Rayova pokémoní cesta

Závod na ostrov

Talíře již byly prázdné a Nora začala naše přátele připravovat na výpravu.

„Asi tam budeme trochu déle,“ oznámila své babičce přes rameno, zatímco Rayovi vysvětlovala, kudy půjdou.

„Ale do pozítří ať jste doma,“ pochopila Madlen.

„Děkuju, babi!“ usmála se Nora a dala jí pusu na tvář.

„No jo, no jo,“ mávla rukou Madlen a pak se zase věnovala nádobí.

Raye nejdřív trochu zarazilo, že si Nora klidně může vyrazit někam do džungle na několik dní a její prarodiče o ní nemají strach.

„Co to slyším, až pozítří?“ podivil se pan Igor, který se zrovna vracel ze sklepa s nějakými potravinami.

„Babička nám to dovolila,“ ujistila ho honem Nora a hledala v Madlen oporu pohledem.

Paní přikývla.

„Tak jo, když vás bude víc,“ pohlédl přitom Igor obzvlášť výrazně na Lisu, které jako šampionce asi hodně důvěřoval, „tak se snad nic nestane, ale mějte se pořád na očích. Nejradši bych tam šel s vámi…“

„To nemusíš,“ vzala mu Nora jídlo z rukou. „Jídlo pro pokémony…?

„Myslel jsem, že by si vaši pokémoni dali taky něco k snědku, než vyrazíte,“ vysvětlil pan Igor s pohledem na konzervy, které se Nora snažila nacpat do batohu. Hned toho ale nechala, když zjistila, že mají posloužit jako svačina pro pokémony hned teď.

„Půjdeme je zavolat,“ kývli trenéři a vyšli ven.

***

Nora se spokojeně podívala na oblohu a pak se otočila k Rayovi a ostatním, aby jim vysvětlila, kudy je hodlá vést a jak budou na ostrově dlouho.

„Ale co tam budeme dělat dva dny?“ vykulila oči Mia.

„Určitě se vám odtamtud nebude chtít,“ nepochybovala Nora a smetla tak otázku ze stolu. „Ale teď mě spíš poslouchejte, jak se tam dostaneme.“

„Jo jo, jen povídej,“ pobídl ji naschvál Arthur.

Zrzka se zašklebila. „Ostrov je v podstatě přístupný, aniž bychom museli použít nějaký člun.“

„Jak to?“

„Je oddělený od pevniny jen mělkým pruhem moře, který při odlivu úplně zmizí, a tak se dá přejít suchou nohou až do pralesa na ostrově.“

„Jenže teď odliv není,“ namítl Arthur.

„Ne, to není,“ přikývla Nora, jakoby to byla maličkost. „I tak je to ale docela mělký. Když si vyhrneme kalhoty až ke stehnům, tak to přebrodíme.“

„Když to říkáš,“ pokrčila rameny Mia.

Zkontrolovali si ještě, že mají všechno, co budou v následujících dnech potřebovat a pak už se rozloučili s vedoucími střediska.

„Tak ahoj, pozítří se vrátíme!“ zamávala na dědu s babičkou Nora, přehodila si batoh přes rameno a už vedla Raye, Miu, Matta, Arthura a Lisu k západnímu okraji tabulové hory.

„Tam na té straně jsou trochu strmé skály, ale je tam jedno místo, kde se dá dostat až dolů,“ ukazovala chovatelka kamsi dopředu.

Od rána se nic nezměnilo. Byl stále slunečný příjemný den. Tady nahoře foukal vítr, takže jim nebylo takové horko jako jiné dny v tomhle podnebí.

„Už to asi nebude daleko,“ mínil Ray s pohledem před sebe. Cíl jejich cesty už se zpoza okraje tabule vynořil téměř celý.

„Je to tam vážně tak hezký?“ ptal se Nory Matt spíš aby zahnal mlčení, než že by o tom pochyboval.

„Je to tam úžasný!“ přisvědčila nadšeně. „Jinak bych vás tam nevodila. Ale stejně, lidi by tam moc chodit neměli.“

„A proč?“

„Protože to je zkrátka místo pro pokémony, babička už to říkala. Žijí tam úplně divoce a lidi vídají jen málo. Možná nás tam vůbec nesnesou a budeme se muset vrátit,“ zamyslila se zcela vážně.

„Hele, nestraš,“ požádala ji Mia.

Nora se zastavila. „A jsme tu,“ rozpřáhla ruce, „no není to krása?“

Hluboko dolů ke zlatavé pláži spadaly prudké a nebezpečné stěny západního okraje hory. Trenéři trošku poodstoupili od kraje, přece jen se necítili tak úplně nejlépe. Nalevo od nich se zelenal panenský ostrov. Azurová voda kolem něj vyvolávala představu dokonalého ráje. Ostrov byl jako kupka pěny oddělená od zbytku bublin, které se v podobě pevniny táhly kolem ostrova dál na západ a mizely v nedohlednu. Přímo od rudohnědých skal srázu pod nimi se však táhl onen pás písku, který ostrov jako jediný spojoval s úpatím hory alespoň tou jedinou mělčinou. Průlivem se teď převalovalo mělké moře, přesně jak Nora říkala.

„Pojďme tam tudy,“ vyzvala je k dalšímu přesunu a po okraji srázu zamířila doleva. Tam se jinde téměř nepřístupná hora trochu drolila, a tak vznikly poměrně schůdné kamenné stupně.

„To je to místo s „trochu strmými skalami“?“ ujistila se Mia znepokojeně.

„Jo, to je ono,“ přisvědčila Nora, jakoby nepostřehla, jakým tónem to Mia řekla.

„Je tu čisté moře,“ poznamenal Arthur se zálibou v jiskřící hladině.

„Je. Lidé se sem ale koupat nechodí a ani lodě tudy v podstatě nejezdí. Už kvůli té mělčině,“ vysvětlila Nora. Byla se zdejším krajem dokonale obeznámená a snad i proto, že ho tak dobře znala, začala bezstarostně klesat po skalách.

Ostatní ji už s o něco větší nedůvěrou následovali. Nikdo nemluvil a dával pozor na to, kam šlape. Nora posledních několik kroků seběhla a pak seskočila do písku.

„Uf!“ odfrkla si.

Ray doskočil vedle ní a Mia mu narazila do zad, jak ztratila kontrolu nad svýma nohama.

„Promiň,“ zahuhňala, když se ostatní zasmáli při Rayově zakolísání.

„Tudy se budem brodit, tak si zujte boty a…,“

„A co si to trochu zpestřit?“ přerušil Noru Ray.

„Hm?“

„Dáme si závod, kdo se dostane na ostrov jako první!“ navrhl soutěživě.

„Jaké jsou podmínky účasti?“ zeptala se okamžitě Lisa se stejným zapálením.

„Musíme použít jen svých schopností a schopností svých pokémonů a ať už pokémon, nebo trenér, jeden z nich musí být přímo ve vodě,“ prozradil Ray.

„Hlásím se do závodu!“ zdvihla ruku Mia.

„Já taky!“ přidal se Matt.

„Něco takového si samozřejmě nemůžu nechat ujít,“ usmál se Arthur, takže už zbývala jen Nora.

„Já, já nemám žádného pokémona,“ posmutněla.

Ray si to uvědomil až teď.

„No jo, vlastně,“ podrbal se na hlavě. „Tak já ti nějakého půjčím!“ dostal spásný nápad.

„Fakt?“ rozzářily se Noře oči. „Tak jo!“

„Uděláme tu všichni takovou přehlídku svých pokémonů, ať si Nora může vybrat,“ navrhl Matt.

Břeh moře se nakonec zaplnil pokémony všech přítomných. Nora si po dlouhém vybírání zvolila za svého partnera Lisina Milotica.

„Nemám nic proti,“ pokrčila rameny jeho trenérka. „Já beztak budu soutěžit s Ludicolem,“ poplácala po těle svého obrovského pokémona. Jeho velikosti se přitom všichni podivili už nahoře ve středisku, ale tady na pláži vypadal ještě větší, jak stál vedle rozeklaných skalisek, protože některá z nich byla stejně velká jako on.

„Takže,“ prohlásil Ray důležitě jako pořadatel závodu. „Každý má teď řekněme, hmm, deset minut na vymyšlení nějaké taktiky a pak se sejdeme přímo tady. Rozchod!“

Všichni se rozprchli, aby se mohli ve vší tajnosti rozmyslet, jak se k ostrovu dostanou. Ray se uchýlil za veliký balvan a povolal z pokéballu Tropiuse.

„Tropiusi,“ oslovil pokémona a když na něj on pohlédl ze své úctyhodné výšky, vysvětlil mu, co po něm bude chtít. Rozhodl se posadit se Tropiusovi na záda a mělčinu přebrodit. Nebyl si sice jistý, že to takovým způsobem vyhraje, ale nic lepšího ho nenapadlo.

„Tak už je čas!“ rozlehl se pláží Lisin hlas. Spokojeně se vynořila ze svého úkrytu a nakreslila do písku startovní čáru.

Její přátelé přišli za ní, někteří si ještě pro sebe něco mumlali a rozestavili se na čáru. Ray vedle Miy na levém konci řady závodníků. Po Miině pravici byl Arthur s Norou a Matt. Startovací linii uzavírala Lisa.

„Kdo to odpočítá?“ houkl Matt.

„Třeba já!“ rozesmál se cizí hluboký hlas.

Všichni se zprudka otočili, jako při nějakém bojovém výpadu. Byli totiž již připravení vystartovat a onen hlas je překvapil.

Na pláž za nimi šel nějaký usměvavý vousatý chlapík svlečený do půl těla a vedle něho kráčel svalnatý fialový pokémon.

„Ehm, kdo jste?“ zeptala se Mia zaskočeně.

„Jmenuji se Chuck,“ představil se muž, „a tohle je můj Machoke.“

„Machoke – bojový pokémon. Opasek, který má, kontroluje a mírní jeho sílu. Dokáže uštědřit velmi silné rány pěstmi,“ řekl ihned pokédex.

„Můžu vám to teda odstartovat?“ zeptal se Chuck se zapálením v očích.

„Když chcete,“ usmála se Mia i ostatní.

„Ah, ale co batohy!?“ napadlo Noru vzápětí. „Budete je mít pěkně promáchané…,“ ukazovala na záda svých přátel.

Arthur duchapřítomně povolal z pokéballu Kadabru a ten jejich ruksaky teleportoval na druhý břeh.

„Tak to bude lepší,“ usmál se, když vracel pokémona do pokéballu. „Tak, jsme připraveni začít.“

„Takže ke startu!“ zahřměl Chuck hromovým bojovným hlasem a všichni se naráz seřadili. „Připravit!“ Ruce závodících se svezly k pokéballům. „Pozor!“ Napětí by se dalo krájet. „TEĎ!“

„Do toho, Tropiusi!“ zařval Ray.

Spolu s tím jeho vyletělo do vzduchu dalších pět pokéballů. Ray neváhal a naskočil na Tropiusova záda. Pokémon se s obrovskou vlnou vrhl do vody a pomáhaje si svými křídly se sunul vpřed.

Mia se chytla ocasu svého Croconawa a vrhla se do vody oblečení neoblečení.

Arthur vsadil na plavecké umění svého Seela. Matt to měl těžší, protože žádného vodního pokémona neměl. Jeho Meganium však vodu rozrážel na strany se stejnou vervou jako ostatní. Nořin vypůjčený Milotic nechal dívku nasednout na své krásné tělo a obdivuhodnou rychlostí zamířil na druhý břeh. Lisa se vcelku nečekaně spolehla na Ludicola. Vyhoupla se mu na veliký list na hlavě a pevně se chytila ananasu podobného výrůstku. Ludicolo se s požitkem ponořil do moře.

„Do toho! Do toho!“ povzbuzoval je ze břehu Chuck.

„Mávej zostra křídly!“ nařídil Ray svému svěřenci a Tropius při každém záběru poskočil kus kupředu. Vlny, které se přitom vzedmuly, přitom ztěžovaly postup soupeřům.

„Jéj!“ zalykala se Mia s šíleným úsměvem plným slané vody, jak se plácala v moři, svíraje Croconawův ocas. I když se místy trochu potápěla, v tom okamžiku si nevedla nejhůř.

„Jen se neboj ponořit se!“ podporoval Seela Arthur. Naráz taky zmizel pod hladinou, že se taktak stačil nadechnout.

Mattův Meganium se také držel více než dobře. „Jen tak dál! Jen tak dál!“ pobízel ho rozjařeně jeho trenér a přitom se pevně držel Meganiova krku.

„Juché!“ výskala Nora a řítila se vpřed na Lisině Miloticovi jako raketa.

Lisa samotná se přitom vezla jako ve člunu. Ludicolo napůl zmizel pod hladinou a prudce se odrážel od písku, přičemž ještě plaval předními končetinami. Bylo to až nečekaně efektivní.

„Dokážeš to!“ vřeštěla Lisa a zplna hrdla se smála. Měla rozhled jako v hlídkovacím lodním koši. Slunce žhnulo, vlny se bouřily v návalech pokémonů a trenéři se odhodlaně topili. Chuck se vzdaloval, ale jeho hlas jakoby vůbec neslábl.

„No tak! Hněte sebou! Už jen kousek!“

Ani Ray, Mia, Matt a Arthur s Norou se neubránili bujarému smíchu. Povzbuzovali své pokémony a hýřili poznámkami na adresu soupeřů.

„Hej, nějak zpomaluješ!“ zasmála se Nora, když míjela tmavou skvrnu pod hladinou, kterou byl Arthur se Seelem. Ten však náhle zprudka vyskočil a jediným skokem ji předstihl.

„Tak to si přece nenecháme líbit!“ zaburácela Nora. „Plnou parou vpřed!“ a Milotic přidal.

„Už je to jen kousek!“ poplácal Tropiuse po krku Ray. Věděl ale, že Lisa i Nora mají velký náskok. Miu ani Arthura nikde neviděl. Snad se jim nic nestalo?! Ray nadskočil, jak Tropius znovu zabral křídly. Ke břehům zarostlého ostrova zbývalo už jen pár metrů.

„VÍTĚZ!“ zakřičela Lisa nahlas.

„Co?!“ zděsili se Ray s Mattem.

Mia s Arthurem pod vodou jen zabublali a jejich pokémoni zrychlili, aby získali alespoň druhé místo.

Lisa se vrhla po pás do vody a rozhazovala ji na všechny strany. Ludicolo rozradostněně poskakoval po teplém písku.

„Druhá!“ křikla Nora a Milotic ji vysadil na břehu. Při té rychlosti málem narazila do stromu, ale Milotic ji stáhl zpátky dlouhým tělem, takže skončila v písku.

„Třetí! Jsme třetí!“ ozval se vzápětí Miin nadšený hlas. „Holky to klukům natřely!“ vyplázla jazyk.

Vteřinu na to se na břehu objevil Arthur.

Už zbývali jen Ray s Mattem.

„Nevzdávejte to, kluci!“ křepčila Mia a mávala na ně jak nejvíc mohla, jakoby už tak nebyla dost vidět.

„Do toho!“ skandovali ostatní.

Oba travní pokémoni zrychlili. Tropius i Meganium.

Musím tam být dřív! Proběhlo Rayovi hlavou.

„Ááá!“ unikl mu výkřik, když se s dusotem vyřítil na pláž.

Hned za ním doběhl Meganium s hadrovitě poskakujícím Mattem na svých zádech.

„Jau,“ hrcli sebou Ray s Mattem do písku, jak je bolel zadek.

„Dorazili jste skoro nastejno,“ prohlásila Nora.

„Skoro,“ zašklebil se Matt kysele.

„Ale byl to úžasný závod!“ vyhodil Ray do vzduchu hrst písku.

Tropius a Meganium, kteří už se věnovali nějakému ovoci na kraji pralesa, souhlasně zatroubili.

„Pašáci!“ ozval se Chuckův hlas z opačného břehu. „Hodně štěstí tam na druhé straně!“ zavolal ještě a s úsměvem odeše.

Nora se pleskla do čela. „Jsem to ale koza! Vždyť to byl trenér stadionu Skořicového Města!“ uvědomila si mužovu totožnost.

„Co?“ vyvalili oči Ray s Miou a Mattem. Lisa s Arthurem to vzali trochu klidněji.

„A já zrovna před ním skoro prohrál,“ řekl s úšklebkem Ray.

„Ty máš tak co mluvit,“ oplatil mu škleb Matt. „Mia to z nás tří uchazečů o odznak zvládla nejlíp!“

„Ale úplně nejlíp to zvládla moje ségra,“ zakřenila se Mia a poplácala Lisu po rameni. „A za to,“ dodala se šibalským úsměvem, „ji shodíme do vody!!!“ zaječela a vrhla se na nebohou šampionku.

„Na ní!“ zaryčeli ostatní a s hurónským smíchem se vrhli do slané koupele.