Rayova pokémoní cesta

Chovatelské středisko

Z Bougenvillové ulice číslo patnáct se dostali až hluboko v noci. Hned jak vylezli z domu na čerstvý vzduch, zamířili všichni do pokémonského střediska, protože byli patřičně unavení z křepčení na tanečním parketu. Ray se toho večera dokonce naučil trochu tančit. Teď už o tom však vůbec nepřemýšlel. Jediné, na co myslel, byla postel a spánek v pokémonském středisku.

Program příštího dne tentokrát vymyslel Arthur. Jako chovatel se chtěl podívat do vyhlášeného chovatelského střediska, které bylo nad městem. Ona nevysoká tabulová hora na západě města, na jejíž vrcholek vedly schody podél skalních stěn, byla právě místem, kde středisko stálo. Ray, Mia, Matt i Lisa chtěli samozřejmě jít s ním. Všichni toužili vidět, jak to v takovém chovatelském středisku chodí. Lisa se při té příležitosti zmínila, že v Hoennu jich také pár je a že je to zajímavá zkušenost, jít se tam podívat.

Ráno po jídle tedy vyrazili. Lisa si ještě před tím vzala na sebe praktičtější oblečení, své rozevláté kalhoty vyměnila za tmavě hnědé kapsáče.

Příkrou skalní stěnu nemuseli vůbec hledat. Tyčila se nad městem jako stráž. Místo, ze kterého k jejímu vrcholku stoupalo schodiště, však hledat museli. Ray tak zase jednou využil svého pokénavu, kde byly mapy všech velkých měst Johta.

„Už je vidím!“ ohlásila Mia a ukázala vpřed.

Ray zaklapl pokénav. „Tak pojďme nahoru.“

Dal se do stoupaní jako první. Schody vytesané do holé příkré stěny neměly žádné zábradlí, a tak byl výstup ke středisku docela nebezpečným úkonem.

„To by mě zajímalo,“ ozvala se Mia za Rayem, „proč to postavili na takovém místě?“

„Co já vím?“ odpověděla jí sestra. „Až budeme nahoře, můžeme se jich na to zeptat.“

„Dobrý nápad!“ zavolal zespoda Arthur.

V okamžiku, kdy stanuli na tabulové hoře, však pochopili, proč je chovatelské středisko právě tady. Sotva by se totiž našlo pro takové zařízení vhodnější místo. Téměř celý plochý vrcholek hory byl zarostlý stromy a keři, které byly povětšinou zasazeny v uspořádaných řadách. Nicméně, čím dále k západu porost bujel, tím byl divočejší. Po levé straně, na jihu, bylo jedno z mála čistě travnatých míst. Na prostranství tam stálo několik budov nastavujících okna chladnějšímu větru ze severu. Ray se podíval nazpět. Pár desítek metrů pod sebou měl Skořicové město, rozprostírající se až ke zlatavým plážím na mořském pobřeží. S pohledem na západ za horu spatřil vrcholky mnohem, mnohem vyšší, než tabulová hora. Byly skalnaté a působily nanejvýš nepřístupně, jak trčely z hustého pralesa. Ray uhnul, aby se nahoru mohli vydrápat i jeho přátelé.

„Tak to se jen tak nevidí,“ otevřela Mia ústa dokořán. „No, myslím, Liso, že je jasné, proč je to středisko tady.“

„Hm?“ stoupla si šampionka vedle ní a také se rozhlédla.

„Je tu všechno – lesík, nějaká ta louka...“

„Tak půjdeme do toho střediska, ne?“ řekl Matt. Pobaveně si prohlížel, jak tam všichni jen stojí a zírají.

„Ehm, jasně.“

Podél zalesněné plochy se vinula pěšina. Vykročili po ní a v ranním slunci ucítili zvláštní příjemnou vůni vycházející z tmavých hlubin džungle.

„Co mi to jen připomíná?“ přemýšlel Arthur.

„Skořice!“ rozsvítilo se Rayovi. „Všechny tyhle stromy jsou skořicovníky! Proto je tu cítit ta vůně.“

Mia zapochybovala, že to, co vypadalo jako prachobyčejný fíkovník krčící se mezi okolními stromy, je taky skořicovník. Rozhodla se ale, že nebude do Raye rýpat.

Z korun stromů si je prohlíželo několik pokémonů. Jakmile se na ně trenéři podívali, tvorové se urychleně ztratili.

Ray, Mia, Arthur, Matt a Lisa došli až k hlavní budově střediska. Nad dveřmi měla nápis Chovatelské středisko, jinak by asi pochybovali, jestli je to ta správná budova. Byla totiž nečekaně malá a působila velmi domáckým, rodinným dojmem, což se trenérům zamlouvalo. Připomínala jim staré chalupy s doškovými střechami, tak cizí místní kamenné architektuře.

„Dobrý den!“ zavolal na ně kdosi, jak stáli přede dveřmi.

Otočili se a uviděli postarší paní, která k nim kráčela z lesa. Měla na sobě pracovní zástěru zavázanou přes dlouhé starorůžové šaty a košík v ruce. Prošedivělé vlasy měla stáhnuté do drdolu, aby jí nepřekážely při práci.

„Dobrý den,“ pozdravili ji.

„Co pro vás mohu udělat?“ zeptala se žena přívětivě. Nepochybně tak vítala všechny zákazníky, ale i přesto to nevyznělo jako nacvičená fráze. „Máte v úmyslu nechat nám v péči vaše pokémony?“

„No,“ promluvil Ray opatrně, „vlastně jsme se přišli jen podívat, jak…“

„Jak to tu chodí, no,“ zašklebila se Mia.

„Ach tak,“ přikývla s pochopením paní. „Nuže, jste tu vítáni, pojďte dál. A své pokémony můžete klidně nechat venku, aby si trochu odpočinuli.“ Žena rozmáchlým gestem zahrnula do nabídky celý areál střediska.

„Rádi,“ přikývli trenéři. „Děkujeme.“

Před domem se naráz vytvořil houf pokémonů nejrůznějších druhů. Všichni se blaženě protáhli a rozhlédli se. Trenéři se nadšeně shlukli především u Lisiných pokémonů, které ještě neviděli. Šampionka na oplátku našla zalíbení v pokémonech svých přátel.

„To je krásná Miltank!“ pochválila Lisu paní ze střediska. „Je taková pěkně naducaná, tak, jak má být!“ S nadšením v tmavých očkách Miltank pohladila po hlavě.

„Díky,“ zazubila se vesele Lisa. Ani její Ludicolo, Swampert, Milotic a Camerupt neunikli zhodnocení. Snad díky tomu nikdo nevěnoval pozornost Lisinu šestému pokéballu, který zůstával nadále připnutý u jejího opasku.

„V životě jsem takového Tropiuse neviděla,“ přiznala paní, která se jim hned představila jako Madlen. „Vskutku krásný pokémon!“ rozplývala se.

„Čípak jsou to svěřenci?“ ozval se chraplavý hlas.

„Jen se pojď podívat, Igore!“ zavolala Madlen na staříka, který právě vyšel z jedné budovy. „To jsou všechno pokémoni tady našich nových přátel!“

Pán s bílými vlasy i vousem v pracovních pumpkách přišel zvědavě blíž a koukal na všechna ta stvoření. „Hmm,“ ocenil je pak, „musí se u vás mít dobře.“

Ray trochu zrůžověl a ostatní také.

„Víte co? Pojďte všichni dovnitř,“ pozval je pan Igor. „Dáme si čaj a trochu si popovídáme. Moc rádi tu vidíme nové trenéry pokémonů.“

Pozvání samozřejmě nikdo neodmítl. Arthur i ostatní už se těšili, jak jim Madlen s Igorem odhalí něco málo o středisku, čím se takové středisko vlastně zaobírá.

„Jen se posaďte,“ vybídla návštěvu Madlen. „Nemějte o vaše pokémony starost. Klidně si můžou hrát pod skořicovníky nebo i u jezera.“

„U jezera?“ zeptal se Ray. Žádné jezero přece venku neviděl.

„No, jezero,“ zašklebil se Igor na manželku.

Madlen mu věnovala úsměv. „No, dobře, tak jezírko. Je uprostřed skořicového háje. Když je sucho, zaléváme vodou z něj, a co víc, je to skvělé prostředí pro vodní pokémony, když nám je tady trenéři nechají.“

„A jak to tedy je?“ zajímal se Arthur. „Proč k vám trenéři dávají své pokémony?“

„To může být hned z několika důvodů,“ ujal se slova Igor. „Víte, někteří lidé třeba jedou někam na dlouhou cestu a nemohou si vzít svého pokémona s sebou. To je samozřejmě pro pokémona špatné, protože by po chycení měl být se svým trenérem.“

„To ano,“ přikývli Ray, Mia, Arthur, Matt i Lisa.

„Takže nám sem své pokémony dají a my se o ně postaráme, dokud se nevrátí. Je to rozhodně lepší než spousta alternativních řešení, která nemusí končit dobře…“

„Taky se někdy stane, že v přírodě někdo nalezne zraněného pokémona a toho pak musí v pokémonském středisku vyléčit,“ navázala na svého muže Madlen. „Když se zotaví, může být vrácen do přírody anebo jde k nám, kde si zase zvykne žít s pokémony, byl-li mezi lidmi moc dlouho.“

„Aha,“ kývli trenéři. Vypadalo to, že chovatelské středisko je zkrátka taková záchranná stanice pro méně závažné případy.

„A pak je tu ještě další věc,“ zvedl prst Igor.

„Ano?“

„Pokémonní vajíčka,“ řekl. „Když najdeme opuštěné vajíčko a ověříme si, že je skutečně opuštěné, tak ho vezmeme sem k nám a staráme se o něj. To, jestli je opuštěné nebo ne, se dá buď vypozorovat, nebo většinou se to určí podle druhu pokémona, protože většina pokémonů se o své potomky nestará. My tedy to vajíčko vezmeme k nám a staráme se o něj, dokud se nevylíhne.“

„A pak?“ zeptal se Ray.

„Pak vylíhnutého pokémona ještě nějaký ten čas opečováváme,“ pokrčil muž rameny.

„Přesně tak,“ přitakala Madlen. „Ale většina narozených pokémonů žádnou velkou péči nepotřebuje. Ta stvoření jsou už odmalička úžasně samostatná.“

„A daří se nám tu pokémony i rozmnožovat,“ prohlásil pak spokojeně Igor. „Jsou tady v klidu a nikdo je neruší, takže se často stává, že v lese najdeme nějaké to pokémonní vajíčko,“ zakřenil se.

„A to se o celé středisko staráte sami?“ zeptala se Lisa.

„Ale kdepak,“ zasmál se dýchavičně Igor. „Máme mnoho pomocníků, „vnoučata a dobrovolníky, kteří mají rádi pokémony.“

„Dědo!“ zaznělo náhle a dveře do domu se otevřely. Dovnitř vešla asi desetiletá dívka se zrzavými vlasy spletenými do dvou copů. Na sobě měla pracovní oděv stejně jako její prarodiče.

„Co se děje, Noro?“ otočil se k ní Igor.

„Pichu už zase snědl Cleffě pamlsky!“ Vytrčila před ně žlutého pokémona, kterého držela v náručí.

„Už zase?“ otočila se Madlen s konvicí v ruce.

Rayovi v tu chvíli přišla opravdu nebezpečná.

„Jo,“ přikývla Nora nakvašeně.

„A co teď dělá Cleffa?“ zeptal se Igor a jen tak mimochodem vykoukl z okna.

„Jéé!“ zaječela Nora a vyběhla ven. Všichni, kdo zůstali uvnitř, se přitočili k oknu, takže tam vznikla tlačenice. V trávě před střediskem sedělo několik maličkých roztomilých pokémonů, každý se svou miskou jídla. Miska, u které neseděl nikdo, byla úplně prázdná. Její majitel, rozzlobená Cleffa, se teď zuřivě cpala obsahem misky, která patřila Pichu.

„Ti dva si pořád dělají naschvály,“ zasmál se Igor.

„Opravdu?“ odvrátili se od pozdvižení venku ostatní.

„Je to tak,“ přikývla Madlen. „Oba dva pokémoni se vylíhli úplně současně a od té doby spolu hodně soutěží. Cleffa zřejmě dneska nad Pichu v něčem vyhrála, a tak jí on na oplátku snědl jídlo. Jindy se stane zase úplný opak,“ Madlen se usmála. „Jsou to ještě děti.“

Arthur si do svého zeleného bloku zapsal několik poznámek.

Dveře se znovu otevřely a vešla Nora.

„Ahoj!“ pozdravila přátelsky všechny trenéry uvnitř, protože předtím na to neměla čas. „Já jsem Nora.“

„Ahoj, Noro,“ usmáli se oni a také se představili. Jakmile to udělala i Lisa, Nora vypískla a pořád dokola opakovala, že hned věděla, že je to ona.

„Ten finálový zápas, to bylo něco!“ zajíkala se a vzpomínala na pokémonní zápas Hoennské ligy, kterou svého času přenášely v přímém přenosu všechny televizní stanice. „Ale jak jsi potom povolala Camerupta, tak už to bylo jasný!“ mávala zapáleně rukama a Lisa se vesele smála. Ray si přitom konečně povšiml pokéballu, jehož obyvatel zůstával stále nespatřen. Přemýšlel, jaký to může být pokémon, ale rozhodl se, že se na to šampionky nebude ptát.

„Podepsala by ses mi do památníku?“ vyhrkla nakonec Nora, která se uklidnila až když se málem spálila o plotnu. „Nebo aspoň na ruku? Prosím, prosím!“

Když se vrátila s malou knížečkou, Lisa se jí na volný list ráda podepsala a Nora pak na plotně málem skončila znovu.

„Povězte nám něco víc o začátcích střediska,“ žadonila Mia.

Nora už se konečně uklidnila a posadila se vedle Lisy.

„Och, to je dlouhý příběh,“ pokývala hlavou Madlen.

„Jen povídej, babi,“ pobídla ji Nora a podepřela si bradu oběma rukama. Nepochybně už ten příběh musela znát nazpaměť, ale ráda ho poslouchala pořád dokola.

„Dobrá, dobrá,“ svolila paní a dolila všem čaj. Snad se bála, aby jim tu trenéři během vyprávění nevyschli. Od prvních slov si však byl Ray jistý, že by ani bez čaje neuschnul.

„Všechno to začíná dávno v minulosti,“ začala pomalu vyprávět Madlen. Nora všechny důležitě přehlédla a Igor se spokojeně opřel o opěradlo. „Před mnoha sty lety bylo Skořicové město jen malou rybářskou osadou obklopenou hustým lesem. Byl to čas mnoha objevných plaveb do vzdálených zemí. A jednou z těch cest byla i cesta do Hoennu, které se zúčastnil i můj praprapra…dědeček Bert. A byl to právě on, kdo se svou družinou do Johta jako první přivezl skořicovník. Jeho voňavá kůra se rychle stala velmi oblíbenou, a tak nebylo pochyb o tom, že se bude velmi dobře prodávat. Proto vyplouval do Hoennu znovu a znovu. Nakonec přivezl dostatečné množství stromků, aby mohl založit malou plantáž.“ Madlen si usrkla čaje. „A ta plantáž je právě ten lesík na téhle hoře. Ovšem, pěstování nebylo vůbec snadné. Tehdy byl tady nahoře hustý prales a Bert ho celý vypálil a vysadil skořici.“ Paní Madlen trochu sklonila hlavu. „Z lesa tak byly vypuzeny spousty pokémonů. Utíkali pryč a brzy už tu nežil vůbec žádný, protože jejich domov byl zničen. Bert byl se svou prací spokojen a obchody jen kvetly. Jednoho rána, při další výpravě do Země tisíce vůní, jak se tehdy Hoennu říkalo, chytil v nějaké jeskyni pokémona. Jmenoval se Aron. A ten pokémon pradědečka úplně změnil. Náhle si uvědomil, co tady způsobil a zhrozil se. Vzpomněl si na utrpení, které tvorům žijícím na hoře způsobil a zapřísahal se, že už nebude žít tak, jak do té doby žil. Zde na hoře založil první středisko, které se mělo zabývat rozšiřováním a rozmnožováním pokémonů, aby tak alespoň zčásti splatil svůj dluh přírodě. Bertova mysl se úplně změnila a on se se svým pokémonem odebral do džungle na ostrov na západě vedle této tabulové hory. Od té doby ho nikdo neviděl. V práci střediska však pokračovali jeho potomci, a tak i já a se mnou můj muž a vnoučata, jako Nora.“

Slunce tančilo po dřevěném stole, na němž se ještě kouřilo z prázdných šálků.

„Pěkný příběh,“ ocenil vyprávění Arthur. „Opravdu.“

„Takže nikdo neví, co se s Bertem stalo?“ zajímala se Mia. „Chci říct, to ho nikdo nehledal?“

„Ale ano, hledal,“ přikývla Madlen. „Ale on se nenechal najít. Říkalo se o něm, že zešílel. A jemu to vyhovovalo. Mohl žít sám jen s pokémony na ostrově. Když byl šílený, nikdo kromě nich o něj nestál.“

„Myslím, že ten ostrov už jste viděli?“ zeptal se Igor. „Je hned za naším střediskem, na západě.“

„Ano, viděli jsme ho,“ přikývl Ray a vzpomněl si na dva horské vrcholky trčící z lesa obklopeného mořem za horou.

„Mohli bychom se tam jít podívat,“ napadlo náhle Noru.

„Víš, že by tam lidé chodit neměli,“ upozornil ji její dědeček. „Je to místo, které patří jen pokémonům, místo, které jim zbylo.“ Otočil se k trenérům. „Už léta tady všichni bojujeme za to, aby to území bylo vyhlášeno za chráněné.“

„Ale pan starosta vždycky vypadal, že by byl pro…“

„Starosta je idiot,“ zarazili vnučku manželé.

„Vždycky ty projekty na záchranu na něčem ztroskotají, u starosty,“ vysvětlil honem Igor, aby si snad trenéři nemysleli, že takhle se svojí vnučkou mluví běžně.

„To je ale divné,“ zamyslela se Lisa. „A kdybychom nějak dokázali, že stojí za to to místo chránit?“

„Nevím, jak říkám, starosta je…“

„Idiot,“ pokývala okamžitě hlavou Nora a babička se na ní spokojeně usmála.

„No, je to takový podivný dobrák,“ snažil se to trochu omluvit Igor. „Nechá se strašně ovlivnit, takže to nakonec dopadá tak, jak to dopadá.“

„Navíc se obklopuje špatnými lidmi. Poslední dobou se kolem něho motá takový proradný mamonář, Wolf se jmenuje,“ sklízela Madlen ze stolu.

„Ano, to je pěkný křivák,“ podpořil ji její muž.

„Ale no tak, no,“ pokárala ho Madlen a pak se oba rozesmáli.

„Ale co, vždyť je to pravda,“ mávla rukou Nora.

Bylo však nasnadě, že vedoucí střediska by tuhle debatu už raději ukončili. Nora ještě naposledy zkusila štěstí.

„A můžeme se teda jít na ten ostrov podívat?“ zeptala se s nadějí.

„Tak dobrá,“ svolili její prarodiče.

„Jupí!“ vyskočila do vzduchu Nora.

„Ale až odpoledne,“ usadila ji Madlen.

„A co do té doby budeme dělat?“ nadhodil Ray. Napadlo ho, jestli by se tady pro ně třeba nenašla nějaká práce…

„Můžete se s námi projít po středisku,“ navrhl Igor. „Třeba sem tam s něčím pomoci…“

„Tak to rádi!“ přikývli všichni horlivě.

Hned nato se zvedli od stolu a vyšli ven.

„Jak už jsme říkali, často se stává, že po pozemcích střediska nacházíme vajíčka pokémonů,“ začal znovu řečnit Igor a vedl je do skořicového háje. „My potom vajíčka sbíráme a ukládáme je do tamté budovy,“ ukázal k místu, které se však již ztratilo za clonou z větví.

„No, trenéři nám sem často právě kvůli tomu, že chtějí vajíčko, dávají samičku a samečka nějakého pokémona,“ zahihňala se Nora.

Ray, Mia, Matt, Arthur a Lisa pozorně poslouchali. Jak se přitom nořili hlouběji a hlouběji do houštin, uvědomovali si, že je sledují oči pokémonů schovaných ve stínech stromů.

Až do oběda, na který je Igor a Madlen pozvali, běhali po okolí a hledali opuštěná vajíčka. Kupodivu jich bylo opravdu dost a Mie se to moc nelíbilo. Říkala si, že pokémoni asi nebudou moc pořádnými rodiči. Nora ji však vyvedla z omylu.

„Pokémonní mimina většinou vůbec žádnou péči rodičů nepotřebují. Jen málo jich je po vylíhnutí závislých na rodičích. Ale i ta se zanedlouho úplně osamostatní. Většinou je to otázka pouhých několika dní.“

„To je zvláštní,“ mínil Ray, když Noru poslouchal. „Takže se o své potomky v podstatě nestarají?“

„Ano,“ přikývla Nora, jak zrovna vysvobozovala z kapradí žluté vejce s hnědými a černými pruhy. „Prostě vejce nechají být. Vylíhnutí pokémoni se o sebe musí postarat sami.“

Matta v tu chvíli napadla otázka, proč tu tedy mají středisko. Přestože ji nevyslovil nahlas, jeho výraz v obličeji udělal své, a Nora si toho všimla.

„To už jsme přece vysvětlovali, proč,“ protočila oči, jak si připadala důležitá. „Kdybys poslouchal, věděl bys, že je to tady pro trenéry a tak vůbec!“ řekla kousavě.

„Já dával pozor!“ ohradil se Matt dotčeně.

„No nic, pojďte dál,“ mávla nad ním rukou Nora.

„Ty toho o pokémonech víš hodně, viď?“ zeptal se dívky Ray s jistou úctou.

Nora zčervenala a pak řekla: „Docela jo.“

„Hej, Noro, čí je tohle vajíčko?“ zavolal na ni ze zelených houštin Arthur.

„Ukaž? Jaký?!“ strčila do křoví hlavu.

Arthur se objevil a v ruce držel vejce veliké asi jako polovina fotbalového míče. Skořápka byla sytě růžová se dvěma zubatými zelenými pruhy.

„To se brzy dozvíme,“ prohlásila zasvěceně Nora. „Polož ho na zem Arthure, bude se líhnout!“

„Fakt?“ vyvalil oči Arthur a roztřeseně vajíčko položil do listí.

„Tipuju Hoppipa,“ zamračila se na vejce Nora.

Ray, Mia, Arthur, Matt, Lisa a Nora se semkli kolem vejce, které začínalo jemně bíle zářit.

„Už se líhne,“ zašeptala Mia vzrušeně.

Vzápětí se předmět rozsvítil mlžným světlem, změnil tvar a na jeho místě se objevil růžový pokémon se zubatými lístky na hlavě.

„Hoppip,“ vykvíkl překvapeně, když uviděl tolik lidských tváří.

„Ten je ale roztomilý!“ rozzářily se Mie oči. „Ťuťu,“ řekla jemně a polechtala pokémona na hlavě.

Hoppip se pisklavě rozesmál a nadskočil. Když zavál slabý větřík, vznesl se do vzduchu a vyletěl až do koruny stromu nad nimi.

„Tak,“ založila si Nora spokojeně ruce v pas, „ten už se o sebe postará. Pojďme dál.“

Poznámkový blok už Arthur vůbec neschovával do batohu. Nora všechny seznamovala s tajemstvím líhnutí pokémonů a se vším kolem toho. Na oběd tak přišli dokonale poučení, jako by absolvovali nějakou přednášku. Nora ještě někam odběhla s jedním vejcem a pak už se posadila ke stolu, opět vedle Lisy.

„Tak dobrou chuť!“