Rayova pokémoní cesta

Černé údolí

Ray konečně poznal výhodu svých vodotěsných hodinek. Stačilo totiž málo, aby se ty Miiny zastavily.

„Jé, moje hodinky!“ vykřikla zničehonic Mia, když při pohledu na ně zjistila, že je stále půl třetí odpoledne. „Mamka mě zabije,“ zaklonila se a zkroušeně spadla do vody.

Ray s ostatními přišli blíž.

„Ukaž,“ vybídl dívku Arthur, přestože bylo jasné, že hodinky už nezachrání.

„Škoda,“ řekla Mia. „Ale nechám si je, i když mi budou k ničemu.“

„Asi bychom se měli jít osušit,“ mínila Lisa. Byli všichni úplně mokří a prosolení.

Arthur vytáhl z batohu své náhradní oblečení a Mia se svou sestrou zrovna tak. Mattovi a Rayovi chvíli trvalo vyznat se v obsazích svých ruksaků, nakonec ale našli, co hledali.

„A já jsem si něco na převlečení zapomněla doma,“ povzdychla si Nora. Nechala ostatní, aby si rozprostřeli oblečení po teplém písku a posadila se na jednu ze spadlých palem, natahujících se až do moře.

„Noro,“ přišla Lisa blíž, když pomohla Mie s věšením prádla na okolní stromy, „já myslím, že ti něco babička dávala…“

„Jo?“ podivila se chovatelka a jala se důkladněji prohledat svůj batoh. „No jo, máš pravdu.“

***

Za nějaký čas se Mia zvedla, aby obhlédla sušárnu. Nikomu jinému se totiž z celkem pohodlného spadlého kmene vstávat nechtělo, a tak to zbylo na ni.

Sůl zapříčinila mírné zatvrdnutí látek, takže když se Mia vrátila s náručí podivně prkenného oblečení, bylo jasné, že první, co půjdou na ostrově najít, bude sladká voda, kde by se mohli soli zbavit.

Přestože si Nora dělala starosti, zda nebude divokým obyvatelům pralesa vadit, že u nich budou prát, ostatní byli přesvědčeni, že jim to vadit nebude.

„Buďte ale potichu,“ kladla jim chovatelka na srdce. „Nemusí přece vědět, jaký dokážeme dělat kravál.“

Prosluněná pláž se jim ztratila z očí. Vnořili se pod koruny listnatých stromů, jejichž větve byly navzájem propleteny dlouhými šlahouny lián. Mia obdivovala jejich překrásné květy, zatímco všichni ostatní obdivovali dusno, které ve stínech stromů panovalo. Ray si připadal jako ve skleníku.

Chabý rozhovor, který se držel jen velmi zdráhavě, se stočil k ostrovu samotnému.

„Je to tu sopečného původu,“ řekla Nora, když se Arthur podivil nad rozmanitostí rostlin a stromů. „Je tu dobrá půda a tak všechno, takže se tu daří rostlinám.“

„Byla tu sopka?“ ozvala se Mia zvědavě. Ani si nevšimla, že se jí nad hlavou houpe obrovský zvon s příklopkou nahoře.

„Mio, máš nad hlavou Victreebella,“ upozornil ji Matt nezúčastněně.

„Uá!“ vrhla se trenérka okamžitě k ostatním. Věděla, že masožraví Victreebellové dokážou být velmi nebezpeční díky své agresivní povaze.

„Sopka tu byla kdysi dávno někdy v pravěku,“ pokračovala Nora. „Ale pak zanikla, dnes už je nečinná. Zbyl po ní hluboký kráter sevřený mezi skalami a dvěma vysokými skalnatými vrcholky uprostřed ostrova. Když půjdeme pořád do kopce, dostaneme se tam.“

Raye začínala geologická přednáška trochu nudit, a tak si hledal zábavu jinde. Víc než ostatní si všímal pokémonů, kteří se kolem nich objevovali. Ale ani ti mu po nějaké době už nepřišli tak zajímaví.

„Mio, dávej přece pozor!“ zamračila se na sestru Lisa, sebrala oblečení, které Mie padalo z náručí, a hodila jí ho na hlavu.

„Huh, dík,“ zahučela Mia.

„Do kráteru se pak nahrnula voda z okolních potoků,“ mluvila Nora dál.

„Támhle je taky nějaký,“ ukázal dopředu Matt. Jak si Ray všiml, ani on, a Mia Noru moc neposlouchali. Uvítali by nějaké vzrušení. I kdyby to mělo znamenat útok Victreebellů. Při té představě Raye trochu zamrazilo a uvědomil si, že zas takové nebezpečí by nebylo to pravé.

„Jde se prát,“ zavelela Mia.

Prodrali se houštinou až k tůňce s malým vodopádem. Ray svoje ošacení prostě hodil do vody a nechal vodopád, aby si s ním poradil sám. Matt s Arthurem se řídili jeho příkladem, zatímco děvčata šaty pečlivě máchala.

Na skupinu lidí peroucích v potoce se přihopkalo podívat několik fialových pokémonů.

„Koukněte,“ ukázal nad sebe Ray.

„Aipomové,“ přikývla Nora, „ti jsou tady častí.“

„Jak často sem vlastně chodíš ty, Noro?“ zeptal se Ray a nespustil oči z jednoho Aipoma. Ten totiž až podezřele soustředěně sledoval jeho triko zmítající se ve vodě.

„Zas tak moc často ne,“ pokrčila rameny dívka a otřela si čelo. „Jednou dvakrát do měsíce anebo i míň…“

„Já myslím, že už to bude odsolený,“ ozvala se zanedlouho Mia, když do vody málem spadla, jak se natahovala pro kraťasy, které jí málem uplavaly.

„Měli bychom to nechat někde usušit,“ ždímala prádlo Lisa a házela ho na plochý kámen vedle ní.

„Vezmem ho do ruky a usušíme ho až v kráteru,“ řekla Nora. „Když to dost vyždímete…“

***

„Začínám mít pocit, že bych si snad radši zopakovala cestu po Ledových horách,“ ozvala se Mia po době úmorného stoupání.

„Tam byl aspoň chládek,“ přikývl Matt.

„Jaké vlastně jsou, Ledové hory?“ zajímala se Nora. Celý život prožila tady na jihu a k tak vzdáleným místům jako byly Ledové hory se nedostala. „Já byla nejdál na severu ve Fialkovém městě,“ rozesmála se.

„Jsou tam všude skály, led, sníh,“ mávl rukou Ray a vzpomínal na jejich putování, tehdy ještě s Winonou.

„To v Hoennu moc sněhu není, jen na těch úplně nejvyšších vrcholcích hor a tak podobně,“ řekla Lisa a vytrvale stoupala po tlejícím listí, které se jí smekalo pod nohama. „Ale v Mělčinové jeskyni…Uááá!“ Lesní povrch se s ní svezl o několik metrů zpátky.

„Pozor!“ vyjekli všichni.

Lisa se ale chytila za jeden slabý stromek a zase se postavila na nohy.

„Co jsem to říkala?“ ptala se vyvedená z míry, jak sbírala popadané oblečení.

„Mluvila jsi o nějaké jeskyni,“ připomněla jí Mia.

„Jo,“ pohodila vlasy Lisa. „Mělčinová jeskyně. V nejhlubší části je zamrzlá. Je to jedno z mála míst, kde v Hoennu žijí ledoví pokémoni.“

„Já mám ledové pokémony docela ráda,“ přikývla její sestra.

„Ale ještě jste nám toho moc neřekli o těch horách,“ přerušila ji sestra.

„Myslím, že to klidně můžeme odložit na později,“ ozvala se Nora z čela výpravy.

Udělali dalších pár kroků a stromy lesa se konečně rozestoupily.

„Co je?“ houkla Mia z lesa, ale pak se stejně jako ostatní zastavila.

Nad hlavami jim po dlouhé době zazářilo jasné sluneční světlo, které nebylo stíněné baldachýnem zelených stromů. Zářilo jasně jako reflektory osvětlující divadlo před nimi. Ray si připadal jako nicotný malinký človíček, jak shlížel do obrovského kráteru vyhaslé sopky, na jehož jižním okraji právě stáli. V hloubce několika desítek metrů pod nimi byla mísa ztuhlých hornin zčásti naplněna vodou. Ta přitékala z lesů drápajících se na hřeben kráteru a tryskala z černých skalních stěn. Nesčetné vodopády napájely celkem tři veliká jezera blankytné vody. Mezi nimi se zelenaly ostrůvky zelené trávy připomínající kopečky pistáciové zmrzliny. Stébla trávy se klidně zachvívala v čerstvém větru, který tady vál. Po východní i západní straně se k obloze vypínaly dvě strmé hory, mezi nimiž právě s hlasitým křikem přelétávalo hejno nějakých létajících pokémonů.

„Jo, tak tohle vážně stálo za ten výstup,“ zašeptal Arthur. Měl trochu závratě z té hlubiny pod sebou, ale připadalo mu spíš, že mu jen pomáhají tohle kouzelné místo lépe vnímat.

„Je to jako to nejzapomenutější místo na světě,“ snažil se Ray popsat dojem, který z rozhledu získal.

„Vítejte v Černém údolí!“ zvolala Nora šťastně a rozpřáhla ruce k nebi.

„Tak se to tu jmenuje?“ zeptala se Mia.

„Ne, to ne,“ začervenala se trochu Nora, „tak jsem to tu jen pojmenovala, podle těch černých skal ohraničujících kráter,“ zakřenila se a už se otočila k jediné schůdné stezce vedoucí dolů po příkrých stěnách.

„Tudy,“ vybídla ještě stále trochu omámené trenéry, „je to nejsnazší cesta k jezerům.“

Jeden za druhým ji následovali. Tiskli se za sebou k černému skalisku jako klíšťata.

Jakmile stanuli v trávě dole, ještě chvíli se nehýbali. Třásly se jim nohy z toho sestupu.

„Támhle je taková malá jeskyně,“ ukázala Nora vpravo naproti jezerům. „Tam budeme nocovat.“ S dívkou sestup jak vidno nic neudělal, nejspíš na takové věci byla už zvyklá.

Výklenek ve studené skále byl trochu skrytý za mohutným stromem a několika keři.

„To je moje pozorovatelna,“ představila jim místo chovatelka pokémonů. „Někdy tady strávím i několik dní a užívám si ten pocit, že tu nikdo není. Je to vážně odpočinek.“

„Je to tu krásné,“ vydechla po dlouhé době tajeného dechu Lisa. Připomínalo jí to tady Hoenn, jehož přírodní krásy si také velmi oblíbila. Ty vysoké skály a vodopády…

Zatímco Matt se o něčem dohadoval s Norou, Ray vylezl na plochý balvan který nad jeskyní tvořil krátký převis. Hned za ním vylezla i Lisa.

„Tak tohle bude moje pozorovací stanoviště,“ prohlásila, jakmile se postavila a zhluboka se nadechla. „Teda, aspoň po dobu, co tu budeme.“

„Já tu byl první,“ nafoukl se trošku Ray.

„Najdeš si lepší,“ zavolala k němu zezdola Nora. „Takových míst tu jsou spousty.“

„Fakt?“ rozzářily se Rayovi oči. „Takže, pokud dneska není nic jiného na programu, už vím, co budu dělat. Hledat místo na pozorování.“

„To by se mi taky hodilo,“ připustil Arthur. „Můžeme si klidně každý najít pozorovatelnu a…“

„Úplně jsme zapomněli na to mokré oblečení!“ plácla se do čela Mia, když si uvědomila, co to pořád tahá v náručí. „Pojďme to tady trochu rozložit, ať to uschne.“

Pochod pralesem však k vysoušení napomohl také, a tak oblečení nezůstalo v trávě ležet dlouho.

„Nepůjdete se někdo vykoupat?“ napadlo Miu. Hravé vlnky průhledné vody ji lákaly. „Tedy, jestli se tady můžeme koupat…“ dodala trochu pochybovačně, protože jí jezera přišla až příliš dokonalá na to, aby se na jejich dně neskrývalo něco nebezpečného.

„Ale jo,“ mávla rukou Nora a oplachovala si upocený obličej. „Asi se tu koupat můžem.“

„Asi?“ poodešla od vody Mia.

„Jo. Co já vím, co tam žije za pokémony, hm?“ odpověděla Nora prostě.

Ray slezl z Lisiny pozorovatelny a přišel za Norou a Miou.

„Co se děje?“ zeptal se, když viděl, jak jeho kamarádka váhavě přehlíží jezero.

„Co když tam žijí nějací strašně strašní pokémoni?“ napadaly ji scénáře z různých za vlasy přitažených filmů, které ze srdce nenáviděla.

„A co by tam asi tak bylo, nevíš?“ opáčil výjimečně bezstarostně Arthur.

„Kdybych to věděla, tak bych tady tak nestála,“ odpověděla Mia kousavě. „Co když je tam něco takového jako ten obří Octillery ve Skelném jezeře?“

„V jednom jezeře v Hoennu žil obrovský Whiscash,“ vzpomněla si Lisa na své putování, když zaslechla útržky jejich rozhovoru.

„No vidíš!“ vyvalila důležitě oči její sestra. „Ehm, a jak vlastně vypadá Whiscash?“ otočila se vzápětí ke svému pokédexu.

„Whiscash – vousatý pokémon. Říká se, že je tento pokémon schopný vyvolávat velmi silná zemětřesení a přírodní zemětřesení dokáže předpovídat. Whiscash žije na bahnitém dně svého jezera a na lov vyplouvá v noci. Pozře téměř cokoliv, pokud je to živé,“ poskytla jí encyklopedie odpověď.

„Vidíte!“ vyděsila se Mia. „Pozře cokoliv, když je to živé!“

„Ale loví v noci, takže nám nic nehrozí,“ zazubila se Lisa. „A beztak, tady určitě žádný není, dno nevypadá moc bahnitě, spíš písek a ostré kamení.“

„Ale on ani nevypadá tak nepřátelsky,“ připustila Mia za chvíli, jak na obrázek dobromyslného obličeje vodního pokémona koukala ze všech stran.

„Lidé ho v Hoennu chovají ve velké úctě,“ řekla Lisa.

„Taky bych k něčemu takovému choval úctu,“ přikývl důrazně Ray, když si přečetl hmotnostní a velikostní údaje pokémona.