktorův obličej.

„Hmm, možná,“ začala Velma pomalu, jak tam všichni čtyři stáli pohromadě.

„Možná, bychom mohli začít spolupracovat,“ zazubil se Viktor a najednou mu to přišlo divné, že ho to nenapadlo dřív.

„Třeba nacvičit dohromady nějaké to představení?“ navrhla nesměle Velma.

Jynx s Mr.Mimem se začali nmadšeně teleportovat po celém atriu. Jejich radost zklidnilo až zazvonění zvonku.

Velma zmizela a pak se objevila s několika cizími lidmi.

„Je dnes taneční večer?“ zeptala se zmateně nějaká dívka, když uviděla společnost v atriu.

„Ale samozřejmě!“ rozpřáhla ruce Velma Woody. „A možná bude i nějaké vystoupení!“