Rayova pokémoní cesta

Pozorovatelna

Ještě toho dne se vydali na průzkum okolí. Ray si umanul, že si najde stejně dobré, nebo ještě lepší místo k pozorování pokémonů než měla Lisa. Když se vydrápali na severní okraj kráteru, zastavili se.

„A co kdybychom se rozdělili?“ napadlo Miu. Opírala se rukama o kolena a zhluboka oddychovala. Prudké černé stěny by jí bývaly daly zabrat, i kdyby se nemusela dívat na strž pod sebou…

Lisa s jejím návrhem nesouhlasila. „Vždyť to tady na ostrově vůbec neznáme. Klidně bychom se tu mohli ztratit,“ namítla.

„Jenže když už se ztratíš, tak aspoň víš, kam jít,“ pokrčila rameny Nora. „Prostě pořád do kopce a dojdeš ke kráteru.“

„Já to ale stejně považuju za hloupý nápad,“ stála si Lisa na svém a rozhlížela se kolem, jakoby tušila něco neblahého. „Co kdyby se někomu něco stalo? Jak to dá vědět ostatním?“

„Tak se rozdělíme do dvojic,“ nenechala se odbýt její sestra. „Aspoň to bude trochu bezpečnější.“

Lisu ale podpořil i Arthur, a tak se nakonec všichni rozhádaní obrátili na Noru.

„Éee,“ bránila se rozhodnutí s roztaženýma dlaněma, „no, neřekla bych, že je to tu nebezpečnější než jinde. Ty dvojice by nemusely být zas tak špatný nápad…“

„Díky!“ zazubila se Mia vítězoslavně.

„Tak fajn,“ odhrnula si Lisa vlasy z čela, „ale až se někomu něco stane, pamatujte, že si za to můžete sami.“

„Vždyť to na tebe taky nikdo nesvaluje,“ dloubla ji podrážděně Mia. „A nemysli si, že…“

„Takže teď si každý najde svoje pozorovací stanoviště!“ prohlásil nahlas Arthur. „Sejdeme se pak dole u jeskyně v kráteru…tak kolem osmé večer? To by tady mělo být ještě světlo. Máte všichni hodinky?“ zeptal se příhodně.

Mia nejdřív přikývla, ale pak si vzpomněla, že už jí nejdou.

„Mně se zastavily,“ zavrtěla zápěstím a sklíčko se zalesklo v prudkém slunci.

„Tak půjdeš ve dvojici s někým, kdo hodinky má, to je jasné,“ odbyl ji s úšklebkem Matt.

„Fajn,“ přikývla trenérka. „Když ti to nebude vadit, Rayi, půjdu na průzkum s tebou,“ řekla a postavila se vedle Raye. Ten celé dění jen nezúčastněně sledoval. Bylo mu celkem jedno, jestli půjdou ve dvojicích nebo samostatně, hlavně aby už vyrazili.

Zbylí přátelé se rozdělili ještě na dva týmy. Arthur chtěl jako chovatel procházet ostrov s Norou a Lisa nakonec souhlasila, že půjde s Mattem. Vypadalo to ale, že ji Arthurovo rozhodnutí trochu zamrzelo.

„Takže v osm!“ zavolala Nora a všichni se rychle rozešli. Ray s Miu vmžiku zůstali na vrcholku kráteru sami.

„Tak bychom asi měli…“ začal Ray trochu nesvůj, ačkoliv nevěděl, proč se tak zasekává.

Mia si něco pobrukovala, jak se rozhlížela kolem. Vítr skoro nefoukal a viditelnost byla úžasná. Jen na západě a na východě výhled znemožňovaly dva horské vrcholky se strmými svahy.

Ray vykročil k západu.

„Kam jdeš?“ otočila se na něj okamžitě Mia a uprostřed písničky zmlkla.

„Začnem na téhle straně. Je to přece jedno, ne?“

„No právě, že to je jedno,“ souhlasila částečně s Rayem Mia, „takže půjdeme na východ,“ a zmizela v lese.

Rayovi nezbývalo nic jiného než jít za ní.

Po ostatních nebylo nikde ani památky. Pralesem se rozléhaly hlasy divokých pokémonů a dalších tvorů svádějících každodenní boj o přežití. I když to zde vypadlo jako hotový ráj, hluboko v lesích i na samém rajském pobřeží den co den bloudili obyvatelé ostrova, jak se sháněli po potravě.

„Jak daleko od kráteru můžeme být?“ zeptala se Mia Raye asi po hodině cesty. Ještě stále klesali dolů po úbočí zborcené sopky.

„Asi moc ne,“ odpověděl neurčitě Ray. Jak měl něco takového vědět? „Kolem dvou kilometrů?“

„Asi jo,“ přikývla Mia spokojeně. „Ta cesta lesem je dost obtížná…“ propletla se mezi slabými kmínky mladých stromů a Ray se prodral houštím za ní.

„Je to tu sice hezký, ale zatím jsem moc míst pro pozorování neviděl,“ mluvil Ray.

Mia chvíli sledovala, jak se chlapec dere listovím a pak zase pobaveně vykročila. „Hmm, moc jsem toho taky neviděla,“ přiznala.

„Bylo by mnohem lepší jít víc nahoru, k těm dvěma kopcům na stranách kráteru,“ napadlo Raye a zamyšleně se zastavil.

„Máš pravdu,“ kývla Mia. „Stejně jsem ale doufala, že tady v lese najdeme aspoň nějaký vysoký strom na rozhlížení nebo tak něco… byl to dost hloupý nápad, jít hledat vyhlídku do lesa.“

Oba dva se rozesmáli a hned se otočili nazpět.

„A co kdybychom se tentokrát vydali k tomu západnímu kopci?“ nadhodil Ray a doufal, že Mia nebude mít nic proti.

Trenérka zvesela poskakovala na méně zarostlém prostranství. „Tak jo, a…Uááá!“

Listí na zemi jí podklouzlo pod nohama. „Uh!“ Dívka se zachytila za jeden ze stromků, nohy jí visely skoro kolmo dolů z prudkého svahu.

„Mio!“ Ray vystřelil rukou vpřed, aby ji ještě stačil zachytit a pak jí pomohl na nohy. „Musíme dávat lepší pozor,“ kladl jí na srdce.

„Jé koukej!“ vyjekla Mia nadšeně místo odpovědi. „Co je to támhle?“ ukázala o kus dolů napravo. „Je to tam takový zajímavý.“

Mezi stromy se černalo skalisko patřící nepochybně k prvním kořenům vrcholků nad nimi. Po jeho černém povrchu tančilo slunce probleskující listím.

„Půjdem se tam podívat,“ mrkl na Miu Ray a otřel si pot z čela.

Opatrně přešli po kluzkém břehu malého potoka. Vyplašili přitom pár pokémonů, kterých se lekli více než oni jich, a pak už se spletitou, dusnou džunglí lián a křovin dostali až k mohutnému skalnímu masívu, jehož vrcholek mizel kdesi nad nimi ve výšce mnoha stovek metrů.

„Páni!“ vydechl Ray. Vzhlížel od toho kamenného výběžku až k hoře na západě. Připadal si, jakoby stál pod věží katedrály a zíral od jejího úpatí vzhůru. Trochu poodešel stranou, aby mu tolik nezacláněly koruny okolních stromů a dál obdivoval černou horu.

„Je to tady úplně schovaný,“ konstatovala mezitím Mia, jak se na rozdíl od Raye věnovala spíše těm několika nejbližším metrům okolí. „Měli jsme obrovské štěstí, že jsme to zahlédli. Je to jako pevnost obehnaná křovím a vším ostatním…“

Zatímco Mia zůstávala pevně na zemi, Ray vylezl na nižší stupně skaliska. Toužil najít něco nevšedního. Něco, s čím by pak mohl triumfálně vyrukovat před Miou a ostatními. Kamenná vyvýšenina ho vedla ještě kousek dozadu mezi stromy. Musel odhrnout pár lián a ze všech sil se bránil vůni květů, která ho omračovala. Noha se mu náhle probořila.

„Au,“ zaúpěl a rychle se zase postavil.

„Mio, pojď se na něco podívat!“ houkl na dívku.

„Co je?“ vykřikla okamžitě Mia a přihnala se k němu. Byla zvědavá jako malé dítě. Několika skoky se vyhoupla až nahoru k Rayovi a nakoukla mu přes záda.

„Ve skále pod námi je jeskyně,“ ukázal Ray na malý otvor, který právě prošlápl.

„Hmm, ale tudy se tam rozhodně nedostaneme,“ zhodnotila objev Mia, když pochopila, co Ray zamýšlí. „Zkusíme najít jiný vchod.“

„Tak jo,“ neotálel se souhlasem Ray.

Oba dva se vrhli na důkladnou obhlídku skalního bloku. Vchod do jeskyně dost veliký na to, aby jím prolezli, našli však až u paty samotné západní hory. Byl to tmavý ostře řezaný otvor zakrytý kapradím a několika omamnými modrými květy obřích lián. Táhl z něj chlad a vlhko.

„Já mám trochu strach,“ svěřila se Mia při pohledu na vchod do neznáma. Přírodní portál lemovaný kořeny je lákal tajuplnou směsicí vůně země a agresivním aroma inkoustových květů. Kdyby ho nehledali, jistě by jeskyni přehlédli.

Ray vyndal baterku a posvítil dovnitř.

„Stáčí se to dolů a pak ta chodba mizí za rohem doleva. Vede to zhruba k místu, kde jsem prošlápl tu díru,“ otočil se a pohlédl kamsi dozadu. „Vejdeme se tam oba za sebou…“

„Já to vidím, Rayi,“ odpověděla mu kysele kamarádka.

Kdesi za nimi se náhle ozvalo praskání větviček.

Ray s Miou si vyměnili překvapené pohledy.

Z lesa se ozvaly hlasy.

„Arth…“

Ray Mie spěšně zacpal ústa rukou a strhl ji za velký balvan chránící vchod do jeskyně před očima přicházejícíma zleva.

Přitiskli se k němu a Ray spustil ruku z Miina obličeje. Neměl ponětí, proč to udělal, proč zadržel Miu, aby neřekla víc. Jediné, čím si byl jistý, byl nepříjemný pocit na hrudi horší než dusno pralesa.

Z houštin se vynořili dva muži. Oba se zakaboněnými obličeji a tmavýma slídivýma očima. Jeden z nich byl nepochybně vůdcem jejich malé výpravy, zatímco druhý dělal jakéhosi poskoka. Oba měli na sobě lovecké oblečení a oba si chránili hlavu tropickou helmou.

Ray s Miou se odvážili vykouknout více. Stále se ale ujišťovali, že je kapradí a kámen dostatečně kryjí. Ray se přitom omylem zabořil tváří do obrovského květu jako dlaň a Mia rostlinu musela honem odhrnout.

Pozornost Raye i Miy pak upoutal vyšší z mužů. Černé studené oči, výrazné obočí a dokonale oholená tvář spolu s širokou hrudí a pevným tělem v béžovém loveckém oblečení jen dotvářely dojem vůdcovského postavení. Bystrým, vypočítavým pohledem si asi čtyřicetiletý muž prohlížel okolí a jeho zrak upoutávaly hlavně silné kmeny starších stromů. Ray s Miou nenávistně přimhouřili oči, aniž by věděli, proč v nich ten muž vyvolává takový odpor.

Jeho společník byl silný hromotluk nejspíše zanedbatelné inteligence. I přesto v jeho pohledu však bylo něco mnohem více znepokojujícího než jeho silná postava. Jakmile Rayův zrak padl na mužovu tvář, s mírným zděšením si trenér uvědomil, že toho člověka už někdy viděl. Mia do Raye dloubla loktem, ústa pootevřená překvapením. Bůhvíproč ji však nenadálý silný strach z příchozích osob nedovolil vydat ani hlásku.

Onoho muže viděli před časem v habrovém lese, když hledali Ivysary.

„Tady se zdržíme, aspoň na chvíli, Luisi,“ řekl ten vyšší hrubým hlasem a shodil na zem svou krosnu. Druhý muž udělal totéž. Pak se Luis svalil na kámen zády k Rayově a Miině úkrytu a jeho druh se posadil vedle něj.

„Myslím, že bychom měli začít od jihu,“ promluvil znovu jeden z mužů a rozložil na koleni jakýsi plán.

„Nemyslím si,“ oponoval Luis. „Od západu by to bylo lepší.“

Vůdce mu věnoval pobavený pohled tmavých očí. „Myslíš?“

Ray si pomyslel, že ten Luis možná nebude zas tak hloupý, že možná nebude jen poskokem toho druhého.

„Prosím tě, podej mi něco k pití,“ nevěnoval už Luisově poznámce pozornost ten první.

Když se natáhl pro láhev, kterou mu jeho společník podával, z kapsy mu vyklouzl kapesní nožík. Propadl Rayem prošlápnutou dírou a zmizel v jeskyni, až to zadunělo.

„A,“ vykníkla Mia.

„Slyšels to?“ zpozorněl hlavní z dvojice a úkosem se rozhlédl.

„To váš nůž, spadl vám dolů,“ ukázal směr Luis.

„Čert ho vem,“ mávl rukou zase ten první.

Třesoucí se Ray i Mia si oddychli.

„Ale hele,“ ozval se vzápětí hrubý hlas. „Musí tam být jeskyně. Tam pod námi.“

„Mohli bychom ji jít prozkoumat,“ přikývl Luis.

„Pokud se protáhneš tímhle!“ rozchechtal se ten, který ztratil nůž, a napil se z čutory.

Luis se však s něčím takovým nespokojil a vstal.

„Pojď,“ zašeptal Ray. Bylo jasné, že dřív nebo později jeden z neznámých přijde až k nim. Původně měl v plánu vytratit se do lesa, ale to teď už nepřicházelo v úvahu. Nebyl tu jiný úkryt než past jeskyně. Když se prosmýkávali mezi kořeny u vchodu, mohli jen doufat, že na druhém konci té černé díry do země je i východ.

Chabé nazelenalé světlo slunce a stromů zmizelo. Ray táhl Miu podél zdi a přerývaně dýchal. Klesali kamsi do hlubin, hlasy obou mužů se vytratily.

„Co budeme dělat?“ zakňučela Mia.

„A co bys jako chtěla dělat?“ opáčil Ray a šel obezřetně dál. „Nevíme ani, co jsou zač…“

„Mně se to vůbec nelíbí,“ zoufala si trenérka. „Lisa měla pravdu, neměli jsme se rozdělovat.“ Třásla se.

Ray se k ní otočil. „Uklidni se, Mio,“ chytil ji za ramena a pohlédl jí do očí. I v té tmě bylo vidět, jak se lesknou strachy. „Třeba to jsou jen nějací…turisté,“ zadoufal a hned si uvědomil, jak neskutečně směšně to zní.

„Rayi,“ zašeptala Mia. A náhle se Rayovi zazdálo, že se v ní něco zlomilo. Její oči už se neleskly tím chvějícím se strachem.

„Musíme jít dál.“

Mia stále dost nervózně poskakovala po hrbolaté podlaze jeskyně. „Všiml sis, jak se rozhlíželi?“ mluvila tlumeně. „URČITĚ tu něco CHTĚJÍ.“

Ray se na ni zprudka otočil s prstem přiraženým pevně k ústům. Znovu uslyšeli hovor.

Jeskyně se velmi mírně prosvětlila. Dorazili do malé místnůstky, z níž vybíhala chodba dál a mizela v černočerné tmě. Z jednoho místa ve stropě proudil okrouhlý paprsek slunečního světla ozařujícího hromádku kamení na zemi. Na jejím vrcholku se leskl ztracený nůž. Mluvení nad nimi teď bylo jasně srozumitelné.

Ve chvíli, kdy Rayovi cosi zapípalo v batohu, jak se otřel o stěnu jeskyně, oba div nevyskočili z kůže. Nahoře však zřejmě nic slyšet nebylo, protože rozmluva pokračovala dál.

„Bude z toho tady spousta dřeva,“ pochvaloval si vůdčí muž. „Drahé dřevo se dá draze prodat. Všechny velké společnosti budou chtít mít stoly z ebenu a dalších stromů. Nebude trvat dlouho a dostaneme se mezi špičku…“

„A co starosta?“ připomněl mu zřejmou překážku pochybovačně Luis.

Druhý muž si odfrkl. „Mně říká, že mi jde o prachy, a přitom on není o nic lepší,“ opět se rozesmál. „Stačilo něco přihodit k původní dohodě a tohle místo bylo naše.“

„Kdy začneme s kácením? Budou s tím problémy…co lidi a tak.“

„Copak se děje?“ zamračil se hlavní z těch dvou. „Připadáš mi moc nejistý. Víš, že tady si musíme být jistí sami sebou, pokud chceme získat zpátky, co jsme ztratili. S trochou štěstí si k tomu ještě něco přidáme a bude to lepší než předtím.“

„Jsou tu všude,“ ozval se zanedlouho Luisův znechucený hlas. „Jen se na ně podívejte, všude!“

„Ti pokémoni už tu nebudou dlouho,“ mávl pobaveně rukou první. „Jejich milovaný les za chvíli bude vypadat…trochu jinak.“

Ray s Miou zrychleně dýchali. Všechno, co bylo před staletími zachováno pro tvory vyhnané z vlastního domova, teď mělo být zničeno?! A starosta k tomu dal souhlas? Ale co snaha Madlen a Igora?

„Co se vůbec pokazilo na severu?“ otázal se se zájmem hrubý hlas.

„Už jsem vám to říkal, Wolfe,“ připomněl nadřízenému Luis.

„Ach, ano,“ rozpomněl se člověk, jemuž ten druhý říkal příjmením. „Takže tam už se vrátit nemůžeme.“

„Bohužel.“

Ray se odlepil od zdi a lehkými kroky přešel k předmětu, který pableskoval v paprsku slunečního světla. Již z dálky bylo možno přečíst slova Pierre Wolf.

Ještě než Ray dospěl k noži, pocítil v hlavě stupňující se tlak. Takový, který už dlouho necítil. „Stůj, Rayi,“ vyzval ho zastřený hlas v jeho mysli.

„Cože?“ zašeptal zneklidněně chlapec a otočil se k Mie, přestože si byl jistý, že to není její hlas. Trenérka jen vyděšeně vyvalila oči kamsi ke stropu. „Všimnou si tě, Rayi, vrať se k Mie,“ radil hlas dál.

Ray ho jen tupě uposlechl. Tlak mu nepřestával bzučet v hlavě. Ray cítil, že pročítá jeho myšlenky a chytil se za hlavu.

„Tys nic neříkala, že?“ zašeptal Ray k Mie.

„Ticho,“ zakroutila hlavou. „Poslouchej, musíme se odsud dostat!“

„Kudy?“ Ray téměř nepohyboval rty.

Mia neznatelně kývla hlavou k chodbě za otvorem ve stropě, jakoby se bála, že i její pohyby budou slyšet.

Hovor nahoře pokračoval.

„Ti dva budou problém,“ souhlasil zrovna Wolf s jednou z Luisových připomínek.

„Bojovali za tenhle ostrov celou dobu…“

„Už moc dlouho,“ zašklebil se Wolf nepěkně. „Budeme se jich muset nějak zbavit.“

Ta slova proletěla jeskyní jako těžký bouřkový mrak. Mia málem vykřikla. Ray jí zacpal ústa a přitiskli se ke kamení.

„Igor a Madlen,“ zasípala Mia. Potila se stejně jako Ray, který k ní byl přitisknutý. Oba se třásli a Mia vrtěla hlavou. „Oni chtějí, chtějí…“

„Myslíš zbavit se jich úplně?“ přešel Luis k tykání, jakoby to byli v takových praktikách staří známí.

Wolf pokrčil rameny. „Tak něco. Nebo máš lepší nápad? Ti dva nepůjdou obehrát jako ten idiot starosta. Jsou moc, hmm, čestní,“ rozesmál se.

„Rayi,“ promluvila Mia hlasem, který se tomu jejímu vůbec nepodobal. „Rayi, ti lidé jsou zlí.“

„Jsou zlí,“ zopakoval nepřítomně Ray.

Musejí se odsud dostat.

„Vidíš tamto?“ ozval se opět hovor shora a tentokrát působil o něco živěji. To Wolf ukázal do koruny jednoho stromu.

„Jo, pomeranč,“ ušklíbl se Luis.

„Schválně, jestli ho trefím nožem,“ napadlo Wolfa.

Ray s Miou zalapali po dechu.

Muž sáhl do kapsy, ale nůž nenahmatal. Ležel totiž v jeskyni pod ním, pár slabých metrů od téměř nedýchajících trenérů.

„Ten pitomej krám je dole!“

„Půjde sem!“ zděsila se Mia. V očích se jí objevila beznaděj.

„MIO! RAYI!“

Bylo to jako gong. Těžkou atmosféru černých myšlenek rozezvučely hlasy jejich přátel. V tu nejhorší chvíli, jakou si mohly vybrat.

„To je Lisa s Mattem,“ zoufal si Ray. To bylo zlé. Jestli se tady teď objeví… Nad nimi jsou ti dva. Mohli by si myslet, že je Lisa s Mattem celou dobu poslouchali a…

„Kdo je to?“ zašeptal hrubý hlas nahoře. „Mohli nás slyšet, Luisi.“

Celé to spělo k nevyhnutelnému.

„Připrav se, Luisi.“

Ozvalo se cvaknutí.

Rayovi a Mie se vydral z hrdla šílený zoufalý křik.

„HÉÉÉJ!“ zařvali, jak nejhlasitěji mohli. Neuvažovali nad tím, co se může stát. Neměli čas nad tím přemýšlet.

„Někdo je tam dole!“ zařval Luis překvapeně.

Nad les se vzneslo hejno vyděšených ptáků.

„Hlupáku, museli nás slyšet!“ uhodil ho Wolf. „Nesmí se dosud dostat!“

Křik opeřenců a hlasitý dusot zmatených nohou nahoře doprovodily Rayův jediný výkřik: „BĚŽ MIO!“

Drapl Miu surově za ruku a strhl ji s sebou. Tma je pohltila jako vodní hladina.

„Tady je díra! Stůjte! STŮJTE!“

To Wolf našel vchod do jeskyně.

„Utíkej, Mio, rychle, přidej!“ táhl trenérku zuřivě Ray.

„Au, Rayi!“ škobrtla Mia, ale utíkala dál.

Ať to nekončí! Ať to nekončí!!! modlil se Ray. Jeskyní hučel průvan. Dunivé kroky za nimi a zběsilé funění. Tma se jim tlačila do obličeje, Ray si odřel dlaň. Sykl bolestí.

„Co je ti!?“ vyjekla Mia za běhu.

„Běž!“

Další spousty tmavých metrů.

Mia spadla.

„Aú!“ slzy se jí nahrnuly do očí.

„Mio!“ Ray se vmžiku otočil. „Co je ti?! Kde jsi?!“

„Uteč, Rayi!“ zakvílela ona.

„Támhle jsou, slyším je!“ zařval Luis.

Ray neobratně pomohl Mie na nohy. Měla ošklivě odřené koleno.

„To nic není!“ zavrtěla hystericky hlavou. „Dělej! Poběž!“ Teď to byla ona, kdo vláčel toho druhého.

Uháněli tmou. Do očí jim řezal studený vzduch. Kdyby je zavřeli, vyšlo by to nastejno. Nebylo vidět vůbec nic.

„Ááh!“ zaječela Mia, když ona i Ray pocítili v hlavě bzučivý tlak.

„SKOČTE!“ zahřměl kosmický hlas v jejich myslích.

„ÁÁÁ!“

Bezhlavě se odrazili. S křikem přeletěli nad obří puklinou napříč celou jeskyní a bolestivě přistáli na druhém břehu. „KUPŘEDU!“ velel hlas dál.

Nevěděli, jak se jim podařilo se zvednout.

„Prosím, prosím!“ vzlykala Mia.

„Wolfe, stůjte!“ ozval se jim v zádech zděšený výkřik. „Je to moc široké, to nepřeskočíme!“

„Sakra! Sakra!“ nadával Wolf a kopal kolem sebe. „A jak to přeskočili ty fakani?!“

Hlasy se Rayovi vytrácely. Ani Mia už je neslyšela. Teď už jen běželi jeskyní a doufali, že už brzy uvidí východ.

„Já, já,“ sípala Mia. „Já už nemůžu!“ opřela se o chladivou zeď.

„Už jen kousek, Mio, kousek,“ ubezpečoval ji Ray zoufale.

Vyburcovali poslední zbytky svých sil a vrhli se vpřed. Měli pocit, jakoby snad přímo letěli chodbou, když se v dálce vpředu konečně objevilo světlo.

„Uá!“

Ray o něco zakopl. Vyletělo mu to zpod nohou a s komickým klapáním nechtěné pouťové atrakce se to rozkutálelo jeskyní. Pak to s dutým zvukem narazilo do kamene u východu a spadlo do písku.

„Jsme venku!“ vypustil Ray unavený hrdelní hlas a spadl do hebkého písku na pláži.

„Fuj!“ zaječela Mia a uskočila od chlapce stranou. Předmět, který Ray ve tmě nakopl, se teď vynořil v celé své děsivosti na světle světa.

„To je lebka!“ zakryla si Mia ústa. Ray horempádem vyskočil z písku.

Civěly na ně dva černé oční důlky lidské lebky připomínající jeskyni, ze které právě vyběhli.

„Hej, Mio, Rayi!“

Oba trenéři poděšeně nadskočili, když na ně kdosi zavolal. Byli ještě natolik vystrašení z posledních chvil jejich zběsilého úprku, že sebemenší známka pozdvižení způsobila leknutí. Trenéři se otočili.

Podél šumějícího moře k nim běželi Nora s Arthurem.

„Noro!“ vykřikl s úlevou Ray, když zrzavou dívku uviděl jako první.

„Arthure!“ vhrkly Mie do očí slzy rozčilení a pevně chovatele objala.

„Musíme pryč!“ vrtěl Ray zuřivě hlavou.

„Cože? Proč?“ nechápala Nora ani Arthur.

„Ti lidé!“ ukázala Mia k jeskyni za jejich zády. „Ta lebka!“

„Mio, uklidni se,“ zatřásla s ní Nora.

Mia na ní zírala jako na zjevení.

„Ta lebka,“ řekla Nora klidně, „je lebka mého prapředka.“

„Co?“ vyvalili oči Ray s Miou. Vzápětí si vzpomněli, jak jim chovatelé vyprávěli o jejich předkovi, který žil s pokémony na tomhle ostrově.

„Neboj se,“ usmála se Nora mile, jakoby se vůbec nic nedělo. „On v té jeskyni žil. Asi, asi tam tedy i umřel,“ vysvětlovala neohrabaně a až příliš realisticky.

„Ale ti dva lidi,“ řekl Ray. „Museli jsme před nimi utéct, protože jsme chtěli Lisu s Mattem…“ Rayovi a Mie se roztáhly zorničky.

„LISA A MATT!“

„No tak povíte nám už konečně, co se děje?“ začínali chovatelé ztrácet trpělivost.

„Teď na to není čas! Musíme jít a najít Matta s Lisou,“ pohupovala se Mia zoufale na špičkách.

Přestože neměli sebemenší ponětí, co to s jejich přáteli je, a už vůbec neměli ponětí o hrůze, kterou v jeskyni Nořina předka prožili, Nora i Arthur nehodlali Rayovi ani Mie v ničem oponovat.

„Půjdeme tudy,“ ukázal Ray na les táhnoucí se vzhůru ke kráteru v místech, kudy vedla předkova jeskyně.

„Ale co když tam ještě jsou?“ bála se Mia.

„Pak se budeme muset schovávat,“ nenapadlo Raye nic lepšího.

„To nemyslíš vážně, že ne?“ váhala Mia.

„Ztrácíme tu čas, Mio!“ obořil se na ni Ray, ačkoli se na ni nechtěl zlobit.

„Tak jdem!“

Ray, Mia, Arthur a Nora se znovu pustili do lesa.

„Ale co když je už našli dřív než my?“ probudil se v Mie nepříjemný hlásek.

„Nemějte strach, jsou v pořádku,“ uklidnil je s náhlým tlakem v jejich hlavách teď již známý hlas, který jim před pár okamžiky dost možná zachránil život.

„Co jsi zač?“ zeptal se Ray, přestože si byl jistý tím, že ví, odkud to k němu promlouvá.

„Až přijde příhodná chvíle, dozvíte se to,“ odpověděl hlas. „Až pro mne budou vhodné podmínky.“

„Vhodné podmínky?“ zamrkal Ray.

„Kde jsou Lisa s Mattem?“ snažila se zvláštních schopností neviděného využít Mia.

„Nevím,“ zklamala je odpověď. „Jsou ale v bezpečí.“

„Jak to můžete vědět?“ zamračil se Arthur.

„Prostě to vím,“ dostavila se další neuspokojivá odpověď.

„Nechtěli byste nám teď, když je Lisa s Mattem v bezpečí, konečně říct, co se vlastně stalo?“ pohlédla Nora na Raye a Miu s nadmíru zvědavým výrazem v pihaté tváři.

„Nejdřív je musíme najít,“ řekl Ray tvrdohlavě.

Nora si jen povzdechla a Arthur také. Vydali se však obezřetně dál, rozhlížeje se při každém osamělém zvuku.

„Všimli jste si toho?“ zarazil se Arthur a nevěnoval pozornost Mie, jež ho tlačila dál. „Je tu ticho. Kam se poděli všichni ti pokémoni?“

„Mio!“ svitl Rayovi v hlavě nápad. „Má Lisa pokénav?“

Mia se kratičce zamyslela a pak přikývla. „Asi má… Myslíš, že by se dalo…?“

„Přesně tak,“ přikývl Ray.

„Tak rychle, musíme se o to pokusit!“ horlila Mia.

Ray si už mezitím připravil svůj pokénav. Naklonil se k němu a zpoza košile se mu uvolnil řetízek s Articunem. S nevrlým zamručením ho zase schoval, aby mu řetízek nepřekážel, a pak už se věnoval přístroji.

„Hele, co je tohle?“ ukázala na jeden z knoflíků Nora.

„Pokénav, Noro,“ odbyl ji Arthur nedbale.

„Jo, to vím. Ale tady něco bliká,“ zmáčkla tlačítko chovatelka.

Ray s Miou se vyděšeně rozhlédli, když se z pokénavu ozvaly známé kruté hlasy.

„A co starosta?“

„Pche. Mně říká, že mi jde o prachy, a přitom on není o nic lepší…“

„To jsou ti dva!“ uvědomil si Ray. „Nahrálo to jejich rozhovor!“

„Super!“ zaťala Mia ruce v pěst. „Máme proti nim důkaz a taky proti tomu zkorumpovanému starostovi!“

Hlasy mezitím mluvily dál.

„A co Madlen a Igor Brownovi?“

„Ti dva budou problém.“

„Bojovali za tenhle ostrov celou dobu…“

„Už moc dlouho. Budeme se jich muset zbavit.“

Nora zalapala po dechu. „Děda s babičkou!“

Záznam zopakoval ještě další část hovoru a pak to Ray vypnul.

„Oni, oni…“ nedostávalo se Noře slov stejně jako Mie a jemu samotnému, když se krčili v jeskyni a museli poslouchat, jak se ti dva dohadují o zničení ostrova.

„Noro. Musíme najít Matta s Lisou a okamžitě se dopravit do vašeho střediska,“ promluvil vážně Arthur. Měl v povaze rychle chápat nečekané situace a orientovat se v nich.

„Pojďte,“ vybídla všechny zachmuřeně Mia.

„Hej, počkat,“ zastavil je Ray s pohledem na obrazovku pokénavu. Podle ní se k nim právě blížila malá červená tečka. „Pojďme tudy,“ ukázal směrem k východu. Pak se postavil do čela výpravy a podle malého stroje v rukou pokračoval v pátrání po přátelích. Zuřivě přitom doufal, že osoba vyznačená v pokénavu, je ta správná.

Pípání přístroje se zrychlovalo a sílilo. Už se museli každou chvíli střetnout. Ray, Mia, Nora i Arthur upírali zrak na pokénav, když je překvapil vyplašený výkřik:

„Tady jste!“

Byli to Lisa a Matt. Právě se vynořili z houštin a přiběhli až k nim. „Mio, měli jsme o vás strach!“ objala svou sestru vroucně Lisa.

„My taky, Liso,“ ubezpečila ji vděčně Mia.

„Ti dva, co byli zač?“ zeptal se Matt Raye a nepochybně myslel Luise a Pierra Wolfa.

„Potkali jste je?“ otočil se k němu rychle Ray.

„Utekli jsme,“ přiznali trochu zahanbeně Lisa s Mattem. „Hnali se za námi, ale setřásli jsme je.“

Ray s Miou se s úlevou opřeli o nejbližší strom. Museli se usmát, když si vzpomněli na zahanbený tón, kterým Lisa řekla, že utekli.

„Takže k našemu výletu,“ ujala se rázně slova Nora. „Musíme odsud okamžitě vypadnout.“